| Kriminalistika čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi |
ročník XXXVI2/2003 |
Trestní spravedlnost, tedy nazírání na přiměřenost a vhodnost společenské reakce na spáchaný trestný čin, je historicky a kulturně podmíněna. Liší se v jednotlivých kulturně-civilizačních oblastech a mění se i v průběhu času.
Dávné chápání trestní spravedlnosti tak, jak o něm máme ověřitelné historické doklady, spočívalo na odplatě a vyrovnání. Známý princip „oko za oko, zub za zub“ vyjadřuje nejen záměr způsobit pachateli stejnou újmu, jakou způsobil své oběti, ale obsahuje i snahu „vyrovnat“ situaci pachatele a poškozeného. Tohoto vyrovnání však bylo možno v určitých případech dosáhnout i nepřímo, tedy kompenzací (poskytnutím adekvátního odškodnění). To je podstata různých možností „vykoupení se z trestu“, tedy možnosti vyhnout se odplatě zaplacením náhrady (odškodného) oběti.
Tyto postupy byly chápány jako „spravedlivé“, tedy jako přijatelné a vhodné ve většině známých civilizačních okruhů, a to v různých etapách jejich kulturního vývoje.
Modality tohoto pojetí trestní spravedlnosti se projevovaly spíše v procedurách (měly tedy spíše „procesní charakter“), např. v různých kulturních a náboženských zvyklostech, podle kterých byly projednávány jednotlivé delikty a bylo zacházeno s jejich pachateli.
Kompetence k projednávání různých deliktů prošly v průběhu časů radikálními změnami. V původní podobě byly tyto kompetence zřejmě ponechány nejužšímu okruhu rodiny (to je základem dosud přežívající krevní msty) nebo stařešinovi rodu či sboru představitelů kmene. Tak jak se vyhraňovala moc jednotlivých subjektů (náčelníků, vládců apod.), řídících a rozhodujících obecné i dílčí záležitosti dané lidské pospolitosti (komunity), přičemž tato moc byla často zdůvodňována a zaštiťována náboženskou autoritou, omezovala se zároveň možnost přímých účastníků daného konfliktu (deliktu) rozhodnout věc podle představ a zájmů oběti.
Postupem času pozbyly jednotlivé delikty „soukromoprávní charakter“, přestaly tedy být primárně záležitostí mezi viníkem a poškozeným, a stát (nejprve absolutistický panovník, později jiné subjekty - orgány, na které panovník delegoval svou pravomoc) si plně vytvořil trestní monopol.
V Evropě tento vývoj nabýval konkrétních rysů v průběhu 11. a 12. století, tak jak se postupně formovaly jednotlivé státní útvary a upevňovala moc panovníků a církve. Zpočátku si vznikající státní moc vyhrazovala právo stíhat jen nejzávažnější činy, ohrožující moc panovníka nebo státní náboženství. Postupně se monopol státu rozšířil na všechny delikty a trestné činy se plně dostaly do sféry veřejného práva.
Součástí tohoto trestního monopolu se stalo i výlučné oprávnění státu koncipovat trestní politiku a realizovat ji svými mocenskými prostředky. Tento vývoj vyvrcholil v průmyslově rozvinutých evropských zemích zhruba v 19. století a byl odrazem celkového nazírání na úlohu státu a součástí filozofického a politického myšlení té doby.
Ve druhé polovině 20. století se dostala do popředí otázka, zda standardní systémy trestní justice náležitě reflektují potřeby obětí trestných činů a zda dostatečně zajišťují ochranu jejich práv. Rozvíjejí se různé viktimologicky orientované přístupy k problematice trestání a zacházení s pachateli, které usilují o zlepšení postavení obětí v trestním procesu a o účinnější zajištění jejich práv na odškodnění újmy, kterou utrpěly v důsledku trestného jednání pachatele, a o dosažení přiměřené satisfakce.
Formuluje se restituční (kompenzační) penologická teorie trestání, která zdůrazňuje, že trest má především umožnit, aby oběti trestného činu byla nahrazena (kompenzována) veškerá škoda, a to nejen materiální, ale i další újma, kterou utrpěla v souvislosti s jednáním pachatele. Ustupuje tedy zájem na potrestání pachatele a přednost má ochrana zájmů poškozených osob. Trest, který je pachateli uložen, a způsob jeho výkonu má umožnit, aby mezi pachatelem a jeho obětí (a v širším smyslu ve vztahu k celé společnosti) došlo k obnově sociálních vztahů, narušených spáchaným trestným činem.
