V odborných kruzích se stále vedou diskuse k otázce přípustnosti či nepřípustnosti řízené nebo také (označované jako) policejní provokace. Tu můžeme definovat jako záměrné, aktivní podněcování nebo navádění či jiné iniciování spáchání trestné činnosti druhé osoby, která by jinak protiprávně nejednala.
Při zkoumání naznačené otázky se střetávají dvě základní premisy: Na jedné straně zájem společnosti na potrestání pachatelů závažné, vysoce kvalifikované trestné činnosti, na straně druhé respektování právních norem nejvyšší právní síly, kterými jsou Ústava a Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a nadnárodní normy, kterou je Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva). Rozdílnost těchto dvou přístupů hodnocení policejní provokace vede až ke konfliktu mezi základními principy trestního práva, z nichž řada je zaručena uváděnými normami zaručujícími základní práva a svobody člověka, a na druhé straně společností deklarovanou potřebou zvýšit její ochranu před narůstající závažnou a škodlivou trestnou činností. V některých případech je dokonce vyslovována priorita ochrany společnosti před závažnou trestnou činností, a to i za cenu, že prostředky, které budou zvoleny, jsou contra legem, tedy odporují národnímu i mezinárodnímu právu. Zdálo by se, jako by společnost byla ochotna se vzdát v nezbytném rozsahu svých vydobytých práv a svobod ve prospěch její ochrany před závažnou trestnou činností, ale jedním dechem je dodáváno, že se tak má stát za předpokladu, že tato práva nebudou zneužita.
Definicí policejní provokace je celá řada, např. Kratochvíl uvádí, že policejní provokací je „zpravidla utajený postup policie, jehož důsledkem je čin (skutek) spáchaný jinou osobou, jenž se stal předmětem jejího následného trestního stíhání nebo který se takovým stát měl“). Vrtěl policejní provokaci definuje jako „institut agenta - provokatéra, který aktivně podněcuje nebo navádí jiné osoby ke spáchání trestné činnosti nebo iniciuje spáchání trestného činu s cílem pachatele udat nebo získat jeho doznání“). Všem těmto a podobným definicím policejní provokace však schází to podstatné, a sice že nepostihují vůli vyprovokované osoby protiprávně jednat.
Listina, Úmluva a z nich vycházející trestní proces vychází mimo jiné z jedné ze základních zásad, a tou je právo na spravedlivý proces, vyjádřený v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a ze zásady stíhání jen ze zákonných důvodů, deklarované v čl. 8 odst. 2 Listiny. Právo na spravedlivý proces znamená, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem. Zásada stíhání jen ze zákonných důvodů upravená v čl. 8 odst. 2 Listiny deklaruje zákonnost postupu při shromažďování důkazů, na základě kterých je osoba stíhána, a její čin (skutek) je projednán nezávislým soudem. Tato zásada je obsažena i v ustanovení $ 2 trestního řádu v zásadě „nikdo nemůže být stíhán jako obviněný jinak, než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví tento zákon“.
České trestní právo ani jiné právní normy, stejně tak právní normy jiných států, přímo neupravují právní rámec policejní provokace. Podrobně však řeší otázku pravomocí orgánů činných v trestním řízení, včetně policejních orgánů, s tou jejich povinností, že se důsledně musí řídit právními předpisy platnými v té které jurisdikci. Zastánci policejní provokace argumentují, že ta je namířena proti jedincům, kteří mají sklony k páchání trestné činnosti, zejména jsou jako příklad uváděny korupční sklony. Jenomže náš právní řád neposkytuje prostor na rozlišování mezi osobami se sklonem k trestné činnosti a osobami, které takové sklony nemají. A navíc, tím že označuji určitou skupinu lidí jako osoby lehce zkorumpovatelné (nebo se sklony k páchání jiné trestné činnosti, např. mravnostní), porušuji další z principů trestního práva, a tím je presumpce neviny. To samo o sobě již vylučuje byť i preventivní „testování“ osob se sklony k páchání určité trestné činnosti a podle výsledku provokace jejich trestní postih.
