Úvod
Biometrie či biometrika jsou pojmy skloňované v poslední době téměř každodenně a snad ve všech možných i nemožných pádech. Nejčastěji tomu je zejména v souvislosti s identifikací osob při zajištění vnitřní bezpečnosti a ochrany osob, majetku či různých objektů.
Naprosto nebývalý ohlas jsme však v této oblasti mohli zaznamenat, takřka ve všech sdělovacích prostředcích, po teroristických útocích na Světové obchodní centrum v New Yorku 11. září 2001. Tento ohlas ještě více vzrostl v souvislosti s řadou dalších teroristických hrozeb či přímo uskutečněných útoků na různé objekty v jiných zemích, jako byly bombový útok na noční klub na indonéském ostrově Bali (12. 10. 2002) anebo bombové útoky na vlaky a vlaková nádraží v Madridu (11. 3. 2004) . Z tohoto pohledu je nyní využití biometrie a na jejím principu založených plně automatizovaných systémů považováno mnohými světovými specialisty na bezpečnost a některými politiky za jeden z nejmodernějších a nejúčinnějších prostředků strategie boje proti terorismu . Konkrétně se tak např. vedle zvýšení spolupráce tajných služeb nejčastěji v souvislosti s leteckou dopravou a hraniční kontrolou hovoří o zavedení biometrie ve formě digitální fotografie, digitálního otisku prstu nebo digitálního obrazu oční duhovky, a to zejména do cestovních pasů a do vstupních a přístupových technických systémů1).
V rámci protiteroristických opatření v celém světě proto podmínky pro zavádění a využívání biometrie našly oporu také v řadě národních či mezinárodních dokumentů (deklarací, smluv, zákonů opatření apod.) 2) . Současně s tím se obecně zvýšil i zřetelný tlak na to, aby technické prostředky založené na využití biometrie byly co nejrychleji a nejintenzivněji zaváděny do praxe .
Opatření v oblasti strategie (celosvětového) boje proti terorismu a všeobecné zajištění vnitřní bezpečnosti za použití technik rozpoznávání fyziologických znaků osob především ale po 11. září 2001 odstartovala nebývalý boom ve vývoji a využívání nových biometrických systémů a prostředků v komerční sféře. Někdy se v této souvislosti dokonce hovoří i o „biometrickém průmyslu“. Firmy specializované na vývoj a výrobu biometrických systémů reagovaly na vzniklou situaci okamžitě. Připravují realizace nových projektů a testují nové technologie. Z toho všeho je nepochybné, že mezinárodní terorismus a teroristé tak svými akcemi nevědomky odstartovali mimořádný rozvoj biometrie, dosahující až masového měřítka.
Pokud jde však o biometrii a biometriku jako vědecký obor a předmět odborného zájmu, tak nejvíce pojednání a soustředěné pozornosti se jí v posledních letech věnuje ve vědecké a odborné literatuře či na internetu. Zde dnes existuje dokonce celá řada specializovaných internetových stránek věnovaných pouze a jenom biometrii či biometrickým systémům3).
Nezřídka je biometrie či biometrika předmětem vědeckých seminářů, konferencí, výstav, a to mnohdy i na mezinárodní úrovni. V biologických, informačních, statistických, ale i jiných oborech a v kriminalistice je dnes samozřejmou a trvalou součástí nejen teoretické přípravy, ale zejména praktické činnosti.
I. Vznik biometrie a biometriky
Méně zasvěcení si při vyslovení uvedených pojmů zcela oprávněně kladou otázku, co to vlastně biometrie či biometrika je. Většina z nás dojde jednoduchou úvahou a volným překladem slova složeného z řeckých základů „bios“ a „metric“ k závěru, že se s největší pravděpodobností bude jednat o nějaká měření živých organismů, resp. v živých organismech. Více zasvěcení vědí, že biometrii či biometrice je dnes již mnohem více jak 100 let a že oproti jejich původní podstatě a významu se vývojem, zejména v poslední době, pouze poněkud změnil jejich obsah, přičemž podstata zůstala stejná.
Z literatury je například známo, že první poznatky o biometrii a používání tohoto termínu jsou odbornou veřejností registrovány již v první polovině 19. století, avšak její jasné definování jako pojmu je spojeno až s rozvojem statistiky a biologie koncem 19. století.
Samotný vznik moderní biometrie jako pojmu a statistické metody v biologii, resp. aplikace biologie ve statistice, se prokazatelně váže k významnému anglickému matematikovi a statistikovi Karlu Pearsonovi4). Z dostupných pramenů a z jeho stručného životopisu5) je o Pearsonovi např. známo, že vystudoval Cambridge University (1879) a také že většinu své kariéry působil na University College v Londýně. Zajímal se především o vývoj matematických metod pro studium procesů dědičnosti a evoluce. Sám také na biologické problémy dědičnosti a evoluce aplikoval metody matematické statistiky. Stranou jeho zájmu však nezůstaly ani takové oblasti jako např. filozofie, literatura či lingvistika. Je autorem řady zásadních prací a např. ve svém Slovníku vědy (1892) předznamenává některé myšlenky teorie relativity. Mezi nejhodnotnější práce tohoto zakladatele biometrie a biometriky patří osmnáct článků (1893- 1912) souhrnně nazývaných Matematický přínos k teorii evoluce. Tyto články se zabývají regresní analýzou, korelačním koeficientem a obsahují i chí- kvadrát test statistické významnosti.
Mezi další významné představitele moderní biometrie té doby patří také např. Adolphe Lambert Quételet6), belgický vědec, matematik, astronom a sociolog a zakladatel moderní vědecké statistiky. O Quételetovi je známo, že byl např. jedním ze zakladatelů Královské statistické společnosti v Londýně. Rovněž je znám tím, že na vlastní pěst prováděl řadu měření. K nejznámějším z nich patří měření obvodu prsou skotských vojáků, na jehož základě dospěl k názoru, že nepřihlíží-li se k poměru mezi střední hodnotou a rozptylem, uspořádání četností vykazuje při těchto a jiných biometrických měřeních skutečně přesně stejnou strukturu, jaká je v tabulkách chyb měření - křivku normálního rozdělení. Quételet přišel také s myšlenkou aritmetického průměru z většího počtu měření různých jedinců. V roce 1835 složil svého tzv. „průměrného člověka“ (homme moyen) - ideál sestavený z průměrů jednotlivých znaků, který prohlásil za biologický a morální prototyp dokonalosti. Normální rozdělení podle něj však neznamenalo nic jiného než to, že příroda se snaží vytvořit ideální typ, přitom ale v různé míře chybuje. Je také autorem tzv. Quételetova indexu QI pro stanovení hranice obezity na základě poměru tělesné výšky a tělesné hmotnosti (dnes je tento index označován a znám spíše jako BMI).
