Současná ochranná opatření jsou trestně právní sankcí, ukládanou soudem na základě zákonné normy, v důsledku spáchaných protiprávních činů. Na rozdíl od trestů neobsahují ochranná opatření prvek represe a jejich intenzita není určována stupněm nebezpečnosti činu. Zdravotnictví se týká jen jedno ze tří opatření státního donucení, a to ochranné léčení (OL). Jde o typickou státní zakázku a o činnost, kterou zdravotnická zařízení vykonávají ve veřejném zájmu. Očekávali bychom, že stát svěří takto významný úkol přesně organizovaným, přiměřeně financovaným a průběžně dozorovaným pracovištím, která budou splňovat dnešní požadavky na personální a technické vybavení.
V České republice však nebyl dosud přijat ani zákon, ani jasné podzákonné nařízení o výkonu a praktické realizaci ochranného léčení, takže např. nutná omezení práv a svobod pacientů během OL ústavního jsou na jednotlivých našich pracovištích velmi rozdílná. Přesvědčili jsme se o tom loňskou anketou, kterou inspirovala Komise ochranných léčeb Ministerstva zdravotnictví ČR (KOL) v českých a moravských psychiatrických léčebnách. Také ani komise Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení (CPT) nemohla na jaře 2002 přehlédnout fakt, že u osob zařazených do OL ústavního není prováděn pravidelný přezkum potřeby další hospitalizace, ač je u nás toto ochranné opatření nařizováno na dobu neurčitou. Chybí nezávislá externí kontrola péče o pacienty, což by ostatně bylo i v zájmu nedostatečně odměňovaného a převážně feminizovaného zdravotnického personálu. Ten je denně vystaven verbální - a občas i fyzické agresivitě nepřizpůsobivých delikventů.
Vězeňské službě ČR se nepodařilo zásadně rozšířit programy OL u odsouzených během výkonu trestu, i když kdysi ve věznicích slušně fungovalo ochranné protialkoholní léčení, tzv. SPOL. Nejsou obsazena ani tabulková místa zdravotnických pracovníků ve vězeňství, bezpochyby vzhledem k jejich neuspokojivému platovému ohodnocení. Pracovníci pražské Poradny pro občanství, občanská a lidská práva se zaměřili v grantové studii "Ochranné léčení sexuologické v ČR", podpořené velvyslanectvím Nizozemského království v Praze, na právní úpravu, prostředí a vykonávání jednoho ze čtyř druhů OL . Zjistili vedle už zmíněného problematického právního stavu zejména absenci zařízení pro OL mladistvých a chatrné stavebně technické zajištění stávajících léčeben proti útěkům. Narazili na varovné nedostatky ve znalecké činnosti. Kritizují pomalou odezvu policie a soudů na maření výkonu úředního rozhodnutí pacientem. V terapeutickém režimu sexuologických oddělení upozorňují mimo jiné na ona nejednotná pravidla disciplinární. Doporučují přijmout zákon o výkonu OL.
U nemalého počtu osob odsouzených k OL se nedaří vytvořit kladný postoj ke společenským normám ani vybudovat náhled na duševní poruchu a na potřebnost jejího léčení. Nezdar může souviset s úrovní znaleckých posudků. Mnohdy dochází k alibistickým znaleckým doporučením nejen u delikventů naprosto nemotivovaných ke změně chování, ale i u těch, kteří nejsou účasti na programu vůbec schopni a jejichž OL se už v minulosti ukázalo opatřením neúčinným. Znalecké komise, zřízené při některých krajských soudech, na tuto skutečnost nekvalitní expertizy vůbec nereagují.
Úspěch ochranného opatření není zaručen ani u pacientů správně indikovaných. Praxe prokazuje, že je nezbytné diferencované zacházení se společensky nebezpečnými delikventy, kteří v léčení protitoxikomanickém, protialkoholním nebo sexuologickém (méně často i v psychiatrickém) nespolupracují, terapii odmítají anebo léčebnu svévolně opouštějí. V zahraničí se osvědčuje jejich umístění ve specializovaném ústavu se spolehlivější ostrahou. U nás není výjimkou, že složitě dopátraný a eskortou přivezený agresivní delikvent je předáván do "ostrahy" třem zdravotním sestrám na běžné stanici nemocničního typu.
Uzákonění možnosti zřídit pevný ústav pro zabezpečovací detenci se dožadovalo na legislativcích několik generací českých soudních psychiatrů a psychologů, od roku 1990 pak i výbory odborných lékařských společností.
