Vůdčí právní ideje trestního řízení, kterým toto postavení přisuzuje zákon (v mnoha případech samotná Ústava a Listina základních práv a svobod) a na nichž je trestní řízení jako celek vybudováno, označujeme za základní zásady trestního řízení a ty jsou zejména vymezeny v ustanovení § 2 TrŘ. Přestože základní zásady tvoří nedílnou jednotu a takto by měly být posuzovány, jakož i prezentovány navenek, v každém období, současnost nevyjímaje, se pozornosti těší zpravidla jen některé z nich. Není potřeba zdůrazňovat, že aktuálním stěžejním tématem laické a rovněž odborné veřejnosti je zásada rychlosti trestního řízení, která je také obsahem několika níže rozvedených poznámek.
Není podstatou blíže teoreticky rozvádět problematiku základních zásad trestního řízení, potažmo jednu z nich - zásadu rychlosti trestního řízení - neboť v této rovině se odkaz na komentář trestního řádu2) jeví být dostatečný. Hodlám však reagovat na článek doc. JUDr. Jiřího Jelínka, CSc., publikovaný pod názvem Zásada rychlosti trestního řízení v časopisu Kriminalistika č. 1/2003. Můj cíl není recenze, ale ponejvíce několik poznámek k této stati a naznačení jistých sporných momentů, přičemž i ty by mohly vést k dalším podnětům na téma tolik diskutované.
S obsahem naznačeného článku se v zásadě ztotožňuji, neboť tvoří povětšinou kompaktní a vyváženou úvahu nad problémem. Dle mého názoru se autorovi především podařilo vymezit zásadu rychlosti trestního řízení s odkazem na konkrétní ustanovení platné právní úpravy a současně poukázat na určité potíže, se kterými se praxe orgánů činných v trestním řízení v souvislosti s uvedeným tématem potýká.
I když je můj dojem z textu pozitivní, přece jen si dovolím jistou úvahu (polemiku) nad některými závěry autora článku, jež se dají shrnout takto:
Z určitého úhlu pohledu lze polemizovat s tím, že zvláštní sankce za porušení zásady rychlosti trestního řízení v platné právní úpravě neexistuje, jelikož jsem přesvědčen, že české trestní právo spojuje s uplynutím času (délkou trestního řízení) konkrétní následky, které se promítají do institutů, jakými například jsou: promlčení trestního stíhání, zánik nebezpečnosti činu pro společnost, promlčení výkonu trestu apod. Z této kategorie je bezpochyby nejtypičtější institut promlčení trestního stíhání (§ 67 a § 67a TrZ) a je mu věnován následující stručný výklad.
Při promlčení trestního stíhání zaniká trestní odpovědnost pachatele trestného činu uplynutím doby stanovené zákonem, přičemž důvody jsou zejména hmotněprávní, jelikož uplynutím času postupně slábne či zcela zaniká potřeba trestněprávní reakce na trestný čin, a to jak z hlediska generální, tak individuální prevence, podpůrně zde působí také důvody procesní.3)
Pomineme-li povětšinou výjimečné případy, kdy je promlčení vyloučeno (§ 67a TrZ), pak platí, že je uzákoněna promlčecí doba dvacet, dvanáct, pět a tři roky - § 67 odst. 1 písm. a) až d) TrZ - v závislosti na typové nebezpečnosti trestného činu pro společnost. § 67 odst. 3 TrZ pak vymezuje, kdy se promlčení trestního stíhání přerušuje, což má za následek to, že dosud proběhlá promlčecí doba ztrácí z hlediska promlčení význam a promlčecí doba jako taková začíná běžet znovu (srov. odst. 4 téhož ustanovení). Jedním z důvodů přerušení promlčení trestního stíhání je „aktivita“ orgánů činných v trestním řízení vyjádřená zákonnou dikcí „promlčení trestního stíhání se přerušuje sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele“ (§ 67 odst. 3 písm. a) TrZ).