Obdobný přístup prosazuje teorie „sociální ochrany“ (Marc Ancel), která v řadě směrů oprávněně poukazuje na omezené možnosti trestní justice při potlačování kriminality i na limity, které má trestní právo jako regulátor chování a jednání lidí. Formálně právní projednávání trestného činu, tedy zjištění, zda dané jednání naplňuje všechny znaky skutkové podstaty, zhodnocení trestní odpovědnosti pachatele a uložení trestu, nevede podle této teorie ke skutečné ochraně společnosti, protože nemotivuje pachatele, aby si uvědomil morální dimenzi svého činu, porozuměl jeho společenské škodlivosti, pochopil konkrétní následky trestného jednání, které poškozují oběť i další osoby, a snažil se je odčinit.
V posledních desetiletích, zejména v souvislosti s popularizací principů „občanské společnosti“ a s všestranným posilováním významu lidských a občanských práv a jejich ochrany, se rozvíjí též hledání nové podoby trestní spravedlnosti. Postupně se prosazují názory o omezování pravomocí státu při řešení trestních věcí a o posílení role přímých účastníků, tedy pachatelů a obětí, při řešení těchto konfliktů a jejich následků. Formulují se představy o restorativní justici (z angl. restore = obnovit, navrátit do původního stavu).
Aliance nevládních organizací působících při OSN v oblasti prevence kriminality a trestní justice formulovala pracovní definici restorativní justice a její možnosti takto: „Restorativní justice je proces, při kterém všechny strany mající účast na určitém trestném činu se setkávají společně za účelem kolektivního posouzení, jak vyřešit nepříznivé následky trestného činu a jeho budoucí důsledky.“
Stranami, které se účastní procesu, při kterém jsou aplikovány principy restorativní justice, se samozřejmě rozumí především pachatel projednávaného trestného činu a jeho oběť. Do projednávání mohou však být zahrnuty rodiny pachatele a rodiny oběti i další osoby z komunity, ke které pachatel nebo oběť patří a které byly trestným činem nějak dotčeny nebo k němu mají co říci, a to zejména pokud jde o předcházení podobnému trestnému jednání.
V restorativní justici je pojem komunita chápán velmi široce. Komunita není a priori určený okruh osob, její vymezení vyplývá z povahy projednávaného deliktu. Pachatel i oběť jsou příslušníky komunit na několika úrovních. Jde o komunity založené např. na osobních vztazích (rodina, přátelé, sousedé, spolužáci apod.), na územní organizaci (lokalita, kde pachatel a oběť žijí, město, okres, stát), na sociální příslušnosti (podle profese, vzdělání, pracovního zařazení aj.).
Aby bylo reálně možné uskutečnit setkání pachatele, oběti a zainteresovaných členů komunity, společně diskutovat o spáchaném trestném činu a dospět k nějakému kolektivnímu názoru a stanovisku, je nezbytné svěřit iniciativní roli neutrální osobě, která plní úkoly zprostředkovatele (mediátora). Tím má být osoba, která je schopna odborně a s dostatečnou autoritou připravit zúčastněné osoby na projednávání případu podle principů restorativní justice a zajistit, že jednání bude pro všechny strany bezpečné a že všichni zúčastnění budou moci vyjádřit své názory a uplatnit své návrhy.
Úlohu mediátora zastávají v řadě zemí zcela soukromé osoby, nezávislé na státních orgánech či veřejných organizacích; jejich činnost je buď dobrovolná, nebo je sponzorována z různých nadačních zdrojů apod. V zemích, kde existuje rozvinutý probační systém, obvykle plní roli mediátora v některých fázích trestního procesu probační úředníci.
Následky, které pachatel svým činem způsobil, jsou z hlediska principů restorativní justice pojímány rovněž velmi široce. Nejde jen o přímou materiální škodu, která byla oběti způsobena a kterou lze nahradit či jinak odčinit. Jde též zejména o emocionální újmu, kterou oběť utrpěla a kterou je nutno kompenzovat náležitou satisfakcí. Tyto emocionální (psychické) potřeby oběti je třeba při projednávání případu respektovat; jejich uspokojení ovšem nelze spatřovat v nepřiměřených požadavcích na pachatele či dokonce v nějakých postupech odplatného charakteru.
Přístupy restorativní justice mají na zřeteli nejen vztah pachatel - oběť, ale též odstranění následků spáchaného činu, které se mohou projevit ve vztahu komunit, k nimž zúčastněné strany patří (např. vznik nepřátelství mezi rodinami).
Stěžejním a patrně nejobtížnějším úkolem při aplikaci principů restorativní justice je vytvoření prostoru pro pochopení a uznání viny ze strany pachatele, poskytnutí příležitosti pro odčinění spáchaného deliktu a dosažení „vykoupení a smíření“. Dosažení tohoto stavu by se pak mělo stát i tou nejúčinnější zárukou, že nedojde k opakování (recidivě) trestného jednání.
Za prakticky nejrozšířenější postupy v rámci restorativní justice lze považovat zprostředkování styku pachatele s obětí, při kterém se hledají způsoby řešení situace způsobené trestným činem. Tento postup se označuje jako mediace (z lat. medius = střední, ležící uprostřed, nestranný).
