| Kriminalistika čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi |
ročník XXXVI2/2003 |
Sekta, sektářství, dva pojmy, které jsou čas od času nesprávně spojovány s církví. Lze ale ve skutečnosti „sektu“ definovat a zobecnit charakteristické rysy tak, aby byly obecně použitelné? Slovo sekta je ve většině případů veřejností významově chápáno jako nebezpečná skupina fanatiků. Pod tímto dojmem si tedy lidé většinou představí totalitní a náboženskou skupinu, která tvrdí, že jen ona je ta „jediná pravá“, s tím, že tato společnost velmi negativně ovlivňuje osobnost nebo zdraví člověka a snaží se mu vštípit některé extrémní zásady nebo rituály.
Ne každá sekta však musí být radikální, nebezpečná a dokonce nemusí být ani skupinou náboženskou. Označení sekta se stalo synonymem pro špatnou a nebezpečnou skupinu, a je tedy mezi širokou veřejností špatnou nálepkou, čehož se dá samozřejmě i velice snadno zneužít k označení skupin, které nejsou sektami v tomto smyslu. Vzhledem k tomuto významovému paradoxu v českém jazyce je termín sekta nahrazován jiným, zejména souslovím „alternativní náboženské hnutí“.
Veřejnost i přes některé obavy naznačené v úvodu existenci sekt příliš nevnímá. Sporadicky se o sektách dozvídá ze sdělovacích prostředků, a to v několika málo případech, kdy činností sekt bylo poškozeno psychické zdraví jednotlivců nebo v případech, kdy činností sekt byly ohroženy osobní svobody občanů, kteří se však svých svobod v sektě vzdali „dobrovolně“. Pro většinu sekt jsou charakteristické extrémní názory na život, společnost, vztah mezi lidmi, na chápání dobra a zla apod. Hlavní důvod, proč je náboženským sektám věnována pozornost, je potenciální nebezpečí plynoucí z psychické manipulace s jednotlivcem, které může být nebezpečné zejména pro mladého člověka.
Sekty se vyznačují rozmanitým sociálně problémovým jednáním, v některých ojedinělých případech mají snahu zasahovat do fungování společnosti a dokonce některé sekty mají sklon k násilným jednáním v podobě hromadných sebevražd nebo i teroristických akcí. Sekty jsou chápány značně odlišně, např. jako organizace či skupiny různého charakteru a zaměření působící v rozmanitých sférách života. V obecné rovině však jde zpravidla o organizace, které mohou porušovat práva občanů na svobodné rozhodování i nakládání s hmotnými statky a v některých případech i se životem.
Vedle termínu sekta bývají používány i termíny kult, netradiční náboženství, alternativní religiozita, nekonvenční náboženské hnutí, nové náboženské směry nebo hnutí, na akademické půdě se nejvíce ujal pojem nové náboženské směry. Pro určité zjednodušení budu dále používat pouze termínu sekta, byť jsem si vědom, že ne zcela přesně vystihuje určité roviny chápání problému. Autor Hassan označuje sekty za zhoubné kulty,1) které se liší od běžné společenské či náboženské skupiny tím, že nutí své členy setrvávat ve skupině přemlouváním, nátlakem nebo jinými nepřípustnými způsoby ovlivňování.
Studiu sekt a nových náboženských směrů se věnuje řada odborníků; z našich nejznámější jsou PhDr. Vojtíšek2) a doc. Novotný.3) Badatele tohoto oboru zájmu lze rozdělit do dvou základních skupin. První skupina sleduje učení náboženské společnosti a její vztah k hlavní církví a církvím ostatním. Zmíněná skupina odborníků (sektuologů) klade důraz především na to, zda se sledovaná společnost nějakým výrazným způsobem odlišuje od tradiční církve a je-li státem registrovaná či tradiční církví uznávaná. Samozřejmě sledují i učení společnosti.
Druhá skupina sektuologů, podle mého názoru serióznější, sleduje předem určené charakteristiky společnosti, které by mohly znamenat, že určité společenství může být sektou, a stejně jako první skupina i které vlivy, tradice a učení sekta má v souvislosti s tím, jak dále ovlivňují zdraví a psychiku jednotlivce i společnosti. Důraz je kladen především na míru potenciálně nebezpečných a nedemokratických znaků, které tuto skupinu jako sektu mohou určovat.
Jedním ze znaků nasvědčujících závěru, že se jedná o sektu, je, že sledovaná společnost má totalitární zřízení (např. některá z osob dosáhne úplného vlivu nad společností), dále je hierarchická, má tedy pevně danou strukturu stupňů vedení a nižší stupně většinou nemohou (demokraticky) ovlivňovat ty vyšší, pouze jaksi přijímají „rozkazy“. Doc. Novotný uvádí jako jeden z důležitých znaků to, že sekty zneužívají náboženství či přesvědčení k prospěchu organizace.
Některé tyto znaky však mohou mít třeba i zájmové skupiny, proto jsou mezi sekty některými znalci včleňovány i nenáboženská společenství nebo ne zcela náboženské (pseudonáboženské) skupiny. V určitých případech tedy označení sekta může být zavádějící. Např. vědci takto mohou označit i církev, která vznikla např. v nedávné době, je málo početná a není oficiální církví uznaná a státem legalizovaná. Přesto tato církev může být „duchovně pokrokovější“ než církev tradiční. Znaky sekt se mohou prolínat a nemusí být vždy všechny zastoupeny, proto v konečném hledisku vždy záleží na sektuologovi, koho za sektu označí a koho ne.
