Platební karty patří k moderním platebním prostředkům, které jsou celosvětově rozšířeny. Umožňují různé způsoby bezhotovostních plateb, výběr peněžních částek v hotovosti a další finanční transakce, které lze s jejich pomocí pohodlně uskutečňovat. Kromě nesporných kladů mají však platební karty i své negativní stránky, které jsou nejčastěji spojovány s možnostmi jejich zneužití, a tím obecně s jejich spolehlivostí.
Emitenti platebních karet se brání jejich zneužití různými způsoby, které lze rozdělit na dvě hlavní skupiny: technickou ochranu obdobnou technickým ochranám na „klasických“ dokladech a na ochranu elektronických údajů zakódovaných v elektronickém prvku platební karty.
První skupina ochranných prvků spočívá např. v umístění hologramu či kinegramu v ploše platební karty, použití speciálních tiskových technik (klopný efekt, giloš), použití speciálních podtisků, které znemožní přepsání podpisového pole na platební kartě (při přepsání podpisu se např. v podpisovém poli objeví slovo VOID, tj. neplatný), použití prvků viditelných pouze v dopadajícím ultrafialovém či jiném záření a další techniky, použité na základě rozhodnutí emitenta. Zařazovány bývají i utajované prvky, které jsou známy velmi omezenému okruhu osob, zpravidla pouze z okruhu nejvyššího managementu emitenta nebo jeho bezpečnostního pracoviště.
Do skupiny ochranných prvků fakticky patří i potřebné přesné dodržování normovaných rozměrů platebních karet, které je dáno mezinárodním standardem. Základním standardem, který určuje rozměry platební karty, je ISO 7810, přičemž délka karty je stanovena na 85,595 mm, šířka na 53,93 mm a její tloušťka na 0,76 mm. Povolené odchylky se pohybují řádově v setinách milimetrů. Stanoveny jsou i poloměry zakřivení rohů karty, dislokace magnetického proužku, dislokace případně použitého mikročipu a další. Karta odlišných rozměrů není příslušným snímacím zařízením akceptována.
Do uvedené skupiny ochranných prvků lze volně zařadit i embosované (protlačené, vytlačené) znaky, které mají převážně charakter písmen nebo číslic (ale i dalších znaků, jako jsou různé „hvězdičky“, geometrické obrazce, diakritická znaménka apod.). Embosované znaky jsou v platebních kartách, resp. v jejich nosiči z termoplastické hmoty vytvářeny působením tepelného zdroje, který má tvar požadovaného znaku (vyhřátá raznice potřebného tvaru) a vzhledově jsou tvořeny vystouplými znaky na lícové straně karty a naopak zahloubenými znaky na rubové straně karty. Nosič (základ) platební karty je až na výjimky tvořen termoplastickými hmotami (polyvinylchlorid nebo moderněji polykarbonát), které umožňují svými vlastnostmi při vhodném lokálním zahřátí vytvoření zmíněných znaků. Nosič platební karty může být (a v praxi běžně je) tvořen několika (třemi až šesti) navzájem barevně odlišnými vrstvami, které při vytvoření embosovaných prvků umožňují jejich barevnou odlišnost od převažující barvy podkladu karty (nejčastěji stříbřité, bílé nebo zlatavé barvy). Základní polotovar platební karty je nejčastěji vysekáván s potřebnou přesností z plátu speciální několikavrstvé plastické hmoty, méně často je odléván do formy (již zastaralý způsob zhotovování základu platební karty).
Nosič platební karty pochopitelně podléhá opotřebovávání při jejím používání, které se týká i opotřebení magnetického proužku (zejména opotřebovávání vzniklé při zasunování a vyjímání karty ze snímacího zařízení, ale také spojené s jejím umístěním v různých obalech, v nichž je platební karta přechovávána). Uplatňuje se i stárnutí a změna vlastností plastického materiálu a zvyšuje se tím riziko počtu odmítnutých (i když oprávněných) transakcí. Všeobecně se však uvádí, že doba technické použitelnosti platební karty je vždy mnohem delší než doba její platnosti (žádný finanční ústav nevystavuje platební karty s neomezenou dobou platnosti).
