Mezinárodní kriminologická společnost (International Society of Criminology - ISC), založená v roce 1938, jejímž kolektivním členem je též Institut pro kriminologii a sociální prevenci, uspořádala ve dnech 10. - 15. srpna 2003 v Rio de Janeiru XIII. Světový kriminologický kongres. Tyto kongresy se od založení společnosti pořádají pravidelně obvykle v periodě pěti let, přičemž předchozí XII. kongres se konal v roce 1998 v jihokorejském Soulu. Na XIII. kongresu bylo registrováno cca 2400 účastníků, z toho na 350 zahraničních delegátů z 51 zemí; ze zemí střední a východní Evropy byli kromě ČR přítomni představitelé kriminologie z Rakouska, Polska, Maďarska, Ruska, Slovinska a Rumunska. Převážnou část účastníků tvořili ovšem zástupci amerického kontinentu, především latinskoamerických zemí.
Zahajovací projevy přednesli představitelé brazilských státních orgánů (předseda Nejvyššího soudu Brazílie, guvernérka státu Rio de Janeiro) a řídících orgánů ISC (prezident ISC prof. Lawrence Sherman). V předsednictvu kongresu se postupně vystřídala řada čelných osobností z odborných institucí i veřejného života. Protože XIII. kriminologický kongres se poprvé konal v zemi Latinské Ameriky, bylo uspořádání tohoto kongresu chápáno jako významný počin k podpoře kriminologie v celé Střední a Jižní Americe. Velký prostor k vystoupení na kongresu proto dostali zástupci univerzitních pracovišť, výzkumných ústavů, justičních orgánů a dalších odborných i exekutivních institucí z různých latinskoamerických zemí, kteří tak získali a také využili možnost konfrontovat poznatky kriminologie z tohoto regionu s vývojem kriminologického myšlení a také prezentovat specifické problémy regionu v začlenění do globálního kontextu.
Základním tématem kongresu bylo „Omezování kriminality a prosazování spravedlnosti: výzvy pro vědu, politiku a praxi“. Vědecká komise ISC doporučila pro kongres následující dílčí témata k projednání na plenárních zasedáních, ve workshopech a v diskusi: zločinnost versus lidská práva a lidský vývoj, zločin a demokratizace, globalizace a zločinnost, zločin, důvěra a občanská společnost, viktimologické otázky, justice v občanské společnosti, mezinárodní trestní soud (IPC), alternativní a restorativní justice, mediace: praxe a problémy, psychoanalýza, justice a terapie, občanské organizace: sociální sítě a zločinnost, zabránění kriminální kariéře, vězeňství a trestní politika, policie: výzkum a policejní praxe, organizovaný zločin a obchodování s lidmi, mezinárodní terorismus, trestná činnost korporací, zločinnost bílých límečků, korupce, počítačová kriminalita, drogy a zločin, ekologická kriminalita, domácí násilí, trestná činnost proti dětem, sexuální identita a zločin, klinická kriminologie, kriminologie jako profese, kriminologie v arabském světě.
Na kongresu se tedy jednalo o tradičních „klasických“ kriminologických tématech (s některými výjimkami: kongres se například nezabýval kriminologickým výzkumem jako takovým a problematikou kriminologické metodologie; toto téma se naopak stává jedním z nosných v programu Evropské kriminologické společnosti), na program však byla zařazena i témata relativně nová, která reflektují aktuální stav a dynamiku zločinnosti a možnosti její prevence v globalizujícím se světě.
Jednání konference probíhalo na plenárních setkáních, kde byly přednášeny zásadní referáty, a na workshopech, které byly organizovány k dílčím tématům. Celkem bylo uspořádáno 110 workshopů, na kterých bylo přihlášeno na 240 prezentací.
Na plenárních zasedáních byly předneseny referáty k vybraným klíčovým tématům, jejichž základní myšlenky dále ve stručnosti shrnujeme:
Maďarská kriminologie a trestní politika sledují evropský model boje proti zločinnosti, tedy nepřiklání se k represivní trestní politice praktikované v USA, založené na modelu trestu smrti, na konceptu „3 x a dost“, „nulové toleranci“ apod. Trestní politika zaměřená na represi nemůže nahradit komplexní sociální politiku; může spíše vést k postupnému vytváření policejního státu. Lidská důstojnost při zacházení s pachateli je ve většině zemí ústavně zajištěna (též trestním zákonem a trestním řádem), ale vzniká problém jak zajistit důstojné zacházení i těm pachatelům, kteří „toho nejsou hodni“, protože sami lidskou důstojnost nerespektují a nereagují na humánní zacházení.