Termín biometrie byl však již v té době užíván jiným uznávaným představitelem statistického myšlení předchozí generace, a to zakladatelem eugeniky (vědy zaměřené na zlepšení genetické výbavy lidstva) Francisem Galtonem8). S jeho jménem jsou spojeny počátky výzkumu lidské inteligence a vnesení nového významného tématu do psychologie - studium individuálních rozdílů, a to především rozdílů ve schopnostech. Většině z nás je tento anglický přírodovědec znám spíše ve spojení se základy daktyloskopie jako jedné z nejvýznamnějších kriminalistických identifikačních metod založených na principech biometrie.
Galton byl také jedním ze spoluzakladatelů časopisu věnovaného biometrii - do současné doby existujícího časopisu Biometrika9), založeného v roce 1901. Vědecká oblast, která se stala předmětem zájmu tohoto vědeckého a odborného časopisu, byla právě podle Pearsonova návrhu označena jako biometrie. V prvních letech časopis obsahoval kromě anglicky psaných článků také statě v němčině, francouzštině či italštině. Spektrum těchto prací bylo poměrně široké. Pokrývalo nejen biologii, ale také např. kriminalistiku, sociologii nebo epidemiologii.
Dnes je časopis Biometrika deklarován především jako časopis ryze statistický. Jeho původní spojení s biologií a matematickými statistickými aplikacemi se v průběhu let natolik oslabilo, že pro oblast aplikace statistických metod do biologie vznikl samostatný časopis Biostatistika.
II. Podstata a pojem biometrie
Biometrie je založena jak na evidentní, tak na vědecky prokázané realitě, že lidé se jeden od druhého navzájem odlišují svým vzhledem a svými projevy (jednáním a chováním). Veškeré dříve i nyní existující biometrické systémy jsou založeny na principu, že lidské vlastnosti jsou zpravidla u každého jedinečné, a také na tom, že určité znaky člověka, jako jsou otisky prstů, hlas, tvar tváře a další, jsou po celou dobu lidské existence relativně neměnné (blíže srov. např. základní zákony daktyloskopie nebo DNA) . Na základě měřitelnosti těchto vlastností je proto možné osoby od sebe navzájem rozeznat. Platí však také jiné pravidlo, a to že člověk se v průběhu svého života mění, a proto i zdánlivě neměnné fyziologické znaky podléhají tomuto procesu. Oblast zabývající se jedinečnými a měřitelnými charakteristikami a vlastnostmi pro rozpoznávání nebo verifikaci identity lidské bytosti je obecně nazývána biometrií.
Ve svých prvopočátcích byla biometrie spojována především s jednoduchým měřením pouze vnějších fyziologických znaků živých organismů včetně člověka. Dnes je biometrie spojována s veškerou živou přírodou včetně měření její vnitřní struktury a vnitřních charakteristik. U člověka se biometrie dokonce významně rozšířila od měření pouze fyzických znaků i do oblasti znaků behaviorálních.
Podle Pearsona je za biometrii (řečtina) považováno užívání metod matematické statistiky při studiu proměnlivosti (variability) živých organismů. Biometrie přitom spočívá na základním předpokladu, že vznik živého organismu, resp. projev jeho určité vlastnosti lze považovat za náhodný proces, sdružený s vhodnou náhodnou veličinou10).
Poměrně často bývá dnes v souvislosti s biometrií používán také pojem biomatematika . Ten je označován za hraniční obor mezi biologií a matematikou, v němž dochází k soustavnému využívání matematických metod při řešení biologických problémů a k vývoji specifických matematických postupů pro potřeby biologických věd11) .
Biomatematika se dělí na matematickou biologii a biologickou matematiku. Výsledky matematické biologie jsou biologická tvrzení získaná díky podstatnému užití matematických prostředků při řešení biologických problémů. Hlavní zaměření matematické biologie je na matematické modelování (převážně deduktivní charakter) a na biologickou analýzu dat (převážně induktivní charakter) . Ke specifickým částem matematické biologie patří například matematická genetika, matematická imunologie, matematická diagnostika, matematická taxonomie apod.
Matematická biologie vytváří potřebu a dává podněty k tvorbě speciálních matematických prostředků, což se systematicky odehrává ve druhé hlavní části biologie, tj. v biologické matematice. Jejími výsledky jsou biomatematické metody a matematické teorie nutné k jejich odvození. Částí biologické matematiky je také bioinformatika - obor zahrnující studium procesů automatizovaného řešení biologických problémů. Zabývá se např. teorií reprezentace biologických znalostí a tvorbou různých forem automatizovaného řešení biologických problémů. Zúžený přístup k otázkám matematizace biologie představuje biometrika, čerpající podkladové vědomosti pouze z matematické statistiky a teorie pravděpodobnosti.
Lze konstatovat, že v průběhu let se rozdíl v používání původně naprosto odlišných termínů - biometrie a biometrika - natolik setřel, že dnes jsou v podstatě již používány víceméně jako synonyma. Také jejich obsah a charakter přinesl v závislosti na vývoji a převratných změnách v řadě souvisejících oborů významné přeměny. Proto jsou nyní pojmy biometrie a biometrika často používány především k obecnému označení různých automatizovaných systémů, které jsou založeny zejména na principu využívání výpočetní techniky a digitálních technologií v procesu ověřování a vyhodnocování různých individuálních vlastností živých organismů, především však u člověka, a to zejména v oblasti verifikace a identifikace osob podle jejich vlastností.
Pokud se v současné době k označení oblasti měření a porovnávání různých vlastností osob využívá vedle pojmu biometrie i zmíněné označení biometrika, je tomu tak právě proto, že se mezi těmito pojmy z hlediska jejich obsahu již nečiní žádný rozdíl a je jim přisuzována jak stejná podstata, tak i obsah. S ohledem na celkový vývoj v této oblasti lze mít i za to, že její současné využívání jako pojmu vzniklo s největší pravděpodobností coby substituce z původního označení statistického časopisu Biometrika12). Stejně tak se nabízí i vysvětlení, že používání pojmu biometrika vzniklo ze stávajícího označování vlastností člověka (otisky prstů, hlas, tvar a rozměry obličeje, velikost ruky apod.), které jsou zejména v současné komerční biometrické praxi často nazývány právě jako „biometriky“13). Pro účely tohoto pojednání a pro zachování určité jednotnosti a přehlednosti je v textu dále používán zejména pojem biometrie.
III. Počátky biometrie v kriminalistice
Biometrie si již ve svých raných počátcích našla nepopiratelné místo v řadě vědních oborů zabývajících se měřením živých organismů. Vedle pro ni tak typických oborů, zejména jako jsou statistika a biologie, je biometrie již od doby svého vzniku těsně spojena především s kriminalistikou. Proto se také první poznatky o využívání metod moderní biometrie v kriminalistice datují zhruba do stejné doby jako její samotný vznik. V tomto období se v kriminalistice využívaly biometrické metody nejčastěji ve formě měření zevních znaků těla osob poměrně jednoduchými měřicími metodami a prostředky, a to především pro účely identifikace osob (pachatelů) v souvislosti s trestním řízením. Účely využívání biometrie v kriminalistice se během doby v podstatě příliš nezměnily. Zcela jistě se ale změnily a rozšířily možnosti jejího využívání.