Rekodifikace trestního zákoníku dává konečně příležitost k prosazení nového ochranného opatření po vzoru cizích právních úprav, a to institutu zabezpečovací detence (ZD). Komise ochranných léčeb (KOL) při ministerstvu zdravotnictví pokládala v letech 1999 až 2003 přípravu ústavu pro realizaci ZD za jednu ze svých priorit. Vyhraněné názory zainteresovaných odborníků na zajištění ochrany společnosti detenčním ústavem se postupně tříbily. Justice i zdravotnictví si vyjasňovaly svůj podíl odpovědnosti a řešení přehazovaly z jednoho resortu na druhý. Vězeňství nedisponuje kvalifikovanými odborníky se zkušeností s duševně nemocnými delikventy, protože takové osoby záhy překládá do zdravotnických zařízení. Naproti tomu zdravotníci postrádají kompetenci k ostraze nebezpečných agresorů, nemají technické ani potřebné personální vybavení svých ústavů. Usilují spíše o otevření psychiatrických areálů a o humanizaci prostředí než o přeměnu svých oddělení v jakési věznice.
V dosavadních úvahách o zřizovateli potřebného detenčního ústavu přesto převládaly u nás projekty zdravotnické. Tak už v polovině 90. let se plánovalo OL nebezpečných pacientů v PL Dobřany. V roce 2001 se přihlásila o vybudování tří nových pavilonů psychiatrická léčebna Brno-Černovice, která by zřídila pracoviště pro OL psychiatrické, sexuologické, protialkoholní a protitoxikomanické, s odstupňovanou péčí a se zvýšenými bezpečnostními prvky. V KOL byla projednávána kalkulace ošetřovacího dne i vícezdrojové financování. Průměrné náklady na osobu a ošetřovací den byly tehdy odhadnuty na 940 Kč. Pro srovnání: denní paušál na pacienta soudně psychiatrického oddělení v bavorské krajské nemocnici Mainkofen, kterou jsme v roce 2000 navštívili (hrazený z poloviny ministerstvem práce, sociálních věcí, rodiny, žen a zdravotnictví a z poloviny pojišťovnou), představoval zhruba 350 DM na osobu a den. Bavorsko s 11 miliony obyvatel mělo v té době 12 samostatných soudně psychiatrických oddělení pro 1 400 osob v ochranné ústavní léčbě a jedno psychiatrické oddělení ve vězeňské nemocnici Straubing pro nejtěžší případy, které spadalo pod kompetenci justice. Ve Straubingu vybudovali navíc v 80. letech pro resocializaci pachatelů s duševní poruchou nákladem zhruba 50 milionů DM centrální forenzně psychiatrickou kliniku.
Elektronické zabezpečení objektu je velmi nákladné. Ve zmíněném Mainkofenu přišlo technické zajištění jednoho pavilonu téměř na 1 000 000 DM. Stála tam vysoká třímetrová zeď s nástavbami z plexiskla a nástavba s důmyslným poplašným zařízením. Přesto s pomocí zvenčí došlo i zde k útěku jednoho pacienta.
Podobně zabezpečené soudně psychiatrické oddělení v České republice vlastně dosud nemáme. Naše rizikové pacienty zařazené do ústavního OL oddělují od vytoužené svobody namnoze jediné běžné dveře. Útěky z léčeben spojené s dalšími delikty jsou ovšem pravidlem. Psychiatrické léčebny jako instituce sloužící terapii nebyly jistě určeny k tomu, aby strachem z řešení těchto událostí stresovaly zdravotnický personál či motivované pacienty.
Nověji se zvažuje, že sama justice převezme roli zřizovatele ústavu zabezpečovací detence. Navrhovaná právní úprava předpokládá, že správu a ostrahu detenčního ústavu bude realizovat Vězeňská služba, a to po novelizaci zákona o vězeňské službě a justiční stráži České republiky. Bylo by možno využít objektu vězeňské nemocnice v areálu brněnské vazební věznice. Jeho umístění v blízkosti PL Brno-Černovice a nedaleké věznice Kuřim, v níž probíhá OL sexuologické, považuje skupina řešitelů z Institutu pro kriminologii a sociální prevenci - vedená JUDr. Petrem Zemanem, Ph.D. - za výhodu. Kromě rozpočtu ministerstva spravedlnosti mají být zdrojem financování prostředky z veřejného zdravotního pojištění, na hotelové náklady mají přispívat pachatelé zařazení do výkonu ZD. Klademe si otázku, zda v tomto zařízení bude možno realizovat všechny nezbytné pracovní a socioterapeutické programy za účelem resocializace, jak je známe ze zahraničních ústavů.