Problém také je, jak zajistit skutečnou rovnost před zákonem pro ty členy společnosti, kteří jsou fakticky sociálně diskriminováni (jde o strukturální vyloučení ze společnosti, které se týká celých skupin). Tzv. „retributivní justice“ jen vynáší rozsudky, ale nevidí zájem a situaci oběti, osobnost pachatele a možnosti jeho rehabilitace aj. Je potřeba navrátit trestní justici důvěru veřejnosti. Je třeba stigmatizovat trestný čin, nikoliv pachatele. Měl by být respektován princip „relativní proporcionality“, tedy aby trest byl přímo úměrný ne jen závažnosti činu, ale aby byly brány plně v úvahu osobnost pachatele, jeho sociální anamnéza a všechny okolnosti případu. Spravedlnost by neměla být chápána jen jako vynesení a výkon trestu pro pachatele, ale komplexně - jako dosažení spravedlnosti pro pachatele, pro oběť i pro poškozenou společnost.
Při ochraně lidských práv je třeba pamatovat i na práva policistů a vězeňských pracovníků: jsou to občané v uniformě, neboť jsou vystaveni zvýšeným rizikům, tlakům, útokům, urážkám i ponižování; jejich práce musí být pod dohledem a kontrolou společnosti, ale potřebují také ochranu, mj. i proto, že se při výkonu své působnosti musí pohybovat v prostředí na spodních místech společenské hierarchie.
Výkon spravedlnosti je politickým fenoménem, je funkcí exekutivy, tedy vládní činností. Protože výkon spravedlnosti může být pod tlakem politických požadavků (populismus s ohledem na veřejné mínění), měla by si kriminologie uvědomit svou úlohu a prosadit své postavení tak, aby dostála svému poslání (kriminologie a justice by měly být brzdou politické nevědomosti; kriminologie by měla přispět k určení limitů, aby exekutiva libovolně nezacházela s tresty a trestní politikou).
Současná globalizace produkuje také polarizaci světa, roste kriminalita vyplývající ze sociální exkluze. V Latinské Americe je kriminalita závažným fenoménem působícím mnohdy v politickém kontextu; roste násilí, únosy, množství nelegálně držených zbraní mezi občany, existence ozbrojených bojůvek, produkce a pašování drog, černý trh. Např. Brazílie věnuje 10,4 % HDP na bezpečnost a potlačování kriminality, Salvador 24 % HDP. V zemích Latinské Ameriky sice v posledním desetiletí dochází k ekonomickému růstu, je méně projevů krajní chudoby, ale přesto souběžně roste i zločinnost. Neplatí tedy klasické vysvětlení příčin kriminality pouze jako přímého důsledku sociálního strádání, je třeba hledat další faktory etiologie zločinnosti. Přesto je jednou z příčin exkluze a marginalizace některých sociálních a etnických skupin vyplývající mj. z globalizace, reprodukce bídy v těchto skupinách, nerovnoměrné a nekontrolovatelné rozložení příjmů, šířící se relativní chudoba; také dochází k fragmentaci společnosti (dezintegrace rodiny, vysoká mobilita, snížení sociální kontroly). Prevence kriminality musí být založena na principu solidarity a sociální spravedlnosti; tento koncept byl formulován jako protikladný k trestní politice USA.
Současná globalizace není první takový proces v dějinách lidstva, ale poprvé je založena na technologii, a to nejen výroby, obchodu a kapitálu, ale i vědy a informací. Globalizace v těchto sektorech je však podstatně rychlejší než globalizace lidských práv. V globalizačních procesech dochází ke slábnutí státu a národních právních systémů - globalizace nerespektuje žádnou státní suverenitu; obecné etické hodnoty lidských práv sice stále existují, ale ekonomický vývoj je rychlejší než přibližování sdílených hodnot a způsobů myšlení (a tím také zaostává přibližování právních systémů). Je potřeba usilovat o novou rovnováhu mezi ekonomickými a neekonomickými hodnotami (od free-market k „law-market“). Právo je tradičně nazíráno jako státní (národní) záležitost, ale dnes se „území práva“ již podstatně změnilo a rozšířilo.