Je nepochybné, že i v kriminalistice jsou počátky zavádění metod biometrie spojeny s řadou jmen významných osobností. Nelze proto v této souvislosti nevzpomenout alespoň některé z nich. Především jde o zakladatele vědecké kriminalistiky, průkopníka kriminalistické fotografie a první kriminalisticko- technické laboratoře policie na světě, Louise Alphonse Bertillona14), a to jako zakladatele měření těla. Jeho objevy, byť některé již dávno překonané, patří dnes neoddělitelně ke klasice vědecké kriminalistiky.
Bertillon jako první na světě vypracoval použitelnou metodu identifikace zločinců, jejímž základem bylo měření a porovnávání různých části lidského těla. Základem pro tato jeho měření byl předpoklad neměnnosti délky některých lidských kostí a obvodu lebek dospělých jedinců. Vycházel přitom ze závěrů A. L. Quételeta, který v rámci svého statistického měření a výzkumu dospěl např. k závěru, že najít dvě osoby naprosto stejné výšky, se jedná pravděpodobnosti v poměru 4:1. Bertillon uplatnil svoji metodu měření, nazvanou antropometrie a později přejmenovanou na bertilonáž, především u zločinců, kteří se zločinů dopouštěli opakovaně a při opakovaném vyšetřování se snažili různým způsobem zastřít svoji pravou totožnost15). Později tuto metodu ještě doplnil o podrobný popis obličejů zločinců, tzv. portrait parlé, provedený na základě přesně definovaných kritérií a jednotné terminologie. Tím eliminoval subjektivní faktory a nepřesný výklad při zpracovávání popisu. Svůj identifikační systém později doplnil ještě o fotografie zločinců zhotovované jednotným postupem (za stejných světelných podmínek, stejné vzdálenosti a ze dvou stran). Tento systém identifikace a jeho principy se staly základem některých dosud používaných kriminalistických metod a postupů.
Vedle bertilonáže je nutno - jako další mezi typickými oblastmi využívání moderní biometrie v kriminalistice - uvést především daktyloskopii. Ta je považována za jednu z nejstarších, nejznámějších, nejjednodušších, nejrychlejších a bezpečných biometrických technologií ke zjištění identity osoby. Je obecně známo, že první poznatky o využívání otisků prstů zasahují hluboko do historie lidstva. Přestože vznik tohoto oboru, resp. jeho praktické základy, jsou v literatuře spojeny se jménem britského správního úředníka Williama Jamese Herschela16), položení teoretických a vědeckých základů moderní daktyloskopie je připisováno právě Francisu Galtonovi. Ten je, jako významný představitel a zakladatel moderní biometrie, současně považován za tvůrce jednoho ze základních zákonů daktyloskopie, a to zákona o vyloučení možnosti výskytu dvou jedinců se stejným obrazem papilárních linií, k němuž došel na základě svých matematických propočtů17). Daktyloskopie jako jedna z prvních a základních biometrických metod využívaných v kriminalistice, v ní na rozdíl od bertilonáže našla trvalé a nezastupitelné místo až do současné doby. Její postavení a využívání k identifikaci osob neohrozily ani takové nové biometrické technologie jako např. analýza DNA anebo scanování oční duhovky.
Také metody, postupy a prostředky biometrie se samozřejmě v průběhu více než sta let postupně vyvíjely v závislosti na vědeckotechnickém pokroku a poznání v této oblasti. Některé z nich tak dnes poskytují svým způsobem nevídané možnosti.
IV. Autentizace, autorizace, identifikace 18)
Důležitými pojmy současné biometrie jsou vedle identifikace i pojmy jako autentizace, autorizace (autentizace = potřeba ověřit, zda uživatel má právo provést určitou akci, nebo využít jistou službu, ale především zda je tím, za koho se vydává; autorizace = zjištění, zda uživatel má právo provést určitou akci, využít službu či získat data - údaje; identifikace - zjištění uživatelovy identity) .
Rozdíl mezi autentizací a identifikací v biometrii a v kriminalistice je jednoznačný. Zatímco v případě autentizace jde o prokázání vztahu, o tzv. vztah jeden ku jedné, v případě identifikace jde o vztah tzv. jeden ku mnoha. V žádném případě však v souvislosti se současnou biometrií a biometrickými systémy nejde o kriminalistickou identifikaci v podobě, v jaké ji známe zejména z kriminalistické praktické a především znalecké (expertizní) činnosti.
V. Současné pojetí biometrie
Od doby svého vzniku doznala biometrie významných změn. Postupně se rozšířily další možnosti a počty biometricky využitelných fyzických a dokonce i behaviorálních znaků či některých znaků vnitřní struktury organismů. Od využívání poměrně jednoduchých metod, postupů a technických prostředků měření přešla biometrie k mnohem efektivnějším systémům. Zásadní vliv na rozvoj v oblasti zpracování biometrických znaků, stejně jako na jiné obory lidské činnosti, měly revoluční změny obzvláště v oblasti informačních technologií - zavádění výpočetní techniky a digitalizace obrazu do tradičních i netradičních oblastí biometrie, a to s následným vytvořením různých automatizovaných systémů. Tyto změny posunuly biometrii ve všech ji využívajících vědních oborech včetně kriminalistiky - a zde i v oblasti osobní identifikace - do úrovně předtím nevídaných možností. Efektivita nových biometrických systémů je tak dnes oproti původním naprosto unikátní.
Prudký rozvoj výpočetní techniky a hlavně osobních počítačů pak umožnil větší přesun a využívání systémů založených na biometrii dokonce i mimo samotnou kriminalistiku. Postupně se biometrie také úspěšně implementovala do řady dalších oborů. Původní čistě kriminalistické poslání a využívání biometrických metod se tak během 20. století změnilo v podstatě na obecné.
V průběhu těchto let došlo také k podstatné změně původního obsahu pojmu biometrie. Současné pojetí považuje biometrii za zcela „nový“ obor, který se vyvinul jako možnost využití tělových identifikátorů - znaků (otisky prstů, geometrie dlaně, verifikace oční duhovky, analýza DNA apod.) pro jednoznačné určení, tzv. identifikování osoby. Samotná biometrie je pak označována jako věda zabývající se jedinečnými a měřitelnými charakteristikami a vlastnostmi pro automatické rozpoznávání nebo verifikaci identity osob. Potvrzuje „skutečnou“ identitu osoby „nevyvratitelným“ způsobem. K tomuto účelu biometrie využívá unikátní charakteristiky každého jedince, které jsou příznačné i pro všechny ostatní, avšak v jejich jedinečném provedení se jimi naprosto odlišuje.
Současná biometrie se zabývá měřením a zachycením fyziologických i behaviorálních vlastností živých bytostí. Zpravidla jde přitom o spojení nezaměnitelných znaků určitého člověka s jeho osobními daty. Nezaměnitelným znakem může být, kromě nejvíce využívaného otisku prstu, také např. oční duhovka, hlas, rozměry ruky či obličeje, podpis apod. Kontrola oprávnění přístupu na základě těchto údajů přináší podstatně vyšší úroveň bezpečnosti než doposud obvyklé prostředky, jako jsou např. různé magnetické karty, hesla nebo PIN.