Dále je potřebné si uvědomit, že policejní orgán jedná jménem státu, jehož státní moc reprezentuje a uplatňuje, a je nepřípustné, aby státní moc svým jednáním a postupem vytvořila podmínky a navozovala situace se zjevnou snahou, aby konkrétní osoba určitý trestný čin spáchala. Stát prostřednictvím policejního orgánu na sebe pak bere pravomoc rozhodovat, zda určitý fyzický subjekt spáchá či nespáchá trestný čin. Stát tak nepřípustně zasahuje do volního rozhodování člověka a nepřípustně zasahuje do jeho práv a svobod. Tam, kde stát zasahuje do soukromí občanů nebo kde jeho úředníci nevystupují jednoznačně a zřetelně proti páchání trestné činnosti, ale předstírají, že jsou s ní srozuměni, ba dokonce ji sami vyvolávají, stát sám jedná contra legem, sám porušuje zákon .
Základní otázka, která je naznačenou diskusí vyvolána, zní, zda lze pachatele stíhat a odsoudit za trestný čin, který byl vyprovokován nebo přímo zinscenován policií. Odpověď na tuto otázku již poskytla řada rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva i rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky. Evropský soud pro lidská práva vykládá meze použitelnosti důkazů získaných činností policejních agentů tak, že v žádném případě nemůže dojít ke spáchání trestného činu, který by byl vyvolán zásahem policistů. Tento zásah a jeho použití v trestním řízení by zbavil obviněného ab initio a definitivně práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy.
Obdobně se však vyslovil i Ústavní soud České republiky ve svém nálezu, který zcela jednoznačně a kategoricky vyslovil nepřípustnost policejní provokace, neboť tato je v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny. Ve svém nálezu se opírá o konstatování, že pokud náš právní řád zná institut skrytého agenta, pak podmínky jeho použití jsou výslovně upraveny v zákoně a podrobeny přísné kontrole. Jiný způsob použití než připouští zákon je postupem extra legem. Dále argumentuje, že iniciování trestného činu by bylo nepřípustným porušením čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1. Úmluvy, podle kterých jen zákon musí stanovit, které jednání je trestným činem, a v tomto smyslu je zásah státu do skutkového děje nepřípustný. U policejních orgánů v případě použití provokace jde o zřejmý exces z jejich zákonem stanovených práv a povinností, tedy exces z povinnosti opatřovat důkazy o spáchaném nebo připravovaném trestném činu zákonným způsobem, který může zakládat i podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele.
V této souvislosti je potřebné rozlišovat mezi „agentem provokatérem“ a „agentem kontrolorem“. Naše právní úprava policejního agenta, tak jak je zakotvena v ustanovení $ 158e trestního řádu a jak se předpokládá i v budoucí právní úpravě rekodifikovaného trestního práva hmotného, charakterizuje koncepci agenta kontrolora, který vlastně konspirativním, skrytým způsobem sleduje činnost zločinecké organizace a aktivně působí v tomto svém postavení jen v rámci zákonem dovolené činnosti tak, aby si zachoval svou skrytou identitu. I to však vyvolává otázku, jak uvádí Vrtěl, kde jsou meze pro zákonnou činnost skrytého agenta kontrolora a kde by se již mohlo v souvislosti např. s předstíraným převodem podle $ 158c trestního řádu jednat o provokaci. Pro posouzení této otázky je nutno vycházet z pachatelovy vůle spáchat trestní jednání, tj. zda by se pachatel trestné činnosti dopustil i bez toho, že by byl policií vyprovokován k jejímu spáchání a předstíraný převod tento proces pouze akceleroval, urychlil, tedy že by se trestného činu dopustil, i kdyby byl na druhé straně jiný pachatel. Otázka vlastní svobodné vůle pachatele spáchat trestný čin je tím rozhodujícím pro posuzování, zda činnost policejního orgánu je činností dovolenou nebo protiprávní.
