důsledná nedůslednost

Prof. JUDr. MIROSLAV PROTIVINSKÝ, DrSc., Praha

Seznamuji čtenáře stručně s podstatou obsáhlého článku Markuse Henningera, vedoucího inspektorátu pro organizovanou kriminalitu na Zemském kriminálním úřadě Berlín, který pojednává o kriminální kariéře intenzivního pachatele Palestince Mahmouda R. a o tom, jak justice hodnotila jeho činy.1) Vyvstává totiž otázka, zda se společnost dovede dostatečně bránit před takovými pachateli.

K rodině pachatele

Sadia N., Mahmoudova matka, přijela jako 17letá počátkem roku 1976 ilegálně se svými rodiči a sedmi sourozenci do SRN na libanonské uprchlické pasy. Dne 23. února 1976 jí byla žádost o udělení azylu zamítnuta. Dne 4. srpna 1977 bylo toto rozhodnutí zrušeno, ale 13.  června 1979 jí bylo přiznání azylu definitivně zamítnuto. Bylo jí však povoleno, aby se mohla zdržovat v Německu až do 20. prosince 1979.

Dne 23. května 1980 opět přicestovala přes berlínské letiště v NDR do SRN se svým manželem, který prošel libanonskou válkou a byl vícekrát zraněn. Požádali o udělení azylu, ale 19. května 1982 obdrželi zamítnutí a byli vyzváni k vycestování ze SRN. Vzhledem k tomu, že v květnu 1982 se jí narodilo první dítě, Mahmoud, byl jí povolen pobyt v Německu do 17. července 1983, a to i s možností zde pracovat.

Na přání otce odjela rodina zpět do Libanonu již v roce 1982 a zůstala tam osm let. Mahmoud chodil v Libanonu dva roky do školy. Do SRN přijela tato rodina (dva dospělí a pět dětí) v srpnu 1990, protože podle slov Mahmouda matka říkala, že v Německu „je možno jíst čokoládu ze země“. Jejich žádost o udělení azylu byla 1. září 1992 zamítnuta. Výzvu k vycestování rodina ignorovala a podala 18. března 1993 žalobu u správního soudu. Teprve po sedmi letech byla tato žaloba na základě rozhodnutí soudu zamítnuta. Mezitím se v rodině narodily další čtyři děti. Pobyt rodiny v Německu nebyl povolen, ale byl trpěn. Od roku 1996 bydlela rodina v šestipokojovém bytě v Berlíně a žila ze sociálních dávek, které na počátku roku 2000 činily 5 300 DM.

K osobě pachatele

V Libanonu zažil Mahmoud jen okrajové válečné události. Vzpomíná si na bombardování, prohledávání sklepních místností záchranáři, prchající a plačící lidi, oběti, zastřelení tří psů jedním mužem... „Tento zážitek nemůže v žádném případě nikdy zapomenout,“ je uvedeno v soudně psychiatrickém posudku ze 4. června 1997, ke kterému soudy přihlížely při posuzování dalších jeho činů.

Mahmoud navštěvoval více škol, ale žádnou nedokončil. Jeho koníčkem byly sport, auta a bojová umění. Brzy se dostal na „šikmou plochu“ a do styku s policií. Po spáchání jednoho násilného činu v lednu 1997 byl k Mahmoudovi zpracován zmíněný soudně psychiatrický posudek. V něm byl charakterizován jako fyzicky a psychicky vyspělý, plně odpovědný za své činy, ale s nedostatečnou kontrolou své impulzivnosti a vzrušivosti.

Počátek jeho kriminální kariéry

Jeho kriminální kariéra se formovala již v dětství. V letech 1992 až 1996, tj. v jeho věku od 11 do 14 let, se policie zabývala 19 jeho činy (násilí na dětech i dospělých, ublížení na zdraví, loupeže, krádeže).

Od roku 1996 do února 1997 byl (již jako trestně odpovědný) stíhán pro podezření z dalších 10 trestných činů, které spáchal sám nebo ve spolupachatelství (ublížení na zdraví, loupeže aj.). V šesti případech bylo trestní stíhání zastaveno, ve čtyřech případech byla podána žaloba. V jednom případě byl zadržen, byla na něj uvalena vyšetřovací vazba a 18. 6. 1997 byl poprvé odsouzen k trestu odnětí svobody na 1 rok a 11 měsíců s podmínkou na 2 roky (do 14. 6. 1999), a sice pro těžkou újmu na zdraví (probodnutí plic mladistvému nožem). Soud přihlédl k jeho věku (14 let) a k tomu, že podle soudně psychiatrického posudku trpí nápadnou frustrační intolerancí a redukovanou zábranou jednat agresivně. Vyslovil též stanovisko, že odsouzený má motivaci polepšit se, ale že se mu to může podařit jen tehdy, bude-li dodržovat podmínky podmíněného odsouzení, spolupracovat s ustanoveným opatrovníkem, absolvovat kurz proti násilí a pohybovat se na veřejnosti neozbrojen.