Mediace mezi pachatelem a jeho obětí je označována za nejvhodnější postup, který poskytuje poškozenému (oběti trestného činu) možnost setkat se s viníkem, který mu škodu způsobil (s pachatelem trestného činu). Toto setkání se uskutečňuje v bezpečném prostředí, je vedeno odborně vyškoleným zprostředkovatelem (mediátorem) a umožňuje bezprostřední diskusi o spáchaném činu a jeho důsledcích.
V průběhu mediace má poškozený příležitost sdělit pachateli, jak ho svým činem skutečně poškodil, jak mu ublížil nejen materiálně (finančně), ale zejména emocionálně, jak obtížně se bude s následky vyrovnávat (např. při ublížení na zdraví, při zničení majetku). Nemělo by jít jen o jednostranně vznášené výčitky, ale mediátor by měl pachateli dát možnost prezentovat své vysvětlení, proč spáchal trestný čin, za jakých podmínek, čím byl motivován. Účastníci mediace by pak měli ve společné diskusi navrhovat a nalézat řešení, jak se pachatel vyrovná s obětí a jak nahradí a odčiní způsobenou škodu a újmu.
Mediační postupy v rámci restorativní justice se liší od zprostředkování, které se používá v civilním procesu nebo při řešení obchodních sporů v arbitrážním řízení, neboť zúčastněné strany (pachatel a oběť) nemají stejnou právní pozici. V civilním procesu i v arbitrážním řízení se posuzují nároky uplatňované jednotlivými stranami a řízení by mělo vyústit ve vzájemně přijatelnou dohodu; otázky motivace jednání jednotlivých účastníků, emocionální aspekty, satisfakce, předcházení podobnému jednání v budoucnu apod. obvykle nejsou pro mediaci v občanskoprávních a obchodních věcech považovány za relevantní. Někdy se proto mediace v rámci restorativní justice označuje jako mediační dialog, setkání nebo konference.
Mediace je již hojně rozšířeným přístupem v Evropě i v USA. Odborné prameny uvádějí, že v současné době v Evropě probíhá více než 700 různých projektů, které připravují, aplikují a vyhodnocují možnosti mediace mezi pachateli a poškozenými. Např. Americké sdružení advokátů (American Bar Association) doporučuje, aby mediace v jednotlivých stadiích trestního procesu se stala součástí národních justičních systémů ve všech státech USA. Výzkumné studie ve státě Minnesota např. ukázaly, že 91 % respondentů očekává, že mediační postupy budou aplikovány u všech soudních instancí v tomto státě.
Základním předpokladem pro úspěšnou mediaci mezi pachatelem a obětí je navození pocitu bezpečí. Je úkolem mediátora všemi prostředky zajistit, aby oběť, když se setká tváří v tvář s pachatelem, který jí ublížil svým trestným činem a má s ním o tomto činu rozmlouvat, se necítila jakýmkoliv způsobem ohrožena ani v průběhu mediace, ani aby neměla obavu z pachatelova budoucího jednání. I pouhý náznak výhrůžek ze strany pachatele je důvodem k přerušení a odmítnutí mediace. Zde se musí projevit odborná kvalifikace mediátora, protože nejde jen o obsah dialogu mezi pachatelem a obětí; zároveň přitom probíhá mezi nimi i neverbální komunikace, která může obsahovat skryté hrozby nebo při které oběť, byť nepodloženě, pocit ohrožení nabývá.
K dosažení pocitu bezpečí slouží i volba vhodného místa pro mediaci (neměla by to být úřední kancelář v budovách policejních nebo justičních orgánů), protože pocit bezpečí při mediaci musí mít i pachatel. Ten se nemá cítit ohrožen tím, že by obsah neformálního rozhovoru s obětí mohl být zneužit proti němu v případném dalším pokračování soudního procesu (nebo v jiném řízení). I pachatel musí přistupovat k mediaci dobrovolně a jednání v prostorách justičních budov navozuje atmosféru určitého donucení.
Příprava mediace začíná prvotním kontaktem mediátora s pachatelem, při kterém mediátor usiluje o získání důvěry pachatele, vysvětluje mu účel mediace, věnuje pozornost vylíčení případu z hlediska pachatele, zodpoví jeho otázky a vysvětlí právní souvislosti mediace a její význam pro výsledek probíhajícího soudního řízení v dané věci. Teprve po souhlasu pachatele s mediací by měla být oslovena oběť.
Pro vlastní průběh mediace byla na základě praktických zkušeností vypracována již široká škála podrobných metodických doporučení, rad a návodů. Detailně je popsáno, jak postupovat při zahajování dialogu mezi pachatelem a obětí, jak tento rozhovor usměrňovat, jakými technikami navozovat uvolněnou atmosféru při mediaci, jak konkrétně usnadňovat stranám jejich situaci v průběhu mediace, jak motivovat pachatele k projevení zájmu o důsledky jeho trestné činnosti apod.