Internacionalizace právních systémů se postupně začíná rozvíjet, počínaje trestním právem. Postupně se prosazuje nová koncepce „sdílené státní suverenity“ a trestní právo se stává skutečně mezinárodním (viz např. vznik Mezinárodního trestního soudu). Ochrana lidských práv trestním právem se liší od jiných právních disciplín tím, že má morální obsah (mravní požadavky na jednání lidí). Základní funkcí trestního práva zůstává jednak zajištění bezpečnosti, jednak ochrana lidských práv, někdy však tyto postuláty jsou v praxi těžko slučitelné.
Globalizace lidských práv vychází z principu, že lidská práva jsou univerzální a nejsou tedy odvozena od libovůle státu a jejich ochrana není odvozena od monopolu státu na trestání. Pokud jde o nové formy zločinnosti, existuje oprávněný politický (společenský) požadavek trestat praní špinavých peněz, korupci, organizovaný zločin, poškozování životního prostředí aj., a to nejen na národní, ale zejména na mezinárodní úrovni. Všechny státy jsou ohrožovány terorismem, organizovaným zločinem, korupcí, počítačovou kriminalitou aj., ale praktické problémy vznikají při právním definování těchto jevů. Přesná definice je nezbytná pro trestní postih (ale i pro postih administrativní aj.) a zejména pro mezinárodní aplikovatelnost právních norem.
Globalizace není pouhá internacionalizace, je to jev komplexní. Globalizace přináší např. nemožnost kontrolovat migrační toky, což má za následek též růst xenofobie, export kriminality, zisky pro organizovaný zločin při obchodování s lidmi, kritiku veřejnosti, že stát selhává. Proto musí následovat i globální akční plány boje proti kriminalitě. Začíná být nezbytné opustit, resp. překročit hranice tradičních trestních systémů a vytvořit nadnárodní trestní instituce založené na společenství právních hodnot. Praktické otázky vznikají ohledně rozsahu a časové a teritoriální posloupnosti této globalizace trestních systémů. Obecným cílem musí být „civilizovat globalizaci“.
Latinská Amerika má přímou zkušenost s terorismem, zdejší státy na terorismus reagují nejen policejními prostředky, ale musí zasahovat i vojensky. Dlouhotrvající konflikty vyvolávají sociální fenomén „paměť obětí, pozůstalých“, což prohlubuje intoleranci, volání po represivní a odvetné politice a v tomto směru je vyvíjen tlak na státní aparát; terorismus proto je překážkou pro žádoucí reformu trestní justice. Terorismus je úzce spojen s násilím, násilí však používá i stát; kromě teroristických skupin vyvíjejí teror také polostátní paramilitární organizace tolerované státem nebo i sám mocenský státní aparát. Historicky je terorismus fenomén národní, nyní dostává dimenzi mezinárodní, má aspekt ideologický (snaha terorem nahradit politické, ideologické, náboženské aj. systémy) i etnický.
Je ovšem otázka, zda procesy globalizace boj proti terorismu usnadňují, nebo komplikují. Terorismu je možno zásadně čelit buď prostředky demokratického státu, nebo cestou nerespektování lidských práv, což je ovšem cesta riskantní. I v demokratickém státě je však možno posilovat pravomoci policie, volit speciální trestně procesní prostředky pro stíhání terorismu, rozvíjet mezinárodní spolupráci nejen na základě smluv, ale i formou operativní spolupráce. Některé zásahy do soukromí občanů jsou nezbytné, např. sledování pohybu osob s vazbami na teroristické skupiny, sledování toků peněz, zbraní aj. Naléhavým požadavkem je zavést mezinárodní jurisdikci ve věcech terorismu.
Upozorňuje se na velký význam experimentální kriminologie, neboť je třeba exaktně poznávat účinky preventivních opatření na jednotlivé faktory (příčiny) kriminality. Prof. Cusson odlišil situační prevenci a „vývojovou“ prevenci (developmental prevention), přičemž akcentoval jejich úzkou propojenost (na jedné straně vývojové faktory delikvence, na straně druhé prekriminální situace a její vliv na motivaci a chování delikventa). Prevence musí vycházet z pečlivého studia průběhu delikventního jednání. Velký význam pro reakci na kriminogenní situace mají osobnostní rysy pachatele.
