Zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže (dále jen ZSVM), který nabyl účinnosti 1. 1. 2004, přinesl do českého trestního práva významné změny nejen do samotné koncepce a podmínek trestní odpovědnosti mladistvých, ale také do sankcionování mladistvých pachatelů.1 Tyto změny, sledující jednoznačně výrazné posílení výchovného účelu sankcionování mladistvých, byly poměrně zásadního charakteru, neboť vedle změn v podmínkách pro ukládání již existujících sankcí byly zavedeny zcela nové druhy sankcí, včetně celého zvláštního souboru sankcí, tj. výchovných opatření. Výrazné proměně se vyhnula pouze ochranná výchova, kde byl zejména zakotven subsidiární vztah tohoto ochranného opatření vůči ústavní výchově ukládané dle zákona o rodině (srov. § 22 a 23 ZSVM). Dalším změnám v úpravě sankcionování mladistvých je však jistě žádoucí věnovat náležitou pozornost - článek proto pojednává o novém systému sankcí ukládaných mladistvým, rozebírá právní úpravu a poukazuje i na některé problematické stránky přijatých změn.
Rozdíly mladistvých a dospělých pachatelů, které vyplývají z obecně nižší rozumové a mravní vyspělosti a nezralosti, odůvodňují nejen zvláštní úpravu podmínek vzniku trestní odpovědnosti mladistvých pachatelů, ale také zvláštní úpravu při řešení důsledků deliktu spáchaného mladistvým. Základním předpokladem pro takovou úpravu je skutečnost, že u mladistvého obecně existuje větší možnost, že se podaří jeho výchovu a budoucí život včas nasměrovat tak, aby se taková osoba v budoucnu již trestné činnosti vyvarovala.
Zákon o soudnictví ve věcech mládeže (ZSVM) proto v ust. § 9 stanoví, že účelem opatření ukládaných mladistvým je zejména vytvoření podmínek pro sociální a duševní rozvoj mladistvého se zřetelem k jím dosaženému stupni rozumového a mravního vývoje, osobním vlastnostem, k rodinné výchově a k prostředí mladistvého, z něhož pochází, dále pak jeho ochrana před škodlivými vlivy a předcházení dalšímu páchání provinění. Oproti vymezení účelu trestu v § 23 tr. zák. je tedy výchovný, resp. individuálně preventivní účel mimořádně zdůrazněn.
ZSVM rozlišuje tři druhy opatření, jež lze uložit mladistvým (§ 10 odst. 1 ZSVM):
Jestliže úprava v trestním zákoně je založena na duálním (dvoukolejném) systému sankcí, tj. trestů a ochranných opatření, úprava zakotvená v ZSVM je v principu založena na systému monistickém. ZSVM pojímá opatření jako taková za jediný druh sankce, který je dále vnitřně členěn na tři typy opatření. Tyto tři typy sankcí jsou poměrně komplexně provázány, avšak na druhou stranu nelze přehlédnout, že se nejedná o absolutní jednotu a provázanost. Jednotlivé typy opatření se odlišují účelem, charakterem i podmínkami pro jejich aplikaci, lze je ukládat nezávisle na ostatních typech opatření. Celý systém je však nastaven tak, aby bylo možné zvolit a aplikovat ten nejvhodnější způsob trestněprávní reakce na spáchané provinění.
Zákon o soudnictví ve věcech mládeže oproti dřívější právní úpravě lépe uplatňuje zásadu pomocné role trestní represe. Nejpřísnější druh sankce, tedy trestní opatření, má být zároveň sankcí subsidiární, což vyplývá jednak z postavení trestních opatření ve výčtu uvedeném v ust. § 10 odst. 1 ZSVM, ale zejména pak ze zásady zakotvené v § 3 odst. 2 ZSVM. ZSVM tedy jednoznačně upřednostňuje ukládání opatření výchovných, a teprve jako ultima ratio lze přistoupit k aplikaci opatření trestních.
Taxativní výčet výchovných opatření obsahuje ustanovení § 19 odst. 2 ZSVM:
Výchovná opatření jsou v systému sankcí ukládaných mladistvým dle ZSVM tím nejmírnějším prvkem, charakterizovaným zároveň specifickým vymezeným účelem; podle § 15 odst. 4 cit. zák. totiž výchovná opatření usměrňují způsob života mladistvého, a tím podporují a zajišťují jeho výchovu.
