Dnem 1. ledna 2004 nabyl účinnosti zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže). Zákon významně změnil a doplnil českou právní úpravu odpovědnosti mladistvých, jejich sankcionování i řízení ve věcech mladistvých. Zabývá se také postihem delikventních projevů dětí. Upravuje podmínky odpovědnosti za protiprávní činy uvedené v trestním zákoně, kterých se dopustily osoby mladší patnácti let a mladiství, opatření jim za takové činy ukládaná, postup, rozhodování a výkon soudnictví ve věcech mládeže. Zákon má tedy komplexní povahu, protože obsahuje kromě hmotně-právních ustanovení rovněž procesní úpravu řízení s mladistvými a osobami mladšími patnácti let.
Současná podoba zvláštní právní úpravy trestního práva mladistvých obsažená ve zvláštním právním předpise nahradila předchozí koncepci, podle které byly trestní odpovědnost a trestání mladistvých obsaženy v jednom právním předpise spolu s trestním právem dospělých a byly koncipovány jako výjimka z obecné úpravy vztahující se na dospělé pachatele, jako určitá „zjemnělá verze“ právní úpravy trestní odpovědnosti a trestání dospělých.
Nový zákon přinesl řadu více či méně závažných změn v oblasti trestního práva mladistvých. K těm nejvýznamnějším náleží nové vymezení principů soudnictví ve věcech mládeže, nové označení pro trestný čin mladistvého, zvláštní důvody zániku trestní odpovědnosti mladistvých, koncepce sankcionování mladistvých odlišná od koncepce trestání dospělých pachatelů a další změny.
Významnou novinkou zákona o soudnictví ve věcech mládeže je ustanovení § 5 pojednávající o trestní odpovědnosti mladistvého. Citované ustanovení říká, že mladistvý, který v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný (§ 5 odst. 1 cit. zák.). Druhý odstavec téhož ustanovení stanoví, že pokud se dopustí mladistvý uvedený v odstavci 1 činu jinak trestného, nebo není-li z jiných zákonných důvodů trestně odpovědný, lze vůči němu použít obdobně postupů a opatření uplatňovaných podle tohoto zákona u dětí mladších patnácti let.
Předmětem mého příspěvku je několik poznámek k citovanému ustanovení zákona o soudnictví ve věcech mládeže.
Zákon o soudnictví ve věcech mládeže nepřinesl snížení věkové hranice trestní odpovědnosti, která je nadále spojována s dovršením patnáctého roku věku (podle § 11 tr. zák., kdo v době činu nedovršil patnáctý rok svého věku, není trestně odpovědný). Přinesl však průlom do pojetí tzv. absolutní trestní odpovědnosti. Nově totiž stanovil, že mladistvý, který v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat nebezpečnost svého činu pro společnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný (§ 5 odst. 1 zák. mládeže).
Podle právní úpravy účinné do přijetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže, tj. do 31. 12. 2003, můžeme hovořit o tzv. absolutní trestní odpovědnosti. Trestní odpovědnost byla spojována s dovršením patnáctého roku věku (§ 89 odst. 11 tr. zák.). Dovozovalo se, že od tohoto věku je mladistvý dostatečně rozumově a mravně vyspělý, aby nesl (modifikovanou) trestněprávní odpovědnost za své jednání.
Zákon o soudnictví ve věcech mládeže přinesl změnu v tom smyslu, že podle současné právní úpravy hovoříme o tzv. relativní trestní odpovědnosti. Relativní trestní odpovědnost je chápána jako podmíněná způsobilost jedince být pachatelem trestného činu. Předmětem pozornosti, a to obligatorně, musí být (kromě věku a příčetnosti) také rozumová a mravní vyspělost jednajícího v každém jednotlivém konkrétním případě. Zjednodušeně lze říci, že děti mladší patnácti let jsou trestně neodpovědné vždy, osoby starší osmnácti let jsou vždy trestně odpovědné. Mladiství jsou odpovědni relativně, podmíněně, tj. při splnění požadavku rozumové a mravní vyspělosti ve vztahu k tomu či onomu trestnému činu.
Zavedení relativní trestní odpovědnosti můžeme hodnotit jako významnou koncepční změnu trestněprávní odpovědnosti mladistvých. Její přínos spatřuji v tom, že nutí k individuálnímu zkoumání kritérií, které u věkové kategorie delikventů mohou významně ovlivnit jejich trestní odpovědnost.
