Redakce tohoto časopisu mě požádala, abych napsal příspěvek o tom, jaké jsou v praxi zkušenosti s prováděním zvláštních způsobů dokazování podle „velké novely“ trestního řádu, provedené zákonem č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. ledna 2002. Vzhledem k tomu, že se jedná o více druhů trestně procesních úkonů, zaměřil jsem se nejdříve jen na rekognici, která je v praxi úkonem častým a nikoliv tak jednoduchým, jak se mnohdy na první pohled zdá.
Se souhlasem příslušných funkcionářů Policie ČR jsem na třech okresech získal studiem 45 uzavřených trestních spisů určité poznatky o odborné úrovni provedených rekognicí, a tudíž také o přínosu novely pro dokazování v trestním řízení. Upozorňuji, že poznatky jsem získal jen pročtením spisů, nikoliv též konzultací s těmi pracovníky, kteří úkony prováděli. Zobecnění poznatků provádím anonymně, neboť vedle řady zjištěných pozitiv se vyskytují i dílčí nedostatky, nebo sporné postupy. Adresná kritika v časopise by ničemu nepomohla, ba naopak.
Při studiu spisů jsem se zaměřil na rekognici zadržené podezřelé osoby (dále jen „podezřelého“) jako prvotní neodkladný a neopakovatelný úkon a na rekognici obviněného jako neopakovatelný úkon, neboť tyto rekognice jsou z hlediska trestně procesního, kriminalisticko-taktického a psychologického náročnější než rekognice věcí.
Nehodnotím zde všechny aspekty přípravy rekognice, nýbrž jen ty, které lze z trestních spisů zjistit.
Rekognice se převážně provádějí v tzv. rekogniční místnosti vybavené jednocestným zrcadlem. Účastníky rekognice jsou zpravidla policisté, rekognovaná osoba (obviněný nebo podezřelý), poznávající osoba (poškozený nebo jiný očitý svědek), přivzaté osoby v počtu 3 až 5 (tzv. figuranti), soudce (jde-li o úkon podle § 158a TrŘ), obhájce, státní zástupce, někdy pracovník odboru sociálně právní ochrany dětí, vždy osoba na věci nezúčastněná (svědek procesního úkonu).
Jde-li o rekognici podle fotografie, předkládá se zpravidla soubor (album) šesti shodných fotografií.
Z protokolů o rekognici lze vyčíst většinou jen počet přivzatých osob, jejich jména a věk, nikoliv další obecné znaky shody s rekognovanou osobou. Pochopitelně nelze také zjistit, zda přivzaté osoby byly předem vybrány a pozvány, nebo zda jsou vybrány až těsně před rekognicí například z řad dosažitelných policistů.
Do přípravy rekognice náleží i výslech poznávající osoby (zpravidla svědka) k popisu osoby a okolnostem, za nichž ji původně vnímala. Většinou jsou tyto údaje získány již v podaném vysvětlení poškozené osoby, oznamující trestný čin, nebo i jiného svědka.
Nestačí však, aby poznávající osoba byla poučena jako osoba podávající vysvětlení podle § 158 odst. 3, 4, 5, 6, 7 a 9 TrŘ. Musí být totiž poučena jako svědek (§ 104b odst.6, § 158a, tj. při provedení úkonu na návrh státního zástupce za přítomnosti soudce, § 97 - 101 TrŘ, tj. o povinnosti svědčit, zákazu výslechu, právu odepřít výpověď aj.). Jinak jde o zásadní vadu řízení, která má za následek absolutní neúčinnost, resp. nepřípustnost takové rekognice jako důkazu, ne tedy pouze o snížení její důkazní hodnoty. Takovou rekognici je třeba vyřadit z okruhu hodnocených důkazů a nepřihlížet k ní (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2004, sp.zn. 2 To 191/03).
V této souvislosti je vhodné zamyslet se i nad tím, že protokoly o rekognici začínají vždy popisem pachatele a okolností, za kterých byl původně vnímán. Jde v podstatě o opakování toho, co poškozený nebo jiný svědek vypověděl již v podaném vysvětlení. Kriminalisté se zřejmě domnívají, že tím činí zadost ustanovení § 104b, odst. 2. Podle mého názoru se mýlí, neboť tato rekapitulace popisu pachatele a okolností, za kterých byl vnímán, je v podstatě jen oživením jeho vzpomínek. Zákonodárce požaduje totiž předchozí výslech, tj. výslech před rekognicí (§ 104 odst. 2 TrŘ). Poznatky zjištěné tímto výslechem mají být i základem pro přípravu rekognice, zejména výběr přivzatých osob.
Při provádění rekognicí se nevyskytují nedostatky v poučení jejich účastníků podle ustanovení trestního řádu.
V analyzovaných rekognicích se nevyskytl případ, kdy by zadržená podezřelá osoba nebo obviněný odmítali podrobit se tomuto identifikačnímu úkonu, nebo se snažili jej nějak mařit.