Výchovná opatření tedy nemají mít žádný represivní účel, případná újma pro mladistvého, která je součástí výchovného opatření, by měla působit výhradně výchovným způsobem. Uložením výchovného opatření je tedy možné jednak posílit výchovný účinek současně ukládaného trestního či ochranného opatření a jednak soud může vzhledem k okolnostem případu a osobě mladistvého dospět k rozhodnutí, že by nebylo vhodné působit na mladistvého jakkoli represivně, a uloží proto pouze výchovné opatření.
Úprava ukládání výchovných opatření je obsažena v ustanovení § 15 odst. 1 ZSVM. Výchovná opatření lze uložit:
Pokud tedy soud rozhodne o upuštění od uložení trestního opatření, může být výchovné opatření i jedinou sankcí, kterou mladistvému uloží. Přitom upustit od uložení trestního opatření lze právě i tehdy, když je vůči mladistvému užito výchovné opatření a k dosažení účelu ZSVM není třeba uložit trestní opatření (§ 12 písm. b ZSVM). Lze tedy hovořit o tom, že výchovné opatření lze principiálně ukládat samostatně, bez závislosti na některém jiném opatření.
Výraznou odlišností výchovných opatření od obou dalších skupin sankcí je skutečnost, že ZSVM dovoluje uložit mladistvému výchovná opatření již v průběhu řízení, před rozhodnutím soudu o vině, a to nejdéle do pravomocného skončení řízení. K takovému rozhodnutí je oprávněn soud a v přípravném řízení státní zástupce. Nezbytnou podmínkou pro tento postup je ovšem souhlas mladistvého, který mladistvý může kdykoli odvolat, čímž výkon výchovného opatření skončí (§ 10 odst. 2, § 15 odst. 3 cit. zák.). Soudy a státní zástupci musí při tomto postupu zvlášť důsledně sledovat účel výchovných opatření (viz výše) a ukládáním výchovného opatření v průběhu řízení především nijak nepředjímat rozhodnutí o vině. Souhlas s uložením výchovného opatření nelze v žádném případě ztotožňovat s doznáním.
Stejně jako u podmíněného zastavení trestního stíhání a narovnání, k jejichž aplikaci je třeba souhlasu obviněného,2 při získávání souhlasu mladistvého s uložením výchovného opatření v průběhu řízení existuje určité nebezpečí, že mladistvý svůj souhlas s uložením výchovného opatření v průběhu řízení poskytne - ve snaze přispět k co nejmírnějšímu rozhodnutí - i tehdy, když bude přesvědčen o své nevině. Orgány činné v trestním řízení se tedy musí důsledně vyvarovat jakéhokoli nátlaku na mladistvého směřujícího k dosažení tohoto souhlasu a musí se omezit pouze na poučení mladistvého o důsledcích vykonání výchovných opatření.
Dohled probačního úředníka (§ 16 ZSVM) není na rozdíl od dohledu dle tr. zákona spojen s určitým trestním opatřením (viz výše). Znamená to, že mladistvý může být jednak vystaven dohledu probačního úředníka již v průběhu řízení (dá-li k tomu souhlas) a jednak že je dohledem možno zostřit jakoukoli sankci, pokud to dovoluje její povaha (§ 15 odst. 1 druhá věta ZSVM). Právě z povahy věci bude uložení dohledu probačního úředníka vyloučeno jednak při nepodmíněném uložení odnětí svobody a jednak při současném uložení vyhoštění. Nicméně ZSVM neobsahuje žádnou specifickou možnost, jak postihnout mladistvého v případě jeho porušování povinností v rámci dohledu probačního úředníka, tudíž ukládání tohoto výchovného opatření má smysl pouze vedle obecně prospěšných prací a vedle peněžitého opatření s podmíněným odkladem výkonu a samozřejmě v rámci podmíněného odsouzení, kde se porušení podmínek dohledu může odrazit v nařízení výkonu trestního opatření, resp. v přeměně obecně prospěšných prací na odnětí svobody.
Pokud jde o samotný obsah dohledu, je jeho vymezení v ZSVM (§ 16 odst. 1 ZSVM) velmi podobné s pojetím dohledu dle § 26a odst. 1 tr. zák. Specifikem dohledu podle ZSVM je sledování nejen chování mladistvého, ale též způsobu výchovného působení rodičů na něj. Prakticky shodné je pak vymezení účelu dohledu dle § 26a odst. 2 tr. zák. a dle ZSVM (§ 16 odst. 2 ZSVM) a rovněž povinností osoby, která byla podrobena dohledu, včetně problematické povinnosti umožnit probačnímu úředníkovi vstup do obydlí - ustanovení § 26b odst. 1 tr. zák. se kryje s ustanovením § 16 odst. 3 ZSVM.