Agresivita dětí je „normální“, není důsledkem chudoby, deprivace atd. Děti se musí učit nenásilnému jednání (mají tendenci k agresivnímu chování, jakmile jsou toho fyzicky schopny, tj. asi od 3 let). Při potlačování (usměrňování) přirozené agresivity velmi záleží na osobě vychovatele (i jeho odborné kvalifikaci). Včasná a správná intervence může změnit trajektorii vývoje rizikového subjektu. Jestliže se dítě nenaučí sociálnímu chování do 6 let, pak je už většinou pozdě, akceleruje agresivita a násilí, které u mladistvých osob přerůstají v delikvenci, začíná kriminální kariéra. Trestná činnost je pak rezultátem konvergence pachatele a situace (souběh času, místa, motivovaného pachatele).
Prof. Grabosky zahájil úvahou, že není větší úkol kriminologie než přispět k přežití lidstva jako druhu na Zemi. A to je v současné době ohroženo poškozováním životního prostředí, k němuž přispívá i ekologická kriminalita (environmental crime). Nicméně stále platí, že při kontrole kriminality má daleko větší účinnost rodina, výchovný systém, nejbližší okolí, církve a další instituce než trestně justiční systém. To se týká i trestné činnosti proti životnímu prostředí, a proto při jejím potlačování je třeba volit komplexnější přístup. Tento přístup je potřebný i z toho důvodu, že v úsilí o potlačování ekologické kriminality nyní čelíme globálnímu trhu a globálnímu byznysu.
Základní problém je co a v jakém rozsahu kriminalizovat. Postup při kriminalizaci by měl probíhat v těchto krocích: zjištění společenské škodlivosti daného jednání, přesné vymezení právní definice tohoto jednání, stanovení efektivních sankcí. Alternativou k trestnímu postihu ekonomické kriminality musí být i netrestní sankce a zpřísnění administrativních (správních) opatření, např. odnětí licence k podnikání apod. Mezi subjekty angažujícími se proti ekologické kriminalitě patří nejen vláda, soukromý sektor (tj. podnikatelské asociace, které mohou vyloučit z příslušné profesní komory apod.), ale i „třetí strana“ (nevládní aktivistické organizace působící např. při ochraně spotřebitelů), tlak médií aj. Prevenci této kriminality je nejlépe vykonávat na základě tzv. „routine activity theory“ (tzn., že je třeba vycházet z rozhodujících faktorů v etiologii kriminality, kterými jsou motivace, příležitost, absence zábran).
V zásadě má policie dva hlavní úkoly: vykonávat efektivní kontrolu zločinnosti (effective crime control) a napomáhat vytváření příznivé sociální atmosféry ve společenství podporou zákonnosti (to build and sustain legality in the community). Policie je speciální a sociální služba, proto by neměla být jen součástí čistě protikriminálního systému, ale měla by být zapojena do širšího kontextu sociální služby. Ke splnění těchto cílů musí policie trvale spolupracovat s občany, musí umět získávat a operativně vyhodnocovat informace, flexibilně reagovat na podněty a měnící se potřeby, musí umět identifikovat kritická místa a skupiny a soustřeďovat se na ně (ne jen slepě reagovat na jednotlivé signály o kriminálních činech).
Důležitá je transparentnost policejní práce a důvěra v policii, která se odvíjí i od odolnosti policistů vůči korupčním tlakům. Podle odhadu referujícího asi 72 % kriminality není ohlášeno policii, což je mj. vyvoláváno také malým stupněm důvěry v práci policie. Velký význam má proto vnitřní mechanismus kontroly policejních činností. Vedle toho existuje potřeba vnějších (kriminologických) studií o efektivnosti práce policie v lokalitě. Efektivnost závisí i na organizaci práce a vnější pohled na činnost policie je nezbytný (kontrola médií, styk s nevládními organizacemi apod.). Policie nemůže být jen represivní orgán, musí se snažit zlepšit kvalitu života v komunitě. Projevuje se tendence k izolovanosti (uzavřenosti) policejního systému, policie se proto musí více integrovat do komunity. Výchova k úctě k zákonům není ovšem jen věcí policie, ale celé kultury společnosti.
Existuje paradox: čím více společnost věří policii, tím více od ní očekává a požaduje. Policie však má specifické úkoly a možnosti, nemůže řešit všechny poruchové vlivy v lokalitě, i když policejní práce je službou veřejnosti. Důraz je třeba klást na výběr uchazečů o zařazení do policejních orgánů, v ideálních případech by mělo jít o uchazeče s určitou dávkou entuziasmu, odpovědností, schopností komunikovat s médii i občany, představou o řešení problémů, důvěryhodností a ovšem i s osobní integritou vůči korupci.