Jednotlivé techniky jsou propracovány velmi podrobně a týkají se i takových jemností, jako je intenzita hlasového projevu mediátora, způsob oslovování účastníků mediace, uspořádání rozsazení účastníků v místnosti, kde mediace probíhá, aj.
Projednávání trestného jednání, kterého se pachatel dopustil, mimo soudní proceduru za účasti rodiny pachatele a rodiny oběti je považováno rovněž za účinnou metodu restorativní justice. Pro tento postup se ujalo označení „rodinná skupinová konference“ (family group conferencing); jde o určitou formu mediace, která je považována za vhodnou zejména při projednávání případů mladistvých delikventů.
Tento způsob projednávání vychází z tradic původního obyvatelstva na Novém Zélandu. Na tuto tradici navázala i současná justice na Novém Zélandu, kde byla příslušná právní úprava přijata v roce 1989 a rodinná skupinová konference se stala standardním způsobem projednávání trestních věcí mladistvých pachatelů. Tento způsob byl akceptován i v Austrálii a přenesl se do dalších zemí, např. do USA, kde je v současné době používán mnoha policejními orgány i probačními pracovníky. Rodinná skupinová konference je nejčastěji užívaná forma odklonu (diversion) v trestním procesu proti mladistvým delikventům, ale v některých případech je tato forma používána i v trestních věcech dospělých pachatelů.
Účast širšího okruhu lidí dotčených spáchaným trestným činem má umožnit, aby si pachatel lépe uvědomil společenský dosah svého jednání, a na druhé straně aby širší okruh účastníků (členů rodiny pachatele i rodiny oběti) mohl v průběhu mediace pozitivně působit na pachatele. Jako vhodný postup pro takovouto rodinnou konferenci se doporučuje, aby nejprve pachatel popsal své jednání, motivaci i průběh projednávaného případu. Poté by měl každý účastník vylíčit, jakým způsobem se daný případ dotkl jeho života. Nejprve by měl promluvit poškozený (oběť), ovšem pokud si tak přeje. Ostatní účastníci, tedy rodinní příslušníci, např. rodiče, sourozenci, ale i vzdálenější příbuzní, vyjádří svůj názor na projednávaný čin a zejména na osobu pachatele a vyjádří své subjektivní pocity (např. zklamání důvěry, lítost, stud apod.) z toho, co člen rodiny spáchal. Příslušníci rodiny oběti naopak mohou výstižně vyjádřit i v širších souvislostech, jak spáchaný čin poškodil oběť, jak ztížil její další životní uplatnění aj.
Je samozřejmé, že vhodnost této metody rodinné skupinové konference je podmíněna kvalitou rodinného zázemí pachatele. Těžko lze předpokládat, že rodina, která zanedbala výchovu svého člena nebo o jeho vývoj (vzdělání, zájmy, přátele) neprojevovala zájem, při projednávání případu sehraje pozitivní roli. Naopak je zde riziko, že taková rodinná konference by byla kontraproduktivní.
Na druhé straně, pokud jsou pro to předpoklady, může rodinná skupinová konference vyústit v určitou kolektivní záruku, že pachatel napraví škodu, kterou svým činem způsobil. Členové rodiny si také mohou lépe uvědomit nutnost zvýšeného dohledu nad chováním svých členů a v případě pachatele vykonávat určitou formu „probačního dohledu“.
Příprava a průběh rodinné skupinové konference jsou zajišťovány odborným pracovníkem, kterým může být dobrovolník nebo pracovník různých nevládních organizací, jenž získal příslušnou kvalifikaci a prošel odbornou přípravou. Doporučuje se, aby vedle členů rodiny pachatele a oběti se konference zúčastnily i osoby, které měly či mají klíčovou roli v pachatelově životě, jako např. učitelé, přátelé, vzdálení příbuzní, ale i členové party, ve které se pachatel pohybuje.
Výzkumné studie potvrzují, že tato metoda restorativní justice přináší úspěch zejména při projednávání trestních věcí mladistvých pachatelů, neboť jejich rodiny se začnou daleko aktivněji zajímat o chování svého člena, než když se jeho případ projednává ve standardním trestním procesu. Studie také prokázaly, že účast členů rodiny obou stran, tedy pachatele i jeho oběti, přispívá k tomu, že poškozený má pocit satisfakce a k tomu že se zmenšuje jeho strach z pachatele a obava, že se stane znovu jeho obětí. V případě, kdy tato metoda byla aplikována jako odklon v trestním řízení, byl daný případ uzavřen mnohem rychleji, než by se tak stalo při soudním projednávání.
Názvem „společné rozhodování“ (volný překlad z angl. circle sentencing) se označuje postup, při kterém mají možnost představitelé určité, nejčastěji etnické komunity přímo se podílet na projednávání trestných činů, které spáchali její příslušníci, nebo které se odehrály uvnitř této komunity. Smyslem této účasti je dosažení široké akceptace rozhodnutí v projednávaném případu tak, aby nejen pachatel a poškozený, ale i jejich okolí přijalo rozhodnutí jako rozumné a spravedlivé.
