Třetí konference Evropské kriminologické společnosti, která se uskutečnila ve dnech 27. - 30. 8. 2003 v Helsinkách, navázala na ustavující konferenci konanou v roce 2001 v Lausanne a na druhou konferenci, která proběhla v roce 2002 v Toledu. Zúčastnilo se jí celkem 314 účastníků z 36 zemí, včetně hostů z USA, Kanady, Austrálie či Japonska. Konference probíhala pod názvem Trestná činnost a její kontrola ve sjednocující se Evropě. Přihlášeno bylo 257 referátů. Kromě pěti plenárních zasedání probíhalo jednání zároveň v několika sekcích. Sekce byly zaměřeny na tyto hlavní okruhy: organizovaný zločin, korupce, terorismus, ekonomická kriminalita, drogová politika, vězeňství, sankce ve společenství, mediace, trestná činnost mládeže, prevence kriminality, násilí proti ženám, historická kriminologie, předmět kriminologie, prostituce, trestní politika, zabavování výtěžku z trestné činnosti, problematika obětí, kriminalita a výzkum, kriminalita a média, bezpečnost evropských měst, počítačová kriminalita, soudnictví nad mládeží, policie a veřejnost, kriminální statistika, násilná kriminalita, recidiva a další.
O některých poznatcích z této konference bychom se chtěli v informativním článku zmínit. Úplný přehled přihlášených referátů, včetně jejich abstraktů, je ve sborníku, který je k dispozici v IKSP. Kromě toho je v IKSP zpráva v rozsahu cca 20 stran, v níž mohou případní zájemci nalézt podrobnější informace.
V úvodním projevu předsedy ESC Paula Wilese zaznělo přání, aby ESC byla platformou pro výměnu poznatků v oblasti kriminologie, spojující kriminology z mnoha zemí včetně východní a střední Evropy.
Relativně velký prostor byl věnován problematice organizovaného zločinu. Pořadatelům se podařilo zajistit dosti bohaté zastoupení referátů z Ruska a jeho bývalých satelitních zemí. Badatelé ze západní Evropy a USA tak mohli získat veskrze nové poznatky. Vzhledem k tomu, že v České republice jsme se již dříve setkali s výsledky výzkumů z Ruska a pobaltských zemí, zmíníme se o tom, co bylo pro nás nové. Poprvé jsme si vyslechli informace o organizovaném zločinu na Ukrajině. Podrobně byly uvedeny mnohostranné pohledy na nelegální obchodování v Gruzii.
Pokud se týká Ukrajiny, pohyboval se rozsah sdělení od konkrétních údajů o zločineckých skupinách, přes definiční vymezení stupně organizovanosti, poznatky o ekonomické kriminalitě až po hledání souvislostí mezi organizovaným zločinem a společenským systémem. V roce 1998 bylo na Ukrajině 1 157 organizovaných skupin, které měly 9 273 členů, v roce 2002 již pouze 721 skupin a 6 463 členů. Asi kolem 25 % skupin organizovaného zločinu na Ukrajině je orientováno na ekonomickou kriminalitu, 38 % má mezinárodní charakter (v ČR více než polovina... Pozn. M. C.). Na Ukrajině je zákonem vymezena organizovaná skupina buď jako organizačně nižší jednotka, nebo jako zločinecká organizace, která je hierarchicky uspořádanou asociací. Náplň činnosti obou těchto druhů skupin je v podstatě stejná, rozdíl je jen v tom, že asociace má třístupňové uspořádání, skupina není tak hierarchizovaná. Organizovaná kriminalita je systémově propojená s ekonomickými a politickými institucemi společnosti. Kolem 40 % lidí vykonává práci, která je částečně legální a částečně nelegální. Situace je tak složitá, že kdyby se zamezilo „černé ekonomice“, přestala by fungovat ekonomika. Vláda má zájem na tom, aby korupce nevymizela. Příslušné zákony proti korupci a praní peněz jsou, ale všichni si počínají tak, jako by nebyly.