Výraz sekta byl během našeho století definován různě, především v období 50. let minulého století, kdy světská média začala zkoumat různé skupiny a označovat je za kulty pro jejich svérázné praktiky. Časopis Time (3. září 1951, s. 51) nazval sektou stoupence tehdy populární knížky L. Rona Hubbarda „Dianetics“ (dianetika, která je základní „filozofií“ pro scientology). Bylo to dva roky před jeho zaregistrováním jako scientologa.
Psychologové se pokoušejí definovat sektu jako skupinu, která mění jednání jednotlivce a jeho psychologický pohled na život. Sociologové definují sektu jako skupinu, která vybočuje z norem dané společnosti. Úsilí jedněch i druhých však opomíjí to, co je základem všech sekt, a to je jejich forma teologie.
S označením sekta se velmi úzce pojí kult. Kult pochází z latinského cultus, což doslovně znamená uctívání nebo prokazování vážnosti (já zde užívám výrazu sekta vzhledem k tomu, že slovo kult se u nás příliš neužívá). Kultem je obvykle rozuměno slepé uctívání autority, nadměrné zveličování zásluh jednotlivce, jehož teoretickým základem je nekritický, často až dogmatický názor na dějiny a zejména na vedoucí a rozhodující úlohu některých osobností v dějinném vývoji.
Podle Oxford English Dictionary se začalo používat označení sekta v 17. stol. a znovu v pol. 19. stol. jako označení specifické náboženské skupiny. První kniha, která se zabývala sektami, byla Timely Warnings od Williama Irvina (1917), později vydaná pod názvem Heresies Exposed (1919). Irvine hovoří o potřebě zkoumat sekty na teologické platformě. Tvrdí, že sekty budou „popírat důležité a základní biblické pravdy“ (s. 6). I mnozí další autoři zkoumali některé sekty, snad nejvíce známým je patrně Dr. Walter R. Martin, který zasvětil čtyřicet let svého života odhalování sektářských bludů. Sektu charakterizoval jako skupinu lidí semknutou kolem vůdce s autoritářskou a svéráznou interpretací Bible, s charakteristicky významným odklonem od ortodoxního křesťanství v otázce hlavních dogmat křesťanské víry. Jde tedy o skupinu lidí, jež zakládá své vyznání na světonázoru izolované skupiny vůdců, který je vždy v protikladu s ústředními dogmaty křesťanství, obsaženými v Bibli.
Jaké jsou tedy charakteristické rysy sekty? Obecně se hovoří o fanatismu, nesnášenlivosti, odříkání, hledání klidu a prostoty, slučování neslučitelných myšlenek a tezí, sveřeposti, exaltovanosti (vzrušenost a opojenost sektou), víře ve své spasitelství, ochotě obětovat svět, snaze orientovat se bez námahy poznání, obchodu se strachem a dalších.
Fanatismus (od něj je odvozeno „fanouškovství“) má svůj slovní základ v latině. Jako fanatici byli označováni kněží divokých kultů. Podle jejich nepříčetných projevů dostal fanatismus svůj obsah: je v něm skryta zběsilost, blouznění a posedlost. Od fanatika nelze čekat, že přistoupí na rozumové argumenty. Nesnese odlišný názor, tím méně odpor. Zdá se, že fanatismus je už za pomezím duševní normality. Má ovšem značnou sjednocovací schopnost, charakteristickou i pro „davové šílenství“, zvlášť když je spojen s nenávistí proti „nepřátelům“.
Sekty skutečně žijí vírou ve své spasitelské poslání. To lze označit jako mesianismus. Jen jejich prostřednictvím je možné dostat se k pravdě, dát životu smysl a napravit svět. Mají „recept“ na řešení všech lidských problémů a klíč k otevření říše dobra a štěstí.
Tyto dva poznávací znaky bychom si měli zapamatovat. Domnívám se, že jsou - na rozdíl od ostatních - všem sektám společné. Fanatismus a mesianimus jsou pravým opakem tolerance a skromnosti, těch vlastností, jež umožňují vnitřní růst a vyzrávání.
Další charakteristické rysy sekty najdeme ve studii Odila Štampacha Sekty a nová náboženská hnutí4): jsou jimi uzavřenost, pramenící z pocitu, že svět je nebezpečný (proto styk s ním je třeba omezit na nejnutnější), fundamentalismus, jednoduchý, trochu primitivní přístup k pramenům, například k Bibli, bez přihlédnutí k dobovému určení, autoritářství a utajování organizační struktury i vlastní nauky při misijním působení.
Americký sociolog Ronald Enroth v práci o sektách5) shrnul určující rysy sekt do devíti bodů. Ne všechny sekty musí mít nutně všechny tyto poznávací znaky. Třebaže Štampachovo hodnocení tři z nich konstatuje, je užitečné seznámit se s charakteristickými rysy sekt v podání amerického badatele:
Komunita, která formuje svého člena, jej také výrazně poznamenává. Některé sekty mají destruktivní vliv na lidskou osobnost více, jiné o něco méně, ale jejich působení - zvlášť dlouhodobější - poznamená člověka vždy. Pokusme se nejprve naznačit, v čem asi tkví tato velmi hluboká deformace. Na činnosti sekt si můžeme všimnout tří důležitých prvků, na kterých je postavena činnost sekt i práce s jejími členy.
