Na výročním jednání Spolkového kriminálního úřadu ve Wiesbadenu v listopadu 2002 byla projednávána problematika hospodářské kriminality a korupce. Jednání se zúčastnilo 350 představitelů politiky, správy, hospodářství, justice, policie a přibližně šedesát zástupců tisku.
Pro informaci našich čtenářů vybírám stručně nejzajímavější myšlenky ze zprávy o tomto jednání, která byla uveřejněna v odborném tisku.1)
A. Jedná se především o myšlenky, které osvětlují příčiny hospodářské kriminality a korupce, z nichž lze odvozovat, kudy by se mohla nebo měla ubírat celospolečenská prevence.
Nejvíce mě zaujalo vystoupení Daniela Goeudeverta, bývalého špičkového manažera automobilového průmyslu, který svou vizí „nové“ dimenze dosahování úspěchů v sociálním tržním hospodářství 21. století, tj. dimenze založené na důvěře a úctě k člověku, nadchl účastníky jednání. Vysvětloval otázku, zda je kapitalistická forma hospodářství v rámci tržního hospodářství a soutěže vůbec slučitelná s morálními představami, zda nejsou hospodářské aktivity a morálka v rozporu, zda má vůbec morálka nárok na všeobecnou platnost. Zabýval se etikou hospodářského života, ukázal, že na rozdíl od etického posuzování, které se v rámci stupnice hodnot řídí neomezeně tím, zda byla, nebo nebyla vytvořena nějaká hodnota, se věcné posuzování orientuje výhradně na zisk. Uvedl, že jsme tím vyzýváni ke kompromisu mezi etikou a morálkou na jedné straně a jednotlivými aktivitami v hospodářském životě na druhé straně.
Člověk epochy industrializace je měřen podle svých výkonů. Na místo víry v zásady nastoupil kult úspěchu. Preference člověka jako spotřebitele jsou vytvářeny prostřednictvím výrobků, které předepisuje trh, jenž je pak s velkými zisky realizuje jako domnělá přání spotřebitelů. Nadměrná nabídka ze strany hospodářství tak v žádném případě nesměřuje výhradně k uspokojení základních potřeb. Reklama, marketing a obalová technika jsou zaměřeny jen na to, aby byly formovány preference spotřebitelů, místo toho, aby v tržním hospodářství byla brána v úvahu pouze zásada férovosti ve své původní formě. Nadměrnou nabídkou v našem moderním hospodářství je svoboda rozhodování jednotlivce zřetelně omezena. Člověk 21. století není tedy podle slov Goeudeverta v žádném případě (skutečně) svobodný.
Nesvoboda obchodování nebyla v dřívějších epochách jako taková pociťována, protože tehdejší lidé před zakotvením individualismu v ústavě vůbec nevěděli, že by měli být svobodní. Lidé 21. století, kteří si již nejsou jisti, o co stojí, považují za hodnotové kritérium stále častěji peníze a úspěch. Goeudevert uvedl, že se nyní nalézáme ve vakuu, které by mělo být naplněno přesvědčením, že vůdčím principem našeho hospodářství a naší společnosti se nesmí stát vzor „přežívají nejsilnější“.
Na rozdíl od komunismu má tržní hospodářství schopnost se přizpůsobit a dokonce má k dispozici „svobodu samo sebe změnit“. Tuto jeho vlastnost si musíme v současné zvratové situaci uvědomovat, chceme-li najít novou orientaci. Ve fázi zvratu se nově uspořádají morální představy. Podle slov Goeudeverta „musí být morálka, jež je imanentní tržnímu hospodářství, teprve nalezena“.