Biometrie jako taková je dnes nejčastěji spojována s různými automatizovanými systémy pracujícími s měřitelnými jedinečnými znaky člověka. Vedle již známých otisků prstů k nim časem přibyly geometrie ruky, analýza hlasu, geometrie obličeje, sítnice, duhovky, vlastnoruční podpis, DNA, žíly na zápěstí, ale může k nim přibýt např. identifikace podle pachu, podle rýhování nehtu či otisků rtů nebo uší. Tyto systémy v různé kombinaci zvyšují bezpečnost vstupní, pohybovou, hlídací, rozhodovací atd. Tam, kde se donedávna spoléhalo na různé jiné kombinace bezpečnostních systémů, nejčastěji elektronických, založených na různých číselných kombinacích - kódech, přechází se nyní na více bezpečné a prokazatelnější prvky. Převažují-li teď systémy založené na jedné či kombinaci dvou biometrických charakteristik, je cílem vytvořit postupně komplexní systém založený na kombinaci více charakteristik.
Oblast bezpečnostní (preventivní) se díky komercializaci biometriky a snaze zabezpečit kde co vyvíjí mílovými kroky, zatímco poněkud zaostává oblast represivní a s ní zároveň i její neoddělitelná složka forenzní - nám více známá jako znalecká či expertizní. Ta však bývá v oblasti rozhodnutí často konečná.
Velký problém současné biometrie je především to, že biometrické znaky nemusejí být natolik jedinečné, aby je nebylo možné obejít. To je hlavní příčina bránící jejich četnějšímu rozšíření.
VI. Biometrické systémy
Dnes je stále více patrné, že rostoucí obavy z bezpečnostních rizik vedou mezinárodní, národní (vládní) instituce i soukromé společnosti k využívání co nejkvalitnějších systémů zabezpečujících přístupy na svá území a jiná teritoria, do různých objektů či informačních systémů obsahujících strategické údaje. Z tohoto pohledu jsou za nejmodernější způsob k ověřování totožnosti a „identifikace“ oprávněných osob považovány právě moderní biometrické systémy.
Podstatou všech biometrických systémů je automatizované snímání biometrických charakteristik - znaků a následně jejich porovnávání s údaji o charakteristikách osob obsažených v předem vytvořené databázi. Současné biometrické systémy využívají nejrůznější snadno rozlišitelné znaky odlišující jednoho člověka od ostatních. Biometrické technologie jsou nyní prostředkem k dosažení rychlé a uživatelsky pohodlné autentizace s poměrně vysokým stupněm přesnosti. Jejich předností je skutečnost, že ověření identity osoby nelze přenést na nikoho jiného, ukrást nebo oklamat.
Stávající biometrické systémy „identifikují“ přímo člověka, ne předměty, kódy nebo hesla. Používají se všude tam, kde je třeba zajistit vysokou spolehlivost, transparentnost, bezpečnost a zároveň jednoduchost a komfort. Biometrický průmysl se proto stále více zaměřuje na počítačově snazší a poměrně rychlou verifikaci oprávněných osob. Náročnější oblast - identifikace osob - však zůstává i nadále v gesci kriminalistiky a jí případně využívaných automatizovaných systémů.
Existují i biometrické bezpečnostní systémy, které automaticky rozhodují o přístupu uživatele k datům nebo o povolení vstupu osoby do chráněných prostor na základě analýzy jejích biometrických charakteristik (otisků prstů, charakteru hlasu, struktury sítnice, geometrie dlaně apod.). I zde jsou jednotlivé metody verifikace osob dosud používány zpravidla odděleně. Cílem je rovněž postupně vytvořit komplexní biometrický bezpečnostní systém založený na současné analýze několika různých biometrických charakteristik.
Přednosti biometrických systémů v bezpečnostní oblasti jsou dnes také dostatečně známy. Je to především rychlost, určitý stupeň spolehlivosti daný nezaměnitelností vlastností toho kterého jedince, ale též neustálá možnost zdokonalování od systémů založených na jedné vlastnosti až po kombinaci několika z nich, či dokonce až po science fiction, kde jedinec má implantovaný čip obsahující údaje o jeho vlastnostech a identitě.
Všem biometrickým systémům je však společné to, že v současné době ještě neumožňují stoprocentní rozpoznání. Člověk se v průběhu života mění, a tomuto procesu podléhají i zdánlivě neměnné znaky. Při poměrně nízké hladině tolerance systému stačí i malá změna k tomu, aby systém hlásil chybu. Z některých zkoušek současných biometrických systémů vyplývá, že míra jejich chybovosti může dosahovat až dvouciferného procentuálního podílu.
VII. Biometrické systémy a některé jejich charakteristiky 21)
Většina současných biometrických systémů je spojena, jak již bylo naznačeno, především se zajištěním vnitřní bezpečnosti a ochranou osob, majetku a objektů. Vyskytují se však i takové systémy, které mají co do činění s klasickými obory kriminalistiky, zejména oblastí tzv. forenzního - znaleckého zkoumání. Dále jsou uvedeny stručné charakteristiky některých z nich.
a) Verifikace otisků prstů
Je nejstarší, nejznámější a nejrozšířenější biometrický systém a dokonalý biometrický identifikační prostředek. Otisky prstů jsou nejvyužívanější způsob identifikace v kriminalistice, ale i v běžném životě, a to zejména v různých bezpečnostních systémech, bankách, bezpečnostních službách apod.
Podstatou je především optické snímání otisků prstů. Tyto biometrické systémy poměrně rychle „identifikují“ oprávněnou osobu na základě předem vytvořeného referenčního vzorku v databázi a umožňují jí vstup do objektu, přístup do určitých systémů, přístup k určitým službám apod. Jsou ale také poměrně zranitelné. Byly zaznamenány a publikovány úspěšné pokusy s obelstěním systému např. pomocí zvýraznění původního otisku oprávněné osoby22). Mezi nevýhody těchto systémů patří také to, že např. drobné poranění prstu může být důvodem odmítnutí akceptace, a naopak, existuje možnost akceptace kopie prstu zhotovené ze silikonu anebo dokonce z potravinářské želatiny apod.
b) Geometrie obličeje
Verifikace obličeje je dnes jednou z nejvíce zkoumaných biometrických metod. Veškeré technologie vycházejí ze zjištění, že lidský obličej obsahuje cca 80 typických rysů. Ke zjištění totožnosti osoby údajně stačí rozpoznat 14 - 20 z nich. Vlastní rozpoznávání je založeno na srovnávání obrazu sejmutého kamerou s obrazem, který je uložen v centrální databázi. K „jednoznačné identifikaci“ slouží většinou tvar obličeje a poloha opticky významných míst na tváři, jako jsou oči, nos, ústa či obočí. V databázi se neuchovává přesná poloha očí, nosu a rtů, ale ukládá se jen vzdálenost očí, vzdálenost rtů od nosu, úhel mezi špičkou nosu a jedním okem atd. Obličej a jeho individuální znaky jsou v podstatě jako otisky prstů.
