Stopy ušního boltce člověka vznikají zpravidla přitisknutím části nebo celého ušního boltce a některých sousedících částí hlavy, případně obličeje, na plochý hladký předmět. Dochází k přenesení potu člověka na povrch předmětů, se kterými přišla část těla do kontaktu. Při tom však dochází k různému stupni deformace některých částí ušního boltce vzhledem k tomu, že značná část ucha je tvořena poměrně poddajnou chrupavkou nebo dokonce bez chrupavky a poddává se tlaku.
Stopy vnějšího boltce lidského ucha se na místech trestného činu nalézají, byť méně často, jako plošné trasologické stopy. Otisky ušního boltce se někdy nacházejí na vnější straně dveří ve výšce asi 150 - 170 cm v závislosti na předpokládané výšce člověka, od které odečteme 15 až 20 cm. Zahraniční literatura uvádí, že tělesnou výšku osoby je možné vypočítat přičtením 17 cm ke středu zevního zvukovodu. Toto taktické hledisko usnadňuje určit ze zjištěných stop pravděpodobnou výšku člověka, který zanechal otisky ušního boltce na místě činu, v závislosti na poloze otisku ušního boltce a na místě jeho výskytu. Pokud je otisk ušního boltce svislý, lze oprávněně předpokládat, že naslouchající nebyl při přiložení ucha ke dveřím předkloněn, a v tom případě není potřeba brát v úvahu další okolnosti, které by mohly mít vliv na určení jeho pravděpodobné výšky.
Otisky ušních boltců nebo jejich částí se však nacházejí na mnohých jiných předmětech. Jedním z nejčastějších míst výskytu jsou mušle telefonních sluchátek. Pachatelé také při tipování objektů trestné činnosti zjistili, že mezerou, kterou tvoří spodní hrana dveří a podlaha, vycházejí zvuky zevnitř místnosti ven. Proto se v posledním období stále častěji setkáváme s tím, že stopy nacházíme ve vzdálenosti přibližně 30 - 40 cm nad úrovní podlahy.
Stopy uší řadíme v kriminalistice mezi trasologické stopy, a to do skupiny trasologických stop podobného druhu.
V praxi zaužívané a přehledné hledisko pro klasifikaci trasologických stop je klasifikace podle druhu stop. Trasologické stopy je možné podle tohoto hlediska rozdělit do následujících skupin:
Objekty tohoto druhu zkoumání se v kriminalistické praxi vyskytují zřídka. Skupinové identifikační znaky jsou různorodé a neposkytují často vhodná rozlišovací kritéria pro jejich třídění a zpětné využívání pro proces určení skupinové příslušnosti či individuální identifikace. Z těchto důvodů má často výsledek zkoumání pouze taktický význam. Ve většině případů jsou výsledky určování skupinové příslušnosti z hlediska technického využívány pouze k vyloučení, resp. zúžení okruhu prověřovaných objektů.
Specifické identifikační znaky jsou obvykle různé druhy nerovnosti na povrchu těchto objektů, které se za vhodných podmínek odrážejí ve stopách. Nejčastěji se v praxi vyskytují a zkoumají stopy objemové, a to v případech, kdy obsahují vhodné a výrazné znaky individuální povahy. U stop uší se jedná téměř výhradně o stopy plošné.
Teprve před několika málo lety se v některých evropských zemích a USA staly uši a jejich otisky další významnou identifikační metodou používanou bezpečnostními sbory. Identifikace založená na otiscích uší nalezených na místě trestného činu vzbudila nemalý zájem policie i vyšetřujících soudců. I když zájem o praktické využití roste v posledních letech nebývalou měrou, podstata rozpoznávání lidí pomocí tvaru jejich vnějšího ucha má své hluboké historické kořeny sahající tisíce let zpět.