Především jde o protikladnost vidění. Skutečnost světa je viděna černobíle: my a oni, dobro proti zlu. Každý, kdo má kritické myšlení vůči sektě, dostává podobu ďábla. Steven Hassan, věnující se psychologické péči o bývalé členy sekt a zhoubných kultů, dokonce zmiňuje fakt, že některé skupiny pěstují paranoiu. Varují své členy před jakoukoliv úchylkou v myšlení či pocitech, protože se jich mohou zmocnit démonické bytosti.
Druhým prvkem je absolutní závislost člena sekty na organizaci a jejím vůdci. Člen sekty je trvale veden k podřízení se skupině a naprosté poslušnosti k vedoucímu skupiny. Jeho „správný“ vztah ke skupině se projevuje i tím, že se snaží napodobovat vůdce, papouškovat jeho slova, kopírovat jeho způsob mluvy. Tím dochází k unifikaci (sjednocení) do té míry, že každá individualita osobnosti je podezřelá. Ostatně, domnívám se, že praktikující člen sekty ji ani dříve nepotřeboval. Nové náboženství jen uspokojilo jeho neujasněnou potřebu po splynutí s celkem, který za něj přijme zodpovědnost, naplní mu „prázdný“ čas, direktivně mu určí způsob života, ulehčí mu rozhodování, protože rozhoduje místo něho. Nelze pochybovat o tom, že tento způsob manipulace se snadno uplatňuje na těch, kteří se dostali do krizových situací, v nichž si nevědí se sebou rady, na lidech, kteří jsou nevyzrálí či v nějakém ohledu handicapovaní.
Třetím významným prvkem je pocit viny. Vysoká laťka nároků a povinností se málokdy dá trvale respektovat. Po počátečním stadiu, v němž se novému zájemci projevuje až přehnaný zájem a obdiv, že se dokázal správně rozhodnout pro „pravdu“, se tato vřelá sympatie už tolik neprojevuje. Když je jisté, že z pavučiny se oběť jen tak nedostane, lichocení a zájem se přenese na další kandidáty. Přibývá však povinností a žádá se větší nasazení pro skupinu. Nepodává-li člen žádaný výkon, je to jen jeho vina. Trvalý pocit nedostatečnosti se stává součástí promyšlené manipulace organizací, která nikdy nemůže udělat chybu.
V souvislosti se sektami se často hovoří o jejich nebezpečnosti. Je to ovšem natolik široký pojem, že zasluhuje mnohem fundovanější rozbor psychologů. Navíc bude v mnoha případech hledisko nebezpečnosti značně subjektivní.6) Nejčastěji se hovoří o závislosti členů sekty, která je srovnávána s drogovou závislostí, dokonce závislost na vůdci sekty a na sektě je označována za závažnější. Tato závislost může doznat obrovských rozměrů a může způsobit i újmu na zdraví či ztrátu života. Na druhou stranu je ale třeba říci, že sektě členové nepodléhají vždy bezvýhradně, ale alespoň v některých případech si zachovávají kritické myšlení, i když ne všichni do stejné míry a také ne stejně ve všech životních situacích.
Za další nebezpečí vlivu sekt je označována sociální a společenská izolovanost. Okolí člověka, který je členem sekty, velmi často nelibě nese odcizení, rozvolnění vztahů a komunikační „zeď“, která mezi ním a jeho nejbližšími vyrostla. Běžný je chlad v rodině a ztráta přátel. Rodiče jsou označováni např. jako „biologičtí rodiče“ (Církev sjednocení), „zploditelé“ (imanuelité) či „utlačovatelské osoby“ (Scientologická církev). Členství v sektě často znamená také opuštění školy či zaměstnání a rezignaci na další odborný růst. Vezmeme-li v úvahu také to, že po opuštění sekty má „odpadlík“ zpravidla velmi nízké sebevědomí, trpí nejistotou při osobních kontaktech a potížemi při navazování vztahů, je jasné, že ho sekta do značné míry poznamenala i na dobu, kdy by ji už případně opustil. Není pak divu, že odchod ze sekty je považován za jeden z nejvíce traumatizujících zážitků a že se někdy neobejde bez psychiatrické pomoci.
Zvláště velké nebezpečí lze spatřovat ve vlivu sekty na děti, které mohou být více než v jiných rodinách vystaveny důsledkům nábožensky motivovaného experimentování rodičů, např. tak, jako je tomu v „Rodině“, hlásající „sexuální revoluci“. Ta se netýká jen dospělých, ale i dětí.
Nebezpečnost sekty nezáleží pouze na jejím učení či na způsobu života jejích členů. Největší nebezpečí skýtají skupiny, které se vyznačují velkou závislostí na vůdci a velkou izolovaností členů, tedy těmi oblastmi, které jsou nejvíce diskutabilní a nejméně změřitelné a popsatelné. Závislost a izolace se totiž postupně mohou stát natolik extrémními, že umožní v krajních případech i hromadné vraždy či sebevraždy.
Jak tedy definovat sektu? Výrazem náboženská sekta se nejčastěji označuje společenství (organizace), pro které je typická některá z následujících charakteristik:
Označení sekta pochází z latinského výrazu secta. Není ovšem jednoznačné, zda je odvozeno od latinského seco, secare - sekat nebo sequor, sequi - následovat. Do evropských zemí proniklo toto slovo z latinského překladu bible, kde je v Novém zákoně několikrát uvedeno. Je však překladem původního řeckého výrazu hairesis, jež je nejbližší prvnímu významu.
