Uvedený článek je příspěvkem do diskuse odborné i laické veřejnosti o tématu policejní etiky, principech policejní práce a nezbytnosti vytvoření kodexu policejní etiky, o čemž byla již publikována řada odborných článků.1)
Každá civilizovaná společnost, existující a rozvíjející se v konkrétní historické epoše a konkrétních historických souvislostech, má svou soustavu obecně uznávaných právních a morálních norem a dalších požadavků na chování a jednání svých členů. Čím je společnost vyspělejší a rozvinutější, tím se stává oblast etiky a sféry mravních hodnot rozmanitější a zároveň komplikovanější. Rozdílné kulturní a hodnotové vzorce lze očekávat u každé společnosti, a to právě vždy s ohledem na konkrétní dobu a místo jejího vymezeného životního prostoru.
Regulace chování a jednání občanů ve smyslu obecně uznávaných mravních a následně právně uzákoněných norem patřila vždy mezi nejaktuálnější a nejdiskutovanější problémy lidstva, které se nikdy nepodařilo a pravděpodobně ani nepodaří patřičně a definitivně vyřešit. V současné době se často hovoří o celosvětové mravní a morální krizi lidstva. Pasivita, lhostejnost, nezájem o druhého, netečnost či podceňování zvyšující se intenzity násilí, hrubosti, vulgárnosti a bezohlednosti ve vztazích mezi lidmi by se nám nemusely do budoucna vyplatit.
Buďme konkrétnější. Výkon profese policisty je náročný nejen po stránce fyzické, ale zejména po stránce psychické a stránce mravní. Jedná se o profesi velmi specifickou, v rámci které budou na policistu kladeny mnohem větší nároky a požadavky než na zaměstnance jiných profesí. Málokteré jiné povolání vyžaduje v takové míře morální hodnocení, rozhodování a přináší tolik morálních dilemat jako policejní profese ve státě, kde existuje myšlenková a morální pluralita. Morální rozhodování je součástí výkonu policejní práce od obvodního oddělení až po policejní top managament. Obtížně bychom hledali srovnatelnou profesi, která by byla pod tak přísným úhlem pohledu a kritiky veřejnosti, jako je profese policejní a v poslední době snad ještě profese soudce.
V demokratickém a právním státě je otázka vztahu a důvěry veřejnosti k policii mimořádně důležitá. Má pro její činnost klíčový význam a je prvořadý faktor pro úspěšné plnění jejích úkolů. Tam, kde veřejnost policii nedůvěřuje a kde ji považuje za zkorumpovanou a porušující zákon2), nemůže policie řádně plnit své základní funkce vyplývající z příslušných ustanovení právních norem.
Spolupráce s veřejností nevzniká sama od sebe. Je budována dlouhodobě na vzájemné důvěře a vztahu, který zejména závisí na korektním chování a jednání policistů. Prestiž policie je v očích veřejnosti velmi vrtkavá a křehká. Aféry, v nichž figuruje policie a policisté, jsou magnetem pro masmédia. Způsobují nejen osobní tragédie, ale pro policii jsou často devastující. Po takových aférách policisté mnohdy nejsou v některých případech schopni vypořádat se se svým neetickým jednáním, ve kterém byli či jsou přímo osobně nebo okrajově zainteresováni. Nejsou schopni zvládnout všechny fyzické a psychické nároky a zátěže související s jejich profesí. I to může být samo o sobě důvodem, že stoupá počet policistů, kteří spáchali nebo se pokusili spáchat sebevraždu.3)
Vztah veřejnosti k policii je od roku 1989 poznamenán řadou negativních faktorů spojených zejména s rapidním nárůstem zločinnosti, souvisejícím s liberalizací společnosti, vzniklým právním chaosem, samotnou reorganizací policie a v neposlední řadě vznikem nových forem zločinnosti a nárůstem organizovaného zločinu na našem území. Otázka je, kde lze hledat důvody celkové nedůvěry veřejnosti v policii, která panovala, a to nejen před rokem 1989? Odpověď na tuto otázku by byla velmi obtížná. Společenské změny po roce 1989 názorně odhalily skutečnou „autoritu“ policie v celé její nahotě. Jednou z nejpodstatnějších okolností ve vztahu k otázce důvěry veřejnosti v policii po roce 1989 byla vzpomínka na její neblahou roli a její značný podíl na udržení existence minulého komunistického režimu. Otázka důvěry veřejnosti v policii do roku 1989 byla naprosto irelevantní. Její „autorita“ byla založena zejména na strachu z potenciální represe, a tak si policie mohla dovolit ve své činnosti „tolerované“ excesy. Spolupráce občanů s policií byla navíc snadno vynutitelná. Právě tyto aspekty se odrazily i v otázce důvěry k policii po roce 1989.