Metoda společného rozhodování (tedy i společného úsudku) představuje určitý paralelní systém k oficiální trestní justici a navazuje na tradiční rituály a zvyklosti při projednávání deliktů v některých etnických komunitách. Tento způsob projednávání kriminálního chování předpokládá, že státní orgány považují za přiměřené, když případ bude vyřízen mimo jejich kompetenci a stát se tak vlastně zřekne v daném případě své jurisdikce. To by mělo umožnit, aby určitá komunita občanů převzala odpovědnost za rozhodnutí v daném případě; státní orgány (např. policie, prokuratura) mohou této komunitě k jejímu rozhodování poskytnout potřebné podklady. Takovýto postup obvykle začíná žádostí pachatele, aby se jeho případ projednal v rámci společného rozhodování. V jeho průběhu nejprve vystupuje oběť, poté pachatel a současně je dána možnost všem účastníkům (zainteresovaným členům komunity), aby vyjádřili své názory na příčiny projednávaného případu a své představy o spravedlivém řešení, které by mělo na zřeteli i prevenci. V rámci postupu podle metody „společného rozhodování“ má být proto zajištěno i sledování dalšího chování pachatele. Jde tedy i formu kolektivního dohledu.
Tento rámcový model může mít mnoho variací, aby nejlépe vyhovoval možnostem a tradicím jednotlivých komunit. Uvádí se například, že tato metoda je úspěšná při řešení deliktů spáchaných v indiánských rezervacích v USA. Opatření přijatá v rámci společného rozhodování mohou mít různou formu právní závaznosti, a to opět v závislosti na zvyklostech a tradicích nebo na vůli státních orgánů vzdát se svých pravomocí. Někdy tedy postačí rozhodnutí určitého respektovaného orgánu dané komunity (např. rady starších aj.), v jiných modelech společného rozhodování jsou vyžadovány potvrzení nebo souhlas justičního orgánu s tímto rozhodnutím.
Lze konstatovat, že tato metoda užívaná v restorativní justici zatím není příliš rozšířená, skrývá v sobě určitá úskalí a problémy právní povahy a patrně bude možno ji aplikovat jenom ve specifických podmínkách některých komunit.
Protože restorativní justice představuje v podstatě nový model řešení konfliktů, které dosahují intenzity trestných činů, a je tedy alternativou k tradiční (retributivní) trestní justici, je samozřejmě třeba překonávat určitou nedůvěru nebo pochybnosti doprovázející aplikaci restorativních postupů a opatření. Velká pozornost je proto věnována ověřování účinnosti jednotlivých metod restorativní justice a hodnocení vhodnosti celého teoretického konceptu.
Doporučuje se, aby neověřené výsledky, jakkoliv mohou být zajímavé pro autory různých restorativních programů, nebyly ukvapeně zobecňovány a doporučovány jako podklad k případným legislativním návrhům. Vědecké poznatky, nikoliv přání, iluze nebo politické potřeby, musí být základem pro aplikaci jednotlivých postupů a prostředků restorativní justice.
Měly by být zkoumány především klíčové prvky restorativní justice, a to jsou zájmy a potřeby obětí trestných činů. Jde o nároky obětí na kompenzaci, bezpečnost, informace, na účast (při procesu) a na pomoc. Při výzkumných studiích se sleduje, jak jsou tyto nároky uspokojovány v rámci restorativního procesu v porovnání s tradičním systémem trestní justice.
Např. rozsáhlá studie zaměřená na účinnost 42 restorativních programů v různých státech USA ukázala, že v úhrnu bylo 89,1 % obětí uspokojeno ve svých nárocích, zatímco ve srovnatelných případech tradičního trestního procesu bylo uspokojeno pouze 55,8 % obětí. Ještě výraznější rozdíly se ukázaly ve vnímání celkové spravedlnosti těchto dvou typů řešení trestních věcí. Oběti trestných činů vnímaly restorativní proces jako spravedlivý v 96,1 % případů, zatímco klasický trestní proces považovaly za spravedlivý pouze v 56 % případů.
Ukázalo se, že i pachatelé považovali restorativní proces za spravedlivější (94,9 %) než proces klasický (77,6 %).
Z uvedené studie také vyplynulo, že úspěšnější byly ty restorativní programy, v jejichž rámci byla aplikována metoda umožňující účast většího počtu subjektů na projednávání případu (rodinná skupinová konference), než programy založené na projednání případu pouze mezi pachatelem a obětí (mediace).
V odborné literatuře prezentující výsledky výzkumů se uvádí, že po projednání trestného jednání pachatele v rámci restorativního procesu je příznivý i index recidivy.