Několik referujících z Gruzie se zaměřilo na různé oblasti organizovaného zločinu. Vzhledem k rozdílné metodologické úrovni působilo jejich vystoupení poněkud nesourodě. Našly se však výjimky. Například referát G. Glontiho o obchodování s lidmi byl přehledně uspořádán, navíc měl obecnou platnost z hlediska metodologie. Definičně i strukturálně byly přesně vymezeny fáze dopravy, přechovávání, zapojení osob. K těmto fázím byli přičleněni aktéři jako náborář, přepravce, tipař, zprostředkovatel, průvodce, ochránce. V rámci schémat aktivit a aktérů hledal autor způsob pohybu obětí a posléze i zisků.
V rámci gruzínské skupiny získaly díky návaznosti referátů zdánlivě specifické detaily obecnější platnost. Tak například A. Kukhianidze velice podrobně charakterizoval obchod s pašovaným zbožím z Abcházie do Jižní Osetie. Podrobně vyjmenoval celou řadu aktérů, kteří se na obchodu podílejí a kteří na něm vydělávají, včetně ruské vlády, ruských, tureckých a ostatních soukromých společností, gruzínských partyzánů a gruzínských orgánů vymáhání práva, příslušníků ruských mírových jednotek. Obchoduje se se zbraněmi, drogami, s lidmi, s automobily. Vše je složitě propojeno a obchodování je pro všechny zúčastněné strany výhodné. Kromě zmíněných aktérů přináší toto obchodování obživu i řadě občanů, doplácí však na ně ekonomika Abcházie i Jižní Osetie. Referující doprovodil podrobný popis obrazovou dokumentací o prodeji zbraní a pohonných hmot a o braní úplatků. Z příspěvku bylo možné nabýt dojmu, že se příliš zabývá velice podrobným výčtem detailů, ale následně ho doplnila N. Lopashenková, která konstatovala, že pašování z Ruska do Abcházie a posléze do Jižní Osetie je do okamžiku přechodu ruských hranic chápáno mezinárodními společnostmi jako pomoc ekonomicky slabším zemím a má tudíž jejich plnou podporu. V okamžiku vstupu na území Abcházie se toto zboží stává kontrabandem a do Jižní Osetie je pašováno nelegálně. Díky tomu získaly detailní poznatky obecnější zhodnocení. Posloužily jako příklad toho, jak mezinárodní společenství často mylně podporují jak ekonomický nátlak vyspělejších zemí vůči méně vyspělým, tak - jako v tomto případě - přímo nelegální obchodování.
Problematika organizovaného zločinu nepřímo souvisela s terorismem. Této problematice byla věnována jedna ze sekcí, v níž M. Welch z USA informoval o výsledcích výzkumu globálního boje proti terorismu. S. F. Landau z Izraele ukázal, jak neustálé napětí z ohrožení vytváří nové vzorce společenského chování. Lidé mění své návyky, vyhýbají se místům, kde se shromažďuje více osob. Na druhé straně posilují všechny služby, které nabízejí jakoukoliv formu pomoci spoluobčanům, včetně služeb psychologů a psychiatrů. Pokud se týká vztahu terorismu a organizovaného zločinu, nelze jednoznačně říci, že by teroristé vyhledávali spojení se stávajícími skupinami organizovaného zločinu. Protože však potřebují velké množství finančních prostředků, snaží se je získat tak, že sami podnikají ve sféře organizované kriminality.
V sekci věnované drogové politice byly analyzovány praktické přístupy k drogové problematice, a to zejména v oblasti trestního práva. Prof. Tham ze stockholmské univerzity podal rozbor švédské drogové politiky a jejího vývoje na pozadí politických, mediálních a akademických diskusí. Švédsko je tradičně pokládáno za evropského lídra v protidrogové politice, pokud jde o důraz na její represivní složku. Represivní postoje k řešení drogové problematiky nabraly na významu na konci šedesátých let minulého století a tento trend pokračuje dodnes. Švédská vláda vyhlásila program „Společnost bez drog“. Přesto mnohé indikátory užívání, popř. problematického užívání drog vykázaly po období stabilizace či dokonce poklesu v devadesátých letech nárůst. Navzdory těmto ukazatelům prohlašují oficiální místa opakovaně švédskou drogovou politiku za úspěšnou.