Současná důvěra veřejnosti v policii je často bohužel podkopávána jednáním samotných policistů a jejich služebních funkcionářů. Ti mnohdy nejsou ochotni, a často ani schopni, přiznat si morální a etické nároky a požadavky, které jsou na ně kladeny při výkonu jejich profese. Neuvědomují si, že jsou policisty celých 24 hodin. Ke vztahu důvěry veřejnosti k policii mnohdy nepřispějí svými výroky ani představitelé z řad politické reprezentace. Jen si vzpomeňme, jak často je pravidlem, že se po provedení některých služebních zákroků o nich v médiích hojně diskutuje a řada „odborníků“ se vyjadřuje o jejich přiměřenosti a adekvátnosti.4)
V demokratickém a právním státě je kontrola občanů ze strany státní moci velmi malá. V zákoně č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a v zákoně č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů, je shodně uvedeno, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví. Naopak občan, respektive každý může činit vše, co není zákonem zakázáno, a nemůže být nucen k tomu, co zákon neukládá. Policie představuje a zajišťuje pouze minimum kontroly nezbytné v demokratické společnosti. Přechod od autoritativního systému kontroly k demokratickému právnímu státu respektujícímu práva občanů je vždy spojen s nárůstem zločinnosti, a to platí nejen u nás, ale obecně.
Úvaha o morálních a právních povinnostech policistů se opírá především o filozofické, náboženské, mravní a v neposlední řadě i právní postuláty vyslovované občanskou společností a jednotlivým občanem vůči činnosti policie a jejím příslušníkům. Morální a právní povinnosti policistů vycházejí z poslání policie jako veřejné služby občanům, která má za úkol chránit veřejný pořádek a bezpečnost opírající se nejen o pozitivní platné právo, ale o vyšší principy a hodnoty. Právě policie a policista by měli být strážcem kázně a veřejného pořádku. Proto se právem očekává, že budou příkladem nejen v dodržování norem právních, ale i mravních. Pokud tomu tak není, určitě to neposílí důvěru veřejnosti v policii.
Každý policista by si měl být vědom, že být policistou není jen standardní zaměstnanecký vztah. Být policista je posláním sloužit společnosti a občanům při ochraně jejich práv a svobod, při zachování jejich rovnosti a spravedlnosti.
Policista by si měl být vědom, že jeho profesi mu nikdo nevnutil. Scénář jeho sociální role, které je s ohledem na svoji profesi nositelem, mu předepisuje řadu morálních povinností a určitý typ mravní odpovědnosti. Neoddělitelnou součástí této profese je určitý specifický typ morálky a pravidel chování, která musí dodržovat. Policista musí pochopit, že zejména interní akty řízení budou upravovat v jeho chování takové detaily, jako je přípustnost jeho oblékání, účesu a celkového vzhledu, ale i takové zdánlivé „drobnosti a bezvýznamnosti“, jako to, zda může při výkonu služby kouřit, či nikoliv. Policista se pro svou profesi rozhodl dobrovolně. Vždy a za všech okolností nese plnou odpovědnost za následky svého jednání.
Policista nesmí za žádných okolností svůj osobní prospěch klást na první místo. Jeho jednání by mělo vždy směřovat k preferování obecného zájmu, a to někdy i na úkor zájmů osobních. Neměl by zapomínat, že jako na policistu na něj veřejnost bude hledět při jeho jednání úplně jinak, než kdyby šlo o „běžného občana“. Nikdy by neměl zneužívat svou autoritu a pravomoc k řešení osobních záležitostí bez ohledu na to, zda se týkají jeho samotného, jeho rodiny, příbuzných a přátel. Jestliže podnikatel použije korupce pro získání osobní výhody, bude možná trestně stíhán podle platných zákonů a možná poškodí pověst svou, eventuálně své firmy. Jestliže se nechá zkorumpovat policista, vrhne to stín na celou policii. Nezapomeňme, že policie je instituce reprezentující stát. Společenský dopad případného pochybení policisty je mnohem větší než pochybení podnikatele.
