Pojem „identifikace“ znamená zjišťování (určení) totožnosti a sám o sobě má různé významy. Například ve vojenských vědách pojem identifikace znamená rozpoznání a určení cíle znakem nebo radiolokačním zařízením. V psychologii znamená ztotožnění se s jinou osobou atd. Identifikací v kriminalistice rozumíme proces ztotožňování objektů, v němž se hledá souvislost osoby nebo věci s vyšetřovanou událostí na základě kriminalistických stop a jiných kriminalisticky relevantních informací. Kriminalistická identifikace patří společně s kriminalistickou stopou mezi základní kriminalistické kategorie a lze říci, že „prolíná“ všemi kriminalistickotechnickými a kriminalistickotaktickými metodami.
V posledních 10 letech se objevují možnosti širokého a velmi efektivního využití počítačové techniky a matematického aparátu. Tak, jak se vyvíjejí technické přístupy k řešení problémů v jiných technických vědách, i do kriminalistických metod pronikají nové principy a přístupy. Jedním z nových směrů je zavedení pojmů identifikace objektů a identifikace systémů.
Teoretický základ kriminalistické identifikace tvoří systém pojmů, zásad a metod. Tento systém umožňuje vědecky určovat totožnost materiálních objektů podle jejich odrazů a využít takto získaných výsledků pro účely trestního řízení. Systemizace pojmů, zásad a metod identifikace může být prováděna podle různých kritérií. Nejobecnější význam má identifikace z hlediska určování totožnosti a využívání výsledků ztotožňování při dokazování. Kriminalistická identifikace je poznávací metoda, kterou se individualizuje vztah mezi dvěma či více projevy nebo částmi jednoho a téhož materiálního objektu.
Základním východiskem kriminalistické identifikace je teorie vzájemného působení. Z této teorie využívá kriminalistika tezi o tom, že materiální objekty, podílející se na trestném činu (pachatel, jeho obuv, nástroje trestného činu apod.), působí v průběhu páchání trestného činu na obklopující vnější prostředí - odrážejí se, čímž na něm vyvolávají určitou změnu - odraz. V kriminalistice mají tyto změny nejčastěji podobu stopy. Při kriminalistické identifikaci se využívají jak stopy ve vědomí lidí, tak ostatní druhy stop v materiálním prostředí.
Kriminalistickou identifikaci lze klasifikovat podle různých hledisek. Jedno z těchto klasifikačních hledisek je fakt, zda se dospěje ke zjištění totožnosti či nikoliv. Podle toho rozeznáváme dva druhy kriminalistické identifikace, a to dovršenou identifikaci (individuální identifikaci) a nedovršenou identifikaci (určení skupinové příslušnosti).
Individuální identifikace je výsledkem zjištění totožnosti individuálního (konkrétního) objektu, tedy jde o zjištění, že stopa má tentýž souhrn identifikačních znaků jako zkoumaný (podezřelý) objekt. Z takovéhoto zjištění je pak vyvozen závěr, že stopu vytvořil konkrétní zkoumaný objekt (např. konkrétní-jediná obuv, identifikace osoby podle markantů papilárních linií, identifikace osoby podle analýzy DNA, identifikace nástroje podle znaků v sešinuté stopě, identifikace zbraně podle znaků na vystřelené nábojnici nebo podle stop polí na vystřelené střele atd.). Individuální identifikace je z důkazního hlediska nejcennější.
Nedovršená identifikace (určení skupinové příslušnosti) znamená, že proces identifikace není ukončen zjištěním totožnosti individuálního (konkrétního) objektu, odráženého ve stopě. V těchto případech hovoříme pouze o zjišťování skupinové příslušnosti objektů (např. určení druhu podešve, velikosti obuvi, určení druhu vozidla a použitých pneumatik podle trasologických stop, určení typu palné zbraně podle vystřelené nábojnice, určení charakteru neznámé látky apod.).
Určení skupinové příslušnosti objektu má pro kriminalistickou praxi ten význam, že je možné například vyloučit některé osoby podle zjištění jejich krevních skupinových vlastností, které nebyly zjištěny v biologických stopách, vyloučit některé palné zbraně, protože stopy na nábojnicích a střelách jim neodpovídají, apod.
V řadě případů nelze dospět k završení identifikačního zkoumání a dovést proces kriminalistické identifikace do stadia individuální identifikace. Jedná se například o následující příčiny:
Dosavadní identifikace se teoreticky opírá především o identifikaci objektů, tak jak se to objevuje ve velké většině učebnic kriminalistiky. Obecnou identifikaci je nutné ovšem chápat z mnohem širšího pohledu a jedině tak je možné prohlubovat poznání kriminalistické vědy a v praxi přispívat k objasňování nových druhů trestných činů, které se dnes vyskytují. Identifikace objektů a systémů nejsou v protikladu, jedno nevylučuje druhé, ale jsou v harmonickém souladu. Oba druhy identifikace se rozvíjejí a doplňují klasickou identifikaci. Identifikace systémů je přínosná a úspěšná v kriminalistice v zásadě ve dvou případech. Jednak je to v případech, kdy identifikace objektů nevede k úspěšnému cíli a problém lze řešit transformací systémů a následnou identifikaci systémů, a za druhé je to v případech počítačových systémů AFIS, EBIS, TRASIS, CODIS.