Někteří autoři definují sektu jako skupinu s problematickými praktikami ohrožujícími až zdraví nebo dokonce život. Tato definice je velmi zavádějící, protože ne každá sekta má uvedené ambice.
Pojem sekta lze vymezit z různých hledisek - sociologických, teologických a dalších. Žádná definice však není dokonalá a vyčerpávající.7) Mimo již zmíněné definice lze sektu definovat jako organizovanou skupinu religiózně zaměřených lidí s dogmaticky nekonvenčními názory na úlohu a postavení člověka ve společnosti, založené na kultu osobnosti, s výraznou psychickou manipulací osobnosti, zaměřenou na rozložení osobní identity jednotlivce, vedoucí až k vytvoření duševního otroctví a absolutní závislosti na vůdci sekty.8)
Z kriminologického hlediska je sekta vymezena jako náboženské seskupení, které dlouhodobě působí na sebehodnocení jednotlivců takovým způsobem, že tito lidé docházejí k psychické újmě, která bývá charakterizována především ztrátou individuality, sníženým sebevědomím, sníženou schopností žít samostatně bez skupiny a bez jejího vůdce. Mají strach z vnějšího světa mimo skupinu. U mladých lidí dochází k hlubším změnám osobnosti, často i v důsledku ovlivňování jednotlivce skupinou specifickými metodami nátlaku, sugescí, rituály, izolací, půstem a dalšími.9)
Není ani tak rozhodující definice sekty, jako spíše vymezení základních znaků a praktik sekt při práci s lidmi. Následující znaky, které lze porovnat se znaky sekty vymezenými výše podle amerického badatele Enrotha, nemusejí být zastoupeny absolutně u všech náboženských sekt. Rovněž tak jejich výčet není zcela vyčerpávající. Následující znaky by však měly poskytnout základní orientaci v zaměření těchto extremistických skupin a základní orientaci pro rozlišení sekty a náboženské společnosti.10)
Absolutizace moci vůdce sekty. Příčinou nápadné absence svobody členů sekty bývá velmi silná autorita. Výroky zakladatele, vůdce, mesiáše a dalších řídících „osobností“ sekty jsou považovány za závazné a nezpochybnitelné. Vůdci sekty a dalším „vyvoleným“ sekty jsou přisuzovány až božské atributy. Vedoucí jsou nezpochybnitelnými autoritami, které si činí nárok na organizaci a rozhodování o všech činnostech a oblastech života. Nepřipouštějí žádnou alternativu. Totalita se projevuje z počátku nenápadně. Jedna osoba nebo skupina osob pomalu začne zcela uplatňovat svůj vliv. Třeba pod rouškou Bible může zcela ovládnout myšlení i soukromý život všech členů, a toho dosáhne třeba tím, že začne na svou stranu přibírat většinu členů proti těm, kdo s ní nesouhlasí. Jedna osoba může začít uplatňovat svou „moc a vládu“ místo toho, aby sloužila ostatním.
Cílevědomá regulace informací pro členy sekty. Koncentrace moci v rukou jednotlivce nebo malé skupiny vedoucích „osobností“ je zajištěna řadou pák. Autorita se proti kritice brání např. různými pohrůžkami exkomunikace, vytvářením informačních bariér apod. K tomu je zajištěno, aby literatura, která je předkládána členům sekty, byla šířena pouze z jednoho centra. Výchova a další manipulace s jejich míněním dosáhne toho, že nesledují televizi, neposlouchají rozhlas, jsou odříznuti od informací „zvenku“, čtou pouze „doporučenou literaturu“ apod. Všechna tato omezení členové sekty přijímají zcela dobrovolně.
Respekt k autoritám není přijímán jako omezení vlastní vůle, ale většinou jako úleva. To je logické. Většina lidí, která utíká k sektám, chce, aby za ně někdo rozhodoval. Rozhodování autority je proto bráno jako odnětí břemene rozhodování a odpovědnosti za své činy. Odpovědnost tedy přebírá na sebe vůdce. Rozhodování člena sekty je tak zúženo pouze na rozhodnutí, zda bude, či nebude respektovat vůli vůdce.
Sekty jsou většinou přísně organizovaný systém řízený shora dolů. Emoční vztahy jsou přípustné pouze vertikálně, tj. k vůdci a dalším osobnostem sekty, ne však ke kolegovi. Všechny ostatní emoce jsou povrchní, hlubší citové vztahy jsou záměrně potlačovány.
Poslušnost je zcela dobrovolná, není přímo vynucována. Do této poslušnosti jsou členové sekty postupně vmanipulováni. Tím je zajištěna naprostá ovladatelnost členů, včetně jejich intimního života. Toto ovládání je paradoxně důvodem, proč se lidé k sektám připojují. Nemusejí se totiž v sektě o ničem rozhodovat a nést za své rozhodnutí odpovědnost. Sekta pomáhá členům k úniku od reality. Zbavuje nutnosti přemýšlet, zbavuje úzkosti ze svobody a odpovědnosti. V sektách se nic nepřikazuje a nezakazuje. V sektách se pouze říká, co je správné a co není správné, a apeluje se na svobodu člověka, na jeho svědomí.