Lze také argumentovat dalším rozhodnutím cizozemského soudu, tentokrát rozhodnutím senátu Spolkového soudního dvora, který konstatoval, že o porušení Úmluvy půjde tehdy, jestliže osoba, která není podezřelá a nemá zprvu ani sklon k trestné činnosti, je k trestnému činu svedena důvěrníkem vedeným veřejným činitelem způsobem přičitatelným státu a jestliže to vede k trestnímu stíhání, jestliže činnost takového důvěrníka přesahuje rámec spoluúčasti na činu a podněcuje pachatele k protiprávní činnosti (argumentace „působí na pachatele podstatně stimulačně v tom směru, že povzbuzuje jeho odhodlání k trestnému činu nebo zintenzivňuje jeho plánování“). Dále Zemský soud deklaruje, že nepřípustnou provokaci k trestnému činu je třeba s ohledem na zajištění spravedlivého procesu přičítat státu tehdy, jestliže se tato provokace odehrává s vědomím veřejného činitele odpovědného za vedení důvěrníka, anebo jestliže ji tento veřejný činitel nepochybně mohl zastavit.
I když uváděné rozhodnutí Zemského soudu SRN postihuje v podstatě zprostředkovanou policejní provokaci prostřednictvím jiné osoby, tzv. „jednající ve prospěch policie“, lze je tím spíše aplikovat na samotnou policejní provokaci policejním agentem, případně jiným policejním orgánem.
Lze tedy uzavřít, že je nepochybně nepřípustné použití jakýchkoli forem psychického zpracování osoby s cílem vzbudit v ní vůli, přesvědčení o potřebnosti a výhodnosti spáchat trestný čin a jiných zastřených praktik podněcujících konkrétní osobu ke spáchání trestného činu nebo aktivně umožňující její spáchání. Za klíčové otázky pro posouzení trestní odpovědnosti lze považovat :
1. zda existoval na počátku jednání úmysl pachatele spáchat trestný čin, nebo zda jej pachatel pojal až v důsledku policejní provokace,
2. zda pachatel jedná z podnětu policie nebo z vlastní svobodné vůle,
3. zda jednání naplňující skutkovou podstatu konkrétního trestného činu by pachatel spáchal i bez podnětu policie,
4. zda by čin pachatel mohl objektivně, fakticky realizovat i bez přispění policejní provokace. Za pouhý úmysl spáchat trestný čin nelze nikoho postihnout, aniž by jej mohl objektivně spáchat bez přičinění policie.
Uvedené čtyři otázky mají svůj význam při dokazování trestného činu. Je potřebné opatřit důkazy o aktivitách pachatele před spácháním trestného činu, v průběhu páchání i po spáchání, tedy v předrealizační, realizační a porealizační fázi trestné činnosti. Z předrealizační fáze je potřebné opatřovat důkazy o tom, zda pachatel měl úmysl trestný čin spáchat a k tomu účelu se také připravoval. Jestliže nešlo o policejní provokaci, mělo by být výsledkem této fáze opatření důkazů o vůli pachatele spáchat trestný čin. Současně by mělo být důkazy vyvráceno podezření, že šlo o policejní provokaci. V realizační fázi jsou shromažďovány důkazy ke všem znakům skutkové podstaty trestného činu a v podezření z policejní provokace i důkazy, které takové podezření potvrzují či vyvracejí. Významným důkazem je prokázání motivu pachatele spáchat trestný čin. Závěr o úmyslu spáchat trestný čin nemůže být pouze podložen faktem, že již v minulosti byl za trestný čin odsouzen, tedy stavět zavinění toliko na jeho kriminální minulosti a špatné pověsti. Z praktického, ale i trestně právního hlediska ve vztahu k pachateli trestného činu je doporučováno zabývat se otázkou, zda se jedná, či nejedná o policejní provokaci teprve tehdy, jestliže jednání pachatele dospělo do fáze alespoň pokusu nebo dokonání trestného činu. V opačném případě, kdy se pachatel o trestný čin alespoň nepokusil, nelze uvažovat o jeho trestní odpovědnosti, naopak trestní odpovědnost může být dovozována z jednání policisty.