Druhá skupina ochranných prvků platebních karet se týká elektronických údajů, které jsou různými způsoby a na mnohdy značně odlišné technické úrovni v konkrétní platební kartě zakódovány. Z kriminalistického hlediska je tato skupina ochranných prvků obtížněji vyhodnotitelná, protože většinu z nich emitent z pochopitelných důvodů utajuje. V případě potřeby je spolupráce emitenta a kriminalisty nezbytná.
Platí, že elektronické údaje lokalizované na magnetickém proužku, případně nověji na mikročipu, musí být umístěny na přesně vymezeném místě rozměrově standardizované platební karty. Elektronické prvky včetně údajů v nich zakódovaných jsou na polotovar platební karty umisťovány dodatečně, až po vytvoření nosiče karty a umístění ochranných prvků první uvedené skupiny. Individualizace elektronicky kódovaných informací je prováděna až bezprostředně před konkrétním vydáním karty oprávněnému držiteli tzv. nahráním.
Platební karty mohou mít elektronicky i jinak nejrůzněji omezenou platnost, a to jak časovou (což je obligatorní), tak i místní (použitelné pouze v tuzemsku nebo i v zahraničí), nebo související s rozsahem, frekvencí a objemem povolených finančních transakcí. Příslušné informace mohou být někdy zjevné při pouhém pohledu na kartu (např. embosovaně uvedená doba platnosti), ale mohou být též zjistitelné pouze při vyhodnocení elektronického záznamu na kartě při jejím použití ve snímacím zařízení.
Obě skupiny ochranných prvků platebních karet umožňují pachatelům trestných činů páchání trestné činnosti.
Extrémní, ovšem stále v úvahu přicházející způsob spočívá v uplatnění tzv. „bílého plastu“ (anglicky analogicky označovaného jako White Plastic Crime), což není nic jiného, nežli zneužití atrapy platební karty bez jakýchkoliv ochranných prvků nebo elektronických údajů. Fakticky se jedná pouze o podložku z plastické hmoty, která svými rozměry odpovídá platební kartě, ale je opatřena embosovanými údaji (většinou s prvky písmen, číslic a znaků) vyřezanými z jiné karty a do falsifikátu (atrapy) platební karty vlepenými. Embosované údaje jsou převzaty z jiné, často odcizené platné platební karty nebo obdobné karty sloužící podobným, nikoliv však platebním účelům, jako jsou např. tzv. „věrnostní“ karty různých prodejních řetězců. Technicky přichází v úvahu i seříznutí vystouplých částí embosovaných znaků (např. skalpelem) a jejich přilepení na připravenou podložku.
Takový falzifikát lze uplatnit (ale pouze s vědomím nebo tichým souhlasem příjemce - prodavače, tedy nekorektního obchodníka) při koupi různého zboží v obchodech, které jsou vybaveny pouze (dnes již technicky zastaralými) čtečkami embosovaných údajů (někdy slangově nazývanými „žehličky“). Uplatnění zmíněných falzifikátů v bankomatech nebo jiném bankovním styku je fakticky vyloučeno zejména pro absenci elektronického prvku.
Platební karty jsou v současnosti opatřeny především magnetickými proužky, které v elektronické podobě zachycují veškeré potřebné údaje. Některé z údajů jsou „otevřené“, tedy nekódované, jiné jsou různými způsoby kódované a znemožňují tak - alespoň do určité míry - zneužití těchto karet. Struktura magnetických proužků, počet magnetických stop i jejich obsah jsou normalizovány. Oprávněný přístup k operacím s platebními kartami je vždy omezen zadáním příslušného číselného kódu (zpravidla čtyřmístného), který má za povinnost (ve svém zájmu) oprávněný uživatel udržovat v tajnosti (především tzv. kód PIN - Personal Identification Number).
Údaje fixované na magnetickém proužku však mohou být též poškozeny či zničeny působením vnějšího magnetického pole, zpravidla při neúmyslné manipulaci s těmito kartami v jeho blízkosti (může se jednat o odložení platební karty do blízkosti televizoru, radiopřijímače, videorekordéru, počítače, mikrovlnné trouby a dalších obdobných objektů, které za určitých podmínek a v určitém vyzařovacím úhlu produkují elektromagnetické záření, jež poškozuje údaje na magnetickém proužku). V úvahu přichází pochopitelně i úmyslné vystavení platební karty působení magnetického pole, zřejmě se ale nejedná o frekventovanou záležitost. Kartu pak zpravidla nelze úspěšně použít a hrozí i nebezpečí jejího zničení při opakovaných neúspěšných pokusech o finanční transakci (jak bývá v reglementech jednotlivých emitentů uvedeno).
