V lit. /1/ se uvádí: „Paměťové stopy nevznikají (nejsou fixovány) okamžitě po příslušném vjemu. Doba, která uplyne od vjemu do zafixování, může být různě dlouhá, řádově se pohybuje v desítkách sekund. Uvedená skutečnost může mít v řadě případů praktický kriminalistický význam. Uvedený odstup - vjem - zafixování - vybavení se může negativně projevit například při výslechu konkrétních osob. Typické jsou v tomto směru případy mozkového poranění osob při dopravních nehodách, které nejsou schopny si vybavit děj bezprostředně předcházející dopravní nehodě, příp. děj následující po dopravní nehodě.“
Proces fixování významného děje v paměti může být blokován nejspíše i extrémní mohutností vjemu samotného děje: Jako řidič jsem zažil smyk automobilu na náledí, při němž nikdo neutrpěl ani nejmenší zranění, nikdo se neudeřil, tedy žádné ani chvilkové bezvědomí, automobil nebyl vůbec poškozen (zapadl měkce do sněhu za příkopem silnice), k žádnému střetu nedošlo - a přesto dva znalci z oboru dopravy, řekněme odborníci, kteří v automobilu smyk prožili, se neshodují v názoru, na kterou stranu se automobil v poslední fázi otáčel kolem svislé osy. Vývoj smyku a svoji reakci si pamatuji zcela určitě, ale jen do fáze, kdy se automobil pohyboval šikmo přes krajní jízdní pruh a směřoval do prostoru mimo silnici. Bezprostřední ohrožení života jako by odpojilo proces fixace v paměti.
Nedávno jsme řešili případ střetu dvou vzájemně protijedoucích osobních automobilů. Jeden z řidičů i jeho spolucestující dcera měli evidentní amnézii ve shodném časovém rozsahu. Protijedoucí řidič nepopisoval svou jízdu a vznik smyku, ale kupodivu ve shodě s reálem uvedl, že vnímal dva nárazy. Automobily se totiž skutečně vzájemně střetly v tzv. primárním a sekundárním rázu. Z toho lze usuzovat, že amnézie může být výjimečně i přerušena: pohyb nežádoucím směrem nebyl zapamatován, ale následující zážitek dvou nárazů ano.
Průběh nehodové situace bývá mnohdy vnímán a zapamatován nepřesně až i zcela nesprávně v souvislosti s krátkostí trvání nehodové situace, nejčastěji jen okolo tří sekund do okamžiku střetu. Delší trvání je přirozeně možné - při předjíždění až i 15 s - ale to je spíše výjimečné. Lidé jsou pak pozorovateli nepřipravenými na bedlivé sledování důležitého děje, bývají zastiženi náhlým vznikem a rychlým vývojem nehodové situace a nakonec šokováni nečekaným střetem. Finále děje nebývají schopni vnímat a popsat a to ani ve vztahu k popisu vlastní reakce.
Proto by se výpovědi neměly hodnotit jako úmyslně zkreslené, ale jako výpovědi lidí nepřipravených na sledování rychlého sledu událostí a šokovaných nečekaným střetem.
Odhady délek trvání se mnohdy liší od reálu i u lidí majících v tom určitou průpravu (jako např. střelci či geodeti). Délkové odhady lidí bez průpravy se liší od reálu (plus i minus) někdy i několikanásobně - a to i za stavu bez pohybu objektů.
Uvažme, že vozidlo jedoucí rychlostí např. 90 km/h ujede za každou sekundu dráhu dlouhou 25 metrů. Protijedoucí se přibližoval relativní rychlostí 180 km/h, tedy 50 m za každou sekundu, a my se potom snažíme dozvědět od řidiče, na jakou vzdálenost před sebou spatřil tu a tu situaci. Bývá zcela běžné (obvyklé), že řidiči po střetu uvádějí vlastní odstup od kritického objektu výrazně kratší, než jaký odpovídá příslušným fázím vývoje kritické situace. Udávané odstupy jednak zřejmě příslušejí konfiguracím až po uplynutí vlastní reakční doby pozorovatele a v paměti pak utkví vyhrocená situace, kdy jsou objekty již navzájem velmi blízko. Přiblížení probíhá v kratičkém časovém intervalu, což vede k mylnému dojmu, že proběhlo na krátké délce. Proto odhady (uváděné k dotazům na vzdálenosti mezi vozidly) bývají většinou krajně nepřesné, značně podhodnocené a z technického hlediska prakticky bezcenné.