Otázka tzv. absolutní trestní odpovědnosti a relativní trestní odpovědnosti byla častěji diskutována již v době před přijetím nové trestněprávní úpravy odpovědnosti delikventní mládeže. Na potřebu rozlišovat oba pojmy upozorňuje v literatuře Válková, která uvádí: „Zatímco trestní odpovědnost absolutní je charakterizována pevnou dolní věkovou hranicí určující její počátek bez ohledu na vyspělost jedince, je trestní odpovědnost relativní chápána v souvislosti s věkem jako podmíněná způsobilost (zralost) jedince být trestným, resp. trestaným. Znamená to, že dospívající má být mentálně a fyzicky vyspělý natolik, aby mohl chápat význam a důsledky svých skutků (schopnost rozpoznávací, rozumová), ale nejen to, je též třeba, aby byl s to své jednání dle tohoto poznání usměrnit, ovládnout (schopnost určovací). V tomto smyslu nabývá na významu posouzení dosaženého stupně vývoje u konkrétního jedince, který mu umožňuje, popřípadě neumožňuje jednak pochopit bezpráví spáchaného činu, jednak své jednání ovládnout tak, aby zůstalo v souladu s normami chování a hodnotami společnosti, chráněnými trestněprávními přepisy. I u takto relativně stanoveného počátku trestní odpovědnosti však zákonodárce stanoví vždy určitou minimální věkovou hranici, jejíž dosažení je nezbytným předpokladem pro to, aby vůbec mohlo být zkoumáno, zda jsou splněny další podmínky k vyvození trestní odpovědnosti vůči konkrétnímu jedinci. Tato hranice vymezuje věkové období absolutní trestní neodpovědnosti, kdy se s ohledem na nízký věk obecně (tj. bezvýjimečně u každého jedince) předpokládá absence dostatečné mentální (rozpoznávací) a ovládací (určovací) schopnosti. Nebylo by proto ani spravedlivé, ani účelné v takovém raném stadiu vývoje jedince (sociálně-psychologickou terminologií nazývaném zpravidla období dětství) vyvozovat vůči němu trestní odpovědnost za jednání, které nemůže dobře chápat nebo ovládat.“ Autorka popisuje předchozí právní úpravu týkající se delikvence mládeže u nás i současnou právní úpravu v sousedních německy hovořících zemích a dovozuje (v době před přijetím nového zákona o soudnictví ve věcech mládeže), že de lege ferenda by měla být zachována věková hranice patnácti let a měla by být mimo jiné zakotvena koncepce relativní trestní odpovědnosti.
Ve spojitosti s novou právní úpravou trestněprávní odpovědnosti mladistvých pak vyvstává otázka, zda takto vymezená trestní odpovědnost mladistvého je při naplnění podmínek uvedených v § 5 odst. 1 zák. mládeže samostatným důvodem vylučujícím trestní odpovědnost mladistvého, a to mimo úpravu příčetnosti, anebo zda jde naopak o zvláštní případ příčetnosti tedy tzv. podmíněnou, pochybnou či relativní příčetnost.
Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže uvádí, že zákonodárce v citovaném ustanovení § 5 odst. 1 zák. mládeže zavedl po vzoru zákona č. 48/1931 Sb., o trestním soudnictví nad mládeží (srov. § 2 odst. 2) a některých zahraničních právních úprav tzv. podmíněnou či relativní trestní odpovědnost či příčetnost. Autoři komentáře s odkazem na důvodovou zprávu k vládnímu návrhu zákona o soudnictví ve věcech mládeže, cizí právní úpravy i názory považují rozumovou a mravní vyspělost, přesněji řečeno její absenci, za zvláštní, speciální důvod nepříčetnosti.
Poslední vydání komentáře k trestnímu zákonu k této otázce uvádí: „Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), zavedl v § 5 odst. l u mladistvých tzv. podmíněnou či relativní příčetnost, a to vedle nepříčetnosti, která se proto v plném rozsahu uplatní u mladistvých, pokud nedostatek rozpoznávací nebo ovládací schopnosti (příp. i obou) má svou příčinu v duševní poruše. Podle § 5 odst. l mladistvý, který v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. Tento typ příčetnosti není tedy navázán na duševní poruchu, ale na rozumovou a mravní vyspělost.