Goeudevert v této souvislosti upozornil také na nebezpečí instrumentalizace etiky. Pěstování specifických firemních etik, jejichž cílem je jen maximalizace zisků a přednostní růst firemního image, vede ve svých důsledcích k opaku. „Když si zaměstnanci tento druh etiky interpretují a praktikují i jako možnost dosahování vlastního podílu na velkém zisku, dospíváme tam, kde jsme.“
Goeudevert vyslovil výrazné politování nad tím, že v hospodářství chybějí „skutečné“ vzory. „Naší mládeži se vzory z našeho hospodářství jeví tak, že se vracejí domů nesmírně zbohatlé bez ohledu na to, jaké zanechaly osudy jednotlivců.“ To jsou vzory, které „mohou jednou zničit celý společenský systém“.
Nepomíjející instrumentaria funkčního finančnictví, tj. „finanční trh“ jako hrací banka, „tržní hospodářství“ jako hřiště, „burza“ jako místo činu, „shareholder value“ a „stakeholder“ jako zbraně činu nás podle Goeudeverta zavedly tam, kde dnes jsme.
Co může být v této aktuální situaci uděláno? „Za prvé: nemilosrdná represe, za druhé: prevence,“ uvedl Goeudevert. Již ve školách musí být vyučována pravidla hospodářství. Ale který druh hospodaření má být vyučován? Obsah výuky musí být jiný než na Harvardu. Vzdělávání bez tvůrčího přístupu vede k vědění bez svědomí. Je žádoucí obrat od fascinace z rychlých peněz k přiměřenosti.
Etické jednání by mělo být prosazováno jako korektiv proti možnému selhání trhu a proti následkům kriminálního jednání. Enormní náklady za kontrolu a sankce by mohly být ušetřeny a efektivněji využity. Důvěra a spolehlivost se vyplácí.
B. Dále se jedná o stanoviska ke stavu a perspektivám boje s hospodářskou kriminalitou a korupcí
Prezident Spolkového kriminálního úřadu Dr. Ulrich Kersten zmínil rozsáhlé korupční skandály v nejvyspělejších zemích, o kterých nedávno informovala světová média. Položil otázku, zda se jedná jen o případy individuálních selhání, anebo jde o strukturální kriminalitu, která je imanentní hospodářskému systému.
Dr. Kersten akcentoval těsné vztahy organizované kriminality a hospodářské kriminality jako kriminalit strukturálních. Vyznačují se především vysokou specializací, precizním plánováním, přizpůsobením se požadavkům trhu, využíváním jeho mezer. Konstrukce obtížně průhledných firemních propojení napomáhá k vytváření zdání serióznosti. Ilegálně dosahované zisky proudí zpět do legálního hospodářského koloběhu nebo jsou využívány v rámci vlastních legálních hospodářských činností. Existuje nadregionální i mezinárodní propojení.
Hospodářskou kriminalitou byla v Německu v roce 2001 podle policejní statistiky způsobena škoda 13,2 miliardy DM. Jednalo se především o podvody (kapitálové investice, účast na nich, insolvence aj.). Sociální škody spočívaly především ve ztrátě dalších pracovních míst a v deformaci hospodářské soutěže. Nehmotné škody vznikly především ztrátou důvěry k mechanismům sociálního tržního hospodářství.
Dr. Kersten uvedl, že musí být nasazovány prostředky, které byly již vyvinuty pro potírání organizované kriminality. Kritizoval, že policie stále ještě dává přednost tzv. reaktivním postupům před orientací na modus operandi pachatelů, tj. na odposlechy, nasazení policejních agentů a tajných spolupracovníků. V dalším vzdělávání policistů musí být kriminalistické know-how doplňováno poznatky hospodářských expertů a finančních vyšetřovatelů.
Zlepšení spolupráce mezi všemi zúčastněnými aktéry je podle Kerstena nezbytné. Jde především o zlepšení toku informací mezi policejními služebnami a státními zastupitelstvími, o meziresortní spolupráci mezi úřady finančního dozoru a ostatními správními úřady, o dialog s hospodářskými a zájmovými svazy a posilování mezinárodní spolupráce.