Úspěch většiny teoretických koncepcí závisí na tom, jak se podaří teoretické představy realizovat v praktickém životě. To se neobejde bez náležitého organizačního a institucionálního zajištění. Pokud jde o koncept restorativní justice, lze konstatovat, že již pevně zakotvil na několika kontinentech a v různých právních systémech v řadě zemí.
Např. v USA již v roce 1983 federální ministerstvo spravedlnosti zřídilo úřad pro oběti zločinu (The Office for Victims of Crime), jehož hlavním úkolem bylo poskytovat federální podporu jednotlivým státům USA při zavádění různých programů zaměřených na pomoc obětem trestných činů. V roce 1988 novelou zákona o obětech trestných činů (Victims of Crime Act) byla existence tohoto úřadu formálně potvrzena a byla mu svěřena péče o spravedlivé zacházení s oběťmi zločinu.
Úřad spravuje federální fond, ze kterého jsou odškodňovány oběti trestných činů. V USA není tento fond dotován z veřejných daní, ale je založen na finančních prostředcích plynoucích z peněžitých trestů, pokut a dalších náhrad ukládaných pachatelům. Obětem trestných činů jsou v rámci různých programů poskytovány příspěvky na kompenzaci způsobené škody, na lékařskou péči, na právní a sociální pomoc apod. (Od roku 1988 bylo z tohoto fondu vynaloženo více než 3 mld. dolarů ve prospěch obětí zločinu.)
Činnost úřadu pro oběti tedy významně napomáhá rozvíjení principů restorativní justice v USA. Jen v roce 1999 se úřad podílel na uspořádání pěti odborných konferencí o restorativní justici v jednotlivých státech USA, na uspořádání mezinárodní konference o restorativní justici pro mladistvé na Floridě a podporoval činnost řady nevládních organizací (NGO) angažujících se v různých restorativních programech.
Kromě této oficiální podpory ze strany ministerstva spravedlnosti USA výrazně napomáhá rozvoji konceptu restorativní justice zájem a odborná připravenost akademických pracovišť. Na řadě amerických univerzit jsou přednášena témata vztahující se ke konceptu restorativní justice, vznikají i specializovaná akademická pracoviště rozvíjející tuto disciplínu (např. Community Justice Institut na Florida Atlantic University, Center for Restorative Justice and Mediation na univerzitě v Minnesotě aj.).
V Evropě se podjalo iniciativní a organizační role pro rozvíjení a aplikaci principů restorativní justice Evropské fórum pro mediaci a restorativní justici (European Forum for Victim - Offender Mediation and Restorative Justice). Fórum bylo formálně ustaveno v prosinci v roce 2000 na setkání zainteresovaných odborníků z 15 evropských zemí. Klade si za cíl své činnosti podporovat výměnu informací a zkušeností z oblasti restorativní justice a rozvíjet efektivní metody a programy (zejména mediaci) v systémech trestní justice v evropských zemích.
Činnost fóra řídí výkonný výbor složený ze zástupců několika zemí a pět odborných komisí (pro výzkum, odbornou přípravu, informace, publikační činnost a financování). Sekretariát fóra sídlí v Leuvenu (Belgie). Fórum vydává od roku 2001 vlastní informační periodikum Newsletter of the European Forum for Victim-Offender Mediation and Restorative Justice, ve kterém jsou publikovány mj. i informace o postupném prosazování restorativních principů v systémech trestní justice v jednotlivých evropských zemích.
Na půdě OSN aktivně prosazuje ideje restorativní justice Aliance nevládních organizací (Alliance of Non-Govermental Organizations in Crime Prevention and Criminal Justice) a také Komise pro prevenci kriminality a trestní justici i Hospodářská a sociální rada.
Lze tedy konstatovat, že koncept restorativní justice již zřejmě definitivně překročil onu známou dělicí čáru mezi teorií a praxí a že byly vytvořeny i organizační předpoklady pro to, aby představy o restorativní justici jako o určité nezbytné alternativě k trestající (retributivní) justici postupně ovlivňovaly i úpravu hmotně právních a procesních ustanovení v právních řádech v evropských zemích.
Trestní justice v České republice je založena na tradičním kontinentálním trestním procesu a na poměrně rigidní hmotně právní a procesní úpravě, která poskytuje jen omezený prostor soudům, státním zástupcům i policejním orgánům pro volnou úvahu při hledání nejvhodnějších postupů při řešení trestních věcí nejen v zájmu společnosti, ale i obětí a pachatelů.
Je ovšem zřejmé, že i trestní justice ČR je ovlivňována současnými trendy existujícími v ostatních evropských demokratických zemích, jako je zejména rozšiřování alternativních trestů a možností odklonů v trestním řízení.
Do české justice tedy postupně pronikají i prvky restorativní justice a některé restorativní postupy a metody jsou již legislativně zakotveny.