Od dob klasika kriminologie, teoretika a představitele trestní justice F. Liszta se společnost výrazně změnila, mj. se změnila podoba zločinnosti (nové formy), došlo k ekologickým krizím, prosadil se důraz na lidská práva, ale na druhé straně pokleslo vnímání hodnot solidarity, veřejná moc zažívá ztrátu účinnosti organizačních i technologických nástrojů. Proto je nezbytná reakce na novou realitu, to znamená adaptovat justiční systém vytvořený v 19. století.
Utváření justičního systému obecně vychází z poznatků kriminologie a je odrazem trestní politiky. Při formulování nové trestní politiky nyní stojíme před třemi skupinami problémů: jak prosazovat hodnoty solidarity na globální úrovni (nově vyhodnotit chráněné zájmy, opustit dogma individualizace trestní odpovědnosti, stanovit odpovědnost kolektivních entit), jak vytvořit a uplatňovat globální justici (je třeba diskutovat o principech, pak vytvořit nové právní a justiční systémy), položit otázku po základech nové trestní politiky (je nutné chránit individuální práva a svobody, ale také stíhat činy proti společným, kolektivním zájmům). Jako minimum je třeba požadovat od trestní justice náležitou diferenciaci při stíhání a zacházení s pachateli, ideálem by byla individualizace sankcí a zacházení. Odpovědí na globální rizika musí být internacionalizace trestní politiky. Je však třeba odmítnout „punitivní model“ trestní politiky USA, neboť tento přístup nepřináší spravedlnost, a spíše sledovat „rehabilitační model“.
V současné době se vytváří tzv. post-conflict justice, která odráží skutečnost, že v období po druhé světové válce došlo ve světě k 220 válečným konfliktům s velmi závažnými důsledky (genocida, agrese, hladomory atd.). Vzniká mezinárodní justice, která má zajistit, že pachatelé budou potrestáni za trestné činy proti lidskosti. Postup by měl být od zjištění pravdy, tj. skutečného stavu věci (přitom je třeba respektovat mnohovrstevnatost „pravdy“ danou mnoha úhly pohledu jednotlivých zúčastněných stran), zjistit a vyvodit odpovědnost, dosáhnout usmíření (reconciliation) a zajistit nápravu (reparation).
Objevují se při tom praktické problémy: jak vymezit pachatele, zda je v první řadě odpovědný ten, kdo dává rozkaz, ten kdo ho vykonává nebo politici určující směr činnosti státního mocenského aparátu. Problémem zůstává i vymezení skutkových zjištění, objektivních důkazů, je třeba brát v potaz i hledisko pachatelů, prožitky obětí atd. Jak zajistit reparace (kompenzace pro oběti), jak je stanovit, kdo je uhradí. Významná je otázka usmíření ve společnosti, protože tyto konflikty obvykle zasahují velké kontingenty obyvatelstva. Tohoto usmíření je možno dosáhnout nejen formou odškodnění, např. peněžními či jinými sociálními dávkami a rentami, ale i formou symbolickou, např. zřízením památníků, vzpomínkových dnů apod.
Pozoruhodný podnět referujících spočíval v tom, že upozornili na možnosti restorativní justice, která jako alternativní systém trestní justice má velmi dobře promyšlené a rozpracované modely usmíření mezi oběťmi a pachateli i prostředky k usmíření v celé společnosti. Koncept restorativní justice (např. zájem oběti, hledání pravdy u obou stran konfliktu apod.) se jeví jako velmi vhodný pro „post-conflict justice“.
Z velkého množství workshopů soustředěných do čtyř odpoledních jednání je zřejmé, že fyzicky bylo možné obsáhnout jen některé z nich. Lze proto pouze namátkou upozornit na zajímavé momenty, např. na projednávání konceptu tzv. zločinnosti bílých límečků ve vztahu k organizovanému zločinu a ke kriminalitě korporací.
B. Chambliss (USA) odlišil koncept organizovaného zločinu od konceptu „white-collar crime“: organizovaný zločin na společenském a ekonomickém systému parazituje, ale white-collar crime narušuje důvěru občanů v systém, protože ho napadá zevnitř, a to osobami, které zastávají v systému oficiální funkce; na rozdíl od organizovaného zločinu, který v podstatě není založen na podvodu a služby a zboží (byť nelegální) skutečně dodává, je white-collar crime založen na podvodu a manipulaci.