Na základě výsledků empirického výzkumu z roku 2002 konstatovala prof. Dr. Britta Bannenbergová existenci tří strukturálních skupin dopouštějících se korupce v Německu. Nejnebezpečnější z nich je organizovaná kriminalita velkého stylu (síťové struktury) s vazbami na politiku.
Ve veřejné správě je nedostatečná senzibilita vůči korupčním rizikům. Podezření z korupce nejsou brána vážně a existuje tendence odhalení korupce spíše ztěžovat („v našem úřadě není žádná korupce“). Pracovníci, kteří se pokusili vyvolat kontrolu, byli často vystaveni negativním reakcím. To nejen zeslabuje natrvalo motivaci čestných pracovníků, nýbrž umožňuje pachatelům skrývat léta vlastní obohacování a znevažovat právo. Často bývají preventivní opatření sice propagována, ale nikoliv realizována a plněna. Ve veřejné správě a v podnicích je nedostatek zřetelné kontroly.
Jako velice slibné pro prevenci korupce i její odhalování se zdá být zřizování tzv. ombudsmanů a důvěrníků s možností získávat anonymní upozornění. Podle poznatků Britty Bannenbergové jsou pachateli právě nositelé úřední moci, kteří požívají důvěry a mají moc, aby vyšetřování zmařili. Proto musí být naléhavě vyvinuty koncepty pro ochranu důvěrníků a informátorů. Kromě toho musí být odhalování korupce zajišťováno školenými a relativně nezávisle pracujícími antikorupčními místy.
Trestní stíhání musí být intenzivnější a lépe organizované. Musí být schopno dát účinnou odpověď škodlivým korupčním strukturám. Platí zde hesla: centralizace, přiměřené personální vybavení, kvalitní školení, propojení, nezávislost státních zastupitelství, odposlechy telefonátů a kvalitnější odčerpávání zisků. Protože se až dosud ukázalo být skutečně efektivní jen trestněprávní stíhání, musí být povinnosti týkající se upozorňování na korupci předány státním zastupitelstvím. Velmi účinným prostředkem by mohlo být zavedení spolkového antikorupčního registru.
Základy rozsáhlého antikorupčního programu rozvedl vrchní státní zástupce Wolfgang Schaupensteiner, a sice v tom smyslu, jak je uvádí ve svém článku v odborném tisku.2) Podstatou tohoto programu je desatero antikorupčních přikázání (uvádím jen stručně jejich podstatu):
První přikázání: Chránit fiskus a soutěž korupčním registrem
Podniky, kterým byla prokázána závažná kriminální jednání v obchodním styku, by měly být dočasně nebo natrvalo vyřazeny ze soutěže o veřejné zakázky a zapsány do centrálního korupčního registru. Tento návrh nebyl dosud realizován pro odpor hospodářské sféry, která jej považuje za nadměrný regulační zásah.
Schaupensteiner obsáhle zdůvodňuje nezbytnost trestní odpovědnosti právnických osob podle anglo-amerického práva (corporate criminal liability), kterou zavedly i některé členské státy EU. Nejdůležitější sankční formou by měl být trest peněžitý plus řada sankcí dalších:
Zavede-li podnik dobrovolně kontrolní systém, a tím se zaváže zamezit korupci a jiným porušením pravidel ve vlastním podniku, obdrží po prověření osobou státem určenou certifikát k razítkování zboží, které je atestem „systému etického managementu“. Ten slouží jako důkaz spolehlivosti podniku, zvyšuje jeho reputaci a umožňuje přednostní získání cenově výhodné zakázky ve veřejné soutěži.
Tento systém by mohl být zaveden podle amerického vzoru (US Sentencing Guidelines). Jestliže etický management prokáže, že praktikuje preventivní program, má interní kontrolní systém, sám oznamuje podezření z nezákonnosti, spolupracuje při objasnění skutkové podstaty a dobrovolně předloží potřebné dokumenty, může dosáhnout zmírnění nebo neuplatnění sankcí.
