Obr. 1
Obr. 2
Stopy na povrchu vystřelené střely, vhodné pro individuální identifikaci zbraně, začaly zajímat kriminalisty již na počátku dvacátého století, kdy vznikla vědecká kriminalistická balistika. Stopy se nalézají na válcové části střely a pod mikroskopem jsou přístupné pozorovateli pouze na k němu přivráceném povrchu. Záhy vyvstala potřeba vidět celý povrch střely najednou a ve třicátých letech minulého století badatelé mnoha zemí hledali způsob, jak toho dosáhnout.
Destruktivní metodu rozstřižení pláště střely a jeho mechanického narovnání použili Beroud (1933) a Laborde (1934). Metoda spočívá v odstranění zalemování pláště u dna střely, vytavení olověného jádra a rozstřižení pláště, který se následně mechanicky vyrovná postupně mezi čelistmi kleští chráněnými kartonem a mezi dřevěnými deskami údery kladívka.
Mezi nedestruktivní metody se řadí galvanoplastická kopie reliéfu povrchu střely. Metodu popsali Kubickyj a Šabson (1949). Jedná se o galvanické pokovení ve vhodném elektrolytu. Střela je připojena ke katodě. Povrch střely se vykrývá v acetonu rozpuštěným celuloidem, aby k pokovení došlo pouze na válcové části střely, která musí být čistá a odmaštěná. Dobrou oddělitelnost pokovené vrstvy zabezpečuje mikrooxidace povrchu pláště střely provedená roztokem K2Cr2O3. Nejdříve se na povrch střely vyloučí nikl a na něj pak měď. Galvanoplastika dosahuje tloušťky 0,5 mm. Opatrně se podélně rozřízne a odloupne z povrchu střely. Po vyrovnání ji lze fotografovat.
Odvalování střely po senzitivním materiálu schopném zachytit obraz povrchu střely patří k nejlevnějším metodám. Nejvhodnějším materiálem je tzv. vosková kompozice (Kockel- 1905, Kubickyj) kdy je nutno střelu před odvalováním ohřát na 60-70 oC. Používala se rovněž plastelína a další média. Balthazard (1922) odvaloval střelu po cínové fólii 0,1 mm s matným povrchem, kterou podložil tvrdým kartonem a střelu vedl rovně podél pravítka a přitlačoval dřevěným hranolkem. Pořízené otisky se fotografují a dále se pracuje se zvětšeninami 5x až 10x. Pro Balthazardovu metodu zkonstruoval Uefling dva speciální odvalovací přístroje. Georgiades (1922) odvaloval střely po kopírovacím papíru. Lucas a Chulst (1923) používali odontologickou hmotu. Metzger vyzkoušel směs asfaltu, lanolinu a kalafuny. Laguna (1933) doporučoval použít směs parafínu a zinkové běloby. Dobré výsledky přinášel vyleštěný, rovný povrch dentistického lehce tavitelného kovu ve složení 52 % vizmutu, 32 % olova a 16 % cínu (podle Ciona - 1947). Odvalování střely na plastickém materiálu dále rozpracoval Raestrup (1926). Další odvalovací metoda používá transparentní médium, kdy zachycený reliéf umožňuje pozorovat skutečné mikronerovnosti v procházejícím světle, zatímco v případě použití neprůhledného média je nezbytné používat šikmé osvětlení a pozorovány jsou stíny sejmutého reliéfu. Matvějev (1936) použil rentgenový film na kterém odvaloval zahřátou střelu (140- 150o C) upevněnou ve speciálním držáku. Zjuskin (1947) použil roztok celuloidu a plexiskla, do kterého střelu namočil. Po zaschnutí sejmul průzračnou folii z válcové části povrchu střely a pro následné fotografování ji vyrovnal. Všechny odvalovací metody se v praxi neosvědčily. Nedokázaly dostatečně přesně zobrazit mikroreliéf nerovností povrchu. Nejpřesnější výsledky dosahovala galvanoplastika.