Jeho kriminalita ve lhůtě podmíněného odsouzení

Od září 1997 do 30. 12. 1997 spáchal ve lhůtě podmíněného odsouzení dalších šest trestných činů (loupeže a jiné násilné delikty) sám nebo ve spolupachatelství. Ve dvou případech bylo trestní stíhání zastaveno, v jednom případě byl odsouzen k veřejně prospěšným pracím (s varováním, že v případě spáchání dalšího trestného činu bude vykonán původní podmíněný trest). O ostatních případech bylo konáno řízení společně s projednáváním činů spáchaných v roce 1998.

V době od 28. 1. 1998 do 12. 11. 1998 spáchal během lhůty podmíněného odsouzení resp. již po jejím odvolání dalších 15 trestných činů (ublížení na zdraví, krádež vloupáním, pouliční loupeže, podvod, vyhrožování, vandalismus aj.). V sedmi případech bylo řízení zastaveno, v šesti případech se konalo společné řízení s projednáváním trestného činu ze 3. 12. 1998 (předběžně zastaveno). V některých případech podával Mahmoud trestní oznámení proti poškozeným i jiným osobám. Dne 15. 6. 1998 soud odvolal podmínku rozsudku z 18. 6. 1997, ale nástup trestu odnětí svobody nařídil Mahmoudovi teprve 14. 11. 1998, tj. po pěti měsících.

Druhý trest odnětí svobody

Dne 12. 11. 1998 byl Mahmoud zadržen, vzat do vyšetřovací vazby a 11. 3. 1998 odsouzen jako mladistvý pro trestný čin z 18. 6. 1997 (napadení více osob nožem na pohřbu a způsobení těžké újmy na zdraví) ke třem rokům odnětí svobody. Vzhledem k tomuto trestu bylo v září 1999 zastaveno soudní řízení vedené proti němu pro loupež.

Resocializační úsilí nevede k nápravě

Od 27. 11. 1999 se Mahmoudovi dostává úlev ve výkonu trestu, jsou mu povolovány vycházky, z resocializačních důvodů je převeden do tzv. otevřeného výkonu trestu, od 13. 12. 1999 navštěvuje školení v sociálně pedagogickém institutu, ve dnech 31. 12. 1999 - 2. 1. 2000 a 7. 1. - 9. 1. 2000 obdržel dovolenou z výkonu trestu. Přesto hned 7. 1. 2000 ohrožoval nožem dva policisty.

Ve dnech 21. 1. - 23. 1. 2000 obdržel opět dovolenou z výkonu trestu. 28. 1. 2000 urazil při úředním jednání jednoho policistu sprostými slovy (řízení zastaveno). Téhož dne byl přeložen do uzavřeného výkonu trestu, ale dne 28. 2. 2000 z resocializačních důvodů opět do otevřeného výkonu trestu. Další dovolené obdržel Mahmoud od 3. do 4. 3. 2000 a od 10. do 11. 3. 2000. Dne 16. 3. 2000 spáchal pokus loupeže a dne 21. 3. 2000 řídil bez povolení motorové vozidlo. Obě řízení byla zastavena. Přesto obdržel v březnu a dubnu 2000 čtyřikrát třídenní dovolenou. Dne 23. 4. 2000 zfackoval na veřejnosti svou bývalou tureckou přítelkyni (řízení zastaveno). V dubnu i květnu 2000 obdržel opakovaně třídenní dovolené. Dne 5. 5. 2000 se dopustil opět vyhrožování (řízení zastaveno).

V květnu obdržel třikrát 2-3denní dovolenou. 29. 5. 2000 si chtěl s dvěma spolupachateli odvézt z jedné dílny bez povolení auto, přičemž jednoho pracovníka silně udeřil, a ten v bezvědomí upadl (řízení zastaveno). 30. 5. 2000 udeřil pěstí do obličeje dva Turky (řízení zastaveno). I v tomto případě podal Mahmoud oznámení proti poškozeným.

Místo výkonu trestu nová podmínka a další trestná činnost

Dne 7. 6. 2000 je mladistvému Mahmoudovi z rozhodnutí Zemského soudu Berlín zastaven výkon trestu s účinností od 26. 6. 2000 a pro zbytek trestu (2 roky) je stanovena podmínka do 14. 8. 2000. Mahmoud je 26. 6. 2000 propuštěn a dán pod dohled soudem stanovené pomocnice paní K.