Mělo by být pravidlem, že policista nebude viděn z jiného než služebního důvodu v kontaktu a styku s osobami, které jsou prověřovány nebo vyšetřovány v souvislosti s trestnou činností nebo které jsou známy svou kriminální minulostí a kontakty s podsvětím. Policista by neměl navštěvovat herny, kasina, noční podniky a všechna další místa, zejména pokud jsou známa napojením a kontakty svých návštěvníků na osoby s kriminální minulostí a která jsou charakteristická přímo tím, že v nich dochází k páchání takových trestných činů, jako je nedovolená výroba a držení omamných a psychotropních látek a s tím související krádeže, kuplířství a vydírání.
Jakékoliv spojení policisty s takovýmito osobami a místy diskredituje jeho reputaci, a tím i dobrou pověst celé policie. Jiný než oficiální kontakt by mohl navíc policistu velmi lehce uvést v podezření z jeho neobjektivnosti a zaujatosti. Policista by se tak mohl stát lehce vydíratelným. Shora uvedené by nemělo vyznít tak, že se policista nesmí stýkat s žádnou osobou, která již má záznam v rejstříku trestů. Styk s osobou, která si řádně odpykala svůj trest a nyní se snaží o své legitimní začlenění do společnosti, není na překážku a naopak této osobě svým jednáním a příkladem může napomoci v její socializaci.
Nepřímým odrazem vlivu morálních a etických postojů na jednání policisty a jejich kvality je i skutečnost, že Inspekce ministerstva vnitra zaznamenává od roku 1998 každoroční nárůst počtu trestně stíhaných policistů i zjištěných trestných činů, kterých se dopustili.5)
Je velmi obtížné stručně, výstižně a jednoznačně charakterizovat, jaké by mělo být chování policisty v rámci jeho mimoslužebních aktivit. I přes všechny vyslovené či nevyslovené pochybnosti lze podle mého názoru konstatovat, že policista by si měl celých 24 hodin uvědomovat význam a specifičnost své profese. Právě se zřetelem na ni by měl vystupovat a jednat, a to i ve svém soukromém životě. K tomu se zcela jednoznačně staví nová právní úprava obsažená v zákoně č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, s účinností od 1. 1. 2005. Ta uvádí, že mezi základní povinnosti příslušníka bezpečnostního sboru, tj. i policie, patří povinnost chovat se a jednat i v době mimoslužební tak, aby svým jednáním neohrozil dobrou pověst bezpečnostního sboru. Porušení této služební povinnosti by následně mohlo být posuzováno jako kázeňský přestupek.
Policie a policisté často musí mnohdy při výkonu služby zasahovat ve ztížených podmínkách, v nebezpečných situacích nebo pod přímým dohledem a tlakem veřejnosti. To platí nejen v naší zemi a nejen o naší policii. Pokud nejsou naprosto explicitně stanovena pravidla chování policisty, je úloha policie velmi složitá. Policisté se v rámci svého jednání musí pohybovat v mezích zákona. V praxi jim často ale nestačí pouhá znalost jejich práv a povinností vymezených v právních normách. Každá situace, do které se policista dostává, je konkrétní a zcela jedinečná. Policista ji tedy řeší vždy nejen s ohledem na zákon a konkrétní podmínky, ale zpravidla i v souladu se svým vnitřním mravním přesvědčením. Jedná se o situaci, kdy je třeba zapojit vlastní úsudek, který je ovlivněn právě vztahem policistů k etickým normám a zásadám.
Pevně stanovené etické normy jsou dle mého názoru dosti důležité pro formování myšlení policisty. Policisté mají ve svém rozhodování značnou autonomii, která může být použita ku prospěchu, ale také k újmě mnoha jedinců. Policie má právo použít donucovací sílu včetně té smrtící, což základním způsobem odlišuje policejní profesi od ostatních. Taková autonomie a pravomoci jsou velmi atraktivní i pro osoby, které se vědomě či nevědomě pokoušejí zneužít policejní autoritu ve svůj prospěch. Je lákavá pro osoby, které nemají ještě jasně zformován svůj žebříček morálních a etických hodnot. Takové osoby by sítem přijímacího řízení k policii neměly vůbec projít. Pokud se někdo stává policistou jen proto, aby nebyl nezaměstnaný a měl zajištěn pravidelný příjem, velmi brzy při výkonu služby narazí ve svém jednání tváří v tvář na nutnost volby mezi jednáním morálním a nemorálním. Jeho okamžité rozhodnutí pak bude skutečně zcela záviset na morálním charakteru jeho osobnosti.