Jde zejména o mediační postupy, které se uplatňují v rámci institutu narovnání dle § 309 - 314 tr. řádu, a podmíněného zastavení trestního stíhání dle § 307 tr. řádu, kdy je dána pachateli možnost, aby s obětí svého činu uzavřel dohodu o způsobu náhrady škody.
Postavení, úkoly a činnost mediátorů byly upraveny zákonem č. 257/2000 Sb. o Probační a mediační službě, který nabyl účinnosti 1. ledna 2001. Tímto zákonem bylo probační a mediační službě také svěřeno vykonávání dohledu nad chováním odsouzených osob ve zkušební době při podmíněném opuštění od potrestání s dohledem dle § 26 tr. zák., při podmíněném odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem dle § 60a tr. zák. a při podmíněném propuštění z výkonu trestu dle § 63 tr. zák.
Obsah a způsob provádění probačního dohledu je stanoven v § 26a tr. zák. Dohledem se rozumí pravidelný osobní kontakt pachatele s úředníkem Probační a mediační služby, spolupráce při vytváření a realizaci probačního programu ve zkušební době a kontrola dodržování soudem uložených podmínek. Dohled nad pachatelem má přispět nejen k ochraně společnosti, ale v jeho rámci má být pachateli poskytována i odborná pomoc, aby v budoucnu vedl řádný život.
Tato ustanovení trestního zákona a trestního řádu a přijetí zákona o Probační a mediační službě potvrzují zřejmou tendenci, postupně se prosazující v našem právním řádu, více se zaměřit i na uspokojení potřeb obětí trestných činů a více rozšiřovat škálu možností, jak pozitivně působit na pachatele.
V této souvislosti je vhodné upozornit i na zákon č. 209/1997 Sb. o peněžité pomoci obětem trestných činů (ve znění novely provedené zákonem č. 256/201 Sb.), podle kterého je možno za stanovených podmínek poskytnout oběti (fyzické osobě), které v důsledku trestného činu vznikla škoda na zdraví, pomoc v paušální částce 25 000 Kč nebo další pomoc až do částky 150 000 Kč.
Při připravované rekodifikaci trestního zákona by bylo vhodné upravit i znění dosavadního § 23 tr. zák. o účelu trestu, podle kterého je účel trestu sice správně spatřován v ochraně společnosti a nápravě pachatele, ale na potřeby obětí ve smyslu restorativní justice zde pamatováno dosud není.
Koncept restorativní justice se zřejmě nebude vyvíjet jako autonomní způsob trestání a zacházení s pachateli, jako tedy určitý protikladný nebo konkurenční model k tradičnímu systému trestní justice. Spíše půjde o symbiózu, vzájemné ovlivňování a prolínání obou modelů tak, že nosné principy obou přístupů budou formovat trestní justici v průběhu jejího dalšího vývoje v tomto století.
Zásadním problémem zůstává skutečnost, že restorativní přístupy je možno aplikovat pouze ve vhodných případech (vzhledem k osobě pachatele, závažnosti trestného činu, k situaci oběti apod.), zatímco trestní justice musí reagovat na všechny spáchané trestné činy. Některé restorativní metody přitom vůbec nemohou přicházet v úvahu.
Na druhé straně však koncept restorativní justice přináší řadu možností jak skutečně diferencovat a individualizovat nejen ukládané sankce (což je požadavkem všech penologických teorií), ale jak individualizovat i způsob projednávání spáchaného deliktu, tedy jak diferencovat i trestní proces. Nepůjde tedy jen o známá opatření ke zrychlení a zjednodušení trestního řízení při projednávání méně závažných případů, ale o možnost plně přihlédnout ke specifické situaci pachatele i oběti.
Nová realita života současné doby staví do jiného světla i některé tradiční principy trestní justice. Asi si musíme připustit, že moderní teorie filozofické, sociologické, politologické a další způsoby nazírání světa budou ovlivňovat naše představy o právu a spravedlnosti, které dosud v podstatě vycházejí z myšlenkového podhoubí 18. - 19. století.
Spravedlnost bude možná třeba nazírat nikoliv jako ideu, jako morální a filozofický postulát, ale jako osobní pocit (to, čemu se v anglosaské právní teorii říká personal feeling justice). To by pak mohlo přinášet např. nové chápání klasického principu přiměřenosti trestu. Protože újma způsobená trestem je individuálně vnímána, ukládaný trest by měl být přiměřený morálním hodnotám pachatele. Na druhé straně ovšem souhrn vnímání spravedlnosti jednotlivými subjekty odráží hodnotový systém dané komunity. Z tohoto aspektu je závažnost (škodlivost) spáchaného činu samozřejmě dalším relevantním kritériem přiměřenosti trestu.