V době renesance, kdy fyziognomie1) se dostává do popředí, je tvář, ke které pochopitelně patří i uši, chápána jako vnější projev inteligence a podstaty lidské existence. Velká pozornost je proto věnována tvaru ucha. Darwin během svého studia primátů upoutal vědecký svět výrokem, že ucho je taktéž jeden z elementárních orgánů lidského těla. Upozornil na hrbolek v zadní části spirály ucha (který byl později po něm pojmenován) a dokázal, že se nejedná o nic jiného než o pozůstatek ucha našich předchůdců, jenž zmenšil jen svou původní velikost. Hrbolek je zcela zřetelný již u lidského embrya a příležitostně se nachází i u dospělých jedinců; tento stav odpovídá boltci savců (atavismus2). Prvním vědcem, který navrhl exaktní metodu měření vnějšího tvaru ucha, byl Schwalbe. Svým výzkumem potvrdil Darwinovu teorii a jako první poukázal na závislosti tvaru lidského ucha na jednotlivých lidských rasách.
Další citace vyjadřující význam ucha můžeme nalézt v práci pražského ušního lékaře R. Imhofera z roku 1906 Die Bedeutung der Ohrmüschel für Feststellung der Identität (Význam ušního boltce pro identifikaci), který se odvolává na Lavatera,3) jenž ve svých pracích z let 1775 - 1778 argumentuje tím, že umístění a tvar ucha nedílně patří k fyziognomii. Pražský učenec studoval a popsal několik stovek ušních boltců. Imhofer rovněž cituje Amédé Jouxe, který pronesl výrok: „Ukažte mi své ucho a já vám řeknu, kdo jste, odkud jste přišel a kam dále směřujete.“ Imhofer je přesvědčen, že lidské tělo neobsahuje žádný jiný orgán kromě ucha, který by lépe dokázal demonstrovat vazbu mezi otcem a jeho dítětem. Tvar ucha je prý důkazem otcovství. Příspěvek dále dokazuje, že lidské ucho je nezastupitelné v určování identity těl obětí trestných činů a stejně tak pro určení identity žijících osob, které jsou hledány policií.
Imhofer dále cituje A. Bertillona, jenž napsal: „Je téměř nemožné nalézt dvě uši, jež by byly identické ve všech svých částech a jež mají mnoho nejrůznějších tvarů, které se v průběhu života člověka nijak pozorovatelně nemění.“ V článku Imhofer vede diskusi o metodách porovnání uší a o charakteristikách, jež jsou k tomu vhodné. Na základě srovnávacího výzkumu více než 500 uší uvádí základní identifikační markanty. Autor dochází k závěru, že ve zkoumané množině jsou pouze dva vzorky, které se shodují ve třech markantech. Pro ustanovení identity osoby proto doporučuje a považuje za dostatečné shodnost ve čtyřech markantech.
V té době jiný autor, Fields, pro zamezení záměny novorozeňat v nemocnicích a ochranu rodičů, jejich dětí a v neposlední řadě nemocniční administrativy navrhuje stanovit identitu dětí na základě tvaru vnějšího ucha. V té době se v některých nemocnicích používaly otisky tvarů chodidel, dlaní a někdy i prstů společně s dalšími dodatečnými identifikačními metodami. Problém spočíval v tom, že v té době nebyly žádné větší zkušenosti s uvedenými metodami, otisky byly u novorozeňat malé a navíc obvykle ve velmi špatné kvalitě. Po testování, pořizování obrazových záznamů a nezbytných analýzách se prokázalo, že u novorozených dětí je ucho právě tím jediným orgánem, který se tvarově a vizuálně nemění, na rozdíl především od dětské tváře, kde vývin je v mládí velmi dynamický. Několika desítkám význačných chirurgů z anglicky hovořících zemích byl v rámci výzkumu zaslán dotazník. Plných 75 % dotázaných lékařů doporučilo ucho pro identifikaci. Obsahuje dostatečné množství markantů pro jednoznačnou identifikaci a zároveň tyto charakteristiky jsou časově neměnné, konstantní pro identifikačně-verifikační účely.