Tento typ platebních karet je považován v současnosti již za technicky zastaralý a relativně snadno napadnutelný odborně kvalifikovanými pachateli trestných činů. V úvahu přichází i riziko nedovoleného kopírování údajů z magnetického proužku (např. ilegální kopírky zabudované do vstupních prostorů, které umožňují přístup k bankomatům, kopírky miniaturních rozměrů zneužívané pracovníky v restauracích, klubech a dalších podnicích, které akceptují příjem platebních karet, a další). Výhodou zmíněného typu platebních karet je však nízká výrobní cena i skutečnost, že naprostá většina doposud používaných snímacích zařízení (v bankomatech a jiných zařízeních) je přizpůsobena právě pro akceptaci těchto platebních karet.
Za podstatně dokonalejší, i když výrobně dražší, jsou považovány čipové karty, které obsahují uvedený mikroelektronický prvek, díky své relativně vysoké (a stále se zvyšující) paměťové kapacitě i možnostem složitého kódování umožňující i zaznamenání dalších údajů, které se týkají uživatele platební karty. Perspektivně se uvažuje i o podchycení údajů, které nemají bezprostřední vztah k finančním transakcím. Čipy znemožní kopírování a zneužívání platebních karet - což je současný názor odborníků. Jistě je problematické, zda tento optimismus vydrží i do vzdálenější budoucnosti.
Čipové karty se v současnosti zhotovují ve formátu EMV, na kterém se dohodly klíčové kartové asociace VISA a MasterCard. Hromadný přechod na tento typ platebních karet ovšem není jednoduchá a zejména laciná záležitost. V tuzemsku se s převodem staršího typu platebních karet na karty čipové počítá v průběhu několika následujících let. Uvádí se, že v tomto směru je nejdále zřejmě Velká Británie. Z Francie jsou známy statistiky, které prokazují, že zavedením čipových karet a omezením používání karet s magnetickým proužkem poklesl až pětkrát počet trestných činů spáchaných zneužitím platebních karet.
Čipové karty umožní i finanční transakce bez zadání kódu PIN, případně je uskuteční pouze na podkladě podpisu apod. To bude záviset na úvaze bankovních ústavů a jimi stanovených kritérií. Další výhodou čipových karet je skutečnost, že je lze využít pro řadu dalších aplikací. Mohou např. sloužit i jako elektronická peněženka, uchovávat nejrůznější informace o svém držiteli, fungovat jako telefonní karta, poskytovat informace o vztahu držitele ke konkrétním obchodům a v nich uplatňovaných věrnostních slevách a mnohé další. Perspektivy jsou zřejmě omezeny pouze lidskou představivostí.
Z organizačních i ekonomických důvodů se uvažuje o přechodném období, během kterého budou používány tzv. hybridní karty, tj. karty, které budou mít současně magnetický proužek i čip. Takové karty budou akceptovatelné jak „starými“ snímacími zařízeními, tak i „novými“, která budou určena pouze pro snímání údajů z čipových karet. V každém případě se bude jednat pouze o přechodné časové období, přičemž se odhaduje, že v tuzemsku by toto období mohlo skončit přibližně v roce 2008.
Zneužívání platebních karet lze uskutečnit řadou postupů, které se pochopitelně neustále mění v souvislosti se znalostmi pachatelů trestných činů a jejich technickými možnostmi. Napadnutelné jsou obě skupiny ochranných prvků uvedených v předchozím textu. Bez ohledu na možnost taxativního výčtu možných způsobů zneužití platebních karet uvádíme v následujícím textu nejtypičtější způsoby, se kterými se tuzemská, ale i zahraniční kriminalistická praxe setkává.