Na přesnost rozpoznávacího procesu údajně nemají vliv vousy, bradka nebo paruka, ale naopak existuje například vliv emočních stavů, morfologických změn v důsledku stárnutí, nebo plastických operací. Nevýhodami verifikace obličeje jsou zatím zejména nedokonalé kamerové systémy a vliv různých faktorů na verifikaci.
Z některých informací vyplývá, že k nebývalému obchodnímu boomu řady firem zabývajících se biometrickou detekcí prostřednictvím elektronických zařízení došlo na základě jejich prohlášení, že jejich software dokáže rozpoznat hledané osoby v davu snímaném kamerami. Skutečnost je však taková, že schopnost porovnat jakýkoliv sejmutý obličej s předpřipravenou databází je úžasně nízká. Tento fakt mohou u nás potvrdit i někteří pracovníci Policie ČR, pro jejichž útvary byly podobné systémy v minulosti již zakoupeny.
c) Geometrie ruky
Podstatou této starší metody je snímání ruky speciálním scannerem produkujícím 3D foto s redukcí dat do 9bytové hodnoty. Původní systémy byly založeny na jednoduchém měření délky jednotlivých prstů. Později se zdokonalilo i měření snímající tvar ruky, což znamená, že se zkoumá délka a šířka dlaně a jednotlivých prstů, boční profil ruky apod. Postupně se tato metoda vyvinula do automatizovaného snímání geometrie ruky.
Současná zařízení pro „jednoznačnou identifikaci“ pomocí ruky jsou založena na měření fyzikálních charakteristik ruky a prstů z hlediska třídimenzionální perspektivy. Výhodou je jednoduché použití systémů a vhodnost pro aplikace s omezenou pamětí pro ukládání dat. K nevýhodám patří např. vliv změny velikosti ruky v důsledku přibrání nebo zhubnutí, nebo nevhodnost pro osoby s revmatickýma rukama.
d) Verifikace hlasu
Podstatou této biometrické metody je elektronická identifikace osoby pomocí rozšířené analýzy digitálního „otisku hlasu“. Tvar hlasivek, ústní dutiny, jazyka a zubů způsobují, že rezonance vokálního traktu je u různých osob dostatečně odlišná.
Některé ověřovací technologie zakládají svá autentizační rozhodnutí na analýze vět. Věta má více akustických informací než jednotlivá slova. Ta bývají krátká a neobsahují dostatečnou akustickou informaci, která by spolehlivě odlišila mluvčího. Používané věty zná pouze autentický mluvčí a mohou jimi být i množiny slov, které je mluvčí schopen vyslovit opakovaně.
K nejúspěšnějším z technik pro ověřování hlasu patří porovnávání vzorků pomocí analýzy signálů řeči - spektrum. Používá se především ke vzdálenému přístupu do informačních systémů (např. prostřednictvím telefonu) . Jiným, většině lidí známým jednoduchým příkladem používání hlasové analýzy, může být tzv. vytáčení volaných hlasem u některých typů mobilních telefonů.
Významnost ověřování hlasu mezi biometrickými technikami spočívá v její rychlosti, spolehlivosti a jednoduchosti použití. Nevýhodou může být za určitých okolností (nastydnutí, šum okolí, atd.) mnohem komplikovanější ověření než u jiných biometrických systémů.
e) Verifikace sítnice
Sítnice je na světlo citlivý povrch zadní strany oka. Skládá se z velkého počtu nervových buněk, které převádějí světelné paprsky na nervové signály. Jsou to tyčinky a čípky. Čípky poskytují barevné vidění, tyčinky pouze černobílé vidění. Každá tyčinka a čípek jsou spojeny s nervy, jejichž signály vystupují z oka pomocí očního nervu. Oční nerv společně s artérií sítnice vystupuje z oka v bodě, kde nejsou žádné čípky ani tyčinky; jedná se o tzv. slepou skvrnu.
Pro ověření sítnice se používá obraz struktury sítnice v okolí slepé skvrny získávaný pomocí zdroje světla s nízkou intenzitou a optoelektronického systému. Tento obraz je digitalizován a převeden na vzorek délky přibližně 40 bytů. Obrazy sítnice mají stejné charakterizační vlastnosti jako např. otisky prstů. Verifikace sítnice je velice přesná biometrická metoda, ale vyžaduje, aby se uživatel díval do přesně vymezeného prostoru a měl zaostřeno na daný bod. Tento požadavek není vhodný v případě, že uživatel nosí brýle, nebo je mu nepříjemný kontakt se snímacím zařízením. Kladem ověřování pomocí sítnice je značná spolehlivost a velmi obtížná napodobitelnost.
f) Verifikace duhovky
Neexistuje jiná biometrická charakteristika člověka, která by poskytovala více rozlišovacích možností než právě duhovka. Nalezení dvou identických duhovek náhodným výběrem je mnohonásobně méně pravděpodobné než nalezení dvou identických otisků prstů. Podstata metody je založena na zákonitosti, že stejně jako např. otisky prstů nebo obraz sítnice, i duhovku oka má každý člověk jedinečnou. Verifikace duhovky se vyznačuje velmi vysokou přesností. Na rozdíl od DNA jsou duhovky dvou identických dvojčat samozřejmě rozdílné a jedinečné. I obě duhovky jednoho člověka jsou jedinečné a naprosto rozdílné.
g) Verifikace podpisu
K verifikaci podpisu je zapotřebí, aby se osoba podepsala na speciální podložku pomocí speciálního pera. Biometrický systém pak ověřuje podpis osoby na základě porovnání s uloženým podpisovým vzorem, který popisuje, jak byl podpis napsán. Vlastní technologie rozpoznávání je založena na porovnávání změny tlaku, zrychlení v jednotlivých částech podpisu, zarovnání jednotlivých částí podpisu, celkovou rychlost, dráhu a dobu pohybu pera na papíře a nad ním. V případě verifikace podpisu není proto důležitá podoba podpisu či tvar písmen, i když o to jde samozřejmě také, ale důraz je kladen na dynamiku podpisu, provedení tahů, sílu, kterou tlačíme při psaní na podložku, rychlost psaní apod. To vše podává jednoznačnou charakteristiku libovolného podpisu.
Oproti jiným biometrickým metodám má verifikace podpisu výhodu v tom, že lidé jsou zvyklí se podepisovat při různých transakcích spojených s ověřením identity a zpravidla nevidí na zavedení této verifikace nic neobvyklého. Zařízení pro verifikaci podpisu jsou poměrně přesná a obvykle se používají na místech, kde se podpis vyžadoval ještě před zavedením biometrického systému.
h) Otisk DNA
Vychází se z principu, že stejně jako má každý člověk jedinečné otisky prstů, má i tzv. jedinečný DNA otisk - přesněji řečeno genetický profil. Možnosti jeho získání jsou však mnohem širší než u otisků prstů. DNA profil se vyskytuje a je stejný v podstatě v každé buňce, tkáni apod. Obecně platí, že genetický profil nemůže být změněn žádnou dosud známou úpravou. Platí také to, že žádní jedinci nemají, s výjimkou geneticky identických dvojčat, shodné genetické profily. DNA metoda získává stále významnější místo v oblasti identifikace v kriminalistice a v oblasti znaleckého dokazování.