Přednášející na příkladech oficiálních dokumentů, politických prohlášení, vyjádření odborníků či konkrétních přijatých opatření představil tři typy reakcí švédské vlády na uvedený rozpor - popírání, alarmismus a dekonstrukci. Prostřednictvím strategie popírání se stát snaží popřít, ignorovat nebo dezinterpretovat informace nevyhovující oficiálnímu tvrzení. Podstata alarmistického přístupu spočívá v tom, že nepříznivý vývoj drogové scény není vykládán jako důvod ke změně politiky, ale k ještě zvýšenému důrazu na dosavadní přístup. Dekonstrukce je chápána jako opuštění dosavadního modelu a jeho úplná změna (zavádění dosud kategoricky odmítaných opatření, jako např. výměnné programy injekčních stříkaček atp.).
A. Kinnunen (ministerstvo spravedlnosti Finska) se ve svém příspěvku více zaměřil na trestněprávní aspekty současné drogové politiky Finska, zejména ve vztahu ke kriminalizaci samotného užívání drog (Finsko bylo první z tzv. nordických zemí, které zavedly trestnost užívání drog - v r. 1966). Celkově lze finskou drogovou politiku charakterizovat jako poměrně silně orientovanou na trestněprávní prvky, což má i značnou podporu veřejnosti. Pokud jde o drogovou scénu, v devadesátých letech ve Finsku užívání drog a s tím spojené negativní jevy stabilně narůstaly, přičemž od r. 2000 se prudký nárůst začal zpomalovat. V současnosti stále roste počet osob experimentujících s drogami, ovšem počet pravidelných uživatelů zůstává stálý. Finská vláda podle oficiálních dokumentů trvá na restriktivní politice, ovšem je přístupná vytvoření efektivního systému zacházení s uživateli včetně prvků strategie harm reduction. Finské trestní řízení je ovládáno principem legality, nicméně zná institut „upuštění od opatření“ ve specifických případech. Přednášející se zaměřil na novelu trestního zákona z r. 2001. Tato novela jednak rozšířila možnosti upuštění od stíhání či potrestání (ovšem v praxi se v souladu s interními instrukcemi Nejvyššího státního zástupce tento institut aplikuje hlavně na osoby mladší 18 let a na těžce závislé osoby), jednak dala policii a státním zástupcům možnost v případě trestného činu spočívajícího v užívání, držbě či obstarání malého množství drogy pro vlastní potřebu uložit peněžitý trest, aniž by byl pachatel postaven před soud (určitý druh zkráceného trestního řízení).
V dalších sekcích věnovaných drogové problematice byla rozebírána témata drogových uživatelů a vztahu drog a trestné činnosti. D. Shewan z univerzity v Glasgowě informoval o své do značné míry kontroverzní studii, která se snažila upravit obecně přijímaný obraz heroinu jako drogy silně návykové, jejíž užívání způsobuje neodvratně závažné poruchy v oblasti sociální a zdravotní a je jednoznačně kriminogenním faktorem. Výchozí myšlenkou studie bylo, že velká většina výzkumů zaměřených na uživatele heroinu získává zkoumaný vzorek uživatelů v léčebnách, kontaktních centrech, věznicích apod., zkrátka mezi uživateli, kteří již mají problémy. Ovšem, jak mj. vyplývá ze srovnání odhadů prevalence uživatelů heroinu a počtů uživatelů registrovaných (tj. s nějakým problémem), musí zde existovat velká většina uživatelů mimo registry, se kterými ovšem výzkumy nepracují. Ve studii bylo zkoumáno 126 uživatelů, kteří nezákonně užili opiáty nejméně desetkrát v minulých dvou letech, ale nikdy nepodstoupili léčbu závislosti ani jim nebyl uložen trest odnětí svobody. U 85 z nich pak bylo provedeno srovnání osobních poměrů po určitém časovém úseku.