Celá studie byla doprovázena velkou sérií fotografií pravého a levého ucha, které byly pořizovány každý den od narození dítěte až po jeho propuštění z nemocnice. Fotografie byly pořizovány dokonce i v časových intervalech kratších jedné hodiny. Cílem bylo zadokumentovat změnu významných morfologických znaků během období, jež dítě strávilo v nemocnici. Celkem bylo vyhodnocováno 206 sad fotografií. Závěry byly následující:
Popsaný výzkum, založený v tehdejší době na velkém množství fotografického materiálu, poprvé potvrdil spolehlivost této standardní identifikační metody.
Identifikace osob na základě morfologických charakteristik lidského ucha ve spojitosti s místem trestného činu popsali kriminalisté Söderman a O'Connell. Ti definovali význačné části ucha. Jako základní identifikační markanty doporučili používat tvar ušní mušle (concha), kozlíku (tragus) a protikozlíku (antitragus) - viz obr. 2. Otisk ucha byl poprvé prezentován Medlinem, jenž rovněž popsal, jak byly jednotlivé případy řešeny. Chybělo ale vysvětlení samotné srovnávací procedury.
Charakteristiky ušního boltce, měření ucha a morfologické charakteristiky s genetickým významem studoval Olivier, jenž detailně popsal různé variace tvarů ucha, Darwinův výběžek, lobulární (lalůčkovitou) přilnavost ke tváři.
Oepen v časopise German Forensic Medicine Society prezentoval výsledky výzkumu morfologických rozdílů a četnosti jejich výskytu na praktickém vzorku 500 mužů a žen. Studie byla realizována za účelem stanovit identitu biologických rodičů pomocí analýzy tvarů uší dítěte a jeho rodičů. Výsledek výzkumu je užitečným příspěvkem pro porovnání uší. Několik tabulek ilustruje typické charakteristiky (markanty) uší a četnost jejich výskytu, včetně jejich různých vzájemných kombinací. V některých tabulkách převládají markanty typické pro muže, v jiných to je naopak. Podobné srovnání je realizováno pro pravé a levé ucho, opět v závislosti na pohlaví. Pozornost je věnována i způsobu pořizování otisků uší.
Policejní specialista Hirschi ze švýcarského Bernu publikoval případ bankovní loupeže, ve které byly nalezeny otisky pravého a levého ucha podezřelé osoby. Při identifikaci pachatele bylo důležité stanovit i jeho výšku na základě výšky místa nálezu otisků uší. Byla proto provedena série měření na 40 posluchačích švýcarské policejní akademie, při kterých se měřila závislost výšky otisku ucha zpříma stojící osoby na výšce osoby. Pro tyto účely byla zaznamenávána vzdálenost od vrcholku lebky ke středu sluchového kanálu ucha. Zároveň se uvádělo, zda osoba je pravák, či levák.
Hunger a Leopold v lékařských a antropologických časopisech uvedli studii identifikace osob na základě tvaru ucha, který je především určen chrupavčitou stavbou. Autoři uvedli, že pro identifikační účely lze využít velkou množinu markantů, které jsou časově stabilní a spolehlivé. Zároveň ale upozornili na skutečnost, že ne všechny tyto markanty lze vyčíst z pouhé fotografie tvaru ucha nebo jeho otisku.