Mezi nejvíce rozšířené a nasazované biometrické technologie v současnosti patří geometrie ruky a otisk prstu. V široké veřejnosti jsou tyto biometrické systémy nejlépe přijímány. Verifikace na základě snímání obrazu sítnice se využívá pouze v případech potřeby extrémního zabezpečení, a proto není příliš rozšířena. Probíhají seriózní práce na poli snímání tváře a duhovky, ale tato řešení zatím rovněž nejsou hromadnou záležitostí. Všechny další metody, ačkoliv mohou dát v jednotlivých případech zajímavé výsledky, nemají na trhu významný podíl.
VIII. Biometrie v současné kriminalistice
I v oblasti kriminalistiky došlo za více než sto let od vzniku biometrie a její implementace do tohoto vědního oboru k převratným změnám. Byla- li např. antropometrie a daktyloskopie při identifikaci pachatelů ve svých počátcích spojena s manuálními, velice pracnými, zdlouhavými a málo efektivními postupy, vývoj přinesl i v této oblasti zásadní kvalitativní změny. Ty jsou markantní zejména s rozvojem výpočetní techniky ve druhé polovině minulého století.
V současné kriminalistice je možné biometrické systémy rozdělit z hlediska účelu, jemuž tyto systémy slouží, resp. jakými metodami k „identifikaci“ osob dochází, na dvě základní kategorie, a to na:
a) biometrické systémy operativní a typovací
Do biometrie operativní a typovací je možné řadit využití biometrických metod, které např. pomáhají tzv. ustanovit zájmovou osobu podle tělesných znaků - popisu, vytvořením portrétu svědků, pachatelů, podezřelých apod. Patří sem např. systémy portrétní identifikace, které jsou nyní provozovány zejména pomocí speciálně vytvořených počítačových programů známých pod označením Poridos anebo Facette.
Významným zástupcem této kategorie je i jiný operativní biometrický systém využívaný více než dvacet let v Policii ČR při objasňování nejzávažnějších případů násilné, mravnostní, ale mnohdy i majetkové trestné činnosti. Jedná se o systém, resp. přístroj, známý jako detektor lži. S jeho pomocí se provádí „vyšetření“ osoby (v různém procesním postavení), označované také jako fyziodetekční vyšetření. Tento přístroj je představitelem automatizovaného biometrického systému, jehož cílem není identifikace nebo autorizace osoby. Její totožnost je zpravidla známa a před vlastním vyšetřením ověřena jinými průkaznými způsoby. Pomocí tohoto přístroje, na základě měření a zaznamenání celkem pěti, oproti jiným systémům netypických fyziologických vlastností člověka a jejich pozdějším vyhodnocením vyškoleným odborným pracovníkem lze však zjistit, zda „vyšetřovaná“ osoba disponuje, či nedisponuje určitými informacemi vztahujícími se k vyšetřovanému činu nebo události. Výsledek tohoto vyšetření nemá hodnotu důkazu, ale zpravidla umožňuje potvrzení správnosti či nesprávnosti operativně pátracích či vyšetřovacích verzí. Úspěšnost využití tohoto biometrického systému je v podmínkách Policie ČR více než 90%.
S určitou nadsázkou je možné do této kategorie zařadit i jiný biometrický systém, kterému je v současné době v Policii ČR věnován poměrně velký prostor a pozornost především v behaviorální oblasti, a to při typování a zjišťování neznámého pachatele závažné trestné činnosti. Systém je odborné veřejnosti znám jako tzv. psychologické profilování. K tomuto účelu je v Policii ČR zatím zkušebně využíváno počítačového systému ViCLAS, jehož smyslem je zjišťování a evidování významných vlastností a vzájemných souvislostí mezi sledovanými trestnými činy a osobami zejména při objasňování nejzávažnějších případů násilné a mravnostní trestné činnosti typu vražd, znásilnění, únosů apod.
b) biometrické systémy expertizní - forenzní
Je nepochybné, že existují i aplikace biometrie, které jsou po náležitém zpracování znalcem, resp. kriminalistickým expertem, předkládány v soudním a správním řízení jako znalecké důkazy z příslušných oborů - daktyloskopie, trasologie, antropologie, portrétní identifikace, analýzy DNA, pachové identifikace apod.
Možnosti soudobé kriminalistické praktické činnosti znaleckých pracovišť policie v rámci kriminalistické identifikace jsou podrobně zpracovány v interním předpisu upravujícím tuto oblast - závazném pokynu policejního prezidenta č. 100/2001 ke kriminalistickotechnické činnosti Policie ČR. Tento předpis poskytuje zejména dostatečnou informovanost k jejich správnému vyžadování pro účely soudního a správního řízení.
Jako příklad z této oblasti jmenujme kriminalistickou trasologii s možností identifikace osob podle otisků rtů, otisků uší, stop chrupu, otisků bosých nohou či zkoumání stop lidské chůze. V této souvislosti není zřejmě bez zajímavosti, i když ne zcela nelogické, že uvedené vlastnosti osob se zatím nestaly předmětem komerčního zájmu biometrického průmyslu. Ve znalecké oblasti policie má v identifikaci osob trvalé místo také např. zkoumání ručního písma ke zjištění osoby pisatele, ať psaného textu, vlastnoručních podpisů, pisatele nepravého podpisu či paraf. I tato oblast prodělala v uplynulém období revoluční změny díky zavedení některých přístrojů a zařízení pracujících na principu výpočetní techniky a digitálních obrazových technologií. Za všechny lze např. jmenovat známý a rozšířený systém počítačové analýzy obrazu Lucia nebo videospektrální komparátor VSC 2000.
Mezi původní biometrické metody využívané k identifikaci osob v rámci znalecké činnosti v Policii ČR samozřejmě patří dnes již klasická daktyloskopie a zkoumání otisků prstů. Vlastní identifikační daktyloskopický proces byl v této oblasti podstatně urychlen především díky zavedení automatizovaných identifikačních systémů AFIS (Automated Fingerprint Identification Systems). Zavedením „biometrického“ systému AFIS 2000 v Policii ČR v roce 1994 se efektivita této identifikace rázem změnila. Ze systému začaly „padat“ shody a byli odhalováni pachatelé trestných činů, jejichž vyšetřování bylo dávno bez výsledku ukončeno. I v těchto případech však měl vždy konečné slovo zkušený kriminalistický expert, který musel konstatovat shodu stopy s otiskem konkrétní osoby na základě jejich fyzického porovnání. Musel tedy provést skutečnou kriminalistickou identifikaci, kterou žádný stávající automatizovaný biometrický systém neumí.
Příkladem novodobého, rychlého ověřovacího biometrického daktyloskopického systému z této oblasti může být systém uplatňovaný v souvislosti s ověřováním totožnosti osob zejména při nelegálním překračování státních hranic a využívaný útvary CPP jako součást AFIS, založený na snímání otisků prstů pomocí tzv. live scannerů. Tento systém se konstrukcí a využíváním nejvíc přibližuje některým komerčním biometrickým systémům využívaným k zajištění vstupů na teritoria, do objektů, informačních a jiných systémů.