Veřejný činitel ve vedoucí funkci poskytuje protekci určitému podniku, pak odejde pracovat do tohoto podniku a profituje z toho. Tato korupční rizika lze znemožnit tím, že veřejný činitel má po odchodu z veřejné služby pětiletou lhůtu, během níž se nesmí dostat do obchodních nebo pracovněprávních vztahů s podnikem, s nímž byl dříve v užším služebním styku.
Odhalování korupční trestné činnosti je zvláště obtížné vzhledem ke konspirativnímu chování pachatelů a vzhledem k tomu, že se zdá, že jde o trestný čin bez poškozeného. Zpravidla nebývají k dispozici svědecké výpovědi k usvědčení pachatelů. Proto nelze vystačit s běžnými kriminalistickými metodami a prostředky. Korupce je komunikační delikt. Jednání bývají vedena ústně, faxem nebo e-mailem. Proto je nezbytné, aby policie měla zákonnou možnost nasadit technické prostředky.
Tato úprava je žádoucí z kriminálně politického hlediska. Protože jsou jen pachatelé, je každé trestní oznámení zpravidla i oznámením na sebe sama. Těm, kteří se chtějí dostat z korupčního bahna, jsou ochotni pomoci při objasnění této trestné činnosti, a tak získat mírnější potrestání, musí podat justice pomocnou ruku.
Platí zásada kriminalistických zkušeností: „Kde se hledá, tam se také najde“. To znamená, že procento objasněnosti stoupá v přímé závislosti na intenzitě a kvalitě odhalování a vyšetřování. Není nedostatek hospodářských delikventů, nýbrž kriminalistů - odborníků. Kriminalisté se musí vyznat jak v metodách podplácení, tak v možnostech odčerpávání korupčních zisků. Je nezbytné zřídit u policie i justice specializované zemské centrály pro potírání korupce (zatím existují jen v některých spolkových zemích). Schaupensteiner se podrobně zabývá jejich úkoly a metodami práce. Vysvětluje též, proč efektivní potírání korupce je také úspěšnou prevencí korupce.
Pachatelé se necítí býti pachateli trestné činnosti. Počítají se ke společensky uznávaným kruhům s vysokou sociální vážností. Jsou-li korupčníci establishmentu nemilosrdně odhaleni před očima veřejnosti, jedná se o generální prevenci, neboť další potenciální pachatelé seismograficky zareagují a raději neriskují.
V této souvislosti uvádí Schaupensteiner dva významné praktické příklady transparentnosti:
Taková právní úprava je již ve spolkových zemích Brandenbursko, Berlín, Šlesvicko-Holštýnsko a Severní Porýní-Vestfálsko a velice se osvědčila ve skandinávských zemích, kde je korupčnost jednou z nejnižších.
Správní úřady nepodávají oznámení ani v případech podezření z korupčních manipulací souvisejících se zadáváním veřejných zakázek, nýbrž se snaží podezření ututlat, protože se vedoucí pracovníci obávají spoluodpovědnosti a ohrožení vlastní kariéry. Schaupensteiner navrhuje konkrétní právní úpravy.
Zemský ombudsman je kontaktním partnerem pro občany a osoby, které se k němu dostaví s upozorněním. Má povinnost mlčenlivosti a vůči státním institucím má nárok na informace a nahlížení do spisů. Rozhoduje sám se souhlasem oznamovatele, zda se oznamovatel má obrátit na státní zastupitelství apod.
Těžiště antikorupčního programu spočívá v prevenci, která je doprovázena účinnou represí. Nedostatečné kontroly podporují korupci, kvalifikované kontroly předcházejí nelegálnímu obohacování a zneužití práva. Schaupensteiner uvádí podrobně v devatenácti bodech, v jaké činnosti má spočívat minimální standard kvalifikované kontroly. Akcentuje, že příkazem dané chvíle je „jednat, nikoliv lavírovat“.