Výpověď se pak může konstatovat jako technicky nepřijatelná, ale nikoli ve smyslu „lživá“ či vykonstruovaná, ale jako technicky nepřijatelná v tom smyslu, že přirozeně obsahuje pouze hrubě podhodnocený odhad (z výše uvedených důvodů), jenž je v rozporu s reálem. Jsou případy, kdy řidič uvádí, že chodce spatřil na vzdálenost například 2 m, když jeho vozidlo zanechalo před místem střetu stopy brzdění např. 8 m a ještě předtím nabíhala objektivně nezbytná reakční doba. V těchto souvislostech je nutno přistupovat opatrně k „obvinění“ za nereálnost odhadu délky.
Při diskusi o problematice paměti nám byla doporučena kniha /2/ s podtitulem „Jak si pamatujeme a zapomínáme“. Autor je přední světový odborník, působí jako profesor psychologie na Harvardově univerzitě. Celý svůj život zasvětil problematice paměti. Přístupnou formou, místy i úsměvně vysvětluje vpředu zmíněné problémy, jež dává do souvislostí i s problematikou výslechů a svědectví, a na řadě případů, které má veřejnost v povědomí, ukazuje, jaká kauzální pochybení mohou nastat. Kniha by mohla být doporučenou (ne-li přímo povinnou) četbou pro ty, kteří vedou výslechy nebo na jejich základě činí důležité závěry.
Autor vytyčil nový postoj k chápání příčin a důsledků paměťových nedokonalostí, přístup, jenž ukazuje cestu k uvažování o širokém spektru obtíží, jimiž nás paměť může zaskočit. Funkční poruchy paměti dělí do sedmi fundamentálních kategorií či „hříchů“, které nazval
Zapomnětlivost odpovídá slábnutí nebo ztrátě paměti v toku času. Co jsme dělali v minulých šesti hodinách si obvykle vybavíme bez obtíží. Zeptá-li se nás někdo na stejné druhy naší činnosti v minulých šesti týdnech, šesti měsících nebo šesti letech, roste pravděpodobnost, že si vybavíme méně a méně. Pomíjivost je základním znakem paměti a těžištěm mnoha paměťových problémů.
Roztržitost se týká poruchy na rozhraní pozornosti a paměti. Typickou příčinou paměťových omylů plynoucích z roztržitosti - někam založíme klíče nebo brýle, zapomeneme, že jsme si s někým domluvili společný oběd - je soustředění na rozptylující starosti nebo problémy. Nesoustředíme se na to, co bychom si měli zapamatovat. Žádaná informace se v průběhu doby neztrácí: buď se v paměti vůbec neuložila, nebo jsme ji bezprostředně poté, co jsme ji potřebovali, neaktivovali, protože naše pozornost byla odvedena jinam.
Paměťový blok odpovídá zmařenému vyhledávání informace, kterou si třeba zoufale pokoušíme vybavit. Asi všichni z nás už někdy ne a ne si vzpomenout na jméno patřící známé tváři přesto, že jsme svému snažení věnovali plnou pozornost, a přesto, že se požadované jméno z našeho mozku neztratilo, což si uvědomíme, když se nám nečekaně vybaví o řadu hodin nebo dní později.
Záměna odpovídá tomu, že paměťový obsah přisoudíme nesprávnému prameni, zaměníme fantazii za realitu, případně si nesprávně vzpomeneme, že nám přítel vyprávěl několik obyčejných věcí, které jsme si ve skutečnosti přečetli v novinách. Záměna je daleko častějším jevem, než bychom si mysleli, v právních souvislostech může mít vážné důsledky.
Sugestibilita odpovídá vzpomínkám vloženým klíčovými otázkami, komentáři nebo sugescemi v průběhu vybavování minulé zkušenosti. Také sugestibilita je zvláště významná v právním systému, někdy jej dokáže těžce narušit.