ZD má chránit společnost před pachateli závažné trestné činnosti (nebo činu jinak trestného), jejichž duševní stav způsobuje, že se jí dopustili, a o nichž lze předpokládat, že se závažné trestné činnosti budou dopouštět i v budoucnu. Navrhovaná česká právní úprava pojala zabezpečovací detenci (ZD) jako subsidiární opatření k ochrannému léčení. Okruh pachatelů, jimž bude zabezpečovací detence nařizována, bude nepochybně představovat pouze vysoce nebezpečné osoby s duševní poruchou. Nemělo by tolik záležet na typu a diagnóze pachatele (nepříčetný delikvent nebo osoba s vážnou duševní poruchou, sexuální agresor, toxikoman, recidivista), jako na míře jeho nebezpečnosti a nezpůsobilosti podrobit se léčení. Výkon ZD bude spojen s větší újmou pro pachatele než OL, protože na rozdíl od OL bude nařizován na dobu neurčitou. Návrh trestního zákoníku stanoví trvání zabezpečovací detence neomezeně po celou dobu, po kterou bude ochrana společnosti toto opatření vyžadovat, s přezkumem nejméně jednou za dva roky jejího trvání.
Ochranné léčení by bylo - po uzákonění ZD - na rozdíl od dosavadní úpravy nařizováno nejdéle na 2 roky. (Nebude-li ovšem do té doby účel OL splněn, rozhodne soud před skončením doby o jejím prodloužení.)
Zabezpečovací detenci by měl ukládat soud po znaleckém posouzení osoby dvěma znalci anebo po pozorování duševního stavu ve zdravotnickém ústavu či ve zvláštním oddělení vězeňské nemocnice. K posouzení, zda postačí OL, budou s výhodou přibíráni znalci s praktickou zkušeností s výkonem OL. V posudku se znalci vyjádří, zda je pobyt pachatele na svobodě nebezpečný v důsledku duševní poruchy a zda nepostačí k ochraně společnosti OL, což doloží přihlédnutím k povaze poruchy, k projevenému postoji vůči OL a k současným možnostem působení na pachatele. Podmínkou k uložení ZD bude právě nebezpečnost pobytu pachatele na svobodě, která je dána vysokou pravděpodobností recidivy.
Podle závažnosti protiprávního jednání rozlišuje připravovaný trestní zákoník přečiny, zločiny a zvlášť závažné zločiny. Přečiny jsou nedbalostní delikty a činy s horní hranicí sazby do tří let. Zločiny jsou všechny trestné činy, které nejsou přečiny. Zvlášť závažné zločiny jsou ty, na něž trestní zákon stanoví horní hranici nejméně osmi let. To je významné také pro ukládání zabezpečovací detence. Do ZD se mají dostávat tři kategorie provinilců:
1. nepříčetní pachatelé zvlášť závažných zločinů jinak trestných, jejichž pobyt na svobodě je nebezpečný a OL by nevedlo k dostatečné ochraně společnosti,
2. pachatelé zločinů zmenšeně příčetní nebo jednající ve stavu vyvolaném duševní poruchou. Zabezpečovací detencí by prošli obligatorně, pokud spáchají zvláště závažný zločin a soud upustí od potrestání. V jiných případech je uložení ZD fakultativní. Vždy je podmínkou pro uložení ZD to, že pachatelův pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že OL by vedlo k dostatečné ochraně společnosti,
3. pachatelé zneužívající návykové látky - s povahou chorobného návyku, ( a to i tehdy, když trestná činnost nebyla pod bezprostředním vlivem návykové látky, ale byla důsledkem jejího zneužívání), jejichž OL neuspělo a kteří byli už dvakrát odsouzeni k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání nejméně 1 rok.
K přezkumům posudků o ZD bude patrně častěji vyžadován znalecký posudek obhajobou. Podobně jako lze soudním rozhodnutím ochranné léčení ústavní změnit na ambulantní a naopak, bude možno přeměnit OL ústavní v ZD a vice versa. Kontrolou výkonu ZD by bylo pověřeno státní zastupitelství. Prvek ostrahy aktualizuje potřebu takového státního dozoru a nezbytnost přijetí samostatného zákona o výkonu ZD a OL, jak je tomu v sousedních zemích. Podle našeho názoru vzniká naléhavá potřeba takové zákonné úpravy, která umožní přeměnu OL, uloženého za zvláště závažný zločin před účinností nového trestního zákoníku, na ochranné opatření nové, totiž na ZD. Zabránili bychom tak pravděpodobným recidivám nebezpečného protiprávního jednání osob selhávajících v ochranném léčení.