Probační program upravený v § 17 ZSVM není totožný s pojmem probační program dle § 26a a 26b tr. zák. - ten bývá charakterizován jako „souhrn léčebných a výchovných postupů, které jsou svou strukturou a obsahem orientovány na změnu životních postojů obviněných, jejich vztahů k sociálnímu okolí a na odstraňování rizikových faktorů jejich chování.“ 3 V ZSVM však jde o samostatný druh výchovného opatření spočívající zejména v programu sociálního výcviku, psychologického poradenství, terapeutickém programu, programu zahrnujícím obecně prospěšnou činnost, vzdělávacím, doškolovacím, rekvalifikačním nebo jiném vhodném programu k rozvíjení sociálních dovedností a osobnosti mladistvého, a to s různým režimem omezení v běžném způsobu života, který směřuje k tomu, aby se mladistvý vyhnul konfliktu se zákonem, k podpoře jeho sociálního zázemí a k urovnání vztahů mezi ním a poškozeným.
Probační program schvaluje ministr spravedlnosti a zapisuje se do seznamu probačních programů vedeného Ministerstvem spravedlnosti. Tím se také probační programy odlišují od obdobných programů zahrnutých do dalšího druhu výchovných opatření, do výchovných povinností (§ 22 odst. 1 písm. g cit. zák. - viz dále).
Ustanovení § 21 odst. 2 ZSVM obsahuje podmínky, jejichž splnění je při ukládání probačního programu nezbytné:
Úspěšné vykonání probačního programu je jednou z možností, kdy zejména je možné odstoupit od trestního stíhání mladistvého (§ 70 odst. 3 ZSVM) a je to rovněž polehčující okolnost (§ 25 odst. 1 písm. 1 ZSVM). V obou případech jde o situaci, kdy je probační program uložen mladistvému již v průběhu řízení.
Výchovné povinnosti jsou demonstrativně vyjmenovány v § 18 odst. 1 ZSVM. Podle tohoto ustanovení může soud a v přípravném řízení státní zástupce mladistvému uložit, aby zejména:
Výčet výchovných povinností se částečně kryje s výčtem přiměřených povinností uvedeným v § 26 odst. 4 tr. zák. Jde zároveň pouze o výčet demonstrativní, tedy soud, resp. státní zástupce může uložit i výchovnou povinnost jinou; stejně jak je tomu u přiměřených povinností dle trestního zákona. Ani výchovnými povinnostmi nelze nahrazovat žádné trestní opatření. Výchovné povinnosti jsou zejména vhodnou doplňující sankcí k trestním opatřením spojeným se stanovením zkušební doby, tj. k podmíněnému odnětí svobody, podmíněnému odnětí svobody s dohledem a k peněžitému opatření s podmíněným odkladem výkonu.
Úspěšné vykonání výchovné povinnosti spočívající v podrobení se terapeutickému, vzdělávacímu, rekvalifikačnímu či jinému programu je polehčující okolností [§ 25 odst. 1 písm. a) ZSVM].
Výchovná omezení vypočítává demonstrativně ustanovení § 19 odst. 1 ZSVM. Podle tohoto ustanovení může soud a v přípravném řízení státní zástupce mladistvému uložit, aby zejména:
I tento výčet se částečně kryje s přiměřenými omezeními uvedenými v § 26 odst. 4 tr. zák. Problematické je však omezení spočívající v zákazu zdržovat se na určitém místě. Svým obsahem totiž toto omezení nahrazuje trest zákazu pobytu, který však mladistvému nelze uložit (§ 24 odst. 1 ZSVM a contrario); argumentem pro tento závěr může být např. srovnání se situací, kdy by soud či státní zástupce ukládal v rámci zkušební doby některého institutu přiměřené omezení spočívající v zákazu řídit motorová vozidla - takový postup je totiž nepřípustný, neboť by tímto způsobem byl nahrazován trest, který je jiným institutem s odlišnými podmínkami potřebnými pro jeho ukládání i odlišným účelem (srov. jud. 6/99). U výchovného omezení spočívajícího v zákazu zdržovat se na určitém místě by bylo možné argumentovat obdobně.
Uložení výchovného omezení spočívajícího v příkazu nezneužívat návykové látky by mělo připadat v úvahu jen v těch případech, kdy mladistvý není na návykových látkách závislý a je tedy jen občasným konzumentem; v opačném případě by totiž soud popř. státní zástupce měl zvolit spíše uložení výchovné povinnosti spočívající v podrobení se léčení závislosti na návykových látkách, anebo uložení ochranného léčení.