Posouzení padělaných nebo pozměněných platebních karet podle technických ochran obdobných technickým ochranám „klasických“ dokladů nebývá znalecky obtížné. Takto pozměněné nebo padělané platební karty bývají i pro laiky často již vizuálně podezřelé a snadno zpochybnitelné i bez specializovaných znalostí, pokud má příjemce alespoň elementární znalosti o jejich pravém (oficiálním) vzhledu a dále má možnost mít inkriminovanou platební kartu alespoň krátce fyzicky k dispozici (např. pro potřeby překopírovávání potřebných finančních údajů pro platební operace při bezhotovostních platbách v obchodech, restauracích apod.). Skutečností ovšem je, že při vyšším obratu platebních karet může příjemce (obdobně jako při příjmu papírových platidel) zjevný falzifikát přehlédnout.
Především pro statistické účely (následně i pro účely prevence trestné činnosti) jsou takto pozměněné nebo padělané platební karty děleny (analogicky jako „klasické“ doklady) do pěti tříd nebezpečnosti, které postupně zahrnují velmi nekvalitní (neumělé) padělky až padělky velmi nebezpečné z hlediska pohledu příjemce.
Za nejméně kvalitní jsou považovány již zmíněné „bílé“ plasty, které fakticky neobsahují ani „klasické“ ochranné prvky a již vůbec ne prvky elektronického zabezpečení. Existenci klasických ochranných prvků lze, alespoň primitivně, nahradit různými nálepkami, nápisy, jednoduchými tiskovými technikami, vyrytými údaji apod., které mají evokovat vzhled pravé platební karty. V úvahu přichází i změna původních embosovaných údajů, které se působením tepelného zdroje (po změknutí plastového nosiče) vyhladí a umožní následnou tvorbu nových (padělaných) embosovaných údajů. Technologie úpravy ovšem není jednoduchá a zpravidla jsou po tomto zásahu patrné i změny v povrchu nosiče platební karty (obtížně vysvětlitelné barevné změny v těsné blízkosti embosovaných údajů nebo zdeformování povrchu platební karty v blízkosti původních údajů, příp. jinde v ploše nosiče karty). Může dojít i ke změně rozměrů nosiče platební karty, které přesahují tolerované odchylky, s následnými problémy jejich uplatnění ve snímacím zařízení. Uvedený způsob padělatelské techniky je též nazýván vyhlazení - ražení.
Trestná činnost páchaná oprávněným držitelem platební karty se většinou projevuje ve dvou druzích. V prvním případě se jedná o insolvenci (platební neschopnost) držitele. Fakticky se ze strany držitele jedná o předem připravený podvod. Platební kartu (nejčastěji kreditního typu) využívá tak, že přečerpá zůstatek na účtu a následně nehodlá vzniklé dluhy uhradit. Odhalení pachatele zpravidla nečiní potíže. Preventivně se těmto problémům emitenti platebních karet brání pečlivým vyhodnocením solventnosti žadatelů o vydání platební karty i využíváním interních databází „problémových klientů“.
Druhý druh trestné činnosti lze charakterizovat jako tzv. simulovanou krádež - ztrátu platební karty. Podstatou je simulovaná krádež nebo ztráta platební karty, kterou držitel stanoveným způsobem emitentovi ohlásí, ale kartu používá dále, uskutečňuje nekorektní operace, které přičítá fiktivnímu pachateli. Neoprávněné finanční operace jsou ovšem možné pouze po omezenou dobu (většinou do doby blokace platební karty, která je v řádu hodin), případně tzv. podlimitními transakcemi, které není potřebné autorizovat. Z trestněprávního hlediska se opět jedná většinou o podvod. Jednotliví emitenti si pro tyto možnosti zneužití platebních karet stanovují vlastní, mnohdy rozdílná kritéria.
Trestná činnost spáchaná neoprávněným držitelem platební karty má několik aspektů. Může se jednat o nepoctivého nálezce platební karty, který ji zneužije před jejím zablokováním např. využitím platného PIN kódu, který u platební karty nalezl (hrubá neopatrnost legálního vlastníka platební karty), především výběrem hotovosti z bankomatu. V úvahu přichází zneužití platebních karet rodinnými příslušníky nebo blízkými osobami (kteří znají PIN kód karty, příp. i další nutné individualizační údaje). Motivem nemusí být pouze majetkový prospěch, ale i „řešení“ různých vzájemných neshod. Trestní stíhání může být ovšem (v konkrétních případech) znemožněno odepřením souhlasu poškozeného.