Z jazykového výkladu ustanovení § 67 odst. 3 písm. a) TrZ a posléze vycházeje z opaku se podává, že pokud nedojde ke sdělení obvinění (od 1. 1. 2002 k zahájení trestního stíhání či přesněji k doručení usnesení podezřelému o zahájení trestního stíhání - § 160 odst. 1 a odst. 2 TrŘ), a především pak nejsou-li činěny po tomto mezníku úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřující k trestnímu stíhání pachatele, pak dojde k promlčení trestního stíhání. Jediným možným ze zákona v úvahu přicházejícím důsledkem promlčení je aplikace ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) TrŘ, tedy že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno.4)
Závěr je takový, že čas, v daném případě délka trestního řízení, ve spojení s konáním či nekonáním orgánů činných v trestním řízení hraje velmi významnou roli. Tvrdím tedy, že z pohledu institutu promlčení tak, jak je koncipován v trestním řádu, můžeme hovořit o jistém druhu sankce za porušení zásady rychlosti trestního řízení, byť se uplatní ve specifických situacích.
Kloním se ke stanovisku, že porušení práva projednat věc v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy nezakládá samo o sobě za následek jako sankci povinnost zastavit trestní stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) TrŘ, nicméně fakultativní užití naznačeného postupu by nemělo být dle mého názoru zcela zavrhováno. Dokáži si totiž představit případy, kdy trestní stíhání konkrétní osoby není ukončeno v přiměřené lhůtě, současně nedošlo k promlčení trestního stíhání, ačkoli od zahájení trestního stíhání bez zavinění obviněného (obžalovaného) uplynula doba delší, než je kvantifikováno v ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) až d) TrZ, resp. uplynula doba srovnatelná, a konečně i postup dle § 172 odst. 2 písm. c) TrŘ (viz sub C) nebo jakýkoliv jiný postup, který by „fakticky ukončil“ trestní stíhání, není možný, resp. neexistuje. Pokud takováto situace nastane a bude nepochybné, že se právo státu na trestní stíhání pachatele dostalo do zcela extrémního rozporu s právem obviněného na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě5), pak by zastavení trestního stíhání dle § 11 odst. 1 písm. j) TrŘ per analogiam mělo být na místě.
Není pochyb o tom, že odkaz na již zmiňovaný § 11 odst. 1 písm. j) TrŘ vzbuzuje nemálo pochybností z hlediska přiléhavosti, na druhé straně fakt, že trestní řád nemá výslovné ustanovení, které by představovalo reálnou garanci dodržení Úmluvy, by nemělo znamenat, že nelze Úmluvu aplikovat, zvláště pak, když je bezprostředně závazná a má přednost před zákonem.6)
Pro ilustraci citlivosti problému uvedu velmi stručně jeden příklad z praxe Krajského soudu v Ostravě. Jde o trestní věc obžalovaných Ing. L. F., Ing. V. P. a Ing. L. R. stíhaných pro trestný čin zkrácení daně podle § 148 odst. 1 a odst. 3 TrZ, jehož se měli dopustit v době od 29. 8. 1991 do 22. 1. 1992 neodvedením daně z obratu v částce téměř 14 mil. Kč. Trestní stíhání bylo zahájeno 28. 5. 1992, dne 23. 9. 1993 podána obžaloba, usnesením krajského soudu ze dne 2. 3. 1994 byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření, nová obžaloba pak byla podána 9. 6. 1995.
Soud prvního stupně svým usnesením ze dne 25. 2. 2002 sp. zn. 32 T 14/95 trestní stíhání všech obžalovaných zastavil z důvodu § 11 odst. 1 písm. j) TrŘ a konstatuje, že po deseti letech je věc prakticky na počátku, když pro její projednání by bylo nutno provádět kompletní dokazování před soudem opakovaně z důvodu změny složení senátu. Bylo zdůrazněno, že žádný z obžalovaných nenese vinu na době trvání trestního řízení. Stížnost státního zástupce proti tomuto rozhodnutí byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2002 sp. zn. 1 To 48/2002 podle § 148 odst. 1 písm. c) TrŘ zamítnuta, avšak na podkladě dovolání nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obžalovaných byla podle § 265k odst. 1 TrŘ obě výše citovaná rozhodnutí usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 10. 2002 sp. zn. 6 Tdo 578/2002 zrušena a soudu prvního stupně přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konečně v prosinci 2002 obžalovaní reagují podáním ústavní stížnosti a napadají právě usnesení Nejvyššího soudu ČR, přičemž Ústavní soud ČR usnesením ze dne 8. 7. 2003 sp. zn. II. ÚS 32/03 ústavní stížnost zamítá.