Zakročující policista si musí uvědomit, že existují situace, kdy vlídné slovo je mnohem účinnější než tvrdý, i když oprávněný zákrok. To se týká zejména rozhodování o použití donucovacích prostředků dle příslušných ustanovení zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon o policii. Právě při jejich použití se opětovně dostáváme nepřímo k otázce vlivu osobnostního profilu policisty a žebříčku jeho morálních hodnot na jeho jednání. V uvedeném případě by totiž případné selhání policisty či jen jeho pouhý vztek, citová nevyrovnanost nebo jeho nevyřešené osobní problémy mohly mít za následek „přehnanou aktivitu a snaživost“, která by si v uvedeném případě vybrala daň ze všech nejcennější, a to vážné ublížení na zdraví nebo dokonce i smrt osoby, vůči které je donucovacích prostředků použito. Velmi intenzivně a citelně lze tuto skutečnost vnímat u všech donucovacích prostředků, jejichž použití zákon o policii nabízí. Při každém, byť i legitimním a oprávněném použití těchto prostředků je naprosto nepřípustné, aby policista zacházel se svým okolím krutě, nelidsky nebo dokonce ponižujícím způsobem. Jeho zásah musí být vždy přiměřený a humánní. Tato zásada by měla být páteří současné policejní etiky.
Nyní by bylo vhodné zamyslet se nad tím, zda existují právní normy, které by ve vztahu k jednání policistů a nárokům na ně kladeným jasně a konkrétně vymezovaly potřebná kritéria pro jejich jednání a chování.
Mezi nejdůležitější právní dokumenty, které upravují a stanovují základní a prvotní mantinely chování, a to nejen pro policisty, patří zcela určitě Úmluva o ochraně základních lidských práv a svobod ze dne 4. 11. 1950, se vstupem v platnost 3. 9. 1953. Česká republika k ní přistoupila dne 21. 2. 1991 v Madridu, se vstupem v platnost 18. 3. 1992 (sdělení FMZV č. 209/1992 Sb. ve znění protokolů č. 3, 5 a 8). Úmluva je prvním smluvním mezinárodním instrumentem v oblasti lidských práv usilujícím o ochranu poměrně širokého okruhu občanských a politických práv. Činí tak dvěma způsoby. Jednak tím, že příslušná práva vtěluje do formy mnohostranné mezinárodní smlouvy závazné pro smluvní strany, a dále tím, že uvádí v život mechanismus kontroly uskutečňování Úmluvou stanoveného standardu ochrany lidských práv ve vnitrostátní praxi. Pro meritorní stránku Úmluvy je charakteristické, že celý její právní režim je založen na povinnosti členského státu zaručit v Úmluvě zakotvená práva všem. Smluvní strany přiznávají práva a povinnosti uvedené v Úmluvě každému, kdo podléhá jejich jurisdikci.
Úmluva vymezuje a upravuje ta základní práva a svobody, které by dle ní měly být základem míru a spravedlnosti ve světě a zárukou účinné politické demokracie. Mezi uvedená práva patří:
S předchozí Úmluvou má bezprostřední souvislost Evropská úmluva o zabránění mučení a nelidskému zacházení či ponižujícímu zacházení nebo trestání ze dne 26. 11. 1987. Česká republika k ní přistoupila dne 23. 12. 1992 ve Štrasburku, se vstupem v platnost 1. 1. 1996 (sdělení MZV č. 9/1996 Sb.). Evropská úmluva se plně odvolává na čl. 3 Úmluvy, který stanoví, že nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu. Evropskou úmluvou je stanoven mechanismus působící ve vztahu k osobám, které se považují za poškozené v důsledku porušení zmiňovaného čl. 3. Podstatou je, že je zřízen Evropský výbor proti zabránění mučení a nelidskému zacházení či ponižujícímu zacházení nebo trestání, který prostřednictvím návštěv zjišťuje, jak je zacházeno s osobami zbavenými svobody, s cílem posílit v případě nezbytnosti ochranu těchto osob právě před nelidským či ponižujícím zacházením nebo trestáním.
První faktický a nejdůležitější pokus o přijetí kodexu policejní etiky a práce představuje Deklarace o policii přijatá rezolucí Rady Evropy č. 690/1979 a formulující etické povinnosti policistů v demokratické části Evropy. Tato Deklarace byla pramenem a zdrojem pro odpovědi na otázky týkající se policejní etiky v řadě demokratických států.