Rozumová a mravní vyspělost má dvě složky, které se vzájemně ovlivňují a tvoří z hlediska vývoje mladistvého do značné míry celek. Obecně je složka rozumového vývoje charakterizována tak, že zahrnuje postupně individuální nabývání schopností pojmového myšlení, přičemž stupeň takového vývoje je určován dosaženou úrovní tohoto myšlení. Za mravní vývoj osobnosti mladistvého se pak považuje proces, v němž si osobnost mladistvého v průběhu individuálního rozvoje osobnosti osvojuje normy chování, které platí v daném období rozvoje společnosti, tyto přeměňuje na osobní a morální kvality. V závislosti na biologickém a psychickém zrání osobnosti mladistvého získává rozumová a mravní vyspělost trvalejší ráz. Pojem rozumové a mravní vyspělosti je třeba vykládat ve vztahu k obvyklému vývoji mladistvých ve věku patnácti až osmnácti let (§ 2 písm. d). Rozumová a mravní vyspělost mladistvého není projevem chorobného stavu (např. mentální retardace), ale pouze důsledkem toho, že dospívání dítěte je proces, který probíhá u každého mladistvého stejně, resp. ve stejném časovém období. Jde o otázku vývojové opožděnosti (nikoli v důsledku duševní poruchy), kterou v případě pochybností o rozumovém a mravním vývoji konkrétního mladistvého musí řešit znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací na dětskou psychiatrii (§ 58 odst. l ZSM), příp. i za pomoci znalce psychologa.“
Stejnou otázkou se zabýval v literatuře Šámal, který nejprve široce předestírá názory starší nauky trestního práva, zejména Prušáka, Miloty, Miřičky a Solnaře z nichž dovozuje, že ustanovení § 5 odst. 1 zák. mládeže je třeba považovat za vymezení tzv. podmíněné či relativní příčetnosti mladistvého.
a) Pojem duševní poruchy (kritérium pro nepříčetnost pachatele stanovené v § 12 tr.zák.) lze nahradit pojmem rozumové a mravní vyspělosti, ostatní důsledky zůstávají stejné. Autor uvádí, že podle jeho názoru je třeba ustanovení § 5 odst. 1 zák. mládeže chápat jako speciální důvod nepříčetnosti a nikoliv jako jiný samostatný důvod vylučující trestní odpovědnost. Vyplývá to nejen z uvedené formulace ustanovení § 5 odst. 1 zák. mládeže, které je obdobou ustanovení § 12 tr. zák., ale i z důvodové zprávy, která hovoří výslovně o podmíněné příčetnosti a nakonec i z názorů obsažených v nauce trestního práva, která vždy tento případ považovala za zvláštní důvod nepříčetnosti nebo zvláštní druh nepříčetnosti, byť samozřejmě souvisí s významem věku pro trestní právo.
b) Pro shora uvedený závěr svědčí i okolnost, že zákon o soudnictví ve věcech mládeže neupravuje zvláštní důvod zastavení trestního stíhání nebo zprošťujícího rozsudku, a proto se použijí obecná ustanovení trestního řádu vztahující se k příčetnosti. Pokud pachatel není trestně odpovědný z důvodu nedostatku rozumové a volní vyspělosti, bude tato okolnost v předsoudním stadiu trestního řízení důvodem pro zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v ustanovení § 172 odst. 1 písm. e) tr. řádu (nebyl-li obviněný v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný). V řízení před soudem se uplatní důvod zprošťujícího rozsudku obsažený v ustanovení § 226 písm. d) tr. řádu (obžalovaný není pro nepříčetnost trestně odpovědný).
Výše řečený závěr o tom, že nedostatek rozumové a mravní vyspělosti je jiným druhem nepříčetnosti, nepovažuji za správný, i když formulace ustanovení § 5 odst. 1 zák. mládeže připomíná formulaci o nepříčetnosti uvedenou v trestním zákoně v ustanovení § 12 tr. zák.. Mám za to, že rozumová a mravní vyspělost je samostatným znakem trestného činu, který stojí vedle věku a příčetnosti jako další obligatorní podmínka trestní odpovědnosti.