| 1 crus helicis | rameno závitu | crus of helix |
| 2 helix | vnější kožní val boltce, závit | helix |
| 3 tuberculum auriculae | Darwinův ušní hrbolek | Darwin's point, Darwinian tubercle |
| 4 sulcus helicotragicus | závitovo-kozlíkovitá rýha | anterior notch |
| 5 tuberculum anterior | přední hrbolek | anterior tubercle |
| 6 tragus | kozlík - vyvýšenina na boltci, z níž rostou chloupky (tragipili) | tragus |
| 7 incisura intertragica | rýha mezi tragem a antitragem, mezikozlíkový zářez | intetragic notch |
| 8 antitragus | protikozlík, vyvýšenina na boltci proti tragu | antitragus |
| 9 cavum conchae | dutina mušle | posterior auricular furrow |
| 10 anthelix | část ušního boltce, ležícího proti jeho zevnímu valu, protizávit | anthelix |
| 11 crus inferior | dolní rameno | lower crus of anthelix anthelicis |
| 12 crus superior | horní rameno | upper crus of anthelix anthelicis |
| 13 lobulus auriculae | lalůček boltce, ušní lalůček | lobule |
| 14 fossa triangularis | trojúhelníková jamka | triangular fossa |
| 15 scapha | člunek, člunkovitá rýha mezi helixem a anthelixem | scaphoid fossa |
| 16 cymba conchae | člunek mušle | |
| 17 meatus acusticus externus | vchod do zvukovodu |
Trube-Beckerová z Düsseldorfu poukazuje na skutečnost, že neexistují dvě absolutně identické uši, ale pouze uši podobné. Dokonce ani obě uši jedné a téže osoby nejsou kompletně identické, ale mezi pravým a levým uchem existují rozdíly. Toto tvrzení platí rovněž pro uši jednovaječných dvojčat. Autorka upozorňuje i na skutečnost, že vlastnosti ucha, které je tlačeno proti pevné podložce (napři zdi, okenní tabuli apod.), se mění v závislosti na tlaku, a tedy i otisky téhož ucha mohou být odlišné. Nicméně otisky jsou vždy rozpoznatelné a je možné je vzájemně porovnávat. Otisky je možné snímat podobným způsobem jako otisky daktyloskopické a uchovávat je pro další zpracování - tedy pro identifikačně-verifikační úkony. Otisky ucha jsou dalším druhem stop, které je možné použít pro určení pachatele.
Autorka ve svých pracích popisuje zkušenosti z několika míst trestných činů v okolí Düsseldorfu, na kterých byly nalezeny otisky uší vedoucí k nalezení pachatele „s pravděpodobností hraničící s jistotou“. Detailně je popsána činnost kriminální policie v oblasti Ludwigshafenu, kde byly nalezeny opakovaně otisky uší. Otisky byly zviditelňovány běžnými daktyloskopickými prostředky (především práškového charakteru) a přenášeny na snímací fólii. Pro snímání referenčního otisku ucha podezřelé osoby byl vyvinut speciální systém využívající kameru Polaroid CU-5 s transparentním makrolonovým diskem umístěným před objektivem. Tento disk se umisťoval kolmo k hlavě a dotýkal se ušního boltce. Tímto způsobem bylo možné pořizovat snímek ucha v měřítku 1:1 v závislosti na tlaku podložky (makrolonového disku) na ucho. Speciální kruhový blesk umožňoval osvětlování snímku. V praxi se ale ukázalo, že blesk je na snímku vždy viditelný a má rušivý charakter.
Georg a Lange popsali velmi zajímavý případ bankovní loupeže. Při identifikaci osob bylo využito hned několik měřitelných charakteristik lidského těla. Bylo dokázáno, že využití násobných morfologických znaků lidského těla je též vhodnou identifikační metodou, srovnatelnou např. s otisky prstů. Jako morfologické znaky (s výjimkou tváře) byly použity rozměry paží, rukou, nehtů a uší. I zde bylo konstatováno, že na světě neexistují dvě osoby, jež by měly stejné uši. Bylo dokázáno, že kombinace uvedených morfologických znaků má pravděpodobnost 1 : 300 000 000.