V sekci věnované soudům a jejich rozhodování byla představena mezinárodní srovnávací studie zaměřená na srovnání trendů v rozhodovací činnosti soudů v Anglii a Walesu, Finsku a Norsku. Více než sto soudců z těchto zemí bylo rozděleno do cca 24 skupin. Každému bylo předloženo pět případových studií vloupání s tím, aby vynesl pravděpodobný rozsudek pro každý z případů. Nadto byli soudci dotazováni na obecné problémy jako vhodnost současné rozhodovací praxe, vztah odnětí svobody a alternativních trestů, účel ukládání trestu, dostupnost a potřeba informací o činu, oběti, pachateli.
Zajímavé názory zazněly na panelových setkáních k problematice mediace a sankcí ve společenství, k problematice elektronického monitorování, a to zejména pokud si problematiku srovnáme se situací v České republice. Jednotliví vystupující (z Nizozemska, Dánska, Polska, Islandu, Finska, Velké Británie, Belgie) potvrdili, že i v jejich státech jsou stále ve větší míře prosazovány principy restorativní justice, která klade důraz na zhojení ran obětí, pachatelů a společnosti způsobených trestným činem. V rámci restorativní justice má pachatel i oběť prostor ke vzájemné komunikaci, pachatel má příležitost převzít odpovědnost za svůj skutek i jeho následky a zúčastněné strany se dohodnou na způsobu, jak situaci napravit a předejít recidivě. Restorativní postupy se nejvíce uplatňují u mediace mezi obětí a pachatelem, při trestu obecně prospěšných prací a dále při pomoci pachatelům v rámci podmínek probačního (resp. parolového) dohledu a při realizaci probačních resocializačních programů.
Z jednotlivých příspěvků vyplynulo, že při prosazování restorativní justice a zavádění sankcí vykonávaných ve společnosti dochází k praktickým problémům, které lze shrnout takto:
V rámci panelového setkání k problematice mediace vystoupil Henrik Elonheimo z univerzity z Turku, který ve svém příspěvku referoval o mediaci a restorativních přístupech ve Finsku. Ocenil prvky restorativní justice a zejména vyzdvihl přínos mediace. Informoval o výzkumu, který proběhl v Turku, a jehož cílem bylo zjistit a ověřit praktický přínos mediace. Podrobně analyzovali 15 případů, které prošly mediací. Bylo zjištěno, že při mediaci je preferována dohoda o náhradě škody před usmířením vztahovým a dále se potvrdilo silné postavení oběti při vyjednávání o náhradě škody. Z výsledku výzkumu vyplývá, že zejména mladistvým pachatelům šlo při mediaci pouze o dohodu o náhradě škody a ne o smíření s obětí a narovnání vztahu.
V panelu věnovanému sankcím ve společenství zazněly zajímavé referáty o zkušenostech s trestem obecně prospěšných prací v Belgii a na Islandu. An Raesová z Vrije univerzity z Bruselu v příspěvku zmapovala zkušenosti s výkonem trestu obecně prospěšných prací v Belgii. Od května 2002 lze uložit trest obecně prospěšných prací jako hlavní sankci v rozsahu od 20 do 240 hodin. Dříve byl tento trest aplikován buď soudem jako opatření probačního příkazu, nebo státním zástupcem jako opatření při podmíněném propuštění. V Belgii je vidět trend častějšího využití tohoto trestu, v roce 2001 byl realizován v 4 491 případech, v roce 2002 to bylo v 5 494 případech.
Margret Saemundsdottirová z vězeňské a probační služby z Islandu informovala o zkušenostech s výkonem trestu obecně prospěšných prací. Na Islandu byl tento trest zakotven v roce 1995. Zajímavé je to, že o uložení trestu obecně prospěšných prací na Islandu nerozhoduje soud, ale vězeňská a probační služba. Tento trest lze uložit v rozsahu od 20 do 240 hodin v případech, kdy byl pachateli uložen trest odnětí svobody do šesti měsíců. Služba rozhodne, zda je odsouzený vhodný pro trest obecně prospěšných prací.