Zkreslování odráží mohutný vliv naší současné znalosti a našeho přesvědčení na to, jak si pamatujeme minulost. Své minulé zkušenosti často upravujeme, někdy i zcela přepisujeme, aniž bychom si to uvědomovali, ve světle toho, co víme, nebo čemu právě věříme. Výsledek - zkreslený popis konkrétní události nebo dokonce delšího období v našem životě - vypovídá spíše o tom, co cítíme v současnosti, než o tom, co se odehrálo v minulosti. Čím dál více spoléháme na jádro toho, co se stalo nebo se obvykle děje, a podrobnosti se pokoušíme rekonstruovat na základě úsudku.
Přetrvávání se týká opakovaného vybavování zneklidňujících informací nebo událostí, které bychom nejraději ze svého vědomí zcela vypudili.
Kniha v jednotlivých kapitolách podrobně předestírá nové výzkumně získané poznatky ze všech sedmi jmenovaných „hříchů“ lidské paměti a metodicky uvádí i návod, jak se jim můžeme bránit prostřednictvím jejich znalosti. Popisuje řadu vysoce zajímavých anomálií, experimentů i problémů známých osobností.
Zda si nějaký zážitek budeme pamatovat celé roky, nebo na něj rychle zapomeneme, závisí rovněž na tom, co se stane po oněch několika prvních sekundách, v nichž se paměť rodí. Zapomínání se může prohloubit tím, co se stane po počátečním zakódování zkušenosti.
Učíme-li se výkonu složité činnosti, například řízení auta, musíme bedlivě sledovat každou složku své činnosti. S tím, jak se naše dovednost zlepšuje, vyžaduje stále méně a méně pozornosti, až přechází do výkonu automatického, jenž potřebuje jen nepatrnou nebo žádnou pozornost. Tak dává našim poznávacím dovednostem svobodu k tomu, abychom se při výkonu činnosti, která kdysi vyžadovala spoustu pozornosti, mohli soustředit na odlišné záležitosti. Automatismy však něco stojí: prakticky si nepamatujeme, co jsme během zautomatizovaných činností dělali. Řada zkušených řidičů dobře zná poněkud znepokojující zkušenost s řízením auta ve stokilometrové rychlosti na dálnici, v jehož průběhu si náhle uvědomí, že si posledních deset kilometrů vůbec nepamatují. Zkušený řidič s plnou hlavou starostí, které nemají s řízením nic společného, a spoléhající na dobře zvládnuté řidičské dovednosti, umožňující bezpečně a přitom automaticky řídit, neukládá vědomě do paměti, co se kolem něj děje, a tudíž si z toho nic nepamatuje. Přesto mnozí vyslýchaní řidiči „spolehlivě“ popisují, která auta a kde v kritické době míjeli - zatímco druzí nepřipravení pozorovatelé popisují rovněž „spolehlivě“ týž děj jinak.
Lidé, kteří prožili střet s vozidlem (jako chodci nebo jako posádka vozidla), ve většině případů nevědí, co se před střetem dělo. Medicína nazývá tento stav amnézie. Na podkladě zkušeností z prostudování více než tisíce výpovědí během praxe lze říci, že amnézie po dopravních nehodách je jev tak frekventovaný, že je spíše výjimkou, když si člověk reálně vybavuje i po prožitém nehodovém úderu celý střetový děj. Poslední chvíle před střetem si nevybavuje většina zraněných (někdy i lidé nezranění).
People, who have suffered a clash with a vehicle (such as pedestrians or passengers in a vehicle), in most cases do not know, what was happening prior to the clash. The medicine calls this state amnesia. Based on the experience with having read through more than a thousand testimonies in practice, it can be said that this state is so frequent that it is rather an exception, if a person actually can recollect the entire incident realistically even after having experienced it. The last moments prior to the collision can not be recollected by most of the wounded (and sometimes not even by people who have not been hurt).
Leute, die einen Zusammenstoss mit einem Fahrzeug (als Fussgänger oder als Autobesatzung) erlebt haben, wissen in den meisten Fällen nicht, was vorher geschah. Medizin nennt diesen Zustand als Amnesie. Auf Grund mehr als tausend Aussagen während der Praxis kann man festellen, dass Amnesie nach Verkehrsunfällen so eine frekventierte Erscheinung ist, dass es eher Ausnahme ist, wenn sich der Mensch nach einem erlebten Unfall den ganzen Zusammenstoss vorstellen kann. An die letzten Augenblicke vor dem Zusammenstoss erinnert sich die Mehrheit der Verletzen (und auch der nicht Verletzten) nicht.