Trest by tedy měl být chápán především jako prostředek k tomu, aby si pachatel uvědomil škodlivost svého jednání, a tím byl motivován k odstranění nebo zmírnění následků spáchaného činu. Kriminologie, která i přes veškerou důvodnou skepsi neopouští ideu resocializace pachatelů, se bude muset zřejmě hlouběji zabývat reálnými možnostmi sankční politiky, a to i z hlediska zmíněné problematiky chápání spravedlnosti a percepce trestů.
Trestní justice by se měla výrazněji orientovat tak, aby kompenzace způsobené škody a satisfakce obětem trestného činu měla stejnou váhu jako ochrana společnosti. V systému našeho kontinentálního práva by bylo rovněž vhodné usilovat o rozšiřování prostoru pro uplatňování principu oportunity a prostoru pro diskreční pravomoce všech orgánů činných v trestním řízení.
Možná se pak dospěje i k opravdové diferenciaci a individualizaci trestání a zacházení s pachateli.
Ve druhé polovině 20. století, zejména v souvislosti s popularizací principů „občanské společnosti“ a s všestranným posilováním významu lidských a občanských práv a jejich ochrany, se rozvíjí též hledání nové podoby trestní spravedlnosti. Postupně se prosazují názory o omezování pravomocí státu při řešení trestních věcí a o posílení role přímých účastníků, tedy pachatelů a obětí, při řešení těchto konfliktů a jejich následků. Formulují se představy o restorativní justici. To je proces, při kterém všechny strany mající účast na určitém trestném činu se setkávají společně za účelem kolektivního posouzení, jak vyřešit nepříznivé následky trestného činu a jeho budoucí důsledky.
Stranami, které se účastní procesu, při kterém jsou aplikovány principy restorativní justice, se rozumí především pachatel projednávaného trestného činu a jeho oběť. Do projednávání mohou však být zahrnuty rodiny pachatele a rodiny oběti i další osoby z komunity, ke které pachatel nebo oběť patří a které byly trestným činem nějak dotčeny nebo k němu mají co říci, a to zejména pokud jde o předcházení podobnému trestnému jednání. Po projednání trestného jednání pachatele v rámci restorativního procesu je příznivý i index recidivy.
Do české justice postupně pronikají prvky restorativní justice a některé restorativní postupy a metody jsou již i legislativně zakotveny.
In the second half of the 20th century, a new form of penal justice was being developed, especially in connection with the popularisation of the principles of „civil society“, and the general support of the importance of human and civil rights and their protection. The state should have a decreasingly important role in the solution of criminal matters, while the role of direct participants, the offenders and the victims, should be greater in the solution of these conflicts and their consequences. The idea of restorative justice is beginning to form. It is a process, in which all parties related to a given criminal act meet, in order to assess together, how to resolve the unfavourable consequences of a criminal act.
The parties participating in the process, which applies the principles of restorative justice, include mainly the offender and the victim of the criminal act in question. The discussion may further include members of the family of the offender or the victim, and other persons from the community, to which the offender or victim belong, and who were in some way affected by the criminal act or have something to say to it, especially of this is important for preventing future occurrence of similar criminal activities. Discussing a criminal act of an offender as part of the restorative process has a positive effect on the relapse index.
Elements of restorative justice have gradually been finding their way to Czech justice, and some of the restorative proceedings and methods have already been included in the legislation.
In der zweiten Hälfte des 20. Jahrhunderts, besonders im Zusammenhang mit der Popularisierung der Prinzipien der „Bürgergesellschaft“ und mit der allseitigen Stärkung der Bedeutung der Menschen und Bürgerrechte und derer Schutzes, enfaltet sich auch das Suchen der neuen Form der Strafgerechtigkeit. Nach und nach setzen sich Anschauungen über die Einschränkung der Staatsbefugnisse bei der Lösung der Strafsachen und über die Stärkung der Rolle der unmittelbaren Beteiligten, also der Täter und der Opfer, bei der Lösung dieser Konflikte und derer Folgen durch. Es formulieren sich Vorstellungen der restorativen Justiz. Das ist ein Prozess, bei dem alle Parteien, die an bestimmter Straftat Teilnahme haben, zwecks einer kollektiven Beurteilung zusammenkommen, wie die ungünstigen Folgen der Straftat und ihre künftigen Konsequenzen zu lösen.
Als Seiten, die am Prozess der Applikation der restorativen Justiz teilnehmen, versteht man vor allem den Täter der behandelten Straftate und sein Opfer. Man kann dabei aber auch die Familien des Täters und die Familien des Opfers und weiter Personen der Kommunität, zu der der Täter oder das Opfer gehören und die irgendwie mit der Straftat berührt wurden oder was dazu zu sagen haben, und besonders was die Vorbeugung einer ähnlichen Straftat betrifft, einbeziehen. Bei der Behandlung der Straftat des Täters im Rahmen des restorativen Prozesses ist auch der Index des Rückfalles günstig.
Die Elemente der restorativen Justiz durchdringen nach und nach in die tschechische Justiz und einige Restorativvorgehen und Methoden sind schon auch legislativ verankert.