Stejně jako výchovné povinnosti i výchovná omezení jsou vhodnou sankcí k doplnění trestních opatření spojených se zkušební dobou a ani výchovnými omezeními nelze nahrazovat určité trestní opatření (nelze tedy např. mladistvému uložit výchovné omezení spočívající v zákazu řídit motorová vozidla, protože takové omezení by se obsahem rovnalo trestnímu opatření zákazu činnosti).
Omezení uvedená pod písm. a) až d) a pod písm. g) lze mladistvému uložit pouze takovým způsobem, aby to nenarušilo jeho přípravu na budoucí povolání, především plnění povinností souvisejících se vzdělávacím programem školy, nebo výkon povolání nebo zaměstnání (§ 19 odst. 2 ZSVM).
Napomenutí s výstrahou (§ 20 ZSVM) je nejmírnějším druhem výchovného opatření a spočívá v tom, že soud mládeže (v přípravném řízení státní zástupce) mladistvému v přítomnosti jeho zákonného zástupce důrazně vytkne protiprávnost jeho činu a upozorní ho na konkrétní důsledky, jež mu dle zákona hrozí v případě opětovného páchání trestné činnosti (§ 20 odst. 1 ZSVM).
Je-li to účelné a vhodné, lze při tomto rozhodnutí současně přenechat postižení mladistvého jeho zákonnému zástupci, škole, jíž je mladistvý žákem, či jinému výchovnému zařízení, v němž žije; v takovém případě je však nutné předem si vyžádat stanovisko školy či jiného výchovného zařízení. Tyto subjekty jsou poté povinny bez odkladu vyrozumět o výsledku soud mládeže či státního zástupce (§ 20 odst. 2 ZSVM).
Rozhodnutí o napomenutí s výstrahou, včetně případu, kdy je postižení mladistvého přenecháno jeho zákonnému zástupci, škole nebo výchovnému zařízení, má za následek, že se na mladistvého hledí, jako by nebyl odsouzen (§ 20 odst. 3 ZSVM).
Stejně jako ostatní výchovná opatření i napomenutí s výstrahou lze aplikovat se souhlasem mladistvého již v průběhu řízení proti němu a takové rozhodnutí je jednou z možností, kdy zejména je možné odstoupit od trestního stíhání mladistvého (§ 70 odst. 3 ZSVM). Přesto však napomenutí mladistvého již v průběhu řízení, před rozhodnutím o vině, není příliš smysluplné, protože jednak by nastala situace, že mladistvý dává souhlas k tomu, aby byl napomenut, a napomenutí obsahuje konstatování soudu či státního zástupce, že se mladistvý dopustil protiprávního činu, čímž by byla do značné míry předjímána podoba rozsudku, který má teprve následovat, tedy vyslovení viny. Používání institutu napomenutí s výstrahou již v průběhu řízení by také postrádalo výhodu prakticky všech ostatních výchovných opatření v případech, kdy jsou ukládána právě v průběhu řízení, tzn. možnost již v této fázi konstruktivně a trvalejším způsobem přispívat k formování osobnosti mladistvého. Mladistvý by totiž byl napomenut a poučen o důsledcích případného budoucího provinění, avšak zároveň by musel nadále čekat na výsledek celého dosavadního řízení.
Výchovné opatření spočívající v napomenutí s výstrahou je rovněž nevhodné ukládat vedle trestního opatření. Uložené trestní opatření by totiž samo o sobě mělo být mnohem důraznější výstrahou mladistvému, aby se již dalších provinění nedopouštěl. Napomenutí s výstrahou je tedy nejvhodnější aplikovat při současném upuštění od uložení trestního opatření (§ 12 písm. b ZSVM) a de lege ferenda by bylo vhodné tomu úpravu tohoto výchovného opatření přizpůsobit. Za současného stavu lze totiž očekávat, že praxe nebude toto opatření, vzhledem k výše uvedeným problematickým stránkám, využívat ve větším počtu případů.
Trestní opatření jsou nejpřísnějším druhem sankce, které lze mladistvým pachatelům ukládat, a vůči výchovným a ochranným opatřením jsou sankcí subsidiární. Zásada obsažená v § 3 odst. 2 omezuje použití trestních opatření pouze na situace, kdy zvláštní způsoby řízení a opatření, zejména obnovující narušené sociální vztahy a přispívající k předcházení protiprávním činům, by zřejmě nevedly k dosažení účelu ZSVM.