Jaké právní dopady lze spatřovat v policejní provokaci? Trestněprávní důsledky policejní provokace se dotýkají především provokatéra samotného, i osoby takto vyprovokované. Samotný provokatér jedná jako veřejný činitel alespoň v eventuálním úmyslu způsobit jinému škodu, spočívající např. v neoprávněném trestním postihu vyprovokované osoby, ke kterému ve skutečnosti nemusí dojít, nebo hypoteticky také zajistit sobě neoprávněný prospěch například tím, že bude neoprávněně vykazovat úspěšnost při odhalení trestného činu, tedy provokatér bude vykonávat svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Tím by také jak po stránce objektivní, tak i po stránce subjektivní naplnil skutkovou podstatu trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele. Pokud k provokaci policista využije jiné osoby, která bude jednat v omylu, neboť se bude domnívat, že požadavek policisty je oprávněný, půjde o klasický vztah přímého a nepřímého pachatele, prostředník se tak v rukou policisty stává „živým nástrojem“ k uskutečnění jeho záměru. Pokud ovšem prostředník policejní provokace si je vědom protiprávnosti činu, a přesto se na policejní provokaci podílí s policejním orgánem, stává se účastníkem trestného činu ve formě pomoci k trestnému činu zneužití pravomoci veřejného činitele.
Vyprovokovaná osoba jedná ve skutkovém pozitivním omylu, který je obvykle posuzován jako pokus trestného činu, ke kterému směřovala provokace. V rámci trestněprávní odpovědnosti vyprovokované osoby je však ve hře ještě stupeň společenské nebezpečnosti vyprovokovaného jednání. Bylo již řečeno, že policejní orgán jedná jako orgán státu a jeho činnost při policejní provokaci směřuje k vyvolání úmyslu jiné osoby spáchat trestný čin, který by jinak nepojala. Taková činnost policejního orgánu je hrubě protiústavní a je v rozporu s principem právního státu. Je rovněž projevem neúcty k právům a svobodám člověka. Podle závěrů Ústavního soudu České republiky se policejní orgán prostřednictvím provokace nemůže podílet na dotváření skutkového děje, zakládajícího trestný čin, který je pak následně stíhán, a již vůbec nemůže takový skutkový děj vytvářet. Odpovědnost za takové jednání v obecné rovině přebírá stát, který v důsledku vlastní protiústavní provokace ztrácí podle ústavních principů, které sám stanovil, oprávnění trestat pachatele takto vyprovokovaného trestného činu. Takový čin pak postrádá materiální znak, tedy v jednání pachatele vyprovokovaného trestného činu schází nebezpečnost činu pro společnost, a takový čin není soudně trestným. K témuž závěru dospěl i Ústavní soud ve svém rozhodnutí, když uvedl, že za vyprovokovaný trestný čin nelze jeho pachatele odsoudit.
Problematiku policejní provokace lze shrnout do následujících závěrů:
1. Nezákonné jsou všechny zastřené policejní postupy podněcující konkrétní osobu ke spáchání trestného činu, tedy vyvolávající v ní úmysl spáchat trestný čin, kterého by se jinak nedopustila.
2. Policejní iniciování nebo podněcování ke spáchání trestného činu je postupem protiprávním, který je v rozporu s Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o základních právech a svobodách člověka. Je popřením práva na spravedlivý proces.
3. Důkazy o vině opatřené policejní provokací jsou důkazy nepoužitelnými. Za trestný čin vyprovokovaný policií nelze jeho pachatele stíhat.