Alternativou neposlušnosti je exkomunikace ze sekty. Tak se poslušnost a oddanost vůdci stává záležitostí cti a nejlepšího svědomí každého člena sekty.
Opuštění sekty je v praxi téměř nemožné. Jen velmi silné osobnosti se dokážou po soustředěné manipulaci vzchopit a ze sekty uniknout, a to i za cenu represivních kroků ze strany ostatních členů sekty k nim i k jejich rodinám. Součástí manipulace je totiž tzv. bombardování láskou. Opustit sektu po tomto procesu výchovy by znamenalo ztratit snad to nejcennější v oblasti citového života.
Vysoká úroveň excitace (vybuzení, stimulace). Nadšení z práce v sektě se časem může vytratit. Proto je nahrazováno tvrdou disciplínou a morálkou. Disciplína a morálka jsou časem nahrazovány i vmanipulovaným strachem z exkomunikace do světa „nepřátel, zla, bezpráví apod.“. Každé zaváhání o účelnosti setrvávat v sektě je manipulováno jako vážné provinění proti vůdci. Tento strach z viny je stále obnovován a permanentně udržován. Strach z toho, že jako člen sekty nevyhovuji požadavkům vůdce a mohl bych být ze sekty vyloučen, je ta největší hrozba, které se členové sekty bojí.
Míra prokazované lásky je postupem času úměrná podávanému pracovnímu výkonu. Výsledky práce člena sekty jsou dávány do přímé souvislosti s jeho duchovní pokročilostí a je za ně plně odpovědný. Za jakýkoli neúspěch, ať již osobní, nebo kolektivu, ve kterém je člověk zařazen, se cítí každý osobně odpovědný a vinen. Žije tak neustále ve vědomí drtivé nedostatečnosti výkonu i prokazované oddanosti sektě.
Pocit viny je hnacím motorem, který způsobuje neuvěřitelné výkony členů sekt. Neúspěch se neřeší. Léčí se intenzivnější četbou posvátných textů, poslechem motivačních kazet, modlitbami, větším objemem práce pro sektu apod.
Sekty cílevědomě budují ve svých členech představu nebezpečného nepřítele. Může jím být kdokoliv a cokoliv, co sektu neustále pronásleduje a z čeho je potřebné mít strach. V sektě je kreslen černobílý obraz, v němž vše dobré je v sektě, vše špatné se nachází mimo sektu.
Pocit výlučnosti a nadřazenosti sekty. S černobílým obrazem je vmanipulována do členů sekty její výlučnost v řešení problémů. Sekta je tak nadřazena všemu. Jedině sekta dokáže rozeznat dobro od zla, sekta jako jediná dokáže rozhodovat o všem.
Není legitimního důvodu opustit sektu. Každému členovi sekty je vmanipulováno do mysli přesvědčení, že kdyby odešel, postihl by ho strašný trest.
Jednou z často kladených otázek je, která sekta je nejnebezpečnější. Doc. PhDr. Novotný na tuto otázku v dotazech a odpovědích na internetových stránkách uvádí: Záleží na tom, jakou nebezpečnost máme na mysli. Jistě existují náboženské skupiny, které jsou schopny své členy anebo odpadlíky poškodit i tělesně, ale není to případ většiny těchto organizací. Většinou tyto skupiny „pouze“ zcela spotřebují pro sebe energii dotyčného, zbaví ho svobodného rozhodování, popřípadě i jeho majetku a vztahů s jeho nejbližšími. S ohledem na tuto skutečnost se domnívám, že náboženská sekta je tím nebezpečnější, čím nenápadněji zpočátku vypadá.
Některé náboženské společnosti u nás usilují o registraci Ministerstvem kultury. Státní registrace přináší náboženským skupinám nesporné výhody, proto o ni většina skupin tak usiluje. Předně panuje v naší společnosti povědomí, že kdo je registrovaný, je dobrý. Tak se stává získání registrace v očích mnoha lidí doporučením a zárukou nezávadnosti. Zároveň tato registrace velice usnadňuje přístup do všech státních zařízení, jako jsou školy, rozhlas, věznice, nemocnice atd. V neposlední řadě stojí fakt, že registrované společnosti mají právo, pokud o to požádají, na finanční podporu od státu.
Podmínky registrace církví a náboženských společností, jakož i další práva a povinnosti zaregistrované církve nebo náboženské společnosti z registrace plynoucí upravuje zák. č. 3/2002 Sb. o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností (zákon o církvích a náboženských společnostech), účinný od 7. 2. 2002.
Podmínky pro legitimní působení církví a náboženských společností a následující registraci, se kterou je spojen legální vznik a působení náboženské společnosti, kterou provádí Ministerstvo kultury České republiky, jsou negativně vymezeny v ustanovení § 5 citovaného zákona. Negativní vymezení podmínek znamená, že zákon stanoví okolnosti, pro než nelze náboženskou společnost nebo církev, která se uchází o povolení vzniku a působení, zaregistrovat. Základním požadavkem pro vznik a působení církví a náboženských společností je respektování ústavního pořádku, suverenity a právního řádu České republiky a respektování všech práv a svobod občanů zaručených Listinou základních práv a svobod (§ 5 zák. č. 3/2002 Sb., uvozující věta). V dalších ustanoveních pod písm. a) - d) jsou stanoveny okolnosti, které jsou v rozporu s uvedeným statutem a lze je charakterizovat jako okolnosti neslučitelné s právními a morálními zásadami demokratické společnosti. Lze je označit za negativní okolnosti, které negují možnost vzniku a působení církve nebo náboženské společnosti. Je tedy zřejmé, že rozhodujícím ustanovením tohoto zákona pro vznik a působení církví a náboženských společností je § 5, jenž obsahuje řadu pojmů, které je potřebné alespoň stručně charakterizovat.