Tento závěr opírám předně o vztah speciality zákona o soudnictví ve věcech mládeže k trestnímu zákonu. Tento vztah je vyjádřen v ustanovení § 1 odst. 3 zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Ustanovení říká, že pokud zákon o soudnictví ve věcech mládeže nestanoví jinak, užije se na toho, kdo v době spáchání trestného činu nepřekročil osmnáctý rok věku, obecných právních předpisů. V poznámce pod čarou pak zákon odkazuje na ony zvláštní právní předpisy, kterými jsou trestní zákon, trestní řád, občanský soudní řád, zákon o rodině a zákon o sociálně-právní ochraně dětí. Jestliže tedy zákon o soudnictví ve věcech mládeže stanoví jako zvláštní podmínku trestní odpovědnosti rozumovou a mravní vyspělost mladistvého v ustanovení o trestní odpovědnosti mladistvého (§ 5 odst. 1 cit. zák.), potom nelze vztah speciality chápat jinak než tak, že se tato podmínka uplatní jako další, zvláštní vedle obecných podmínek trestní odpovědnosti platných pro dospělého pachatele, tedy vedle věku a příčetnosti jako obecných znaků trestného činu.
Ve prospěch stanoviska, že rozumová a mravní vyspělost uvedená v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže je samostatným znakem trestného činu mladistvého, nikoliv zvláštním případem jeho nepříčetnosti, hovoří vymezení nepříčetnosti v platné právní úpravě. Podle § 12 tr. zák. není pro nepříčetnost trestně odpovědný, kdo pro duševní poruchu nemohl v době činu rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání. Pachatel tedy jedná ve stavu nepříčetnosti, jestliže trpí duševní poruchou, je zbaven schopnosti rozpoznat nebezpečnost činu pro společnost nebo ovládat své jednání a ztráta rozpoznávací nebo ovládací schopnosti u postižené osoby je dána v době činu.
Obligatorním znakem nepříčetnosti je tedy duševní porucha. Bez duševní poruchy nemůžeme u postižené osoby hovořit o nepříčetnosti. Duševní porucha je atributem nepříčetnosti, který není dán alternativně s nějakým jiným znakem, není zaměnitelný s pojmem rozumové a mravní vyspělosti. Kromě toho rozumová a mravní vyspělost oproti duševní poruše nemůže nastat nenadále, jde o výsledek postupného vývoje jedince a postupnou socializaci jedince.
Z uvedeného vyplývá, že rozumová a mravní vyspělost je samostatným znakem charakterizujícím pachatele trestného činu. V trestním řízení budeme primárně zjišťovat zda pachatel je příčetný a starší patnácti let, teprve poté, zda je rozumově a mravně vyspělý. Nebude-li pachatel příčetný, nebudeme zjišťovat, zda je rozumově a mravně vyspělý. I pachatel rozumově a mravně vyspělý a starší patnácti let může být stižen duševní poruchou, která má vliv na jeho schopnost rozpoznat nebezpečnost činu pro společnost a ovládnout své jednání.
Závěr o tom, že rozumová mravní vyspělost požadovaná ustanovením § 5 odst. 1 zák. mládeže je samostatným znakem trestného činu, ale nikoliv druhem nepříčetnosti, nemůže zvrátit ani odkaz na právní úpravu podle zákona o trestním soudnictví nad mládeží a výklad rakouského trestního zákoníku z roku 1852, neboť jde o výklad jiné právní úpravy než současně platné.
Také procesní argument ve prospěch názoru, že nedostatek rozumové a mravní vyspělosti je druhem nepříčetnosti, nepovažuji za správný. Samotná okolnost, že trestní řád v ustanovení o zastavení trestního stíhání v přípravném řízení nebo v ustanovení o zproštění obžaloby má pouze zvláštní ustanovení vztahující se k nepříčetnosti obviněného (a nikoliv k nedostatku rozumové a mravní vyspělosti obviněného), není důvodem pro to, abychom nedostatek rozumové a mravní vyspělosti považovali za druh nepříčetnosti. Ustanovení o zastavení trestního stíhání i ustanovení obsahující důvody zproštění obžaloby znají důvod záležející v tom, že skutek, který je předmětem trestního stíhání, není trestným činem [§ 172 odst. 1 písm. b), § 226 odst. 1 písm. b) tr. řádu]. Zákonodárce ani neměl zvláštní důvod pro to, aby stanovil další, speciální příčinu zastavení trestního stíhání nebo zproštění obžaloby, pokud by u mladistvého nebyl splněn požadavek rozumové a mravní vyspělosti. Podle okolnosti by u takového mladistvého byl použit jiný obecný důvod pro zastavení trestního stíhání a to důvod, že stíhaný, resp. žalovaný skutek není trestným činem.