Procesem určité automatizace prošla např. i analýza hlasu jako metoda kriminalistické identifikace osob. Od původních analogových analytických systémů se v průběhu devadesátých let minulého století přešlo na systémy digitálních technologií za využití PC pro analýzu a vyhodnocování záznamu zvuku. Příkladem zde může být digitální laboratoř pro analýzu řeči pod označením CSL 4300. Vývoj v této oblasti také odstranil zdlouhavé předávání záznamů zvuku na magnetofonových páskách a podobných nosičích a s tím související nezbytnost překopírovávání na jiné takové nosiče, snižující kvalitu původního záznamu. To vše je dnes urychleno a zkvalitněno digitálními záznamy zvuku a jejich přenosem po policejní síti intranet od žadatele ke kriminalistickému expertovi a zpět. Jedním z cílů v této oblasti je vytvoření databáze anonymních mluvčích umožňující zjišťování pachatelů verbálních trestných činů na základě analýzy záznamu jejich hlasu.
Nelze zapomenout ani individuální identifikaci na základě biologických materiálů - biologickým zkoumáním drobných částí tkání, vlasů apod. Pokroku bylo dosaženo např. i v oblasti antropologických expertiz, kde k procesu individuální identifikace osob (neznámé totožnosti, kostrových nálezů apod.) dnes efektivně přispívají vyvíjené metody superprojekce pomocí současných digitálních technologií v 3D oblasti.
Nejmodernější metodou individuální identifikace využívanou v kriminalistice a ve znalecké činnosti policie je bezesporu analýza DNA. Za soudobý vrchol v systému fungování této biometrické metody je pak považována tzv. Národní databáze DNA (dále jen ND DNA) . Ta umožňuje získané genetické profily stop i srovnávacích vzorků registrovat, uchovávat a srovnávat, a to pomocí počítačového programu a systému CODIS. Za dobu fungování ND DNA od roku 2001 bylo pomocí této nové databáze Policie ČR do současné doby zjištěno dvacet šest shod genetických profilů stop se stopami a čtyřicet shod genetických profilů osob se stopami. To lze při celkové naplněnosti ND DNA více než sedmi tisíci genetickými profily považovat za velice dobrý výsledek. K vyšší využitelnosti ND DNA a zefektivnění činnosti v oblasti analýzy DNA v Policii ČR se nyní připravuje realizace upgrade a rozšíření systému CODIS i na genetická pracoviště OKTE s možností jejich on line přístupu do ND DNA a dále vybudování celostátní genetické laboratoře specializované pro zpracování tzv. bukálních stěrů osob.
Demonstrativní výčet metod používaných k identifikaci osob v rámci znalecké činnosti lze doplnit ještě o určování osoby podle vzhledu na základě svědeckých výpovědí, např. pomocí portrétního systému Poridos nebo na základě třídílných fotografií. Tyto metody, přestože jsou mnohdy provozovány znaleckými pracovišti policie, však patří, jak již bylo uvedeno, spíše do skupiny biometrických systémů operativních.
V této souvislosti je třeba zmínit i nově vytvářený počítačový systém Fodagen. Ten sice bezprostředně neslouží k provádění kriminalistické identifikace v rámci znalecké činnosti, ale umožní sledovat provádění identifikačních úkonů osob, zejména v oblasti provádění třídílných fotografií, daktyloskopování osob a odběru bukálních stěrů pro analýzu DNA a naplňování ND DNA. Tento evidenční systém by měl pomoci kriminalistickým technikům, kriminalistickým expertům a dalším policistům získat například přehled o tom, zda zadržená či obviněná osoba se v minulosti podrobila výše uvedeným identifikačním úkonům, nebo zda lze s ohledem na dobu jejich provedení považovat výsledky těchto úkonů za využitelné a zda jsou výsledky identifikačních úkonů vedeny v příslušné databázi policie. Systém má pomoci policistům i k odstranění provádění zbytečných nebo duplicitních identifikačních úkonů.
Uvedeným kriminalistickým (biometrickým) metodám je společné to, že použitím existujících automatizovaných systémů určených k „identifikaci“ osob de facto ke kriminalistické identifikaci nedochází. Zpravidla se využívají k rychlému vytypování možných „kandidátů“ pro provedení porovnání a usnadnění činnosti kvalifikovaných pracovníků - kriminalistických expertů. Ti teprve provádějí verifikaci výsledků, a to provedením fyzického porovnání a vlastním vyhodnocením. Tato jejich role je při formulování závěru o totožnosti osoby nezastupitelná a nemůže být nahrazena sebelepším současným automatizovaným biometrickým systémem.
IX. Některé aspekty zavádění biometrie v ČR
V květnu roku 2003 pojala vláda ČR, v souladu evropskými opatřeními a postupy v boji proti terorismu (na základě požadavků USA) biometrii jako součást tohoto postupu v boji proti terorismu. V aktualizovaném Národním akčním plánu boje proti terorismu (usnesení Vlády ČR č. 479 z 19. 5. 2004), resp. v jeho příloze proto mimo jiné ukládá ministerstvu vnitra a ministerstvu zahraničních věcí „zkušebně provést snímání biometrických údajů. V první etapě se jedná o digitální sejmutí podoby žadatele a digitální sejmutí podpisu ze žádosti (o cestovní doklad, občanský nebo řidičský průkaz). Ve druhé etapě pak vláda stanoví, v návaznosti na doporučení EU, zajistit možnost digitálního sejmutí otisku prstu, popřípadě dalšího doporučeného biometrického údaje žadatele o cestovní doklad (popřípadě i občanský průkaz)“. Posledním úkolem je „na základě doporučení EU zajistit změnu příslušných zákonů a následně i konstrukci příslušných dokladů tak, aby umožnily bezkontaktní kontrolu biometrických údajů“.
Gestorem a koordinátorem plnění uvedených úkolů se v ministerstvu vnitra stal odbor azylové a migrační politiky. Ten připravil k jejich realizaci zásadní koncepční materiál pod názvem „Zásady postupu využití biometriky v rámci ministerstva vnitra a ostatních orgánů státní správy“. Zásady se mají stát východiskem pro zabezpečení celkové koncepce a realizace využití biometriky v činnosti orgánů státní správy v podmínkách ČR.
KÚP měl možnost uvedený materiál připomínkovat a ve svém stanovisku reagoval na některé formulace, které mohou mít později poměrně zásadní dopady na následnou praktickou činnost příslušných policejních útvarů. Týkalo se to například evidentního přeceňování významu a úlohy biometrie jako „identifikačního“ nástroje v případě tvrzení, že „biometrie napomáhá jednoznačné identifikaci osob“, což není pravda (viz výše) . Principiální otázkou zásad a vlastního zavedení biometrie však je to, jak bude případně v praxi řešen problém, když při kontrole cestovního dokladu s biometrickými údaji (uloženými na čipu) bude zjištěn rozdíl mezi těmito údaji a znaky osoby, která doklad předložila. Je zřejmé, že pak musí nastoupit porovnání jiné, a to ve zmíněném modelu jeden k mnoha, tedy klasická kriminalistická identifikace prováděná pracovišti určenými k důkazní identifikaci (KÚP, popř. OKTE). Na tuto významnou a zásadní skutečnost nebylo, bohužel, v předkládaném materiálu vůbec pamatováno.