4. O policejní provokaci nepůjde, když se jedná o skrytou policejní činnost jako reakci na jednání pachatele, který projevil úmysl čin spáchat i bez přispění ze strany policie a tento svůj úmysl alespoň začal uskutečňovat.
5. Ovlivnění již probíhajícího skutkového děje policií, jímž jsou naplňovány znaky určitého trestného činu, není samo o sobě důvodem beztrestnosti takto ovlivněného jednání pachatele a není porušením práva na spravedlivý proces.
6. Nevybočí-li skrytá policejní aktivita z mezí zákonnosti, je třeba jednání pachatele takto ovlivněného skrytou policejní aktivitou posoudit podle obecných zásad skutkového omylu. Policie však nesmí ani v průběhu skutkového děje iniciovat naplnění kteréhokoliv znaku skutkové podstaty trestného činu, k němuž jednání pachatele směřuje. Učiní-li tak, nelze za tu část jednání, která je iniciována policií, pachatele odsoudit.
7. Jednání policisty, který užije skryté provokace proti konkrétní osobě, je zaviněným jednáním, ze kterého nelze dovozovat beztrestnost. Podmínky hmotněprávní exempce policisty jsou dány výslovně zákonem.
8. Uplatnění předstíraného převodu musí předcházet aktivní jednání ve formě nabídky nebo poptávky ze strany podezřelé osoby.
9. Policejní provokací rozumíme záměrné, aktivní podněcování nebo navádění či jiné iniciování spáchání trestné činnosti druhé osoby, která by jinak protiprávně nejednala.
10. Je nepřípustné, aby státní moc svým jednáním a postupem vytvořila podmínky a navozovala situace se zjevnou snahou, aby konkrétní osoba určitý trestný čin spáchala. Stát tak prostřednictvím policejního orgánu na sebe bere pravomoc rozhodovat, zda určitý fyzický subjekt spáchá či nespáchá trestný čin. Stát tak nepřípustně zasahuje do volního rozhodování člověka a nepřípustně zasahuje do jeho práv a svobod.
Druhým diskutovaným problémem je zavedení institutu tzv. „korunního svědka“. Jde o pachatele trestného činu, který kvalitou a rozsahem informací, jimiž disponuje, je způsobilý zásadním způsobem ovlivnit výsledek odhalování a vyšetřování zvlášť závažné úmyslné trestné činnosti a za sdělení těchto informací orgánům činným v trestním řízení očekává určitou míru benevolence při posuzování jím spáchaného trestního jednání.
Speciální právní úpravu dotýkající se institutu korunního svědka předpokládají i právní akty Evropské unie, konkrétně např. Rezoluce Rady EU č. 4970111 (01) o jednotlivcích, kteří spolupracují při soudním řízení v boji proti mezinárodně organizovanému zločinu, z 20. prosince 1996. Tato Rezoluce vyzývá všechny členské státy k přijetí vhodných opatření k ochraně všech osob, které spolupracují s orgány činnými v trestním řízení při odhalování a vyšetřování zvlášť závažné trestné činnosti související s trestnou činností zločineckých organizací.
V české odborné veřejnosti se stále vedou diskuse k rozsahu dobrodiní obviněným, které by jim mělo být poskytnuto ve vztahu k trestné činnosti, za kterou jsou stíháni, když sdělí orgánům činným v trestním řízení informace nebo poskytnou výpověď, která zcela zásadním a výjimečným způsobem zvrátí odhalování a vyšetřování zvlášť závažné trestné činnosti, zejména takové, která je spojena s činností zločineckých struktur nebo trestné činnosti spojené s terorismem apod.