V praxi se budeme setkávat s případy, kdy OL bude uloženo za trestný čin, jehož nižší závažnost nedovolí uložení ZD. Po čase se ukáže v psychiatrické léčebně, že pachatel se projevuje stále neúnosněji. Vznikne důvodná obava z útěku a recidivy nebezpečné trestné činnosti. Bylo by vhodné změnit OL na ZD, ale to právě navržená zákonná úprava nedovolí.
Nový právní institut ZD nevyřeší ani mezeru ve volbě účinného ochranného opatření u dětských pachatelů zvláště závažných činů jinak trestných, např. u třináctiletých sexuálních vrahů. U nich zůstane jedinou zákonnou alternativou pro ochranu společnosti před kriminální recidivou nařízení ochranné výchovy a po dosažení osmnáctého, případně devatenáctého roku věku bude hrozit jejich značně rizikové propuštění na svobodu.
Detenční ústav má být tedy zařízením nezdravotnickým, zaměřeným na nebezpečné pachatele sabotující OL, anebo na osoby aktuálně neléčitelné. Bude se v něm nicméně prolínat justiční složka se zdravotnickou. Zkušenosti pracovníků vězeňské služby bude zapotřebí propojit s poznatky zdravotníků dosud organizujících programy OL. Lékaři by svými biologickými, psychoterapeutickými a socioterapeutickými metodami mohli pouze doplnit sociální učení, které především bude v detenčním ústavu praktikováno. Vzhledem k očekávané realizaci nového právního institutu ZD nelze pominout otázku počtu, výcviku a specializace personálu pro detenční ústav. V německých ústavech bývá poměr pracovníků ke střeženým pachatelům s duševní poruchou 1:1, v Nizozemsku (např. Utrecht) pak poměr 2:1. Patří sem pedagogové, speciální pedagogové, psychologové, zdravotníci, pracovní terapeuti, dokumentační, sociální, ekonomičtí a techničtí pracovníci, ostraha atd.
I když se nebudeme chtít ve všem připodobnit bohatším sousedům, je třeba už nyní se zabývat otázkou, kde získat zájemce o tuto službu, kdo, kde a kdy bude u nás tyto zájemce připravovat k náročné službě. Začít improvizovat - bez osvědčených programů zacházení s nemotivovanými delikventy - poté, co jinde takové ústavy získávaly zkušenosti už celá desetiletí, by bylo pošetilé. Zahraniční stáže vedoucích pracovníků a navázání trvalé odborné spolupráce s analogickými institucemi v zemích Evropské unie se nám jeví přijatelným východiskem z aktuální nouzové situace.
Problematika zabezpečovací detence v České republice zůstává již dlouhá desetiletí neřešena, vzdor opakovaným iniciativám lékařských odborných společností. V souvislosti s navrženou rekodifikací trestního zákona se nyní aktualizuje naděje na uzákonění nového ochranného opatření, které umožní vybudování pevného detenčního ústavu pro ochranu pachatelů s duševní poruchou před recidivou zvláště závažných zločinů. Autor poukazuje na některé sporné body chystané právní úpravy. Doporučuje propojit zkušenosti získané u nás při výkonu ochranného léčení s poučením odborných pracovníků stážemi v lépe zabezpečených zahraničních ústavech.
The issue of security detention in the Czech republic has been unresolved for tens of years, despite repeated initiatives of medical societies. In connection with the proposed re-codification of the penal law, which is currently being amended, there is renewed hope of codifying a new protective measure, which would enable the building of a fixed detention institute for protecting offenders with a mental disorder from recommitment of the especially serious criminal offences. The authors points to several disputable points in the prepared enactment. He recommends connecting the experience with protective treatment in our country with the experience experts have from clerkship in the better-protected foreign institutes.
Problematik der sichernden Detention in der Tschechischen Republik bleibt schon lange Jahrzente ungelöst, trozt den wiederholten Initiativen der ärtztlichen Fachgesellschaften. Im Zusammenhang mit der vorgeschlagenen Rekodifizierung aktualisiert sich Hofnung auf Kodifizierung der neuen Schutzmassnahme, die den Ausbau einer kompakten Detentionsanstalt für den Schutz der Täter mit geistiger Störung vor dem Rückfall besonders schwerwiegender Verbrechen ermöglichen wird. Der Autor weist auf manche strittige Punkte der absichtigten Rechtsregelung. Er empfielt Erfahrungen vereinen, die man bei der Ausführung der Schutztherapie erworben hat mit dem Aufschluss der Facharbeiter nach dem Studienaufenthalt in besser geschätzten Anstalten im Aussland.