Velice zajímavý byl referát George Maira z liverpoolské Univerzity Johna Mooresa, který účastníky seznámil s novými poznatky ze zavedení elektronického monitoringu v Anglii a Walesu ve třech probačních obvodech, a to na základě Courts Services Acts 2000. Elektronický monitoring lze u pachatelů použít buď jako podmínku, či opatření u probačního příkazu, či jako nezbytný požadavek pro vydání tzv. vězeňské licence při propuštění pachatele. Příspěvek zaměřil zejména na praktické organizační a technické problémy při pilotním ověření tohoto nového opatření trestní politiky.
Značný prostor byl věnován také sekcím s tématem kriminality mládeže. Jeden z panelů se zabýval delikvencí mladistvých a etnicitou. Josine Junger-Tas z univerzity v Utrechtu informovala o výzkumu zaměřeném na etnické minority a antisociální chování. Byl proveden mezi 4500 mladistvými ve věku 14 až 15 let náhodně vybranými na školách města Rotterdamu a zahrnoval následující minority: karibskou, tureckou, marockou, surinamskou a antilskou. Etnické minority měly vyšší míru delikvence než holandští mladiství, u nich se ovšem zase ve vyšší míře vyskytovalo užívání alkoholu a měkkých drog. Ačkoli dívky měly celkově nižší míru delikvence než chlapci, u dívek z některých minorit - především antilské a karibské - byla mimořádně vysoká. Tato skutečnost souvisí s nedostatkem dohledu a kontroly ze strany rodičů, karibské rodiny jsou navíc často monoparentální - skládají se ze svobodné matky a jejích dětí. Prezentovaný výzkum potvrzuje, že odlišnosti v mírách delikvence a užívání návykových látek mohou být vysvětleny rozdíly v socioekonomické situaci, rodinné integraci a některými kulturními aspekty.
Další referující Mariska Kromhoutová z nizozemského ministerstva spravedlnosti se věnovala stejnému tématu - delikvenci mladistvých mezi etnickými minoritami v Nizozemsku. Policejní data z roku 1997 uvádějí, že mládež z Holandských Antil a Maroka (první a druhá generace imigrantů) přichází relativně často do kontaktu s policií a soudy. Vyvstaly obavy, že by podobné problémy z nedostatku integrace mohly nastat také s „relativně nedávnými skupinami imigrantů“, zejména z afrických zemí (Kongo, Siera Leone, Angola) a také bývalého Sovětského svazu.
Na základě výzkumu mezi mladistvými (12 - 17 let) a mladými dospělými (18 - 24 let) z takzvaných „nových etnických skupin“ byl sestaven socioekologický model, který zahrnuje rizikové a ochranné faktory platící obecně i konkrétně pro etnické skupiny. Z obecných rizikových faktorů kriminality mládeže autoři studie uvádějí: sociální postavení (finanční problémy; život v chudinských čtvrtích; ilegální pobyt v Nizozemsku); individuální faktory (adolescence); rodina (absence sociální sítě; násilí v rodině; nedostatek dohledu a kontroly); škola (zameškání ve škole; záškoláctví; institucionální bariéry); přátelé a volný čas (delikventní přátelé; nemožnost pravidelného sportovního vyžití). Ke specifickým rizikovým faktorům delikvence mladistvých z etnických minorit dle nizozemských expertů patří: původ uprchlíků (traumatické zkušenosti; bezpráví v zemích jejich původu); socioekonomická situace v zemích původu (malé, pokud vůbec nějaké vzdělávací možnosti; ekonomický chaos a korupce); azylové řízení (zdlouhavá azylová řízení a nejistota budoucnosti v Nizozemsku); integrační politika (imigrantům není dána možnost plně participovat ve společnosti; nedostatek plánů do budoucnosti); přísná repatriační politika; rodiče s vlastními specifickými problémy (rodiče, kteří prožili traumatické zkušenosti nebo ztrátu statusu po migraci; rodiny, kterým se nedaří usadit); generační a kulturní konflikt v rodině (mladí lidé se vzdalují svým rodičům, protože se snadněji než oni integrují do nizozemské společnosti); kulturní rozdíly mezi rodinou a školou/vnějším světem (obtížné zapojení rodičů do vzdělávání dětí; nedostatek dohledu rodičů na chování jejich dětí mimo domov).