V německém Freiburgu došlo ke vloupání. Policie podezírala dvě dívky, které byly v inkriminované době spatřeny na místě trestného činu. Podle pracovní hypotézy dívky nejprve poslouchaly přede dveřmi ještě před tím, než se vloupaly do místnosti. Na dveřích byly opravdu nalezeny otisky uší. Policie obě dívky předběžně zadržela pro identifikační účely. Dívkám byly sejmuty otisky uší a následně byly propuštěny. Následující den došla zpráva od policie ze Stuttgartu, že zde byly zadrženy tři dívky podezřelé ze stejného typu vloupání. I policie ve Stuttgartu sejmula otisky uší. Vyšetřování (díky právě pomocí otisků uší) rychle potvrdilo, že dívky nelze vyloučit z vyšetřování obou trestných činů. Otisky uší z míst obou vloupání a referenční vzorky byly předány znalci otisků prstů v Bádensku-Württembersku. Ten potvrdil: „Stopy nalezené na různých místech trestných činů jsou identické a byly způsobeny levým uchem. Otisky uší obsahují víceméně stejné prvky ucha, které odpovídají chrupavčitým částem ucha. Všechny otisky obsahují 8 až 12 nejdůležitějších identifikačních bodů (markantů), které jsou zcela jasně patrné. Dále bylo provedeno porovnání otisků z místa činů s referenčními otisky uší všech dívek. Bylo zjištěno, že stopy zanechané na místě činu patří jedné a téže dívce, která vždy před provedením vloupání přede dveřmi naslouchala, zda v objektu někdo není. Míra ztotožnění je vysoká a zcela vylučuje jakékoliv pochybnosti.“
Hunger a Hammer na základě mnohaleté praktické zkušenosti poukázali na to, že ucho hraje důležitou roli jak pro identifikaci živých pachatelů, tak i pro stanovení totožnosti neznámých obětí. Popsali výsledky výzkumu, jehož předmětem bylo sledování četnosti vybraných identifikačních charakteristik ucha populace východního Německa. Ve zkušebním vzorku bylo 350 mužů a 300 žen. Pozornost byla věnována i těm charakteristikám, které jsou spíše neobvyklé, a proto se v populaci méně vyskytují. Autoři na základě své analytické práce uvádějí dva základní závěry:
Oba autoři uvádějí, že metrické a morfologické vlastnosti ucha jsou velmi vhodné pro identifikaci osoby, a to zejména tehdy, obsahují-li méně časté identifikační markanty.
Dubois informuje o jednom nizozemském případu - loupežném přepadení se vzetím rukojmího. Pachatel byl odsouzen na základě otisků ucha. V důkazním řízení bylo porovnáváno a testováno více než 100 osob, aby bylo dokázáno, že pouze jediný otisk ucha patřil podezřelé osobě. V testu bylo jednoznačně prokázáno, že náhodně vybrané osoby měly zcela jiné otisky ucha, než byl otisk pachatele. Soudce dokonce nařídil testovat otisky uší bratrů pachatele. I zde bylo prokázáno, že jejich otisky byly odlišné. Soud rovněž přizval soudní znalce z oborů odontologie4) a ORL.5) Soud v Dordrechtu přijal otisky ucha jako důkaz a odsoudil pachatele. V odvolacím soudu nejvyšší instance haagský soud akceptoval otisky ucha pouze jako podpůrný důkaz a odsouzení pachatele potvrdil na základě dalších nezvratných důkazů.
Rochaix prohlásil: „Otisky ucha jsou po otiscích prstů hned druhým velice efektivním identifikačním prostředkem, protože uši, až na změnu své velikosti, nemění svůj geometrický tvar. Ucho je základní makroidentifikační charakteristikou lidského bytí.“ Tento autor rovněž popsal základní identifikační markanty, které uváděli Bertillon, Reis a Locard. Stejně tak popsal metodu švýcarské kantonální policie ve Vaudu, pomocí které je možné nalézat a snímat otisky ucha na místě trestného činu a zároveň popsal i způsob pořizování referenčních otisků ucha potenciálního pachatele. Navrhl taktéž klasifikační metodu otisků ucha založenou na základních markantech, které jsou obvykle zanechávány při poslouchání s uchem přitisknutým na stěnu (dveře, okno atd.). Pro základní identifikaci autor používá pouze čtyř základních identifikačních markantů: celkový tvar ucha, místo spojení ušního lalůčku s tváří, ohnutí a základnu antitragusu. Na základě jednoduchého kódování je pak možné velmi rychle vyhledat referenční záznam v evidenci otisků uší. Pomocí této klasifikace Rochaix vytvořil 600 základních identifikačních vzorů ucha. Jestli to je dostačující množství identifikačních charakteristik, musí být tento model detailně v praxi vyzkoušen. Další klasifikační systém otisků uší, tentokrát pro USA, oficiálně publikoval v roce 1989 Iannarelli.
