Kriminalistika
 čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi		 ročník XXXVI3/2003

možnosti detekce latentních daktyloskopických stop z lidské kůže

Bc. MARTIN FÜRBACH, Praha

1. Úvod

Při napadení osob často dochází k přímému násilnému kontaktu pachatele s obětí. Při tomto kontaktu může pachatel zanechat stopy papilárních linií na kůži napadené osoby. Zanechané stopy mohou být tvořeny například krví, barvou nebo jinými látkami. Pravděpodobně nejobtížnější se jeví využití latentních stop. Možnost jejich zviditelnění z lidské pokožky je již dlouhá léta předmětem intenzivních výzkumů.

Cílem této práce je shrnout publikované metody a na jejich základě navrhnout optimální postup využití latentních stop prstů zanechaných na kůži.

2. Daktyloskopie

Daktyloskopie patří mezi nejstarší disciplíny kriminalistické techniky, které se zabývají identifikací osob. Identifikace osob pomocí daktyloskopie vychází z existence papilárních linií, které jsou vytvořeny na některých částech povrchu lidského těla. Jedná se o vnitřní stranu prstů rukou, dlaně rukou a prsty a chodidla nohou.

Kriminalistický základ daktyloskopie spočívá na poznatcích o lidské pokožce. Kůže je obalová tkáň, která vytváří vnější povrch těla a chrání je proti vnějším vlivům. Je tvořena třemi typy tkáně: povrchovou vrstvu tvoří pokožka (epiderm), pod ní se nachází vrstva škáry, která obsahuje cévy, žlázy a chloupky a nejspodnější vrstva - podkožní vazivo ukládá tuk a zajišťuje pružnost celého systému.

Latentní stopa je tvořena potem, který je vylučován potními ekrinními žlázami. Tvoří jej z 99 % voda, z cca 0,5 % minerální soli (zejména chlorid sodný) a z cca 0,5 % organické látky, z nichž polovinu tvoří močovina. V důsledku přítomnosti kyseliny mléčné a aminokyselin je pH potu v slabě kyselé oblasti - mezi 4 - 6.

Vyměšování potu probíhá zároveň nepřetržitě a při určitých příležitostech. Permanentní lehké pocení (perspirace) není okem pozorovatelné, neboť pot se téměř okamžitě odpařuje. Permanentní vylučování potu zajišťují ekrinní žlázy. Skupiny žláz střídají fáze vyměšování a několikaminutové fáze odpočinku, střídání je řízeno centrálně. Při příležitostném pocení neboli transpiraci se vyloučí mnohem větší množství potu najednou a pot je pozorovatelný přímým okem. Transpiraci vyvolává teplo, citové pohnutí, případně i některé choroby. Potní reflex působí prostřednictvím nervového hypotalamického centra (při tepelném působení) nebo kortikálního centra (jako reakce na emoce).

3. Fyzikální a chemické metody použitelné pro zviditelňování otisků prstů na lidské kůži

Metody použitelné pro detekci latentních daktyloskopických stop mohou být rozděleny do dvou základních skupin. První skupina obsahuje fyzikální metody. U těchto metod se využívá vzájemné přilnavosti prostředku a potní substance. Prostředek, kterým se latentní daktyloskopická stopa zviditelňuje, se nanáší na nosič stopy mechanicky. Druhá skupina obsahuje metody, při nichž dochází k reakci látky, která se používá ke zviditelňování, s určitými látkami obsaženými v potní substanci. Tyto metody se označují jako chemické.

Dále by mohly být jak fyzikální, tak chemické metody rozděleny do dvou skupin podle toho, zda

I když použitím přenosného média jistě dochází ke ztrátám, jsou tyto metody nezastupitelné v případě zviditelňování daktyloskopických stop u živých osob pomocí chemických metod, které by mohly být toxické nebo jinak nebezpečné.