Legislativní kroky v tomto směru dospěly k návrhu novely trestního zákona a trestního řádu, která by měla upravovat speciálními instituty a skutkovými podstatami problematiku tzv. spolupracujícího nebo také označovaného pracovně korunního svědka. Korunním svědkem by se měl stát obviněný nebo podezřelý zpravidla ze spáchání trestného činu, v jehož rámci jsou důležitá svědectví, která obviněný nebo podezřelý mohou poskytnout a která mohou zcela zásadním způsobem přispět k objasnění tohoto zvlášť závažného úmyslného trestného činu, a osoba přitom splní další zákonem předvídané podmínky, tj. zaváže se podat o tomto zvlášť závažném trestném činu svědeckou výpověď, dozná trestný čin, ze kterého je podezírána nebo obviněna, případně dozná další trestné činy, které spáchala a které nejsou předmětem jejího trestního stíhání. Další podmínkou je, aby podezřelý, eventuálně obviněný učinil kroky k odvrácení škodního následku spáchaného jeho trestním jednáním a aby se podle svých možností vypořádal s poškozeným např. i dohodou o náhradě škody.
Zákonná úprava „korunního svědka“ předpokládá v podstatě dvě formy tohoto institutu. První forma se váže k přípravnému řízení trestnímu, kdy korunní svědek je v postavení podezřelého nebo obviněného. Při splnění podmínek pro přiznání statutu korunního svědka orgány činné v trestním řízení jeho trestní stíhání dočasně přeruší nebo dočasně odloží. Institut dočasného přerušení trestního stíhání (v podstatě by se jednalo o další druh odklonu v trestním řízení) by bylo možné použít pouze se souhlasem obviněného za následujících podmínek:
a) že obviněný oznámí státnímu zástupci skutečnosti, ze kterých je zřejmé, že jsou způsobilé zcela výjimečným způsobem přispět k objasnění zvlášť závažného trestného činu, spáchaného členy organizované skupiny nebo ve prospěch zločinného spolčení, a k odhalení jeho pachatelů, nebo pomohou zamezit přípravě, pokusu nebo spáchání takového trestného činu, a zaváže se podat úplnou a pravdivou výpověď o těchto skutečnostech, zejména o okolnostech a osobách zúčastněných na spáchání takového trestného činu,
b) prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán, a nejsou důvodné pochybnosti o tom, že jeho prohlášení bylo učiněno svobodně, vážně a určitě; takové prohlášení učiní rovněž o dalších trestných činech, které do tohoto okamžiku spáchal,
c) pokud to jeho poměry umožňují, zaváže se vydat prospěch, který získal spácháním trestného činu uvedeného v prohlášení podle odst. 1 písm. b), a nahradit škodu, která byla tímto trestným činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavře dohodu, anebo učiní jiná opatření k její náhradě.
Třetí podmínka pro dočasné přerušení trestního stíhání je fakultativní, to je dáno zejména slovním spojením „pokud to jeho poměry umožňují“. Tímto úkonem by došlo ve svém důsledku ke změně role obviněného v trestním řízení na procesní postavení svědka, zpravidla pak v kombinaci s utajeným svědkem podle $ 55 odst. 2 trestního řádu. To není situace nikterak neznámá, neboť k ní dochází např. při vyloučení některého ze spoluobviněných ze společného trestního stíhání, když proti spoluobviněným (spoluobžalovaným) je pak vedeno samostatné trestní řízení.
Pro případ, že podezřelý učiní státnímu zástupci oznámení o skutečnostech obsažených pod písm. a) a b), je navrhováno, aby ve věci jím spáchaného skutku, ve kterém je spatřován konkrétní trestní čin, bylo rozhodnuto o dočasném odložení trestního stíhání, s dalšími úpravami např. v oblasti ukládání trestů pro takového pachatele - korunního svědka apod.
Druhá forma použití korunního svědka se váže k řízení před soudem, kdy obviněný vystupuje v postavení obžalovaného. Někteří autoři hovoří o postavení tzv. „spolupracujícího obviněného“, přesněji obžalovaného. Pokud spolupracující obviněný splní svůj závazek, soud tuto jeho spolupráci zhodnotí při ukládání trestu tím, že bude moci uložit trest i pod dolní hranicí trestní sazby ($ 40 odst. 3 trestního zákona) .