Hammer a Neubert provedli řadu měření. Ustanovili vzdálenost mezi vrcholem lebky a středem sluchového kanálu u populace východního Německa. Střední hodnota této vzdálenosti je pro muže 13,1 cm a pro ženy 12,4 cm. Podobné hodnoty byly naměřeny taktéž v roce 1986: 13,2 cm pro muže a 12,5 cm pro ženy. Autoři dospěli k názoru, že výšku osoby na základě nalezené výšky otisku ucha na pevném předmětu lze určit pouze přibližně, protože:
Autoři také zkoumali změny otisků ucha v závislosti na tlaku ucha na pevnou podložku. Bylo sledováno 8 základních identifikačních markantů. Při změně tlaku (od malého až po velký) byly pozorovány posuvy ve čtyřech identifikačních bodech. Ve zkoumaném vzorku 100 uší nebyl zaznamenán žádný výskyt identických uší.
Kritscher s kolegy popsali případ identifikace pachatele přepadení banky. K dispozici byl pouze obrazový záznam z bezpečnostní kamery, na které byl muž střední postavy, se zcela patrným (maskou nezakrytým) uchem, jež se hodilo pro identifikační účely. Podezřelá osoba byla následně snímána toutéž kamerou ve stejných podmínkách jako pachatel na místě trestného činu. Morfologicko-antropologické zkoumání ucha potvrdilo identičnost podezřelého se skutečným pachatelem s vysokou přesností, jež byla akceptována i soudem.
Existují lidé, kteří zpochybňují identifikaci osob pomocí uší nebo jejich otisků. Moenssens své zpochybňující tvrzení zakládá na skutečnosti, že dosud nebyl proveden objektivní empirický výzkum velkého rozsahu dané problematiky. Na druhé straně ale píše: „Uzavřený pohled na vnější ucho ukazuje, že obsahuje velké množství komplikovaných detailů, které svými kombinačními možnostmi může vést k jednoznačné identifikaci osoby.“ Dále pokračuje: „Forenzní antropologové rozpoznávají individualitu osoby na základě individuality ucha. To ale neznamená, že používají `výraz ucha'.“ Ve svých zpochybňujících tvrzeních argumentuje i tím, že je zásadní rozdíl v porovnávání reálného ucha, ucha na fotografii a otisku ucha. Uvádí, že dosud nebyly vypracovány standardní, spolehlivé metodiky pro tento druh identifikace. Nekonají se ani žádné profesionální mezinárodní konference v tomto oboru, „který není zatím bezpečnostní a soudní praxí obecně akceptován“.
V Polsku bylo realizováno 31 případů s využitím otisků ucha v průběhu více než pěti let. Labaj a Goscocki vypracovali doporučení jak otisky vyhledávat a sbírat, jak na základě otisku ucha určovat výšku osoby pachatele. Podle vypracované metodiky je k výšce nalezeného otisku ucha připočítávána konstanta 17 cm, a tím je odhadována výška pachatele.
Podrobná rešerše literatury a praktický výzkum byl uskutečněn v National Traininig Centre v britském Durhamu. Saddler publikoval rozsáhlou zprávu o dané problematice. Zpráva obsahuje základní přehled problematiky, metodiky a vysvětlení, jak je využít pro měření. Detailně se diskutuje využití výpočetní techniky při zpracování obrazu ucha.
Otisky ucha se v policejní praxi využívají i v Rumunsku. Pasescu a Tanislav zpracovali podrobný přehled případů realizovaných od roku 1975. Počet dalších uzavřených případů prudce stoupl v roce 1976, kdy rumunský Institut forenzních studií zveřejnil praktický manuál forenzního vyšetřování, který obsahuje syntézu hlavních výsledků vědeckého zkoumání ucha uskutečněných až do této doby. Manuál popisuje místa, kde byly otisky nalezeny, způsoby jejich zviditelnění a fixace.