Dle Deklarace je policista povinen plnit úkoly, které mu ukládá zákon. Má chránit své spoluobčany před násilím a jinými nezákonnostmi, které vymezuje zákon. Musí být bezúhonný, neúplatný a musí vykonávat svoji práci důstojně. Nesmí podlehnout korupci. Musí uposlechnout rozkazů, které jsou v souladu se zákonem. Neuposlechne rozkazu, o kterém ví, že je s ním v rozporu. Pokud by porušení zákona mělo vážné či nenapravitelné důsledky, musí v rámci svých možností učinit taková opatření, aby k nim nedošlo. Pokud by porušení nemělo vážné a nenapravitelné důsledky, je na toto porušení povinen upozornit svého nadřízeného. Osobně odpovídá za své jednání a svá nesprávná rozhodnutí, k nimž dal příkaz a která nejsou v souladu se zákonem. Policista, který se řídí ustanoveními této Deklarace, má právo na aktivní morální i faktickou podporu společnosti, které slouží.
Dalším dokumentem, který se věnuje otázce policejní etiky, je Etický kodex policisty. Byl vypracován výkonným výborem International Association of Chiefs of Police během 96. výroční konference, která se konala 17. 10. 1989 v Louisville, Kentucky, USA. Jeho podstatou je, že všichni policisté si musejí být vědomi morální odpovědnosti, která je dána jejich postavením. Musí se stále snažit žít podle nevyšších morálních kritérií policejní práce.
Od roku 1989, kdy byly nastartovány politické a společenské změny ve střední a východní Evropě, začala Rada Evropy zintenzivňovat své kroky směřující k vytyčení programových cílů týkajících se reformy veřejné správy, zahrnující i reformu policie. Začalo se intenzivně diskutovat o roli policie v demokratické společnosti a o otázkách policejní etiky. Diskuse vyvrcholily přijetím Evropského kodexu policejní etiky, který byl přijat jako doporučení Rady Evropy č. 10/2001.
Evropský kodex má být použitelný nejen pro tradiční policejní sbory a služby, ale i pro kterékoliv orgány veřejné moci, jejichž primárním úkolem je zajišťování práva a pořádku ve společnosti, a které jsou navíc vybaveny a oprávněny při plnění těchto úkolů použít sílu a specifické prostředky vymezené zákonem. Prvořadý úkol činnosti policie v demokratickém státě je tak zajištění veřejného pořádku, práva a řádu ve společnosti. Policie musí respektovat a chránit individuální základní lidská práva a svobody ve světle Úmluvy. Úkolem policie by taktéž mělo být předcházení trestné činnosti, její odhalování a boj proti ní. Aby policie mohla plnit své úkoly, musí zajistit vhodný výběr potenciálních kandidátů, který by měl být založen na objektivních kritériích, jako jsou kvalifikace, profesní a životní zkušenosti. Od policisty se navíc očekává, že bude schopen zdravého úsudku a bude nadán řídicími a organizačními schopnostmi. Měl by mít taktéž porozumění pro sociální, kulturní a společenské problémy.
Evropský kodex zpracovává i další kritéria a pravidla, na kterých by mělo být založeno fungování policie a její činnost. Měl by být určitým vodítkem pro členské státy Rady Evropy, jelikož jasně naznačuje, jakým směrem by se měla ubírat vnitrostátní zákonodárství při úpravě dané problematiky.
Česká republika jako člen Rady Evropy doposud nepřijala kodex policejní etiky, který by ve své podobě centralizoval etické principy a požadavky na chování policisty a další etické a morální nároky kladené na jeho osobu související s výkonem profese policisty. V současné době se jeho přijetí ani nepřipravuje, a to na rozdíl od jiných profesních skupin, které své vlastní etické kodexy mají.6)
Právní rámec vymezující de lege lata základní způsob jednání policie a jejich příslušníků je obsažen zejména v zákoně č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů, v zákoně o policii a dále i v dalších interních aktech řízení, jako je např. nařízení ministerstva vnitra č. 36 ze dne 6. 5. 1999, kterým se upravují pravidla chování a zdravení v Policii České republiky. Tento právní rámec obsahově odpovídá standardům obsaženým v již zmiňovaných mezinárodních dokumentech.