Podstatně kvalifikovanější trestná činnost přichází v úvahu (při znalostech mechanismů fungování platebních karet) ze strany zlodějů nebo překupníků platebních karet. Tito pachatelé disponují velmi dobrými znalostmi o aplikačních možnostech platební karty a také o obchodních místech, kde lze tyto karty konkrétně uplatnit, v úvahu berou často i různá zabezpečení prostoru, ve kterém hodlají nelegální operaci uskutečnit (kamerové systémy a další).
Případy tzv. horkých krádeží, tj. krádeží platební karty, kterou ještě oprávněný držitel nezaregistroval, vedou často k odčerpání značných finančních částek z účtu držitele platební karty, a to zvláště v případech, kdy má pachatel současně k disposici i nějaký osobní doklad poškozené osoby (např. občanský průkaz, cestovní pas). Riziko neoprávněného výběru vyšších finančních částek nebo finančních transakcí se zvyšuje se speciálním charakterem platebních karet (např. tzv. stříbrné, zlaté či diamantové platební karty vydávané zvláště solventním zákazníkům, kteří mohou mnohdy při jejich užívání přecházet i do značných debetů). I po následné blokaci platební karty lze však mnohdy uskutečňovat drobnější, podlimitní finanční transakce (jak již bylo uvedeno), a to mnohdy s vědomím a spoluúčastí nekorektních obchodníků. Odcizené platební karty lze dokonce v některých případech (po využití předcházejících možností) i dodatečně zpeněžit jejich odevzdáním u emitenta a inkasovat částku za jejich navrácení jako karet „nalezených“.
Do zmíněné kategorie trestné činnosti patří i forma krádež - navrácení. Název napovídá, že po odcizení platební karty je oprávněnému držiteli následně vrácena, ovšem za podmínek, kdy oprávněný držitel o krádeži neví, a tedy ani netuší, že s jeho platební kartou bylo nelegálně nakládáno, a proto neuskutečnil kroky k jejímu zablokování. V období, kdy platební kartu nemá oprávněný držitel k disposici, dochází k nelegálním výběrům z účtu, překopírování elektronických údajů (tzv. skimming) nebo k opsání identifikačních údajů. Poškozená osoba se o nedovoleném použití platební karty mnohdy dozví až ze zaslaného výpisu z účtu a případné následné reklamace bývají značně problematické.
Do zmíněné skupiny trestné činnosti s platebními kartami lze začlenit i tzv. podvodné žádosti, jejichž podstatou je skutečnost, že pachatel k žádosti o vydání platební karty předloží pozměněné nebo padělané osobní doklady. V případě úspěchu je vydána platební karta neexistující osobě, jejíž následná identifikace je nemožná nebo velmi obtížná.
V úvahu přichází také zneužití nedoručené platební karty, které lze uskutečnit v případech, kdy emitent platební karty ji zasílá držiteli poštovním stykem. V těchto případech, které jsou zřejmě v praxi ustupující, zasílá emitent odděleně platební kartu a příslušný PIN kód. Protože platební karta nemá podepsaný (vyplněný) podpisový proužek, naskýtá se pachateli možnost proužek podepsat a kartu zneužít. V současnosti je ovšem jednoznačně preferováno osobní převzetí platební karty na příslušném výdejním místě, případně je požadována telefonická zpětná kontrola o úspěšném poštovním předání platební karty včetně uvedení hesla, které bylo mezi emitentem a držitelem karty domluveno při sjednání smlouvy. V opačném případě je platební karta blokována a nezpůsobilá k provádění příslušných transakcí.
Zneužití platebních karet je možné i ze strany obchodníků. Často se jedná o tzv. přepsané prodejní doklady. Uskutečnit tento způsob lze pouze s embosovanými platebními kartami, pokud jsou jejich údaje snímány zařízením zvaným imprinter (slangově již zmíněnou „žehličkou“). Imprinter je fakticky mechanické zařízení, které vytvoří otisk (kopii) platební karty na papírový předtisk a zároveň na něm uvede identifikaci obchodního místa. Z této v podstatě mechanicky provedené transakce se vyhotovuje ve třech vyhotoveních pokladní doklad, který po autorizaci podpisem je v jednom výtisku předán kupujícímu, druhý si pro své vyúčtování ponechává obchodník a třetí výtisk je zaslán zúčtovacímu bankovnímu domu k provedení příslušné finanční transakce. Obchodník může nelegálně upravit výši zaplacené částky na dokladu, který si ponechá pro vyúčtování, i na dokladu, který zasílá k zúčtování příslušnému bankovnímu domu (pochopitelně směrem k vyšším finančním částkám). V případech problémů a reklamací, pokud již plátce nemá kopii dokladu k disposici (po její ztrátě, odhození apod.) se dostává do situace důkazní nouze a jeho, byť oprávněné nároky jsou problematizovány.