Vztah mezi identifikací objektů a systémů lze vyjádřit tvrzeními:
Mezi krajními hranicemi individuální identifikace a určením skupinové příslušnosti je možné v některých případech zúžit množinu hledaných objektů na základě výpočtu hladiny pravděpodobnosti. Pravděpodobnostní hledisko vytváří jakýsi „filtr“, který propouští jen ty objekty, které splňují jisté a definované podmínky. Pojem stochastické, tj. pravděpodobnostní zúžení skupinové příslušnosti se objevuje v kriminalistické literatuře již v minulosti, např. Růža uvažoval o možnosti využití pravděpodobnostního hlediska při kombinaci různých druhů textilních vláken (mikroskop). Pomocí teorie podmíněné pravděpodobnosti dospěl k matematickému stupni identifikačního pohledu na objekt.
Klasický identifikační proces se vyjadřuje schématem na obr. 2., identifikace systémů je schematicky vyjádřena na obr. 3.
Podstatu identifikace systémů lze vyjádřit jako proces, ve kterém se jednotlivé objekty identifikačního procesu (stopy a srovnávací vzorky) transformují na systém identifikačních znaků a vazeb mezi nimi (tedy systém) a následně se zkoumá pouze vztah mezi identifikačními znaky v systému stopy a v systému srovnávacích materiálů. Základní krok je ten, že nad stopou a srovnávacími vzorky se modelují systémy.
Obecné vymezení identifikace systémů lze definovat následovně: identifikace systémů je proces konkretizace parametrů existujícího obecného systému na základě experimentálně určených charakteristik mechanické soustavy vyjadřujících její projevy, čímž se vytvoří jeden konkrétní systém popisující chování jednoho konkrétního objektu.
V závislosti na tom, jaký úkol je řešen i jaký je použitý algoritmus, mohou být výsledky počítačové analýzy předloženy počítačem v determinované nebo pravděpodobné podobě. V prvním případě jde o odpověď počítače na otázku, zda se jedná o daný objekt, v druhém případě dává počítač odpověď v podobě kvantitativní míry shody analyzovaných objektů. Použití matematických metod a tím i počítačové analýzy objektů je vždy spojeno s formalizací zkoumaných objektů.
Aplikace výpočetní techniky v kriminalistice v současné době můžeme spatřovat v zásadě ve dvou směrech:
Nezbytným „pracovním prostředkem“ kriminalistickotechnických a expertizních pracovišť jsou nejrůznější expertizní pracovní a studijní evidence a sbírky. Některé mají velice úzký funkční charakter s cílenou závislostí na práci toho kterého experta (např. sbírka zbraní a střeliva), jiné představují z pohledu kvanta evidovaných dat a plošného rozšíření registrací celostátního charakteru. Takovými kriminalistickými evidencemi jsou např. daktyloskopické registrace. Ty vždy byly, jsou a budou nedílnou součástí kriminalistickotechnických a expertizních pracovišť, neboť jsou jimi budovány a jim slouží. Navíc výsledky, které daktyloskopické registrace nabízejí, jsou pouze podkladem, který může zhodnotit do konečného výsledku pouze kriminalistický expert.
Největší současný problém praktické daktyloskopické expertizy byl spatřován v porovnání stop z míst trestných činů s otisky pachatelů evidovaných v daktyloskopických registracích, resp. v porovnávání stop a otisků, stop se stopami, otisků s otisky.
Základní funkce systému je umožnit vložení, klasifikaci, kódování, porovnávání a uložení digitalizovaných záznamů otisků prstů (karet) nebo daktyloskopických stop, klasifikace, kódování a porovnávání jednotlivých otisků probíhá automaticky. Výsledkem je hodnota, která se nazývá mírou shody prověřovaných otisků s otisky již uloženými v databázi. Tato hodnota závisí na počtu vzájemně si odpovídajících markantů a slouží k vytvoření seznamu pravděpodobných kandidátů shody. Automatizovaný daktyloskopický systém AFIS 2000 umožňuje kromě rychlé identifikace osob a neznámých mrtvol podle otisků prstů (nemusí jich být již deset, ale stačí pouze jeden) využít i ty upotřebitelné daktyloskopické stopy z míst neobjasněných trestných činů, u kterých to dosud vůbec nebylo možné, protože nebyly klasifikovatelné.
Automatizovaný daktyloskopický identifikační systém přispěl k automatizaci určitých částí procesu spojeného s identifikací osob metodou kriminalistické daktyloskopické expertizy. Finále tohoto procesu završí kriminalistický expert podáním znaleckého posudku nebo odborného vyjádření, které mají právní normou přesně stanovenou formální a obsahovou stránku.