Význam a smysl existence kodexu policejní etiky vidím v tom, že by vytvořil zcela jasná pravidla policejní etiky pro chování a jednání policistů. V žádném případě by po obsahové stránce neměl kopírovat hmotně právní ustanovení obsažené ve zmiňované vnitrostátní právní úpravě. Spíše by se měl zaměřit na ty obecné morální a etické principy, na kterých je úprava postavena a které bezprostředně souvisejí s výkonem profese policisty. Naznačená mezinárodní úprava by nám mohla být dostatečným vodítkem, co by měl případný kodex policejní etiky obsahovat, samozřejmě s přihlédnutím k našim podmínkám a zvyklostem. Jak jsem již uvedl shora, právní úprava de lege lata věnující se této problematice je dostatečná, ale problém je právě její roztříštěnost, a tím i určitá nepřehlednost. Z uvedeného důvodu zde absenci kodexu policejní etiky silně pociťuji.
Kodex policejní etiky sjednocující tuto problematiku by byl určitě přehlednější z hlediska samotných policistů a případných uchazečů o práci u policie, kteří by tak zcela jasně a jednoznačně věděli, jaké nároky, a to zejména morální a etické, jsou na ně kladeny, co vlastně od nich policie, respektive stát očekávají, a mohli by si tak již sami v každém okamžiku vyhodnotit, zda to splňují.
Veřejnosti by tento kodex pomohl udělat si konkrétní představu o tom, jaký morální profil by měla a může očekávat od policie a samotného policisty. Jeho dodržování by pak následně pomohlo přispět k prohloubení důvěry veřejnosti v policii, zlepšení jejího image a její profesionalizace.
Optimalizace vztahu veřejnosti a policie je nezbytná podmínka úspěšného plnění sociálních funkcí policie v demokratickém státě, jak už bylo několikrát zopakováno. Není to ale podmínka jediná. Dokud nebude policie dostatečně vybavena moderní technikou, dokud nebude dostatečně personálně zabezpečena, dokud bude existovat jistý právní chaos, důvěru veřejnosti ve stát, a tím i v policii nemůže nastolit žádný, byť sebeefektnější kodex policejní etiky.
Domnívám se, že praxe a všechny uvedené otázky a problémy zcela jednoznačně volají i u nás po vytvoření a přijetí kodexu policejní etiky po vzoru naznačené mezinárodní úpravy.
Autor pojednává o velmi aktuálním tématu, které souvisí s otázkami policejní etiky, mravních a morálních vlastností policistů, principy policejní práce a otázkou nutnosti existence či neexistence kodexu policejní etiky. V této souvislosti se věnuje významu vztahu a důvěry veřejnosti k policii pro její činnost a hledá odpověď na otázku, kde lze hledat důvody celkové nedůvěry veřejnosti k policii v České republice po roce 1989. Za důležitou považuje i otázku ohledně chování policisty v rámci jeho mimoslužebních aktivit. Zamýšlí se taktéž nad existencí mezinárodních právních norem vymezujících kritéria pro jednání a chování policistů a uvádí některé jejich příklady (např. Úmluva o ochraně základních lidských práv a svobod nebo Evropský kodex policejní etiky).
The author discusses a very up-to-date topic, which relates to questions of police ethics, moral qualities of policemen, principles of police work, and the issue of necessity of existence or the non-existence of a police code of ethics. In this context, the article focuses on how the attitudes of the public and its trust of the police are important for police activity, looking also the reasons are for a general mistrust of the police among the public in the Czech Republic after 1989. An important question is also the behaviour of policemen in their out-of-service activities. The author also considers the existing international legislation, which determines criteria for police actions and behaviour, giving some examples (such as the Treaty about protection of the basic human rights, or the European police code of ethics).
Der Autor behandelt sehr aktuelles Thema, das mit den Fragen der Polizeiethik, der sittlichen und moralischen Eigenschaften, mit den Prinzipien der Polizeiarbeit zusammenhängt und mit der Frage der Dringlichkeit der Existenz oder Nichtexistens des Kodexes der Polizeiethik. Er widmet sich in diesem Zusammenhang der Bedeutung der Beziehung und des Vertrauens der Öffentlichkeit zur Polizei für ihre Tätigkeit und sucht die Antwort auf die Frage, wo man Gründe zum allgemeinen Misstrauen der Öffentlichkeit zur Polizei in der Tschechischen Republik nach dem Jahr 1989 suchen kann. Für wichtig hält er auch die Frage des Benehmens des Polizisten im Rahmen seiner ausserdienstlichen Aktivitäten. Er denkt auch über die Existenz der internationalen Rechtsnormen nach, die die Kriterien für Handeln und Benehmen der Polizisten definieren und fügt einige Beispiele (zB. das Abkommen über den Schutz von grundlegenden Menschenrechten und Freiheiten oder den Europäischen Kodex der Polizeiethik).