I ve vztahu k trestním opatřením samozřejmě platí pravidlo obsažené v § 1 odst. 3 ZSVM, a tedy nestanoví-li ZSVM jinak, použije se úprava platná pro výměru a ukládání trestů zakotvená v trestním zákoně.
Ustanovení § 24 odst. 1 obsahuje taxativní výčet trestních opatření použitelných proti mladistvým pachatelům:
ZSVM obsahuje také několik možností pro rozhodnutí o upuštění od uložení trestního opatření (§ 11 a násl. ZSVM). Tyto možnosti jsou velmi široké, protože soud pro mládež může upustit od uložení trestního opatření také tehdy, když usoudí, že k dosažení účelu zákona není třeba uložit trestní opatření, a namísto toho uloží opatření ochranné či výchovné (§ 12 písm. b ZSVM). Za zmínku jistě také stojí zvláštní možnost pro upuštění od uložení trestního opatření zakotvená v ustanovení § 11 odst. 1 písm. b, podle kterého soud pro mládež může takové rozhodnutí učinit i tehdy, když se mladistvý dopustil činu z neznalosti právních předpisů, která je zejména vzhledem k jeho věku, rozumové vyspělosti a prostředí, ve kterém žil, omluvitelná; jde tedy o zohlednění negativního právního omylu na straně pachatele provinění.
Obecně prospěšné práce (§ 26 odst. 1 ZSVM). Na rozdíl od trestu obecně prospěšných prací ukládaného dospělým pachatelům horní hranice sazby tohoto trestního opatření nesmí převyšovat polovinu horní hranice stanovené v trestním zákoně, takže mladistvým se obecně prospěšné práce ukládají ve výměře od 50 do 200 hodin. Toto trestní opatření také nesmí vzhledem ke své povaze nebo okolnostem, za kterých jsou vykonávány, ohrožovat zdraví, bezpečnost nebo mravní vývoj mladistvých. Ani ZSVM nevyžaduje souhlas mladistvého s uložením obecně prospěšných prací, soud musí pouze zjistit jeho stanovisko k tomuto trestnímu opatření a přihlédnout k němu.
Peněžité opatření (§ 27 ZSVM) se mladistvým ukládá za stejných podmínek jako peněžitý trest dospělým pachatelům, avšak musí být splněna zvláštní podmínka spočívající v tom, že mladistvý musí být v době rozhodnutí soudu výdělečně činný, anebo uložení tohoto trestního opatření umožňují majetkové poměry mladistvého. Oproti peněžitému trestu jsou jiné hranice, v nichž lze peněžité opatření uložit, a tato výměra činí 1 000 až 500 000 Kč.
Významnou novinkou, kterou přineslo přijetí ZSVM, je možnost stanovit peněžité opatření formou denních sazeb (§ 27 odst. 2 ZSVM). Jedna denní sazba může být stanovena ve výši 100 až 1 000 Kč na den a těchto denních sazeb může být 5 až 500. Soud v takovém případě rovněž stanoví celkovou výši peněžitého opatření a určí způsob jejího splácení.
Ukládání peněžitého trestu (trestního opatření) prostřednictvím denních sazeb je spojeno především s větší průhledností jeho vyměřování. Tento způsob stanovení peněžitého opatření vychází z principu, že za typově stejně a stejně závažné provinění by měl být uložen stejný počet denních sazeb (měla by se zde promítnout společenská nebezpečnost činu), majetkové poměry mladistvého pachatele by pak měly být promítnuty do výše denní sazby.4
Stejně jako u peněžitého trestu i u peněžitého opatření ukládá soud náhradní trestní opatření odnětí svobody pro případ, že by peněžité opatření nebylo ve stanovené lhůtě vykonáno, ovšem toto náhradní trestní opatření nesmí převyšovat jeden rok odnětí svobody a nesmí ani spolu s uloženým trestním opatřením odnětí svobody přesahovat horní hranici trestní sazby snížené podle 31 odst. 1 ZSVM (§ 27 odst. 3 ZSVM). I pro mladistvé odsouzené platí ustanovení § 344 odst. 3 tr. řádu, podle kterého mladistvý může výkon náhradního trestního opatření odnětí svobody nebo jeho poměrné části odvrátit tím, že peněžité opatření či jeho poměrnou část zaplatí.
§ 27 odst. 4 ZSVM umožňuje také soudu, aby po právní moci uložení peněžitého opatření a po vyjádření mladistvého rozhodl o tom, že jeho zaplacení nebo nevykonaný zbytek bude nahrazen tím, že mladistvý odsouzený vykoná obecně prospěšnou činnost v rámci probačního programu zřízeného pro tento účel.