Při posuzování otázky, zda obviněnému nebo podezřelému bude přiznáno postavení korunního svědka, bude potřebné zvažovat několik kriterií:
1. vztah a poměr mezi závažností trestného činu, pro který bude obviněný stíhán (ze kterého bude podezírán), a trestným činem, v rámci kterého má být přiznán statut korunního svědka,
2. míru účasti obviněného na objasňovaném zvlášť závažném trestném činu,
3. osobu obviněného (podezřelého),
4. míru zavinění na trestném činu, ke kterému se obviněný doznal.
Zákonná úprava korunního svědka také upravuje podmínky, za kterých statut korunního svědka nebude možné obviněnému přiznat:
1. obviněný se dopustil závažnějšího trestného činu, než ke kterému směřuje korunní svědek,
2. obviněný zorganizoval nebo je návodcem k trestnému činu, ke kterému směřuje institut korunního svědka,
3. obviněný svým činem úmyslně zavinil smrt člověka,
4. obviněný se trestného činu dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista.
Proč je navrhováno zakotvení korunního svědka? V českém právním řádu chybí institut, který by dostatečně motivoval členy zločineckých organizací k tomu, aby od těchto zločineckých struktur odstoupili a začali spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení při odhalování a vyšetřování trestné činnosti připravované nebo páchané těmito zločineckými organizacemi tím, že poskytnou výpověď o činnosti členů zločineckých organizací. Podstatou institutu korunního svědka je vlastně formální dohoda mezi pachatelem trestného činu a státem, spočívající v poskytnutí důkazně relevantních informací obviněným (podezřelým), které významným a rozhodujícím způsobem přispějí k usvědčení spolupachatelů zvlášť závažné, organizované kriminality, a za to stát poskytne obviněnému dobrodiní v podobě beztrestnosti nebo jiné významné výhody, na kterou by obviněný jinak neměl nárok.
Navrhovaná úprava je však příliš komplikovaná a předpokládá řadu podmínek pro „korunního svědka“, aby takové postavení získal. V podstatě se vyžaduje, aby podal kompletní, vyčerpávající svědectví o zvlášť závažné trestné činnosti páchané zločineckou organizací nebo ve prospěch zločinného spolčení, a přitom splnil podmínky narovnání ($ 309 a násl. trestního řádu) . Podstata institutu korunního svědka je založena na předpokládané vysoké až výjimečné hodnotě výpovědi korunního svědka. Je vedena úvahou, že přiznání dobrodiní státu nelze svazovat s výsledkem trestního řízení o věci, o které korunní svědek učinil oznámení nebo výpověď.
Je otázkou, zda institut korunního svědka a očekávané výsledky jeho použití nelze v trestním řízení získat i jinými procesními postupy. Nabízí se zejména institut policejního agenta. Oproti agentovi však má korunní svědek tu výhodu, že vychází ze zločineckého prostředí, které důvěrně zná. Naproti tomu policejní agent musí velmi složitě, s nasazením všech sil i života, do zločineckého prostředí teprve proniknout a získat důvěru. To je samozřejmě velmi časově náročné. Za dané situace by korunní svědek byl mnohem účinnějším a flexibilnějším prostředkem.
Institut korunního svědka již funguje ve Slovenské republice. Jeho úprava je v podstatě shodná s úpravou, která je popisována shora. Ve Slovenské republice jde však o zcela nový institut, který nebyl v dostatečné míře vyzkoušen, a proto není možné deklarovat zkušenosti.