Závěrem shrnuji: Rozumová a mravní vyspělost požadovaná ustanovením § 5 odst. 1 zák. mládeže je samostatným znakem trestného činu mladistvého pachatele, který stojí vedle (mimo) dalších dvou znaků - věku a příčetnosti. U mladistvého pachatele můžeme hovořit o podmíněné (relativní) trestní odpovědnosti, nikoliv o relativní příčetnosti. Nedostatek rozumové a mravní vyspělosti není druhem nepříčetnosti mladistvého pachatele.
Koncepce tzv. podmíněné (relativní) trestní odpovědnosti se podle důvodové zprávy z vládního návrhu zákona o soudnictví ve věcech mládeže uplatní zejména v případech méně závažných deliktů (například drobných případů neoprávněného užívání cizí věci, omezování osobní svobody, výtržnictví apod.), které sice překročily meze stanovené trestním zákonem, avšak ne vždy přitom musí být mladistvému vzhledem k stupni jeho duševní zralosti jasné, že tyto hranice svým jednáním překročil. Nezralost mladistvého přitom musí být podstatná, tj. musí být zřejmé, že mladistvý v době činu ještě nedosáhl po stránce intelektuální nebo mravní takového stupně vývoje, jakého dosahují jeho vrstevníci.
Typické to může být například v situacích, kdy se mladistvý dopustí provinění v rámci organizované skupiny, v jejímž čele stojí rodič či jiný dospělý, který pro dítě znamená autoritu a pokyn či návod takové autority způsobí nedostatek trestní odpovědnosti. Rozumová a mravní vyspělost bude hrát významnou roli také u počítačových trestných činů či u trestných činů s rasovým podtextem.
Ve spojitosti s výkladem trestní odpovědnosti mladistvého je žádoucí upozornit na jistý lapsus platné právní úpravy. Jestliže dospělý je nepříčetný ve smyslu § 12 tr. zák., a tedy trestně neodpovědný, umožňuje právní úprava uložit takové osobě ochranné léčení podle § 72 odst. 2 tr. zák. Podle citovaného ustanovení se ochranné léčení uloží pachateli činu jinak trestného, který není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jehož pobyt na svobodě je pro společnost nebezpečný. Tato právní úprava platila původně i pro mladistvého pachatele činu jinak trestného, ovšem pouze do 31. 12. 2003, tedy před přijetím zákona o soudnictví ve věcech mládeže.
Ustanovení § 5 odst. 1 zák. mládeže říká, že mladistvý není za trestný čin odpovědný, pokud v době spáchání činu nedosáhl potřebné rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat nebezpečnost činu pro společnost nebo ovládat své jednání. Ustanovení § 5 odst. 2 zák. mládeže potom stanoví, že dopustí-li se mladistvý uvedený v odstavci 1 činu jinak trestného, nebo není-li z jiných zákonných důvodů trestně odpovědný, lze vůči němu použít obdobně postupů a opatření uplatňovaných podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže u dětí mladších patnácti let. Mladistvý, který v době spáchání činu trpěl duševní poruchou, v jejímž důsledku byl nepříčetný, by tedy byl osobou, která ve smyslu § 5 odst. 2 zák. mládeže by byla, řečeno slovy tohoto zákona, z jiných důvodů (tedy z jiných důvodů než pro nedostatek rozumové a mravní vyspělosti) trestně neodpovědnou. Takové osobě je tedy možné uložit opatření uplatňovaná vůči dětem mladším patnácti let.
Dopustí-li se dítě mladší patnácti let činu jinak trestného, lze mu uložit opatření uvedená v ustanovení § 93 zák. mládeže (§ 89 odst. 2 zák. mládeže). Jsou jimi: Dohled probačního úředníka, zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu ve středisku výchovné péče, ochranná výchova (§ 93 odst. 1 zák. mládeže). Mezi těmito opatřeními nenalézáme ochranné léčení.
Jak jsme uvedli výše, zákon o soudnictví ve věcech mládeže je ve vztahu k obecnému právnímu předpisu v poměru speciality (§ 1 odst. 3 zák. mládeže). Institut ochranného léčení a podmínky pro jeho uložení jsou obsaženy pouze v trestním zákoně, nikoliv v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže. Z uvedeného vyplývá, že mladistvému pachateli, který by byl nepříčetný (a tedy trpěl duševní poruchou), současná právní úprava neumožňuje uložit ochranné léčení, pokud bychom respektovali shora uvedený vztah speciality zákona o soudnictví ve věcech mládeže k trestnímu zákonu. Žádné z opatření, která jsou vyjmenována v ustanovení § 93 odst. 1 zák. mládeže, tedy dohled probačního úředníka, zařazení do výchovného programu nebo ochrannou výchovu, nelze považovat za ochranné léčení. Účel těchto opatření je jiný než účel ochranného léčení. Pokud bychom respektovali obecný požadavek, aby takovému mladistvému bylo uloženo ochranné léčení podle příslušného ustanovení trestního zákona, nebudeme respektovat zákonem stanovený vztah speciality zákona o soudnictví ve věcech mládeže k trestnímu zákonu.