Policejní orgán vždy poskytuje rekognované osobě možnost, aby si sama zvolila štítek s pořadovým číslem, a tedy místo ve skupině osob. Na některých pracovištích SKPV zvolené pořadové číslo štítku předurčuje místo v řadě osob, na jiných pracovištích si rekognovaná osoba volí jak pořadové číslo štítku, tak libovolné místo ve skupině osob (má např. pořadové číslo 2 a postaví se na čtvrté místo zleva). Tento postup nelze považovat za nesprávný, pokud je to tak uvedeno i v protokolu o rekognici, ale zkušenosti ukazují, že bývá ex post méně přehledný, a to zvláště v případech, kdy je rekognováno více osob více svědky, nebo jsou-li znovupoznávací akty ještě opakovány.
Na některých úřadovnách SKPV se při rekognici osoby in natura nebo podle fotografie provádějí často opakované znovupoznávací akty, a to bez uvedení jakýchkoli důvodů pro tento postup. Protokolují se jako opakované "pokusy", např. při prvém pokusu byla svědkem A. B. označena osoba č. 3, při druhém pokusu byla týmž svědkem označena osoba jiná. Podle mého názoru by důvodem k opakování znovupoznávacího aktu mohlo být například to, že osoba měla v souvislosti s trestným činem špatné podmínky pro vnímání pachatele, nebo ho při výslechu nedokázala dostatečně popsat, nebo před rekognicí sama projevila pochybnosti o možnosti jeho znovupoznání, nebo je policejnímu orgánu známa jako osoba nedůvěryhodná apod. V některých případech však činí tento postup dojem, že nejde o identifikaci, ale hádání. Při opakování znovupoznávacího aktu musí být v protokolu též uvedeno, že jiné pořadové číslo si opět zvolila sama rekognovaná osoba.
Pokud jde o pozitivní výsledek rekognice, tj. o znovupoznání rekognované osoby, často se policejní orgán spokojuje s tím, že poznávající osoba uvede, že ji poznává „bezpečně“, „se stoprocentní jistotou“, „podle hlasu“ apod. Vždycky je nutné takovou výpověď upřesnit, tj. poznávající osobu vyzvat, aby konkretizovala, podle jakých znaků osobu znovu poznala. Jen tehdy je totiž možné porovnat výsledek rekognice s původním popisem osoby a posoudit věrohodnost získaného důkazu.
Domnívám se, že příliš často provádějí policejní orgány rekognici podle fotografie, např. i v případech, kdy trestní stíhání je, nebo může být již zahájeno a obviněný je, či může být in natura k dispozici. V některých případech není v protokolu o rekognici podle fotografie výslovně uvedeno, kdo je ztotožňovanou osobou. Lze to sice poznat z předchozích stránek spisu, ale v protokolu to vždy být uvedeno musí!
Jsou-li podle fotografie rekognovány dvě osoby (spolupachatelé), je vhodnější provést dva znovupoznávací akty než jediný znovupoznávací akt, při němž jsou předloženy fotografie obou pachatelů mezi fotografiemi jim podobných osob z evidencí.
Vyskytují se i rekognice, při nichž poznávající osoba prohlásí, že někoho v představené skupině osob znovu poznává jako pachatele, protože ho zná podle podoby z dřívějška, a uvede odkud. V tomto případě není záruka, že osoba byla znovu poznána podle popsaných vnějších znaků jako pachatel. Mělo by být prověřeno, zda již při popisu pachatele osoba uvedla, že pachatelem je nebo může být osoba, kterou zná odněkud již z dřívější doby podle vnějších znaků. Proto by se policejní orgán na počátku rekognice, kdy je poznávající osoba postavena před skupinu osob, by se jí měl nejdříve zeptat, zda někoho ze skupiny osob zná. Teprve pak by měla být poznávající osoba vyzvána, aby uvedla, zda mezi představenými osobami je, či není osoba, kterou vnímala v souvislosti s trestným činem a kterou při výslechu již popsala.
Pokud policejní orgán upravoval před rekognicí zevnějšek osob ve skupině (např. všechny osoby dostaly stejné modré pláště), bylo vše v pořádku. Úprava zevnějšku osob před rekognici in natura je stále aktuálnější, např. v souvislosti s identifikací maskovaných pachatelů loupeží. Odkazuji na nedávno publikovaný článek.