O zkušenostech s kriminalitou a etnicitou ve švýcarském kontextu mluvil Denis Ribeaud z univerzity v Lausanne. Konstatoval, že nadprůměrná kriminalita mladistvých imigrantů patří k zavedeným faktům ve většině západních zemí. Nicméně národnost a etnicita jsou natolik heterogenní kategorie, že jejich vysvětlující síla je omezená. Výzkum z let 1999 až 2003 se snažil pojmenovat řadu faktorů, které mají vliv na kriminalitu mladistvých imigrantů, ověřit vliv těchto faktorů ve švýcarském kontextu a odhalit jejich vzájemnou provázanost. Šlo o podrobnou strukturální analýzu faktorů sociostrukturálních, socioekologických, vzdělávacích, výchovných a kulturních. Byly diferencovány čtyři hlavní skupiny pachatelů trestné činnosti: 1. Švýcaři; 2. Turci; 3. státní příslušníci zemí bývalé Jugoslávie a 4. středozemských západních států (Itálie, Španělsko, Řecko). Bylo zjištěno, že všechny národnostní skupiny mají podobnou kauzální strukturu rizikových faktorů. Nejpodobnější většinové švýcarské populaci jsou podle očekávání západní středozemské státy, následuje bývalá Jugoslávie. Nejodlišnější pak zůstává turecká minorita. Například - problémy mezi rodiči představují u Švýcarů výrazně rizikový faktor z hlediska delikvence jejich dětí, zatímco u Turků, kteří žijí ve velmi izolované a konzervativní komunitě se silnou sociální kontrolou, nejen že tento faktor není rizikový, ale dokonce je s delikvencí mladistvých imigrantů negativně korelován - v určitém sociálním kontextu tedy dle autorů může působit i ochranně.
Při závěrečném plenárním zasedání byl představen nový předseda Evropské kriminologické společnosti Ernesto Savona z Itálie. Příští konference ESC se uskuteční v srpnu 2004 v Amsterodamu.
Autoři informují o jednání třetí konference Evropské kriminologické společnosti, která se konala v srpnu roku 2003 v Helsinkách. Z bohatého programu konference vybrali problematiku organizovaného zločinu, terorismu, drogovou problematiku, oblast soudů a jejich rozhodování, problematiku sankcí ve společenství a elektronického monitorování, problematiku kriminality mládeže, delikvence mladistvých a etnicity. O těchto oblastech informují podrobněji, u dalších pak odkazují na obsáhlejší zprávu z cesty.
The authors inform us about the Third Conference of the European Criminological Society, which took place in August 2003 in Helsinki. Out of the rich programme of the conference, they present the issues of organised crime, terrorism, drugs, the questions relating to courts of justice and their decisions, sanctions within society and electronic monitoring, juvenile criminality and deliquence, and ethnicity. They provide detailed information about these topics, and for details on others they refer readers to a longer report from the conference.
Die Autoren informieren über das Verfahren der Dritten Konferenz der Europäischen kriminologischen Gesellschaft, die im August 2003 in Helsinki stattfand. Sie haben aus dem umfangreichen Programm der Konferenz die Problematik des organisierten Verbrechens, des Terorismus, der Drogenproblematik, das Bereich der Justiz und derer Entscheidungen, die Sanktionsproblematik in der Gemeinschaft und der elektronischen Kontrolle, die Problematik der Jugendkriminalität, die Denlinquens der Jugendlichen und der ethnischen Gruppen ausgesucht. Über diese Gebiete informieren sie ausführlicher, bei weiteren verweisen sie auf umfassenderen Bericht aus der Reise.