Ve lhůtě nové soudní podmínky se Mahmoud dopustil od 13. 8. 2000 do 8. 3. 2001 dalších osmi trestných činů (mravnostních, ublížení na zdraví, vyhrožování zbraněmi, poškození cizích věcí, krádež motorového vozidla, loupež). V uvedené době podal sám více trestních oznámení vůči jiným osobám. V 5 případech bylo řízení proti němu zastaveno, v jednom případě byla podána žaloba, k dvěma případům (loupeže) byl vynesen v červnu 2001 rozsudek.

Třetí trest odnětí svobody a další kriminalita

Mahmoud byl 5. 6. 2001 odsouzen pro loupež ke čtyřem rokům odnětí svobody ve věznici pro mladistvé, kde však pokračoval v trestné činnosti. Dne 14. 7. 2001 kladl vězeňským pracovníkům odpor a více jich zranil (řízení zastaveno). Mahmoud podal opět opačné oznámení, ale na jeho základě nebyl zjištěn trestný čin.

Dne 1. 8. 2001 je podmíněně zastaven výkon jeho trestu a pokračuje ve své kriminální kariéře bez ohledu na lhůtu soudem stanovené podmínky. V době od 21. 8. 2001 do 10. 4. 2002 spáchal dalších 11 trestných činů (násilí vůči osobám, poškození cizích věcí, nebezpečné vyhrožování aj.). Řízení byla zastavena. Opět několikrát podal opačná trestní oznámení. Během uvedené doby byl Mahmoud dvakrát zadržen a dán do vazby (od 7. - 21. 11. 2001 a od 10. 4. - 2. 5. 2002). Na základě rozhodnutí soudu se musel v rámci dohledu každý týden hlásit na příslušné policejní stanici.

Dne 2. 5. 2002 byl soudem propuštěn z vazby a jeho trestní stíhání pro ublížení na zdraví bylo zastaveno. Během května 2002 spáchal se svými komplici další násilné trestné činy proti svému bratranci i vyhrožování policistům po svém zadržení. Poškozený se vzhledem k Mahmoudovým vyhrůžkám bál vypovídat nebo vypovídal u soudu naopak v jeho prospěch.

Hlavní líčení před soudem

Autor příspěvku popisuje situaci okolo hlavního líčení, které se konalo 31. května a 6. června 2002, zejména to, co vše museli v čekárně i v jednací místnosti vyslechnout svědkové od velké skupiny cizinců, která přišla fandit obžalovanému Mahmoudovi, jak benevolentně se k tomu stavěla soudkyně a jak došlo k zastavení trestního stíhání v důsledku lživých výpovědí ve prospěch obžalovaného.

Otázky a poznámky

Markus Henninger kritizuje systém, který umožňuje zmíněnou důslednost nedůsledného boje s intenzivními a nepolepšitelnými pachateli trestné činnosti, a na závěr vyslovuje tyto otázky a poznámky:

1. Jak je možné, že mladý násilník, intenzivní pachatel, mohl od okamžiku, kdy se stal trestně odpovědným, z celkového počtu 60 zjištěných trestných činů spáchat 52 činů během doby podmíněného odsouzení, podmíněného propuštění z výkonu trestu nebo během vazby? Čím lze odůvodnit tak početná zastavení trestního řízení?
2. Kolik dodatečné práce policie a plně vytížené berlínské justice si vyžádal závadný výkon trestu? Nezpůsobují si přetížení v odděleních pro mladistvé na státních zastupitelstvích snad zčásti sami jejich pracovníci v důsledku masového zastavování trestních řízení?
3. Jaký obraz o důslednosti a průbojnosti německé policie a justice si asi musel vytvořit Mahmoud?
4. Jakou cenu má jinak v zásadě správné soudní opatření, že dotyčná osoba „se má nadále pohybovat na veřejnosti neozbrojená“? Kdo bude prověřovat, zda to skutečně dodržuje? Soud? Pomocnice soudu určená soudem při uložení podmíněného trestu? Smysluplnější by byla policie, která by pak ovšem musela být o takovém opatření vyrozuměna a současně by musela dostat oprávnění k prověřování, jak je opatření dodržováno a jak může být jeho nedodržení sankcionováno.
5. Jak je možné, že forenzně psychiatrický posudek dospívá v podstatě ke zjištění, že u mladého pachatele násilných deliktů je zjištěna „nápadná frustrační intolerance spjatá s redukovanou zábranou agrese“, která dosahuje „hodnotu nemoci“, a proto má být přiřazena k „jiným duševním úchylkám“, jež pak vedou ke snížené trestní odpovědnosti? Jsou snad všichni intenzivní násilní pachatelé „nemocní“?
6. Jak dlouho může být tentýž znalecký posudek opakovaně využíván před vynášením soudních rozsudků, aniž byl znovu prověřen?
7. Jaké množství lidí „smí“ traumatizovat pachatel, který „je nemocný nápadnou frustrační intolerancí a redukovanou zábranou agrese“ jako Mahmoud?
8. Jak bylo uvedeno v prvním rozsudku: „Vývoj sociálních hodnot je třeba rozumět jako procesně vazební událost. Kdyby byl vynucován příliš razantně, mohlo by to vésti spíše k tomu, že se obviněný plně vzepře...“
9. Absence sankcionování a nedostatečná realizace sankcí mohly přispět k tomu, že z „malých násilníků“ se může zformovat dorost pro prostředí organizovaného zločinu.
10. Kromě toho může mít absence sankcí a nedostatečný výkon sankcí za následek to, že svědci a poškození, kteří jsou zpočátku ochotni vypovídat pravdivě, po výhrůžkách opětně propuštěných pachatelů stahují své původní výpovědi a také ztrácejí důvěru ke státním orgánům.
11. Jaké pocity mohou mít dříve poškozené dívky a ženy, když dnes vstoupí do autobusu nebo metra hlučná skupina mladých Arabů? Jedná se u nich snad o resentiment, o pocit nenávisti k cizincům?
12. Jak je možné, že rodina, která se dobrovolně během občanské války na sedm let vrátí do Libanonu a tam žije, se po skončení války vrátí ilegálně do Německa a může se tam deset let zdržovat, než konečně v rozsudku správního soudu je návrh na udělení azylu neodvolatelně zamítnut?
13. Na jakou cestu se vydala spolková vláda ve vztazích k Libanonu a libanonským úřadům, které kladou nesplnitelné překážky, aby se do Libanonu mohlo vrátit velké množství občanů, kteří tam jednoznačně patří?

Závěr

Příspěvek je poučný jak z hlediska prevence a represe kriminality, práce policie, státního zastupitelství a soudů, tak z hlediska azylové politiky a praxe. Domnívám se, že nebude ku škodě věci, zamyslí-li se i naši čtenáři nad shora uvedenými třinácti otázkami a poznámkami německého autora, a to ve vztahu k praxi našich orgánů činných v trestním řízení. Neprojevují se snad i u nás někdy a někde tendence k důsledné nedůslednosti v boji s kriminalitou? Neinklinujeme z různých důvodů spíše ke kontrole a evidování kriminality místo k jejímu důslednému potírání?

Protivinský, M.
Důsledná nedůslednost
SOUHRN

Příspěvek je stručným vyjádřením podstaty článku citovaného německého autora, který líčí formování kriminální kariéry mladistvého intenzivního násilníka Mahmouda, Palestince žijícího v Německu. Třináct uvedených otázek a poznámek iniciuje čtenáře k úvahám, zda se společnost demokratického a právního státu dovede účinně bránit proti takovým pachatelům, zda existuje dostatečná vyváženost mezi prevencí a represí kriminality, zda je dostatečná součinnost orgánů činných v trestním řízení i jejich prestiž v očích veřejnosti. V neposlední řadě příspěvek podněcuje i k zamyšlení nad praxí poskytování azylu cizincům.

Protivinský, M.
Consistent inconsistency
SUMMARY

This article is a brief summary of an article of a quoted German author, who describes a genesis of the criminal career of a young intensive violent offender, Mahmoud, a Palestinian residing in Germany. The thirteen questions and comments included inspire readers to consider whether society in a democratic and legal state can sufficiently protect itself from such offenders, whether there is sufficient cooperation between bodies responsible for penal proceedings, and their prestige among the public. Last but not least, the article also initiates thoughts on the practice of granting asylum to foreigners.

Protivinský, M.
Konsequente Inkonsequenz
ZUSAMMENFASSUNG

Dieser Beitrag drückt kurz und bündig den Artikelbestand des zitierten deutschen Autors aus, der die Formierung der kriminellen Karriere des jugendlichen intensiven palästinensischen Gewalttäters Mahmoud, der im Deutschland lebt, beschreibt. Die dreizehn der angeführten Fragen und Bemerkungen initiieren den Leser zu Erwägungen, ob sich die Gesellschaft eines demokratischen Rechtsstaates wirksam gegen solche Täter wehren kann, ob eine genügende Ausgewogenheit zwischen Prävention der Kriminalität und Repression der Kriminalität existiert, ob eine genügende Kooperation der Strafverfahrensorgane und deren Prestige in den Augen der Öffentlichkeit funktioniert. Nicht in der letzten Reihe initiiert der Beitrag auch zum Nachdenken über die Praxis der Leistung des Fremdenasyls.