Peněžité opatření s podmíněným odkladem výkonu (§ 28 a násl. ZSVM). Od účinnosti zákona o soudnictví ve věcech mládeže lze u mladistvých pachatelů podmíněně odložit nejen odnětí svobody, ale rovněž peněžité opatření.
K aplikaci tohoto trestního opatření ZSVM vyžaduje splnění jedné ze dvou podmínek alternativně stanovených v § 28 odst. 1 ZSVM:
Součástí výroku o podmíněném odložení peněžitého opatření musí být stanovení zkušební doby, a to až na tři léta, která počíná běžet právní mocí rozsudku (§ 29 odst. 1 ZSVM); dolní hranice zkušební doby není stanovena, avšak spíše jen výjimečně by měla trvat méně než jeden rok, neboť během takto krátké doby by bylo většinou obtížné učinit objektivní závěr o tom, zda se mladistvý osvědčil.
ZSVM neumožňuje uložit mladistvému v rámci stanovení zkušební doby přiměřená omezení či povinnosti ani mu uložit, aby podle svých sil nahradil škodu způsobenou proviněním, jak je to možné při podmíněném odsouzení dospělých pachatelů. Ustanovení § 29 odst. 2 ZSVM však výslovně umožňuje uložit podmíněně odsouzenému mladistvému výchovná opatření, tedy mimo jiné i výchovná omezení či výchovné povinnosti (§ 18 a § 19 ZSVM) a také dohled probačního úředníka.
Pokud by bylo mladistvému uloženo nové peněžité opatření s podmíněným odkladem výkonu pro týž skutek, anebo v rámci uložení úhrnného nebo souhrnného trestního opatření, započítá se mladistvému do této nově stanovené zkušební doby čas, po který mladistvý vedl v původně stanovené zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám.
Mladistvý musí v průběhu zkušební doby vést řádný život a vyhovět uloženým podmínkám. Pokud tak mladistvý učiní, soud mládeže vysloví, že se mladistvý osvědčil; v opačném případě soud rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se peněžité opatření vykoná (§ 30 odst. 1 ZSVM).
Neučiní-li soud ani jedno z těchto rozhodnutí do jednoho roku od konce zkušební doby, má se za to, že se mladistvý osvědčil (§ 30 odst. 3 ZSVM). Tato domněnka však platí jen v tom případě, že mladistvý nemá vinu na tom, že soud dosud nerozhodl; stejně jako u podmíněného odsouzení, pokud by soud např. nerozhodl o osvědčení, resp. o nařízení výkonu peněžitého opatření proto, že vyčkává výsledku jiného řízení proti témuž mladistvému, domněnka osvědčení se nemůže být uplatněna (srov. č. 7/1987, 9/1989, 26/2002 Sb. rozh. tr.).
Rozhodnutí o osvědčení se mladistvého, resp. domněnka o jeho osvědčení má za následek to, že se na mladistvého hledí, jako by nebyl odsouzen (§ 30 odst. 4 ZSVM).
Rozhodne-li soud o tom, že se peněžité opatření vykoná, musí zároveň rozhodnout o náhradním trestním opatření odnětí svobody pro případ, že peněžité opatření nebude zaplaceno (§ 30 odst. 5 ZSVM). Přitom i v tomto případě přichází v úvahu aplikace ustanovení § 27 odst. 4 ZSVM a nahrazení peněžitého opatření vykonáním obecně prospěšné činnosti v rámci probačního programu.
Jestliže peněžité opatření bylo podmíněně odloženo v důsledku přijetí záruky za nápravu odsouzeného a v průběhu zkušební doby byla tato záruka odvolána tím, kdo ji poskytl, musí soud zhodnotit dosavadní průběh zkušební doby a rozhodnout, zda podmíněné odložení výkonu peněžitého opatření zůstává v platnosti, anebo zda se peněžité opatření vykoná (§ 30 odst. 2 ZSVM); ve druhém případě by opět musel soud rozhodnout o náhradním opatření odnětí svobody.
Zákaz činnosti, vyhoštění a propadnutí věci. U těchto druhů trestních opatření platí úprava zakotvená pro odpovídající druhy trestů v trestním zákoně (§ 49, 50, 55 a 57 tr. zák.), a to buď zcela, nebo s určitými odchylkami.
Zákaz činnosti (§ 26 odst. 2 ZSVM) je možné uložit mladistvému jen tehdy, není-li to na překážku přípravě na jeho povolání, přičemž horní hranice sazby tohoto trestního opatření nesmí převyšovat pět let.