1) Na uvedené téma již publikovali např. Zoubek, V.: Morální a právní povinnosti policistů. Kriminalistika, 1994, 3, s. 201 - 207; Rozum, Z.: Etika v policejní praxi a problémy výchovy. Kriminalistický sborník, 1995, 8, s. 316 - 319, nebo Herzogová, Z.: Policejní etika a její místo v systému profesních etik. Kriminalistika, 1999, 3, s. 199 - 206.
2) Dne 16. 9. 2003 zveřejnil MF - Dnes výsledky průzkumu provedeného na její objednávku agenturou SC@C, ze kterého vyplývá, že téměř 90 % dotázaných z tohoto výzkumu se domnívá, že Policie České republiky, respektive dopravní policie, je postižena úplatkářstvím. Ze sta bodů, které charakterizují zcela zkorumpovanou instituci, dávali respondenti dopravní polici téměř 70. Žádná jiná profese tolik nedostala. Bohužel ale na druhé straně každý šestý respondent přiznal, že dopravní policii již uplácel.
3) Ze statistiky Oddělení kontroly a stížností Policejního prezidia Policie české republiky vyplývá, že v roce 2003 spáchalo sebevraždu nebo se o ni pokusilo mnohem více policistů, než tomu bylo za minulý rok. Jen pro srovnání uvádím, že v roce 2002 bylo spácháno osm sebevražd policistů, ale jen za první čtyři měsíce roku 2003 to bylo sebevražd deset a k nim jeden neúspěšný pokus. Pro představu doplním, že v roce 2001 bylo sebevražd policistů dvanáct, v roce 2000 třináct, v roce 1999 pět, v roce 1998 osmnáct a v roce 1997 sedm.
4) Na základě veřejné zakázky vyhlášené Kanceláří Policejního prezidenta Policie České republiky realizovalo Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu Akademie věd České republiky ve dnech 17. - 26. 4. 2001 projekt výzkumu na reprezentativním souboru obyvatel naší republiky 2 866 osob starších 15 let se zaměřením na jejich spokojenost s činností policie. Z uvedeného výzkumu vyplývá, že policii obecně rozhodně důvěřuje 9 % respondentů, spíše důvěřuje 58 % respondentů. Na opačné straně stojí 26 % respondentů, kteří policii spíše nedůvěřují a 6 %, kteří jí nedůvěřují rozhodně. Na otázku „A co vám na práci policie vadí“ 25 % respondentů odpovědělo, že nezájem policistů, lhostejnost, neochota, liknavost a pomalost, 15 % respondentů vadí nepoctivost, korupce a podvody a 10 % respondentů arogance, hrubost a nadřazenost policistů. Protipólem uvedeného výzkumu jsou skutečnosti, které respondenti u policie a jejích příslušníků oceňují; 66 % z nich oceňuje ochotu policistů vůči občanům, 69 % jejich zdvořilost a 89 % jejich upravenost.
5) Ze statistiky Inspekce ministerstva vnitra vyplývá, že v roce 2001 byl zjištěn jednoznačně nejvyšší počet trestných činů spáchaných policisty od roku 1993. Za uvedený rok bylo zjištěno 665 trestných činů spáchaných v době výkonu služby a 156 mimo ni. Nejvíce trestných činů se dopustili policisté do 30 let věku a 5 let služby. Nejčastěji páchaným trestným činem je trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 zákona č. 140/1961 Sb.
6) Jedná se např. o Usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 ze dne 31. 10. 1996, kterým se stanoví pravidla profesní etiky a pravidla soutěže advokátů, ve znění pozdějších předpisů, nebo Etický kodex České lékařské komory přijatý sjezdem České lékařské komory podle zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, ve znění pozdějších předpisů a stavovského předpisu České lékařské komory č. 1 - organizační řád s účinností od 1. 1. 1996, či Etický kodex novináře přijatý valnou hromadou Syndikátu novinářů České republiky s účinností od 18. 6. 1998.