Tuto úvahu autora článku akceptuji, byť s jistými výhradami.
První poznámka představuje doplnění myšlenky, jelikož původní text může působit dojmem, že užití § 172 odst. 2 písm. c) TrŘ je možné pouze v přípravném řízení (o jiném stadiu trestního řízení není explicitně pojednáno), když navíc ustanovení § 172 odst. 2 TrŘ je takto uvozeno - státní zástupce může trestní stíhání zastavit. I když je zmíněný postup jen konstatován, a to patrně jako varianta, která nastává nejdříve, tj. ještě v přípravném řízení, dovolím si navázat a zdůraznit, že nesmíme opomíjet část třetí trestního řádu, tedy řízení před soudem. Ustanovení § 188 odst. 2 (obdobně § 314c odst. 1 písm. b), § 223 odst. 2, § 231 odst. 1 a § 257 odst. 1 písm. c) TrŘ totiž hovoří jasně a vyplývá z nich, že
Popsaný postup je proto samozřejmě možný v přípravném řízení, ale lze jej bezpochyby uplatnit také v řízení před soudem, a to bez ohledu na to, zda soud rozhoduje v rámci předběžného projednání obžaloby, v hlavním líčení nebo mimo ně, a může jej činit jak soud nalézací, tak soud odvolací.
Druhým problémem je otázka reálného „využití“ institutu fakultativního zastavení trestního stíhání z důvodu vymezeného v § 172 odst. 2 písm. c) TrŘ, jelikož toto ustanovení má postihovat zejména případy trestných činů menší nebezpečnosti pro společnost; navíc, a možno říci především, je nutno vždy velmi pečlivě posuzovat okolnost, která musí být současně splněna, a to chování obviněného po spáchání trestného činu. Z tohoto pohledu nejde pouze o vedení řádného života po spáchání protiprávního jednání, jehož se rozhodování ve smyslu § 172 odst. 2 písm. c) TrŘ týká, ale také nebude zásadně možné zastavit z tohoto důvodu trestní stíhání v případech, pokud by obviněný popíral svou trestnou činnost. V praxi to znamená, že obviněný trestnou činnost dozná nebo alespoň bude elementárním způsobem s orgány činnými v trestním řízení spolupracovat a svou vinu nepopírá, aby bylo možno naznačený postup využít. Je pak ale nasnadě, že u takovýchto případů je z povahy věci téměř vyloučeno, aby trestní stíhání trvalo tak extrémní dobu a nebylo v adekvátním časovém intervalu ukončeno.
Za největší pozitivum textu článku osobně považuji pasáž7), která se na první pohled může jevit notorietou, je však zejména mediálně a bohužel i ústy mnoha politiků (včetně zákonodárců) opomíjena. Dotýká se faktu, že zásada rychlosti trestního řízení je sice podstatná, ale není vedoucím principem trestního řízení a její konkrétní uplatnění v trestním řízení je ovlivněno vztahem k ostatním základním zásadám, či jinak, nejde o pravidlo absolutní povahy, které by mohlo a mělo převážit jiné požadavky na orgány činné v trestním řízení.
Posledním, avšak neméně důležitým, ba dokonce elementárním a limitujícím faktorem, který na tomto místě poněkud nad rámec zmiňuji, je požadavek souladu mezi dikcí zákona a možností jeho naplňování z hledisek finančního, materiálního a personálního zabezpečení. Nebudou-li k dispozici v potřebném počtu policejní složky, zejména pak kvalitní policejní radové, nebudou-li na všech úrovních dostatečné počty státních zástupců a soudců, bude-li u některých soudů scházet dostatek kvalifikovaného administrativního aparátu, nebude-li dostatek beze zbytku vybavených jednacích síní, nebudou-li přísedící dostatečně honorováni..., pak lze jen stěží očekávat bezbolestné naplnění cílů, které před orgány činnými v trestním řízení stojí, dodržení zásady jeho rychlosti nevyjímaje, byť by legislativa byla ideální.