Veřejná mravnost - v obecné rovině ji lze charakterizovat jako soubor obecně platných pravidel chování uznávaných a respektovaných většinou obyvatel společnosti. Jde o obecné vymezení, které v sobě mimo jiné zahrnuje i chování v oblasti pohlavních vztahů apod. Jde o pojem, který však není nijak blíže definován žádnou normou, nevyskytuje se ani v encyklopediích či jiných materiálech. Svým obsahem se blíží pojmu „mravní norma“, kterou lze definovat jako závazné pravidlo lidského myšlení a jednání s etickým obsahem, které je dobrovolně akceptováno občany dané společnosti bez jakýchkoliv zásahů státní moci a práva. Jde o ustálenou tradici v chování většiny členů společnosti nebo daného systému. Zatímco právní norma vzniká na základě legislativního procesu a oficiálního schválení a vyhlášení státní mocí, která také dbá na její realizaci a dodržování, zachovávání mravní normy je zabezpečeno „pouze“ tlakem veřejného mínění a vlastním svědomím každého realizátora.
„...popírání nebo omezování osobních, politických nebo jiných práv (mělo být ještě doplněno a svobod“) fyzických osob. Jde o lidská práva a základní svobody zakotvené v ústavním pořádku České republiky usnesením České národní rady č. 2/1993 Sb., které má sílu ústavního zákona. Obecně navazují na principy lidství vyjádřené ve Všeobecné deklaraci lidských práv, přijaté Valným shromážděním OSN v prosinci 1948. Tato práva a svobody jsou nezadatelné a nezcizitelné, a dokonce fyzická osoba se jich nemůže dobrovolně vzdát. Porušení základních práv a svobod jinou osobou než tou, které se tato práva a svobody týkají, je hrubým porušením ústavního pořádku ČR a zpravidla zakládá trestní odpovědnost.
„...pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání nebo sociální postavení...“ - lze charakterizovat jako rasový motiv jednání. Všechny uvedené atributy společenských vztahů jsou předmětem ochrany Listiny základních práv a svobod (zejména čl. 3, 7, 8, 15, 16, 25). Porušení těchto práv a svobod ve spojení se zákonem předvídaným následkem může být kvalifikováno jako trestný čin.
„...rozněcuje nenávist a nesnášenlivost, podporuje násilí nebo porušování právních předpisů“. Jde o konkrétní formy jednání osob vedoucí k ohrožení nebo poruše Listinou zaručených práv a svobod. Naznačené formy jednání mohou směřovat jak vůči jednotlivci, tak proti skupině osob, případně i proti společenskému systému vůbec. Ve spojení s jednáními některých sekt mají tyto projevy výrazně latentní charakter a bývají „zastřeny“ láskou a oddaností „Bohu“, vykonávány ve jménu Boha a pro něj, zastoupeného vůdcem sekty. Podle intenzity a způsobu proklamování tohoto rasového motivu může jít o naplnění skutkové podstaty trestného činu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 198a trestního zákona, případně jiného trestného činu, nebo se může jednat o některou z forem trestní součinnosti (§ 164 - 168 trestního zákona) nebo o přípravu (§ 7), pokus (§ 8), spolupachatelství (§ 9) nebo účastenství ve formě organizátorství, návodu či pomoci ke konkrétnímu trestnému činu (§ 10 trestního zákona), při splnění dalších podmínek stanovených trestním zákonem.
„...zabraňuje nezletilým přijmout zdravotní péči odpovídající zdravotním potřebám...“ - jde o obecný problém příslušníků některých skupin obyvatel, kteří odmítají lékařskou pomoc, byť by bylo ohroženo jejich zdraví nebo dokonce život. Právo na ochranu zdraví je jedním ze základních práv zaručených Listinou (čl. 31). S povinnostmi státu zajistit ochranu zdraví občana korespondují i povinnosti každého respektovat opatření státu k ochraně zdraví. Zdraví může být poškozováno jak objektivními (vnějšími) vlivy, tak také subjektivními vlivy, tj. i samotným občanem. Rozsah a formy ochrany zdraví, eventuálně forma a míra vynutitelnosti ochrany zdraví jsou každým státem určovány v kontextu s koncepcí ochrany zdraví. Česká republika vychází z principu, že každý občan je svobodný, ale také osobně odpovědný za své zdraví. Z toho plyne povinnost státu chránit občana před takovými objektivními, vnějšími vlivy poškozujícími zdraví, které samotný občan nemůže ovlivnit a sám sobě je nezpůsobuje. Tak např. za poškození vlastního zdraví užíváním drog je odpovědný sám sobě každý občan, stát nese odpovědnost jen za taková jednání, kterými je zpřístupňována droga na trhu. Z této filozofie privátní ochrany zdraví zajišťované každým občanem lze dovodit, že je vyloučeno postihovat ta jednání, kterými se občané sami, dobrovolně (svobodně a bez jakéhokoli nátlaku) poškozují na zdraví.