Ucho (auris) je anatomický orgán sluchového a rovnovážného ústrojí. Dělí se na:
Vnější ucho se skládá z chrupavky, která vytváří originální tvar se specifickými rozměry. Chrupavka je pokryta kůží. Ucho se začíná vyvíjet hned krátce po početí a již 38. den vývoje lidského plodu jsou vizuálně patrné některé charakteristické body ucha. Ucho se dostává do své definitivní polohy po 56. dnu. Celkový tvar ucha je pozorovatelný počínaje 70. dnem vývoje. Tvar ucha (jeho podoba) se nemění od narození až po smrt každého lidského jedince.
Rozlišujeme čtyři základní tvary vnějšího ucha: tvar oválný, kulatý, obdélníkovitý a trojúhelníkovitý. Tyto základní tvary se objevují u každé rasy, ale v různé procentuální četnosti výskytu. Rozdíly ve tvaru vnějšího ucha tvoří základ klasifikace otisků ucha. Pro účely porovnání otisků ucha se využívá individuální vzhled ucha, markantní body, jejich četnost, rozměry a vztah k okolí, k jiným charakteristikám.
Na základě poznatků z praxe lze předem odhadovat, na kterých místech se otisky ucha především vyskytují. Jsou to zpravidla dveře a okna místností, u kterých osoba poslouchá, zda někdo uvnitř je, či nikoliv, nebo se snaží zachytit obsah rozhovoru zúčastněných osob přímým odposlechem. Proto ke zkoumání výskytu otisků uší jsou ideální skleněné, dřevěné, lakované nebo umělohmotné povrchy oken či dveří.
Otisky uší nemusí být nalezeny ale pouze na jedněch dveřích či oknu v objektu, do kterého bylo provedeno např. vloupání. Otisky lze zpravidla najít např. na všech dveřích či oknech na jedné chodbě, nebo i v celém objektu. Pachatel může tipovat více místností pro realizaci svého plánu.
V Nizozemsku je většina otisků uší nalezena na dveřích bytů. Zpravidla jsou nalezeny dokonce ve dvou výškách: jedno místo nálezů bývá poměrně nízko nad podlahou, druhé pak odpovídá výšce vzpřímené, za dveřmi poslouchající osoby. Stopy bývají často i v několika patrech, tak jak pachatel tipuje vhodný objekt pro svůj čin.
První procedurou při obhledání místa trestného činu s cílem zajistit upotřebitelné stopy je vizuální prohlídka. Na nejrůznějších druzích povrchu hledáme nejrůznější otisky, včetně otisků uší. Důležitou roli hraje dobré osvětlení, ať už přirozené, nebo umělé. Upřednostňujeme intenzivní umělé osvětlení z větší vzdálenosti před osvětlením z více světelných zdrojů. Všechny změny v osvětlení, jako je intenzita, úhel dopadajícího světla, změna pozic předmětů, jejich otáčení, mohou podstatně ovlivnit výsledek zkoumání. Některé otisky uší jsou viditelné pouze v nepřímém světle. Při práci s jakýmikoliv předměty musíme být opatrní, abychom nepoškodili stopy.
Latentní otisky jsou zviditelňovány použitím vhodných reagentů, jako jsou nejrůznější prášky pro práci s otisky prstů. Při práci s čerstvými otisky ucha se prášek více lepí na vodnaté komponenty potních usazenin než při práci s otisky staršími, jejichž usazeniny obsahující tuk jsou pro zkoumání vhodnější. Nejrozšířenější a nejproduktivnější metodou pro práci s latentními otisky ucha je klasická metoda snímání otisků prstů pomocí daktyloskopického prášku používaná běžně v kriminalistické praxi.