Při ukládání vyhoštění (26 odst. 3 ZSVM) musí soud přihlédnout také k rodinným a osobním poměrům mladistvého a musí dbát na to, aby mladistvý nebyl vydán nebezpečí zpustnutí (např. měl-li by mladistvý být vyhoštěn do země, jejíž politické či sociální poměry by mohly vážně ohrozit vývoj mladistvého). Vyhoštění soud ukládá v rozmezí od jednoho roku do pěti let.
Pro trestní opatření spočívající v propadnutí věci platí plně úprava obsažená v trestním zákoně.
Podmíněné odsouzení a podmíněné odsouzení s dohledem (§ 33 ZSVM) může soud aplikovat za stejných podmínek jako odpovídající tresty ukládané podle trestního zákona (§ 58 a násl. tr. zák.). Zkušební doba však může činit pouze jeden rok až tři léta a, stejně jako u podmíněného odložení peněžitého opatření, nelze mladistvému uložit přiměřené omezení a povinnosti či povinnost nahradit podle svých sil škodu způsobenou proviněním, ale současně s podmíněným odsouzením, resp. podmíněným odsouzením s dohledem může soud uložit některé z výchovných opatření (§ 33 odst. 1 ZSVM).
Určité rozdíly oproti podmíněnému odsouzení ukládanému dospělým pachatelům pak souvisí s možností ponechat podmíněné odsouzení v platnosti přesto, že mladistvý zavdal příčinu k nařízení trestního opatření odnětí svobody (§ 33 odst. 2 ZSVM). Soud může takové rozhodnutí učinit nejen ve výjimečných případech, jak to vyžaduje trestní zákon v případě dospělých pachatelů (srov. § 60 odst. 1 tr. zák.), a zároveň musí:
Pro výkon dohledu v rámci podmíněného odsouzení s dohledem se užije ustanovení § 16 ZSVM upravující výchovné opatření spočívající v dohledu probačního úředníka (§ 33 odst. 3 ZSVM).
Základní rozdíl trestního opatření odnětí svobody (§ 31 ZSVM) oproti trestu odnětí svobody, stejně jako dle úpravy účinné před 1. 1. 2004, spočívá v tom, že u mladistvých se trestní sazby odnětí svobody, tj. jeho dolní i horní hranice, stanovené v trestním zákoně, snižují na polovinu. Zároveň dolní hranice takto snížené sazby nesmí převyšovat jeden rok, horní hranice pak nesmí převyšovat pět let (§ 31 odst. 1 ZSVM).
Uložit přísnější opatření odnětí svobody lze pouze v jediném případě, a to když mladistvý spáchá provinění, za které trestní zákon ve zvláštní části umožňuje uložit výjimečný trest, a zároveň stupeň nebezpečnosti tohoto provinění pro společnost je mimořádně vysoký vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku (§ 31 odst. 3 ZSVM).
Nepodmíněné odnětí svobody je u mladistvých pachatelů jednoznačně subsidiární sankcí. Ustanovení § 31 odst. 2 ZSVM dovoluje toto trestní opatření uložit pouze tehdy, jestliže by s ohledem na okolnosti případu, osobu mladistvého nebo předchozí použitá opatření uložení jiného trestního opatření zjevně nepostačovalo k dosažení účelu ZSVM.
Ustanovení § 32 pak obsahuje možnosti mimořádného snížení odnětí svobody.
Trestní opatření nepodmíněného odnětí svobody by mělo být vykonáváno odděleně od dospělých pachatelů. Cílem je snížení rizika negativního vlivu dospělých odsouzených na mladistvé, což by ještě více snížilo výchovnou složku odnětí svobody.
Zákon o výkonu trestu odnětí svobody s takovým postupem počítá, neboť podle § 5 odst. 3 ZVT se trest odnětí svobody u mladistvých, kteří nepřekročili 18. rok svého věku, vykonává odděleně od ostatních odsouzených, a to ve věznicích nebo zvláštních odděleních pro mladistvé.