Ze strany obchodníků přicházejí v úvahu i další případy trestné činnosti s platebními kartami, z nichž mezi významnější patří např. vícenásobné otisky. Pachatel trestné činnosti (obchodník) opakovaně neoprávněně „přežehlí“, přesněji zkopíruje údaje z platební karty na předtisk účtenky - to mu nechtěně umožní oprávněný držitel platební karty např. tím, že platební kartu ztratí ze svého dohledu (bez fyzické kontroly ji např. předá účtujícímu číšníkovi). Následně po úpravě finanční částky na některé bianco kopii pachatel doplní dalším „žehlením“ identifikační údaje o obchodním místě, účtenku doplní „pravým“ podpisem držitele a předá ji k proplacení příslušnému bankovnímu domu. Prevence této trestné činnosti je zřejmá - neponechávat platební kartu bez fyzické, především vizuální kontroly, tedy neponechávat ji z dohledu oprávněného držitele. Přesto se lze v praxi setkat s různými případy, kdy obchodník, který s platební kartou nakládá, využívá různé legendy k tomu, aby ji měl alespoň na krátký časový interval k disposici bez kontroly oprávněného držitele, přičemž tyto legendy budí mnohdy velmi důvěryhodný dojem (např. záminky týkající se technicky nekvalitního záznamu z platební karty, který je třeba zopakovat, potřeba upřesnění některých identifikačních údajů, potřeba úpravy nebo opravy poškozeného snímacího zařízení a další).
Zmíněné možnosti páchání trestné činnosti nejsou jistě jediné, se kterými se lze v kriminalistické praxi setkat.
Závažným druhem trestné činnosti s platebními kartami je tzv. skimming. Jedná se o způsob páchání trestné činnosti, který vždy vede (ovšem různými cestami) k vytvoření padělku platební karty. V současnosti je považován za jednu z nejnebezpečnějších i nejzávažnějších forem páchání trestné činnosti s platebními kartami. Skimming se skládá postupně z několika dílčích kroků, které na sebe logicky navazují. V první fázi dochází k nelegálnímu (fakticky latentnímu) zkopírování záznamu z magnetického proužku platební karty, a to ve formátu 1 : 1, včetně zkopírování zakódovaných údajů. K tomu jsou využívána miniaturní zařízení, která lze mnohdy skrýt v ruce (při platbách v obchodech či restauracích) nebo jsou ilegální (duplicitní) součástí vstupních dveří, které umožňují přístup k bankomatům (zájemce o služby bankomatu může vstupní dveře do příslušného prostoru otevřít pouze uplatněním platební karty - jejím „protažením“ čtecím zařízením). Paměťová kapacita uvedených zařízení umožňuje záznam 100 až 200 kompletních údajů z platebních karet (vývoj v tomto směru pochopitelně pokračuje). K tomuto zkopírování dochází v případech (již výše zmíněných), kdy držitel platební karty nemá přehled o jejím pohybu nebo nemá bez použití platební karty přístup k příslušnému bankovnímu terminálu. Vlastní operace trvá řádově sekundy.
Ve druhé fázi provede pachatel zkopírování nelegálně získaných údajů pomocí počítače a příslušného softwaru na pevný disk počítače. V konečné (třetí) fázi „nahraje“ pachatel údaje z počítače na bianco vytvořenou platební kartu opatřenou příslušným magnetickým proužkem. Může se jednat o „bílý plast“, ale i o platební karty (nejčastěji odcizené nebo nalezené), které vykazují všechny atributy platné platební karty, z níž byly ovšem původní elektronické údaje odstraněny a nahrazeny údaji novými.