Na tuto ústavní normu navazuje speciální právní úprava, zák. č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, který v hlavních zásadách péče o zdraví lidu stanoví obecnou odpovědnost každého jednotlivce za své zdraví zejména tím, že se snaží žít zdravě, a tím, že se vyvaruje vlivů škodlivě působících na jeho zdraví. Je evidentní, že tato odpovědnost každého občana za své zdraví je vágní a občana v podstatě k ničemu nezavazuje. Pouze v ustanovení § 9 odst. 4 citovaného zákona je uložena každému občanovi povinnost v zájmu svého zdraví a zdraví spoluobčanů podrobit se lékařským úkonům a opatřením, které mají ochranný a preventivní charakter vůči ostatním spoluobčanům (jedná se o opatření stanovená obecně závaznými právními předpisy např. proti šíření nakažlivých chorob, kvůli hygienickým opatřením proti šíření nákazy apod.), a dále povinnost poskytnout pomoc každé osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky závažné poruchy zdraví (koresponduje s trestným činem neposkytnutí pomoci podle § 207 a 208 trestního zákona).
Tak, jak trestně právně neodpovídá občan za dobrovolné a svobodně realizované sebepoškozování svého zdraví (odpovědnost je „pouze morální“), nese odpovědnost ten fyzický nebo právnický subjekt, který jej k takovému jednání přímo nebo skrytě (viz forma psychické manipulace) nabádá, svádí, napomáhá, vyžaduje nebo předpokládá z jeho strany takové jednání.
„...poškozování sociálních vazeb...“ - podstatou fungování každé společnosti je mimo jiné komunikace mezi členy společnosti a s tím související interaktivní rozvoj. Sociální vazby jsou jedním z předpokladů rozvoje společnosti. Obsah tohoto pojmu lze dovodit ze sociálních práv zaručených Listinou, konkrétně pak práva každého svobodně se sdružovat s jinými, právo rodičů na péči o děti a jejich výchovu a odpovídající právo dětí na rodičovskou výchovu a péči a rovnocenné postavení manželských i nemanželských dětí, právo na nejširší možnou ochranu a pomoc rodině a další. Výrazem negace sociálních vazeb je bezesporu odluka dětí od zákonných zástupců a zbavení zákonných zástupců, zejména rodičů, práva na péči a výchovu vlastních dětí.
Poškození sociálních vazeb se však netýká pouze rodinného života a úlohy rodiny při výchově dětí, týká se také sociálních vazeb mezi dospělými občany v jejich každodenní činnosti. Bránění v komunikaci a kontaktu mezi lidmi může být v závažných případech posuzováno i jako trestný čin omezování osobní svobody nebo vzhledem k déletrvajícímu omezování osobní svobody i jako trestný čin zbavení osobní svobody. Listina zaručuje osobní svobodu každému občanu s tím, že tato může být omezena jen na základě zákona.
Utajování struktury, činnosti a vazeb na zahraniční struktury církve a náboženské společnosti - transparentnost činnosti církví a náboženských společností je základem pro podmínku vzniku a působení církví a náboženských společností. Tento požadavek je legitimně vyjádřen v písm. d) ustanovení § 5 zákona č. 3/2002 Sb. o církvích a náboženských společnostech. Není to však záležitost výhradně těchto právnických subjektů, takové požadavky průhlednosti organizační struktury a řídících struktur společnosti jsou uplatňovány obecně a zejména tam, kde stát nese odpovědnost za vznik a působení těchto právnických subjektů. Povinností každého státu je zabránit, aby ústavnost společenského systému byla, byť i potenciálně, narušována negativními okolnostmi zvenčí. Uvedený ochranný aspekt nabývá na aktuálnosti po teroristickém útoku na objekty v USA v roce 2001 a nárůstu terorismu ve světě vůbec.
Nejčastějším vlivem některých náboženských společenství (donedávna šlo zejména o problém Haré Kršny, který však byl již vyřešen a tato náboženská společnost ustoupila od svých požadavků na „vlastní“ výchovu dětí) je snaha zabránit dětem docházet do základní školy. Základní školní docházka je nahrazována jinými formami zpravidla soukromé výuky v samotné sektě nebo ojediněle rodiči, kteří jsou členy náboženské společnosti. Takový postup náboženských společností lze podřadit pod negativní okolnost, která neguje podmínky pro jejich legální vznik a působení. Uvedená ustanovení § 5 zák. č. 3/2002 Sb. je v tomto kontextu nutné vykládat tak, že bránění v docházce dítěte do základní školy je porušením základního práva občana na vzdělání, které je zaručeno Listinou základních práv a svobod (čl. 3 odst. 1 a zejména čl. 33 LZPS).
Základní školní docházka je povinná (čl. 33 LZPS). Porušení této povinnosti může být kvalifikováno jako přestupek podle § 31 přest. zák., nebo může být kvalifikováno i jako trestný čin ohrožení mravní výchovy mládeže podle § 217 trestního zákona. Z této povinnosti je možná výjimka pouze na základě zákona č. 29/1984 Sb. (školského zákona), prováděného vyhl. Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. 291/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kterou vyhláška připouští jen ve zcela výjimečných případech v § 4 odst. 2, a to za dodržení rigorózní povinnosti zákonného zástupce dítěte, že dítě je přihlášeno do příslušné základní školy k základní školní docházce. Takový postup církví a zejména některých náboženských společností naplňuje negativní okolnost pro jejich vznik a působení danou v návětí ustanovení § 5 uvedeného zákona, neboť jejich činnost je v rozporu s právními předpisy České republiky, dále popírá a omezuje základní práva člověka (písm. b citovaného ustanovení) a naplňuje i další negativní okolnosti, pro které nejsou dány podmínky pro vznik a působení konkrétní církve nebo náboženské společnosti. Omezení práva na vzdělání je pak výslovně uvedeno pod písm. c) citovaného ustanovení jako důvod, pro který církev nebo náboženská společnost nesplňuje podmínky vzniku a jejich působení v souladu se zákonem.