Cestou kontaktního snímání povrchu střel se dali také Američané. V roce 1951 zkonstruoval John E. Davis na principu měření drsnosti povrchu materiálu přístroj „Striagraph“, obr.1
Obr. 1 |
Obr. 2 |
Na povrch rotující střely lehce přiléhá hrot s radiusem cca 0, 002 mm, který přenáší optickou cestou nerovnosti povrchu na záznamový kotouč (obr.2), kde radiální zvětšení průměru střely je 20x, lokální zvětšení nerovnosti povrchu je 400x. Modernější německé zařízení tohoto typu (Hommel Tester) bylo v sedmdesátých létech zkoušeno také v Kriminalistickém ústavu Praha.
Již v roce 1926 Belgičani Rechter a Mage použili metodu postupného fotografování povrchu střely. Po sobě jdoucí fotografie pak sestavili do řady a získali tak pohled na celý obvod střely. Jejich metodu dále zdokonalil šéf laboratoře technické policie v Lyonu E. Locard.
Střelofot je přístroj, kde střela rotuje před objektivem fotoaparátu a obraz celého jejího pláště se zobrazuje na fotografické desce nebo kinofilmu. Snad první speciální fotoaparát s horizontálně posuvným objektivem pro kontinuální snímání povrchu rotující střely zkonstruoval v roce 1931 Sorokin. Střela je umístěna svisle před objektivem a otáčí se kolem své osy. Spolu s objektivem je unášena v horizontální rovině a přes štěrbinu je přenášen obraz povrchu střely na stojící filmovou desku, kdy postupným složením jednotlivých pásků vznikne negativ rozvinutého povrchu střely. Přístroj byl náročný na seřízení a na odbornou obsluhu. Neumožňoval snímat zdeformované střely. Modernější provedení střelofotu bylo zkonstruováno v šedesátých létech v Kriminalistickém ústavu Praha (obr. 3). Doba pro pořízení kvalitního snímku povrchu střely se pohybovala řádově v hodinách.
Nástup digitální technologie a počítačů na konci 20. století poznamenal i tuto metodu a vzniklo několik pozoruhodných technických řešení. Povrch střely je snímán digitální kamerou a zpracován výkonným počítačem. Otevřely se tím možnosti také pro částečnou automatizaci individuální identifikace zbraní.
Drugfire je americký digitální systém, vyvinutý kolem roku 1990 kanadskou firmou Forensic Technology na bázi průmyslové, černobílé televizní kamery. Umožňoval snímat stopy polí na povrchu střel a povrch zápalek vystřelených nábojnic. Obrázky byly uchovávány v databázi, ve které bylo možno záznamy podle zvoleného algoritmu třídit a vyhledávat možné spojitosti mezi kriminálními činy.
IBIS je zkratka pro integrovaný balistický systém, který nahradil Drugfire v roce 2001. V USA tvoří federální databanku balistických stop, ve které lze prověřovat z úrovně národních databází, zda s předmětnou zbraní byl spáchán i jiný trestný čin. Existuje mobilní verze sestávající z mikroskopu a notebooku, kterou lze vyvézt na místo činu a dálkově se napojit na národní databázi, s možností rychlého prověření nalezených nábojnic a střel. Snímány jsou opět pouze stopy polí na střelách a stopy na zápalkách nábojnic. Systém (obr. 4) umožňuje částečnou automatickou komparaci stop.
Ruský digitální systém Papilon předvedl asi jako první použití kruhového LED osvětlovače a také digitální snímání úplného pláště střely. Celé dno nábojnice je možno zobrazit také v pseudo 3D. Oblasti stop polí a drážek na povrchu střely jsou kódovány s ruční korekcí a automatické vyhledávání shodné střely mezi 500 vzorky trvá cca 15 minut.