Pachatelé trestné činnosti využívají k jejímu uskutečnění i provoz bankomatů. Za bezkontaktní způsob získávání utajovaných informací zejména o kódu PIN lze považovat sledování držitele platební karty a jeho zadávání uvedeného kódu (prevencí je neprovádět transakce v blízké přítomnosti neznámé osoby - obecně trvat na dodržování diskrétního odstupu další osoby od bankomatu při provádění finanční transakce). Za kvalifikovanější způsob lze považovat instalaci utajených miniaturních televizních kamer, které zaznamenávají pohyb prstů a stisk jednotlivých kláves bankomatu při zadávání kódu PIN.
Bankomaty jsou chráněny před napadáním pachateli trestných činů i mechanickými zabezpečovacími prvky. Protože bankomaty vždy obsahují značné finanční částky v hotovosti, je nezbytné jejich zabezpečení před odcizením či násilným otevřením. Tento požadavek se řeší jejich vysokou hmotností (většinou 700 - 1 000 kg), mechanickou odolností vnějších ploch (analogie s trezory) i pevným připojením ke stavebnímu podkladu, které je přístupné až po překonání trezorové části. Běžně je využívána elektronická signalizace, která zprostředkovává na příslušné pracoviště (policejní útvar nebo pult centralizované ochrany různých bezpečnostních služeb) informaci o neoprávněné manipulaci s bankomatem.
Bankomaty mohou však fungovat de facto i jako prostředek ke zneužití platebních karet. Způsobů takového zneužití je řada, dále uvádíme pouze omezený výběr možností:
Podvodná jednání spojená s platebními kartami vedou k vysokým finančním ztrátám jak na straně klientů, tak emitentů. Publikované údaje zřejmě nekorespondují s realitou, např. i proto, že emitenti platebních karet nemají z různých důvodů zájem o zveřejnění skutečné výše ztrát. I tak se ovšem zveřejněné a odhadované ztráty pohybují řádově ve stovkách milionů anglických liber ročně. Nesporně jsou průběžně prováděna preventivní organizační a technická opatření s cílem omezení ztrát, ale nikdy nelze vyloučit možnost nového, dosud neznámého způsobu páchání trestné činnosti s platebními kartami.
Autoři se zabývají aktuální problematikou možného zneužívání platebních karet. Charakterizují platební karty vydávané různými emitenty, ale splňující požadavky kladené mezinárodními normami na velikost, tvar a provedení karet. Upozorňují na způsoby zneužívání platebních karet, počínaje způsoby primitivními až po velmi kvalifikované zásahy do elektronických údajů zakódovaných v elektronickém médiu (magnetických proužcích nebo mikročipech) platebních karet. Popisují též různé způsoby a provedení podvodů s platebními kartami. Jsou zmíněny i nové trendy v oblasti platebních karet, které by měly zabránit nebo alespoň podstatně ztížit možnosti jejich zneužívání. Podklady pro článek byly převzaty z tuzemské i zahraniční policejní praxe.
The authors analyse the current problem of a possible misuse of bankcards. They characterise bankcards of various issuers, which fulfil the requirements of international regulations as to size, shape, and method of production. They point to ways in which bankcards can be misused, from the primitive ones to highly qualified interventions into electronic data encoded in the electronic medium (magnetic stripes or microchips) of the various bankcards. The authors also describe various forms of fraud that use bankcards. They also mention new trends in the segment of bankcards, which intended to prevent, or at least significantly complicate the possibilities of their misuse. The article is based on police practice in the Czech Republic and abroad.
Die Autoren beschäftigen sich mit der aktuellen Problematik des möglichen Missbrauchs der Zahlungskarten. Sie charakterisieren die Zahlungskarte, die verschiedene Emitenten herausgeben, die aber alle Ansprüche auf Grösse, Form und Ausführung erfüllen. Sie machen auf die Methoden des Kartenmmissbrauchs, von den primitiven bis auf sehr qualifizierte Eingriffe in die elektronischen Daten aufmerksam, die im elektronischen Medium in den Zahlungskarten (in magnetischen Streifen oder Mikrochips) kodiert sind. Sie beschreiben verschiedene Methoden und Handhabungen der Betrüge mit Zahlungskarten und auch neue Trends mit ihnen, die verhindern oder mindestens wesentlich die Missbrauchsmöglichkeiten komplizieren sollten. Die Artikelsunterlagen stammen aus der Innlands als auch Auslandspolizeipraxis.