K zamezení patrně zákonodárcem nezamýšlených důsledků přijetí nové právní úpravy je podle mého názoru třeba řešení hledat de lege ferenda v urychlené novelizaci jak trestního zákona, tak zákona o soudnictví ve věcech mládeže, aby bylo možné takovému mladistvému uložit ochranné léčení podle trestního zákona. Nabízí se řešení záležející v tom, že do ustanovení § 5 zákona o soudnictví ve věcech mládeže by byl vložen nový třetí odstavec, který by stanovil, že mladistvému, trestně neodpovědnému z důvodu nepříčetnosti, je možné uložit ochranné léčení podle trestního zákona. Možnosti legislativního řešení jsou ovšem i jiné.
Zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, v ustanovení § 5 odst. 1 říká, že mladistvý, který v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat nebezpečnost činu pro společnost nebo ovládnout své jednání, není za tento čin trestně odpovědný.
Autor považuje rozumovou a mravní vyspělost mladistvého za samostatný znak trestného činu. Tento znak se u mladistvých uplatní vedle jiných obecných znaků, tj. věku a příčetnosti. Tento názor autor odůvodňuje. Polemizuje s názory, podle kterých je nedostatek rozumové a mravní vyspělosti zvláštním druhem nepříčetnosti. U mladistvého můžeme hovořit o tzv. relativní trestní odpovědnosti, nikoliv však o relativní příčetnosti nebo relativní nepříčetnosti.
V další části článku autor upozorňuje, že podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže nelze nepříčetnému mladistvému pachateli uložit ochranné léčení, a doporučuje přijetí nové právní úpravy, která by tuto možnost zakotvila.
The act No. 218/2003 Sb. On the judiciary in issues of the juvenile, article No. 5 paragraphs No. 1 says that a juvenile, who at the time of committing a crime had not reached sufficient intellectual and moral development, in order to recognise the dangerousness of his act for society or to control his behaviour, is not criminally responsible for this act.
The author sees intellectual and moral development as a separate feature of a criminal act. This feature works in the juvenile together with other features, that is age and sanity. The author explains his view. He disputes the views, according to which an insufficiency in intellectual and moral progress is a separate type of insanity. In the case of a juvenile, we can speak about a so-called relative criminal responsibility, but no relative sanity or relative insanity.
In the next part of the article, the author points to the fact that according to the act on judicature for issues of the juveniles, it is not possible to prescribe protective treatment for an insane juvenile offender, and he recommends an adoption of a new amendment, which would enable this possibility.
Das Gesetz Nr. 218/2003 der Versammlung von der Justiz in den Sachen der Jugend in der Bestimmung § 5 Abs. 1 sagt, dass der Jugendliche, der in der Zeit der Behegung der Straftat nicht solche Verstandes und Moralreife erzielt hat, um die Gefahr der Tat für die Gesellschaft zu erkennennen oder sein Handeln zu beherrschen, ist für diese Tat nicht strafrechtlich verantwortlich.
Der Autor hält die Verstandes und Moralreife des Jugendlichen für ein selbstständiges Zeichen der Straftat. Dieses Zeichen setzt sich bei den Jugendlichen neben anderen allgenmeinen Zeichen, d.i. Älter und Zurechnungsfähigkeit, durch. Der Autor begründet diese Anschauung. Er polemisiert mit den Anschauungen, dass der Mangel der Verstandes und Moralreife eine besondere Art der Unzurechnungsfähigkeit ist. Bei den Jugendlichen kann man von sog. relativer Straverantwortung sprechen, nicht aber von einer relativen Zurechnungsfähigkeit oder relativen Unzurechnungsfähigkeit.
Der Autor erwähnt weiter, dass dem Justizgesetz in den Sachen der Jugend nach man dem jugendlichen Täter Schutztherapie nicht auferlegen kann und er empfehlt neue Rechtsregelung aufzunehmen, die die Möglichkeit festsetzen würde.