V kriminalistickotechnické praxi se požadavek zachytit stav zkoumaných předmětů před expertizou, v jednotlivých fázích zkoumání a po jejím provedení zpravidla řeší pomocí barevné nebo černobílé fotografie. Obrazové informace v podobě klasické fotografie lze převést pomocí scanneru do digitální podoby, a pak začlenit do určité databáze informací. Fotografickou metodu je v některých případech výhodné vynechat a pořídit obraz daného předmětu přímo v digitální podobě. Významným přínosem digitalizačního procesu je mimo jiné skutečnost, že na monitoru počítače lze v reálu pozorovat snímaný předmět a provádět rychlou optimalizaci kvality jeho obrazu. Takto přímo získaný digitalizovaný obraz lze okamžitě zpracovat počítačem, archivovat ho v grafických databázích, korigovat ho, přidávat grafické symboly, provádět obrazovou analýzu zaměřenou na zjištění kvalitativních a kvantitativních parametrů zobrazené scény apod. Navíc při vhodném rozložení a propojení technických prostředků může být digitalizovaný obraz téměř v reálném čase dostupným dalším, i vzdáleným pracovištím.
Počítačové zpracování - analýza obrazu - otevřela nebývalé možnosti i pro klasickou světelnou mikroskopii. Cílené transformace obrazu mohou odhalit jinak „neviditelné“ struktury a souvislosti. Obrazy, dosažitelné dříve jen pomocí speciálních fotografických materiálů a technik, lze během okamžiku vidět na monitoru počítače a navíc je lze vytisknout i archivovat na pevném disku nebo jiném záznamovém médiu.
Jedním ze systémů analýzy obrazu, který se již světově prosadil, je systém LUCIA (Laboratory Universal Computer Image Analysis). Systém se postupně osvědčil, lze jej označit jako nastupující dokumentační standard kriminalistickotechnické a expertizní činnosti. Aplikační možnosti systému LUCIA pro různé obory kriminalistické techniky jsou spatřovány v těchto směrech:
V příspěvku je rozebrána základní kriminalistická kategorie kriminalistická identifikace z pohledu využití v systémové identifikaci. Autor zaměřuje pozornost na dovršenou a nedovršenou identifikaci a naznačuje dále možnosti zužovat skupinovou příslušnost. Uvažuje o stochastické identifikaci jako pravděpodobnostním pohledu na skupinovou příslušnost. Identifikace systémů využívá transformaci objektů na systém a dále jejich matematické zpracování. Podstatu identifikace systémů lze vyjádřit jako proces, ve kterém se jednotlivé objekty identifikačního procesu (stopy a srovnávací vzorky) transformují na systém identifikačních znaků a vazeb mezi nimi (tedy systém) a následně se zkoumá pouze vztah mezi identifikačními znaky v systému stopy a v systému srovnávacích materiálů. Základní krok je ten, že nad stopou a srovnávacími vzorky se modelují systémy. Využití v kriminalistce je velmi široké a s postupem výpočetní techniky se bude jen zvětšovat.
The article discusses the basic criminological category of criminological identification from the perspective of its use in the system identification. The author focuses his attention on concluded and included identification and suggests further possibilities for narrowing down group membership. He considers stochastic identification as a probability view of group membership. System identification uses a transformation of objects into a system and their further mathematical processing. The identification of systems can in principle be expressed as a process, in which the individual objects of an identification process (traces and samples for comparison) are being transformed to a system of identification signs and relations among them (a system, that is), and consequently only the relation between the identification signs in the system of the trace and in the system of comparative material is being compared. The basic step is that of modelling systems upon the trace and the comparative samples. The use of this method in criminology is very wide and will continue to increase with the use of computer technology.
Der Beitrag analysiert grundlegende kriminalistische Kategorie der kriminalistischen Identifikation aus der Auffassung der Verwendung der Systemidentifikation. Der Autor konzentriert seine Aufmerksamkeit auf die vollendete und unvollendete Identifikation und skizziert weiter Möglichkeiten, wie die Gruppenangehörigkeit einzuschränken. Stochaistische Identifikation ist für ihn die voraussichtliche Auffassung der Gruppenangehörigkeit. Die Systemidentifikation nützt die Transformation der Objekte auf System und weiter ihre mathematische Verarbeitung aus. Man kann den Grund der Systemidentifikation als Prozess ausdrücken, in dem sich einzelne Objekte des Identifikationsprozesses (Spuren und vergleichende Muster) in deinen System der Identifikationsmerkmale und Bindungen zwischen ihnen (also System) transformieren.
Als Grundschritt gilt, dass sich über der Spur und den vergleichenden Mustern die Systeme modelieren. Die Auswendung in der Kriminalistik ist sehr weitreichend und mit Vortschritt der Computertechnik wird sich nur erweitern.