Psychickou manipulaci11) je možné charakterizovat jako soubor postupů, kterými je ovlivňováno myšlení, cítění a chování jedince. Může mít pozitivní i negativní dopad na člověka. Kladný dopad je např. v psychoterapii, kde se však neusiluje o ztrátu nezávislosti, svobody a individuality jedince. Psychická manipulace v sektách je zaměřena na potírání samostatnosti v úsudku jedince a na potírání individuality. Je současně zaměřena na pěstování závislosti jedince na skupině či vůdci a na pěstování konformity. Psychická manipulace nevyžaduje žádné zjevné násilí. Bývá prováděna obvykle tak, že její provozovatelé jsou obětí považováni za lidi, od kterých nehrozí žádné nebezpečí, takže postižený bývá méně ve střehu a bezděčně s provozovatelem psychického násilí spolupracuje. Účelem tohoto psychického násilí je podmanění si člověka tak, aby se stal poslušným vykonavatelem kultovního názoru vůdce.
Nebezpečnost kultovního psychického násilí je pro veřejnost více či méně skryta. Rovněž osoba, která je objektem psychického násilí, ji jako násilí zpravidla nevnímá. Psychické násilí je uplatňováno zejména v těchto sférách působení sekt:
Bez nadsázky tyto netradiční formy soužití v komunitách lze označit jako návrat do prvotních forem patriarchátu. Pro některé náboženské společnosti je typické negování současného způsobu soužití občanů s vizí „apokalypsy“, konce světa, a tomu odpovídá i příprava členů sekty na odplatu za „hříchy“ v posmrtném životě. Průvodním znakem je uzavření členů náboženské společnosti (sekty) před světem, soužití se zvířaty, negování výchovy dětí a mládeže a přechod na formy prvobytně pospolné společnosti. Důsledkem tohoto jednání - a dokonce odmítání stravy jako trestu za hříchy - může být až smrt členů sekty, kteří jsou takto psychicky zmanipulováni. Je evidentní, že takováto činnost náboženské společnosti - sekty je v rozporu se všemi právními a společenskými normami, aniž bychom je blíže specifikovali.
Výklad znaků ustanovení § 5 zákona č. 3/2002 Sb. o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností nelze považovat za oficiální výklad zákona. Jde o odborný názor autora článku.
Přijetím zákona č. 3/2002 Sb. o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností, který nabyl účinnosti 7. 8. 2002, se významně změnily podmínky pro registraci církví a náboženských společností, na kterou navazují i legitimní podmínky pro působení církví a náboženských společností. Z tohoto pohledu je považováno za velmi důležité ustanovení § 5 citovaného zákona, který obsahuje řadu právních pojmů, jejichž výklad i pro trestně právní praxi je nezbytný. Článek se v první části zaobírá zevrubně charakteristikou sekty jako pojmu a některými negativními okolnostmi působení sekt. Dále seznamuje čtenáře s novelou citovaného zákona a podává základní charakteristiku a výklad § 5 jako rozhodujícího ustanovení pro vznik a působení církví a náboženských společností.
The adoption of Act no. 3/2002 on freedom of denomination and the position of churches and religious societies, which came into operation on 7 August 2002, the conditions for registration of churches and religious societies have significantly changed, as have the legitimate conditions for the operation of churches and religious societies. From this perspective, article No. 5 of the above-mentioned act is very important, and includes a number of legal terms, the interpretation of which is essential for legal practice. The author of this article starts by presenting a detailed characteristic of a religious sect, and some negative aspects of the activities of sects. He also introduces the reader to the amendment to this act, presenting a basic characteristic and also an interpretation of article No. 5 as the crucial provision for the establishment and operation of churches and religious societies.
Mit dem Beschluss des Gesetzes Nr. 3/2002 über die Freiheit des Kredos und über die Stellung der Kirchen und der Kirchengemeinden, der am 7. 8. 2002 in Kraft trat, haben sich die Bedingungen für die Registration der Kirchen und der Kirchengemeinden bedeutend geändert, an die auch die legitimen Bedingungen für die Wirkung der Kirchen und der Kirchengemeindem anknüpfen. Aus dieser Sicht hält man die Bestimmung des Paragraphen 5 des zitierten Gesetzes für sehr wichtig, der eine Reihe der Rechtsbegriffe umfasst, derer Auslegung auch für die strafrechtliche Praxis unerlässlich ist. Der Artikel befasst sich zuerst ausführlich mit der Charakteristik der Sekte als Begriff und mit einigen negativen Umständen der Wirkung der Sekten. Weiter macht er die Leser mit der Novelle des zitierten Gesetzes bekannt und bietet Grundcharakteristik und Auslegung des Paragraphen 5 als entscheidende Bestimmung für Entstehung und Wirkung der Kirchen und der Kirchengemeinden.