Ve francouzském Lyonu byl vyvinut automatický digitální systém CIBLE. Monochromatická CCD kamera Kodak (1280x1024 pixelů, 256 stupňů šedi) je nasazena přímo na standardní binokulární makroskop Leica MZ12. Systém je řešen jako dvoumonitorový (obr.5) . Snímány jsou manuálně a postupně stopy polí a drážek na povrchu střely, a zápalka nábojnice. Obrazy jsou archivovány v SQL databázi, ve které probíhá vyhledávání filtrací prostřednictvím alfanumerického kódování. CIBLE je síťový systém, zaváděný po celé Francii.
Další ruský systém nazvaný Condor je chráněn dvěma patenty (No. 2130628, No. 2155378). Umožňuje snímat povrch celé střely a dno nábojnice se zvětšením až 90x. Vzorky jsou vkládány do speciálních kontejnerů, kontejner pro nábojnici má zrcadlo nakloněné pod úhlem 45o. Ovládání systému je grafické (ikonové) a velmi intuitivní.
V Istanbulu byl v roce 2003 odborné veřejnosti poprvé představen scanovací automatický systém Balistika, který snímá povrch střely nebo nábojnice pod osvětlením z osmi směrů a výsledným složeným obrazem je plastický pohled (3D) na povrch střely nebo dna nábojnice.
Uvedené systémy jsou dále zdokonalovány, používá se stále výkonnější technika a převládá dvoumonitorové provedení. Každý z uvedených systémů má své výhody a nevýhody. Rozsah snímaných ráží se pohybuje v rozmezí cca 4 - 12 mm. Lineární rozlišení bývá 3 - 4 ěm. Lineární zvětšení obrazu na monitoru dosahuje hodnoty až 90x. Nejlepší scanovací čas pro střelu se pohybuje kolem 3 - 5 minut, pro dno nábojnice cca 30 sekund. Vyhledávací časy v databázi jsou cca 15 - 20 minut (v závislosti na velikosti databáze). Úspěšnost vyhledání "podobných" stop je u jednotlivých automatických systémů různá, zpravidla nepřekračuje 50 % (u některých je významně menší). Z pohledu automatizace individuální identifikace zbraní mají tyto systémy ještě mnohé před sebou.
V roce 2003 vyvinula česká firma Laboratory Imaging (LIM) originální zařízení nazvané BullScan, které umí snímat válcový povrch střely a celý povrch dna nábojnice. Nasnímané obrázky jsou ukládány do databáze, která umožňuje jejich třídění a vyhledávání podle předdefinovaných atributů. První zkušenosti s tímto digitálním střelofotem na Kriminalistickém ústavu Praha prokázaly technickou životaschopnost a užitečnost pro balistické zkoumání.
Digitální střelofot Lucia BULLSCAN představuje významný krok kriminalistické balistiky směrem k virtuální realitě. Má význam nejen pro kvalitu snímání povrchu střel, ale nabízí vlastnosti a technické parametry na úrovni komparačního mikroskopu, kterých lze s výhodou velmi dobře využít v dalších kriminalisticko technických oborech, a nejen v nich. V podmínkách Kriminalistického ústavu Praha je přístroj nasazen zejména k archivaci vzorků zakládaných do Ústřední sbírky balistických stop z neobjasněných trestných činů (USBS), spáchaných na území ČR. Mezi jeho silné nástroje patří komparace uložených a živých obrazů (individuální identifikace zbraní prostřednictvím porovnávání obrazů střel a nábojnic).
Vývoj systému dále pokračuje směrem k automatizaci vyhledávání podobných/shodných stop. Pro policejní praxi zajímavou perspektivu lze očekávat v možnosti propojení centrálního pracoviště USBS v KÚP s pracovišti balistiků na OKTE správ jednotlivých krajů tak, aby prověřování, zda s podezřelou zbraní byl spáchán dosud neobjasněný trestný čin, mohli v reálném čase provádět krajští balistici a do KÚP odesílat již selektované vzorky, u kterých je velká pravděpodobnost ztotožnění.