Protože na otisk ucha má vliv tlak ucha na pevnou podložku, při kterém vzniká tento otisk, samotný otisk ucha z místa činu bude proto vždy odlišný od referenčně pořízeného záznamu, patřícího osobě, která je v průběhu vyšetřování prověřována. Protože tento tlak ale přesně neznáme, nelze jej ani přímo a hned uplatnit při pořizování referenčního záznamu, tj. pořizovat referenční otisk za stejných podmínek, jako byly podmínky (tlak) v prostředí místa činu při vzniku otisku. Podobná situace je při určování směru působení síly, která „tiskne“ ucho k pevnému podkladu a má za důsledek rotaci ucha. Ani směr působení této síly neznáme.
Přestože nelze přímo stanovit výchozí podmínky, při kterých vznikal otisk ucha na místě činu, je možné pořizovat referenční záznamy a ty pak porovnávat s latentními otisky. V závislosti na tlaku, kterým je vnější ucho tisknuto k pevnému podkladu, je otisk viditelný, nebo není ještě viditelný. S větším tlakem přibývá více markantních bodů, jež se objevují na otisku ucha. Charakteristiky, které byly již vizuálně pozorovatelné, se stávají ještě více zřetelnější. Působením tlaku ucho zanechává zřetelnější otisk. Abychom byly schopni studovat změny markantních bodů v otisku ucha při působení tlaku, v praxi pořizujeme minimálně tři referenční otisky - každý pod jiným tlakem. Pak můžeme najít referenční otisk, který byl sejmut ve stejných podmínkách, v jakých pachatel zanechal svůj latentní otisk na místě činu. Lze pak posuzovat a predikovat závislosti, jakým způsobem se mění referenční otisk prověřované osoby v závislosti na tlaku.
Při snímání referenčního otisku musíme mít podobným způsobem rovněž na zřeteli úhel sklonu hlavy při „odposlouchávání“ na dveřích, okně nebo jiném předmětu.
Jsou uvedeny základní terminologické pojmy, názvosloví a metody identifikace osob podle ucha. Autoři provedli rozsáhlou rešerši literatury a upozorňují na možnosti využití stop ucha v kriminalistické identifikaci. Rozebírají relativnost stop ucha, která je dána mechanismem vzniku stopy a vnějších podmínek. Jádro příspěvku vychází z práce Cornelia van der Lugta, který provedl velké množství měření a experimentů, poznatky jsou autory příspěvku rozšířeny o historickou část, názvosloví anatomických prvků ucha, ocenění přínosů jednotlivých vědců i praktiků v oblasti identifikace osob na základě tvaru ucha a zejména o využití stop ucha v kriminalistické praxi.
The article presents the basic terminology and methods of identifying a person based on his/ her ear. The authors have carried out an extensive research of specialised literature, and point out the possibilities of using ear prints in criminological identification. The discuss the relativity of ear prints, which is due to the way in which the prints are created, and due to outside conditions. The core of the article is based on the work of Cornelius van der Lugt, who carried out a large number of measurements and experiments, and in addition to this, authors of this article present a historical survey, a terminology of anatomical elements of the ear, an evaluation of the contribution of individual scientists and practitioners to identification of persons on the basis of ear shape, and they conclude by mentioning the use of ear prints in criminological practice.
Die Autoren führen terminologische Grundbegriffe, Terminologie und Methoden der Personenidentifikation dem Ohr nach. Sie haben eine umfangreiche Recherche der Literatur durchgeführt und machen auf die Möglichkeiten der Ausnüntzung der Ohrenspuren in der kriminalistischen Identifikation aufmerksam. Sie analysieren die Relativität der Ohrenspuren, die aus dem Mechanismus des Ursprungs der Spuren und der Aussenbedingungen gegeben sind. Das Kern des Beitrags liegt in der Arbeit vom Cornelius van der Lugt, der eine grosse Menge von Messungen und Experimenten gemacht hat. Die Autoren erweitern diese Ergebnisse um historischen Teil, Terminologie der anatomischen Ohrenelemente, Wertbestimmung der Beiträge der einzellnen Wissenschaftler und Praktiker im Bereich der Personenidentifikation auf Grund der Ohrenform und besonders der Ausnutzung der Ohrenspuren in der kriminalistischen Praxis.