Autor se v článku zamýšlí nad dvěma okruhy problémů, které jsou v současné době opět živé. Prvním z nich jsou otázky de lege ferenda o policejní provokaci. V odborných kruzích se stále vedou diskuse k otázce přípustnosti či nepřípustnosti řízené nebo také označované policejní provokace. Tu můžeme definovat jako záměrné, aktivní podněcování nebo navádění či jiné iniciování spáchání trestné činnosti druhé osoby, která by jinak protiprávně nejednala. Jde o vysoce teoretickou otázku, kterou je však nutné vyřešit jako otázku „prejudiciální“. Základní otázka, která je naznačenou diskusí vyvolána, zní, zda lze pachatele stíhat a odsoudit za trestný čin, který byl vyprovokován nebo přímo zinscenován policií. Odpověď na tuto otázku již poskytla řada rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva i rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky. Evropský soud pro lidská práva vykládá meze použitelnosti důkazů získaných činností policejních agentů tak, že v žádném případě nemůže dojít ke spáchání trestného činu, který by byl vyvolán zásahem policistů. Tento zásah a jeho použití v trestním řízení by zbavil obviněného ab initio a definitivně práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy1).
Druhým námětem, nad kterým se autor zamýšlí v příspěvku, jsou otázky spojené s tzv. korunním svědkem, s jehož zavedením do trestního řízení se opět vážně uvažuje.
In the article, its authors considers two groups of problems that are currently becoming alive again. The first group are questions about de lege ferenda of police provocation. The experts are still discussing the admissibility or inadmissibility of directed or market police provocation. We can define this provocation as an intentional, active incitement of other persons to commit a criminal activity, which it would not otherwise have committed. This is a highly theoretical question, which, nonetheless, needs to be resolved as a „pre-judicial“ question. The basic question raised by the above suggested discussion is, whether a passenger can be prosecuted for a criminal act, which had been provoked or directly staged by the police. The answer to this question has already been provided by a number of decisions of the European Human Rights Court and by decisions of the Supreme Court of the Czech Republic. The European Human Rights Court explains the limits of applicability of evidence obtained from activities of police agents so that in no case can a criminal act be committed that would be caused by police intervention. This intervention and its application in the criminal proceeding would deprive the accused ab initio and conclusively of his right to a just proceeding (see article 6 of the Agreement). The second theme the author looks at in this article are the questions related to the so-called chief victim, whose reintroduction into the criminal proceeding is again being seriously considered.
Autor des Artikels denkt über zwei Kreise der Probleme nach, die jezt wieder lebendig sind. Der erste sind Fragen de lege ferenda über die Polizeiprovokation. In den Fachkreisen führt man dauernd Diskussionen zur Frage der Zulassung der Zulässigkeit oder Unzulässigkeit der leitenden Provokation, die man auch Polizeiprovokation nennt. Die kann man als zielbewusste, aktive Anstiftung oder Anführung oder andere Initiative zur Verübung einer Straftat einer zweiten Person, die sonst nicht rechtwidrig handelte, definieren. Es ist eine hoch theoretische Frage, die man aber dringend als Frage prejudiciale lösen muss. Die Grundfrage, die die angedeutete Diskussion erregte, lautet, ob man den Täter für die Straftate, die provoziert oder direkt von der Polizei inszeniert wurde, verfolgen und verurteilen kann. Die Antwort auf diese Frage bot schon eine Reihe der Entschlüsse des Europäischen Gerichts für Menschenrechte als auch die Entschlüsse des Obersten Gerichts der Tschechischen Republik. Das Europäische Gericht für Menschenrechte erklärt die Grenzen der Anwendung der Beweise, die man durch die Tätigkeit der Polizeiagenten erworben hat so, dass in keinem Falle eine Straftat verübt werden darf, die der Polizeieingriff ausgelöst hat. Dieser Eingriff und seine Anwendung im Strafverfahren würden den Beschuldigten ab initio und definitiv auf gerechtes Prozess im Sinne des Artikels 6 der Konvention entrechten.
Das zweite Thema über das der Autor in dem Artikel nachdenkt, sind Fragen, die mit dem sog. Kronzeugen verbunden sind, dessen Einleitung in das Strafverfahren man wieder ernst bedenkt.