Dynamika rozvoje moderních technologií postavených na prvcích výpočetní techniky je závratná. Sebelepší a sebevýkonnější přístroj se však nikdy neobejde bez vysoce kvalifikované obsluhy, odborníka, který dokáže správně interpretovat získané výsledky a vymýšlet nové, efektivní uplatnění v praxi.
Stopy na povrchu vystřelené střely, vhodné pro individuální identifikaci zbraně, začaly zajímat kriminalisty již na počátku dvacátého století. Stopy se nalézají na válcové části střely a pozorovatel je vidí na k němu přivráceném povrchu. Záhy vznikla potřeba pozorovat celý povrch střely najednou a ve třicátých letech minulého století badatelé hledali způsob, jak toho dosáhnout. Od destruktivní metody rozstřižením pláště střely a jeho narovnáním, přes metodu odvalování střely po senzitivním materiálu, schopném zachytit obraz povrchu, dospěla technika do stavu, kdy střela rotovala před objektivem fotoaparátu a obraz celého jejího pláště se zobrazil na filmovém materiálu v rozvinuté podobě.
Nástup digitální technologie a počítačů ke konci dvacátého století poznamenal i tuto metodu a vzniklo několik pozoruhodných technických řešení. V roce 2003 vyvinula česká firma Laboratory Imaging (LIM) původní zařízení, které umí snímat nejen povrch střely, ale také povrch dna nábojnice. Příspěvek prezentuje první zkušenosti s tímto digitálním zařízením na Kriminalistickém ústavu Praha.
Traces on the surface of a fired projectile, which are suitable for identifying the weapon, started to interest criminologists already at the beginning of the 20th century. The traces can be found on the cylinder part of the projectile, and an observer can see them on the surface, which is turned to him. Soon the need emerged to observe the entire surface of the projectile as a whole, and in the 1930s, researchers were looking for a way to achieve this. Starting from the destructive methods of cutting the cylinder of the projectile and straightening it, to rolling the projectile on a sensitive material, capable of capturing an image of the surface, the technical progress eventually got to the state where a projectile rotated in front of a camera lens, and the image of its entire case showed on the film material in unrolled form.
The coming of digital technology and computers at the end of the 20th century had its effects on this method, too, and several remarkable technical solutions appeared. In the year 2003, the Czech company Laboratory Imaging (LIM) developed an original device, which can scan both the surface of a projectile and the surface of the bottom of the cartridge-case. This article presents the first experience with this digital device at the Prague Criminological Institute.
Spuren auf der Oberfläche des abgefeuerten Projektils, geeignete für die individuelle Identifikation der Waffe, haben die Kriminalisten schon zu Beginn des zwanzigsten Jahrhunderts interessiert. Die Spuren kommen auf dem Zylinderteil des Projektils vor und der Beobachter sieht sie auf der zu ihm angewandten Oberfläche. Bald entstand das Bedürfnis die ganze Projektiloberfläche auf einmal zu beobachten und in den dreissiger Jahren des vorigen Jahrhunderts haben die Forscher die Methode gesucht, wie man es erreichen könnte. Von der destruktiven Methode der Zerschnittung des Projektilgehäuses, das geradegemacht wurde, über Methode des Projektilabwälzens auf einem sensitiven Material, das fähig ist das Bild der Oberfläche festzuhalten gelang die Technik zum Zustand, wo das Projektil vor dem Objektiv des Photoapparats rotierte und das Bild ihres ganzen Gehäuses auf einem Filmmaterial in der entwickelten Form darstellte.
Der Aufmarsch der digitalen Technologie und der Computer hat am Ende zwanzigsten Jahrhunderts auch diese Methode getroffen und einige beobachtungswerte technische Lösungen entstanden. Im Jahre 2003 entwickelte tschechische Firma Laboratory Imaging (LIM) originelle Vorrichtung, die nicht nur die Projektiloberfläche, aber auch die Oberfläche des Bodens der Patrolenhülse aufzunehmen kennt. Der Beitrag präsentiert die ersten Erfahrungen mit dieser digitalen Vorrichtung im Kriminalistischen Institut Prag.