Za veliký prohřešek považuji nedostatečné rozlišení rekognice a tipování možných pachatelů v kriminalistických evidencích. Tipováním možného pachatele podle fotografií v kriminalistických evidencích svědkem lze získat cenné indicie, ale nejedná se o důkaz rekognicí, i kdyby byl policejním orgánem sepsán protokol o rekognici. Nejednalo se tedy o rekognici, když za přítomnosti soudce a státní zástupkyně byl proveden úkon, při němž svědkovi loupeže bylo ukázáno 12 kusů fotografií "natipovaných" možných pachatelů a 12 fotografií možných pachatelek. Rekognici podle fotografie lze totiž provést jen tehdy, existuje-li konkrétní podezřelá nebo obviněná osoba, je k dispozici její vhodná fotografie, nebo k tomu účelu byla policií pořízena. Tato fotografie se ukáže svědkovi mezi několika (nejméně třemi) shodnými přivzatými fotografiemi jiných osob z kriminalistických evidencí. Proto musí být z protokolu o rekognici vždy zřejmé, kdo je ztotožňovanou osobou, jak byla získána její fotografie, jakým číslem je označena a které fotografie jiných osob jsou přivzaty z kriminalistických evidencí. Tedy nestačí uvést "podle vytipovaných fotografií", neboť fotografie rekognované osoby nemůže být vytipována. Pak by nešlo o rekognici. Doporučuji tedy, aby k tipování pachatele podle fotografií v kriminalistických evidencích byl, pokud možno, využit jen jeden svědek, nebo omezený počet svědků, a teprve takto vytipovaná konkrétní podezřelá osoba byla pak podle fotografie nebo in natura rekognována dalším svědkem, resp. dalšími svědky.
Poznámka: V Německu se v posledních letech diskutuje o tom, zda je vůbec přípustné přibírat k rekognici osob podle fotografie snímky osob z kriminalistických evidencí bez jejich souhlasu, neboť je to v rozporu s jejich osobními právy. I u nás byl nastolen tento problém a již existuje nález ÚS.
Za zamyšlení stojí také vysoký počet samostatných rekogničních úkonů. Přestože zákonodárce v § 104b, odst. 6, uvádí, že pro rekognici jinak platí ustanovení o výpovědi obviněného a svědka, se domnívám, že lze provést jeden rekogniční úkon s více poznávacími akty, je-li více rekognovaných osob nebo poznávajících osob, tj. sepsat jediný protokol o všech poznávacích aktech v tutéž dobu na témže místě. Pochopitelně účastníci rekognice musí být poučeni podle ustanovení trestního řádu odděleně a během rekognice musí být od sebe navzájem izolovány jak osoby poznávající a rekognované, tak osoby poznávající.
V rámci recenzního řízení k rukopisu tohoto příspěvku mi jeden z recenzentů (docent. JUDr. Vladimír Kratochvíl, Csc., vedoucí katedry trestního práva MU v Brně) poskytl k přečtení analýzu dosavadní účinnosti citované velké novely trestního řádu zpracovanou Nejvyšším státním zastupitelstvím (NSZ, 7 Nzn 604/2002). S potěšením jsem mohl konstatovat, že se moje poznatky s touto analýzou nejen v podstatě shodují, nýbrž signalizují i další možnosti zkvalitnění rekognice živých osob.
Domnívám se, že velká novela trestního řádu vedla především ke koncentraci rekognicí, prováděných jako neodkladný a neopakovatelný úkon za účasti soudce (§ 158a TrŘ), do centra, tj. na úřadovny SKPV, což znamená, že tento úkon neprovádějí základní policejní útvary. Soudce odpovídá za zákonnost provedení úkonu a k tomu cíli může do průběhu úkonu zasahovat. Praxe však ukazuje, že v ojedinělých případech, kdy se dopouští chyby policejní orgán, nemůže vadu úkonu odstranit ani soudce, protože sice zná ustanovení trestního řádu, ale unikají mu aspekty kriminalistiko-taktické i psychologické a může podlehnout policejní rutině. Proto jsem názoru, že nejen policisté, nýbrž i státní zástupci (zejména) a soudci by měli být vzděláváni v základech kriminalistiky.
Autor seznamuje čtenáře s výsledky studia několika desítek protokolů o rekognici živých osob ve 45 uzavřených trestních spisech na Službě kriminální policie a vyšetřování tří okresních (obvodních) ředitelství Policie ČR v roce 2004. Uvádí, co lze z hlediska přípravy a provádění rekognicí hodnotit kladně a v čem lze spatřovat trestněprocesní a kriminalisticko-taktické nedostatky.
The author introduces readers to the results of a study of several dozens of protocols about recognition of living persons in 45 closed penal files at the Criminal Police Service and examination of three (district) headquarters of the Police of the Czech Republic in the year 2004. The authors states, what can be seen as positive facts in terms of the preparation and carrying out of recognition, and what the shortcomings in criminal proceeding and criminological tactics consist in.
Autor macht Leser mit den Ergebnissen des Studiums einiger Zehnerprotokollen über Rekogniszierung der lebendigen Personen in 45 geschlossenen Strafakten der Dienstelle der Kriminal und Unteruschungspolizei der drei Bezirks(Distrikts)polizeidirektionen in der Tschechischen Polizei im Jahr 2004 bekannt. Er nennt, was man aus der Sicht der Vorbereitung und der Handhabung der Rekogniszierung positiv bewerten kann und wo man strafprozessuale und kriminalistisch-taktische Mängel wahrnehmen kann.