O praktikách white-collar crime při podvodech a korupci ve stavebním průmyslu referoval prof. Van Duyne (Nizozemsko), zejména o skrytých kartelových dohodách při získávání veřejných zakázek ve výběrových řízeních. F. Pearce (USA) v úvaze o kriminalitě korporací výrazně kritizoval fetišismus trhu a obětování společnosti, resp. občanů ve prospěch trvalé reprodukce konzumu; motiv zisku vede ke kriminálnímu jednání legálních korporací.
Ve workshopech věnovaných otázkám restorativní justice došlo k zajímavé konfrontaci restorativních přístupů aplikovaných v evropských zemích a v USA a přístupů objevujících se v zemích Latinské Ameriky. Lze konstatovat, že v těchto zemích se koncept restorativní justice teprve postupně prosazuje, bylo upozorněno na rizika spojená s tím, když prosazování postupů restorativní justice zůstane v rukou nadšenců bez náležité odborné průpravy, což může nové myšlenky alternativních postupů zpochybňovat.
V závěrečný den konference se konalo valné shromáždění členů Mezinárodní kriminologické společnosti. Ve složení řídících orgánů ISC nedošlo ke změnám: prezidentem ISC zůstává Lawrence Sherman (Pennsylvánská univerzita, USA), generálním sekretářem Georges Picca, předsedou vědecké komise Tony Peters (Univerzita Leuven, Belgie). Příští kongres International Society of Criminology se bude konat výjimečně již za dva roky v Philadelphii, USA, ve dnech 6. - 12. srpna 2005 k předběžně stanovenému tématu „Hlas pro změnu: mezinárodní řeč kriminologie“.
Ke XIII. kongresu ISC lze souhrnně říci, že nepochybně splnil svoji předpokládanou roli v podpoře rozvoje kriminologie, zejména ve vztahu k zemím latinskoamerického kontinentu. Představitelé brazilského veřejného života i justičních orgánů věnovali kongresu velkou pozornost a podporu; velmi početné zastoupení kriminologů i pracovníků justice z latinskoamerických zemí a jejich aktivní účast na jednání potvrdily, že kriminologie jako vědní obor a jako významný činitel při formování trestní politiky již zdaleka není doménou pouze evropských zemí, resp. anglofonního světa. Rozhodně nelze podceňovat specifický přínos kriminologického poznání z tohoto kontinentu, poznamenaného nejen rozvíjející se ekonomikou s velkým potenciálem a pestrým etnickým složením, ale také kumulací velkých sociálních rozdílů a problémů, mnohdy politickou nestabilitou, projevy násilí a specifickými formami kriminality od pouličních dětských gangů až po vysoce organizované zločinecké kartely.
Kongres ovšem kromě toho také velmi plasticky ukázal, že kriminologie začíná výrazně a kriticky reflektovat velké problémy současného světa; vedle tradičních oborů zájmu kriminologie se pozornost kriminologů stále více zaměřuje na problematiku, kterou bychom mohli souhrnně nazvat civilizačními hrozbami, ať už jde o organizovaný zločin, drogy, kriminalitu proti životnímu prostředí, terorismus, kriminalitu spojenou s činností velkých a mocných korporací nebo o negativní sociální a ekonomické dopady současných globalizačních procesů.
Ve vystoupení naprosté většiny účastníků kongresu, a to nejen z latinskoamerických zemí, nebylo možné přehlédnout sociálně kritický tón vůči soudobým společenským procesům ovlivňujícím podobu a rozsah kriminality a sociálně patologických jevů a jejich příčinám. Zdaleka přitom nešlo o zjednodušenou negaci globalizačních procesů či společensko-ekonomického systému, ale jak vyjádřil jeden z referujících, o úsilí „civilizovat globalizaci“ a o zjevný důraz na rehabilitaci hodnot společenské solidarity a spravedlnosti.
Kongres byl ve znamení hledání způsobu, kterým k tomuto cíli může kriminologie přispět. Zjednodušeně lze říci, že tento způsob je zatím spatřován ve dvou směrech. V pomoci při hledání a vytváření sdílených právních hodnot a mezinárodního právně justičního systému tak, aby globální společenské a ekonomické procesy získaly i globální právní rámec. A při formulaci takové trestní politiky, která nebude založena na represivním, resp. retributivním přístupu, ale bude začleněna do rámce komplexní sociální politiky a bude usilovat o spravedlnost pro všechny - pachatele, oběti, společnost.
Materiály z konference mají být postupně publikovány (patrně souhrnnějším způsobem) k jednotlivým tématům v periodiku Mezinárodní kriminologické společnosti (Annals ISC).