Zákon o soudnictví ve věcech mládeže však zrušil ustanovení § 81 TZ, podle kterého se trest odnětí svobody měl vykonávat odděleně od ostatních odsouzených, aniž by sám obsahoval obdobné ustanovení řešící tuto otázku. Jde o legislativní nedostatek, který lze nahradit jedině tak, že soud bude ve výroku citovat vedle ustanovení § 39a odst. 2 příslušného písmena TZ ještě ustanovení § 76 ZSVM, které odkazuje ohledně výkonu trestního opatření odnětí svobody na zákon o výkonu trestu odnětí svobody, a také zmiňované ustanovení § 5 odst. 3 ZVT, popř. i na § 8 odst. 2 ZVT, podle něhož se zřizují vedle základních typů věznic zvláštní věznice pro mladistvé. De lege ferenda by však jistě bylo vhodné tuto otázku výslovně upravit v ZSVM.5
Zvláštní důvody odkladu výkonu trestního opatření odnětí svobody upravuje ustanovení § 77 ZSVM, přeřazení mladistvého do věznice pro ostatní odsouzené pak ustanovení § 79 ZSVM.
Mladistvého, který vykonává trestní opatření nepodmíněného odnětí svobody, lze podmíněně propustit, a to na návrh státního zástupce nebo ředitele věznice. Přitom, na rozdíl od dospělých odsouzených, není nutné, aby takové rozhodnutí soud učinil až poté, co mladistvý vykonal alespoň polovinu resp. dvě třetiny odnětí svobody (§ 78 odst. 1 ZSVM, srov. § 61 odst. 1 a § 62 odst. 1 tr. zák.). Součástí rozhodnutí o podmíněném propuštění je i stanovení zkušební doby na jeden rok až pět let (§ 78 odst. 2 ZSVM).
Jak již bylo řečeno v úvodu, přijetím ZSVM zákonodárce jednoznačně sledoval zejména posílení výchovného prvku v sankcionování mladistvých. Ať již tuto snahu budeme hodnotit jako přehnanou, či správnou a přiměřenou, je třeba přiznat, že tento cíl je z větší části dosažen. Nejpřísnější sankce, tj. trestní opatření, jsou sankcí jednoznačně subsidiární a typy trestních opatření i podmínky jejich ukládání jsou velmi liberální. Výchovná opatření, u nichž je výchovný účel nejvýraznější, v rámci systému sankcí, jimiž lze postihnout mladistvého pachatele, mohou, resp. mají v široké míře nahrazovat právě trestní opatření, a navíc jimi lze na mladistvého působit již v průběhu řízení.
Nelze rovněž opomenout velmi pozitivní změnu v rámci sankcí směřujících proti mladistvému, které existovaly již před přijetím ZSVM, tj. možnost ukládat peněžité opatření také formou denních sazeb, což by právě u mladistvých mělo být výrazným přispěním k průhlednosti a individualizaci v sankcionování.
Není však možné přehlédnout i zjevné nedostatky v úpravě sankcionování mladistvých, která je obsažena v ZSVM: zmatené použití pojmu "probační program" v jiném významu, než v jakém se objevuje v trestním zákoně, nedořešená úprava podmínek pro aplikaci institutu napomenutí s výstrahou, absence podrobnější úpravy výkonu trestního opatření odnětí svobody aj. - to vše je třeba považovat za nedostatky ZSVM v oblasti sankcionování mladistvých, které by bylo třeba v budoucnu odstranit.
Článek se zabývá novou právní úpravou v oblasti sankcionování mladistvých, kterou přinesl zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže. Pojednává o systému sankcí vůči mladistvým jako takovém, jakož i jednotlivých druzích opatření, jimiž je možné postihnout mladistvého pachatele. Pozornost je zaměřena zejména na zcela nové instituty, které byly přijetím zákona o soudnictví ve věcech mládeže zakotveny do českého trestního práva, jako jsou výchovná opatření, peněžité opatření s podmíněným odkladem výkonu apod.
The article discusses the new enactment on sanctions for the juvenile, according to act number 218/2003, on judiciary for the juvenile. It discusses the system of sanctions for the juvenile as such, as well as the individual types of measures, with which a juvenile offender can be sanctioned. The attention focuses mainly on the new forms, which were adopted into Czech law due to being included into the act on judiciary for the juvenile, such as educational measures, financial measures with conditional suspension etc.
Der Artikel beschäftigt sich mit der neuen Rechtsregelung im Bereich der Sanktionierung der Jugendlichen, die das Justitzgesetz Nr. 218/2003 der Sammlung in den Sachen der Jugend gebracht hat. Er behandelt das System der Sanktionen gegenüber den Jugendlichen als solches, sowie einzelne Arten der Massnahmen, mit denen man den Jugendtäter fassen kann. Aufmerksamkeit ist besonders den ganz neuen Instituten gerichtet, die mit der Annahme des Justitzgesetzes in den Sachen der Jugend in das tschechische Strafgesetz festgesetzt wurden, wie Erziehungsmassnahmen, Geldmassnahmen mit Bewährungsfrist des Vollzugs usw.