Obecně nelze vyloučit, že v důsledku požadavků na zajištění vnitřní bezpečnosti a boje proti terorismu může dojít k zavedení některých nových a efektivnějších biometrických systémů, které zatím nemají místo v dosavadním systému práce policie ČR ani ministerstva vnitra (např. verifikace oční duhovky apod.). Vzhledem k tomu, že tyto systémy samy o sobě nikoho fakticky neidentifikují, je nezbytné nepodléhat komerčním a jiným tlakům a přitom pamatovat i na včasné vytvoření veškerých nezbytných podmínek právě u policejních útvarů, které mají v oblasti individuální identifikace konečné slovo. Přijetí dílčích, nesystémových, či jednostranných opatření se v takových případech mnohdy stává jenom Pyrrhovým vítězstvím.
Závěr
Podstata všech exitujících biometrických systémů - měření fyzických znaků, ať ve formě v podstatě dnes již „primitivní“ - manuální, nebo ve formě „revoluční“ - plně automatizované, vždy souvisí i s určitými omezeními osob na jejich právech. Všechny původní i stávající biometrické systémy jsou spojeny nejen s tělesnými a behaviorálními znaky člověka, ale také s jeho osobními údaji. Proto ve spojitosti s biometrickými systémy zákonitě vystupují do popředí vždy i problémy související s ochranou osobních údajů. S rozšiřujícím se zaváděním a využíváním biometrických systémů v každodenním životě je stále více diskutována otázka zásahů do soukromí, a s tím omezení základních práv občanů.
Názory na to jsou různé. Pokud chceme zaručit bezpečnost, je třeba něco slevit ze svých práv. Nebo si svá práva a svobody chceme ponechat, ale pak bohužel nebude možno zaručit bezpečnost. Oba názory mají svá pro a proti, je těžké vybrat z nich to nejsprávnější rozhodnutí. Ale v této souvislosti i biometrie bude muset na své cestě nacházet řadu kompromisů. Jde především o rozumný kompromis mezi tím, čemu zpravidla slouží (tedy např. kriminalistice, boji proti kriminalitě a terorismu, ochraně bezpečnostních systémů apod.), a mezi právem občanů na soukromí a na ochranu osobních údajů, které někdy může být biometrií narušeno. Tento problém je při současném rozmachu biometrie na jedné straně a při růstu terorismu na straně druhé stále naléhavější.
Z hlediska vnitřní bezpečnosti, ochrany života a zdraví osob, ochrany majetku a objektů představuje dnes biometrie skutečně významný fenomén v životě téměř každé země. V boji proti terorismu může sehrát jako jedno z opatření dosti podstatnou roli . Přitom je však třeba respektovat skutečnost, že i když se pojmy biometrika, biometrie, biometrické systémy v kriminalistice v podstatě nevyskytují, hraje měření znaků osob i dnes v kriminalistice a především v kriminalistické identifikaci rozhodující poslání. Pokud se v souvislosti se zajištěním uvedených hodnot a svobod občanů rozhodne o zavedení a „měření“ nějakého nového biometrického znaku, nelze tak učinit bez odpovídajícího zajištění (v materiálně- technické, personální a objektové oblasti) těch policejních pracovišť, která provádějí důkazní kriminalistickou identifikaci.
Úplným závěrem je třeba konstatovat, že přes všechny převratné změny v biometrice a biometrických systémech hlavním cílem využívání „biometrie“ v kriminalistice zůstává i nadále kriminalistická identifikace osob, především v trestním řízení, včetně zjišťování totožnosti neznámých osob, mrtvol a kostrových nálezů - to vše samozřejmě na základě praxí prověřených metod a postupů, o jejichž výsledcích není v kriminalistické identifikaci pochyb a které snesou přísné podmínky soudního důkazního řízení. Pro tyto tradiční a spolehlivé metody a postupy proto není v kriminalistice třeba vymýšlet či přebírat nějaká rádoby nová označení nebo terminologie, které dnes používá komerční sféra v rámci prosazování různých biometrických systémů do činností policejních a bezpečnostních složek, byť je prezentuje jako sebedokonalejší a jejich aplikaci rámuje sebeušlechtilejšími cíli.
Biometrie či biometrika jako metody měření živých organismů, jsou dnes někdy považovány za zcela nový fenomén. Příspěvek však ukazuje, že metoda biometrie je stará více než sto let a že se v poslední době změnil pouze obsah těchto pojmů, a to v závislosti na prudkém rozvoji výpočetní techniky a vlivu digitálních technologií v informačních systémech. Metody biometrie jsou od doby jejich vzniku těsně spojeny především s kriminalistikou a kriminalistickou identifikací. Kriminalistika však k označení těchto metod používá tradiční názvy, jako daktyloskopie, fonoskopie resp. audioexpertiza, zkoumání ručního písma, daktyloskopická identifikace, identifikace pisatele, portrétní identifikace apod. Pojem biometrie, která má dnes spíše komerční a módní kontext, je tak mnohdy označením obecným a v souvislosti s kriminalistikou též nepřesným.
Biometry or biometrics as methods of measurement of living organisms are now sometimes considered a quite new phenomenon. This article shows that the method is more than a hundred years old, and that only the content of these terms has recently changed, in connection to the fast development of computer technology and the influence of digital technology in information systems. The methods of biometry have been closely connected to criminology and criminological identification since the time of their creation, but in order to designate these methods, criminology uses the traditional terms, such as dactyloscopy, phonoscopy, or audio- expertise, hand-writing examination, dactyloscopic identification, writer-identification, portrait- identification and others. The term biometry, which has more of a commercial and fashion context at present, is often a general term and also imprecise in the context of criminology.
Biometrie oder Biometrik als Methoden der Messung lebender Organismen hält man heute manchmal als ein neues Phänomen. Der Beitrag zeigt aber, dass die Methode der Biometrie mehr als hundert Jahre alt ist und dass sich in der letzten Zeit nur der Inhalt dieser Begriffe geändert hat, und zwar in Abhängigkeit von der starken Entwicklung der Computertechnik und dem Einfluss der digitalen Technologien in den Informationssystemen. Biometriemethoden sind von der Zeit ihrer Entstehung eng vor allem mit der Kriminalistik und der kriminalistischen Identifikation verbunden. Die Kriminalistik benützt zur Bezeichnung dieser Methoden traditionelle Bezeichnungen wie
Daktyloskopie, Phonoskopie, resp. Audioexpertise, Untersuchung der Handschrif, daktyloskopische Identifikation, Identifikation des Verfassers, Porträtidentifikation ua. Der Begriff Biometrie, die heute mehr komerziellen und modischen Kontext hat, ist so manchmal allgemeine Bezeichnung und im Zusammenhang mit der Kriminalistik auch ungenau.