Někteří odborníci vystoupili ve svých příspěvcích k problematice „burza jako místo činu“, „burza jako místo činu z pohledu malých vkladatelů“, k opatřením právního dozoru k ochraně úvěrového hospodářství, k aktuálním případům dohledu nad burzami v EU, k problematice kontroly kontrolorů, k ústřední roli, nezávislosti a kvalifikaci prověřovatelů hospodářství (Wirtschaftsprüfer), k problematice vzdělávání hospodářských expertů na úseku trestního stíhání aj.
Všichni víme, jaký problém je hospodářská kriminalita a korupce v naší republice. Nelze vycházet jen ze statistických údajů, neboť tato kriminalita je převážně latentní. Není možno čekat, kdy a v souvislosti s čím se něco z této kriminality „provalí“, nýbrž je žádoucí, aby byla odhalována a objasňována tzv. ofenzivními operativními metodami a prostředky, přípustnými podle zákona o Policii ČR a trestního řádu.
Věřím, že tento příspěvek může být cennou informací pro příslušná odborná pracoviště Policie ČR, státní zastupitelství i soudy. Ti, kteří se specializují na závažnou hospodářskou kriminalitu a korupci, by se podle mého názoru měli seznamovat s analogickými zahraničními zkušenostmi včas a co nejpodrobněji.
V neposlední řadě mohou být obdobné zahraniční literární prameny i jedním z cenných podkladů na Policejní akademii ČR v Praze pro tvorbu učebních materiálů i výuku metodiky odhalování, vyšetřování a prevence hospodářské kriminality a korupce.
Autor seznamuje stručně české čtenáře s výsledky výročního jednání Spolkového kriminálního úřadu ve Wiesbadenu k problematice hospodářské kriminality a korupce. Pozornost věnuje jak podnětným myšlenkám Daniela Goeudeverta o příčinách této kriminality, tak současnému stavu a reálným perspektivám preventivního i represivního boje s ní. Doporučuje příslušným policejním i justičním pracovištím, aby věnovala těmto zahraničním zkušenostem zvýšenou pozornost v zájmu potírání této kriminality v ČR.
The author introduces Czech readers to results of the annual meeting of the German criminal office in Wiesbaden, which discussed issues relating to economic crime and corruption. The author focuses both on the inspiring thoughts of Mr Daniel Goeudevert about reasons causing this type of crime, as well as on the current situation and the real perspectives of preventive and repressive fight against it. The author recommends to the relevant police and judicial offices to pay high attention to foreign experience with this issue, in the interest of reducing this type of crime in the Czech Republic.
Der Autor macht tschechische Leser mit den Resultaten der Jahreshandlung des BKA in Wiesbaden zur Problematik der Wirtschaftskrimminalität und Korruption kurz bekannt. Er widmet Aufmerksamkeit wie den anregenden Ideen von Daniel Goeudevert über die Ursachen der Kriminalität als auch dem jetzigen Zustand und den realen Perspäktiven des präventiven und repräsiven Kampfes gegen sie. Er empfehlt den zuständigen Polizei als auch Justizeinrichtungen, dass sie diesen Auslandserfahrungen gehobene Aufmerksamkeit widmen im Interesse der Bekämpfung dieser Kriminalität in der Tschechischen Republik.
1) Risch, H.: Wirtschaftskriminalität und Korruption. Ein Bericht über die BKA-Herbsttagung 2002. Kriminalistik. Kriminalistik Verlag Hüthig, Heidelberg, 2003, 1, s. 2 - 8.
2) Schaupensteiner, W.: Wachstumsbranche Korruption. Lagebildbeschreibung - Korruption in Deutschland. Kriminalistik. Kriminalistik Verlag Hüthig, Heidelberg, 2003, 1, s. 9 - 18.