3.1 Fyzikální metody

Pozorování přirozené luminiscence některých složek potu

Pokusné otisky prstů lze v některých případech pozorovat přímo pomocí laserového paprsku, kterým se osvítí plocha, na níž se vyskytují. Pot obsahuje řadu složek, které vykazují přirozenou luminiscenci. Jednu z prvních aplikací laserového záření na zviditelnění latentních otisků prstů popsal Dalrymple (1987). Otisky prstů byly vytvořeny na předloktí několika osob a byly zviditelněny pomocí argonového laseru. V tomto osvětlení byla luminiscence dobře patrná. Zřetelnost otisků však rychle klesala, pravděpodobně v důsledku difuze luminiscenčních složek.

Nanesení daktyloskopického prášku

Daktyloskopické prášky ulpívají na lepivé hmotě otisků prstů, která obsahuje zejména lipidy a vodu. Daktyloskopických prášků existuje celá řada, proto bylo provedeno mnoho experimentů s cílem vybrat nejvhodnější prášek. Zviditelňování latentních otisků prstů na kůži pomocí prášků je komplikováno zejména skutečností, že kůže má poměrně nerovný povrch a je pokryta stejnou vrstvou potu jako zkoumaný latentní otisk.

Nejlepších výsledků bylo dosaženo s použitím velmi jemných magnetických černých prášků. Tyto prášky byly nanášeny na kůži pomocí magnetického štětečku (Luff 1992). Magnetické prášky mají výhodu oproti práškům nemagnetickým v tom, že jejich nanášením nedochází k nežádoucímu odstranění předcházejících podílů z povrchu otisku.

Využitím prášků se zabývali také Straus a další (1999). Ve své práci dosáhli částečně vyhovujících výsledků použitím súdánské černi ve formě roztoku. Nejlepší výsledky poskytoval prášek Hi-Intensity a zinkový prášek Zinc-Print I.

Dále autoři nedoporučují zviditelněné daktyloskopické otisky fixovat na daktyloskopické fólie z důvodu nekvalitního přenosu otisku. Kvalitu zajištěného otisku dále snižuje skutečnost, že se na fólii přenáší i reliéf kůže z jeho okolí. Z těchto důvodů autoři doporučují stopy fixovat fotograficky.

Podobných výsledků dosáhl Hebrard (1994). Konstatuje, že fotografování takto získaných otisků je velmi obtížné.

Použitím magnetických prášků se zabýval také Bohanan (osobní sdělení). Podařilo se mu zviditelnit latentní otisky prstů na mrtvolách i živých osobách do 30 minut od jejich vzniku.

Použití prášku těžkého kovu

Metoda používá zpravidla velmi jemný olověný prášek. V obalu atomu olova je 82 elektronů, přičemž valenční elektrony mohou být snadno uvolněny bombardováním rentgenovými paprsky. Uvolněné elektrony vyzařují sekundární rentgenové záření charakteristické pro daný kov. Emise elektronů a rentgenového záření kovového prášku je využita k reakci s halogenidy stříbra fotografického filmu, přiloženého na zkoumanou plochu. Tato metoda tak umožňuje zaznamenání otisků zanechaných na kůži. Použití olova se prosadilo díky jeho vysoké atomové hmotnosti a jeho elektronové emisi. S použitím této techniky byly popsány některé úspěšné případy zviditelnění latentních otisků prstů, bohužel je zde mnoho omezení:

Dále může být aplikována pouze na velmi hladkou kůži bez ochlupení a na poměrně rovných partiích. Problémem může být také manipulace s tělem a jeho vhodné fixování. Graham (1966) použil amputovanou nohu, se kterou mohl poměrně jednoduše manipulovat.

Mooney (1977) zajistil otisky prstů na mrtvolách 48 hodin od vytvoření. Navíc zjistil, že je možné zviditelnit otisky na živých osobách po 8 hodinách. Tento výsledek je v rozporu s dosud publikovanými představami o zachování latentních otisků prstů na živých osobách. Většina autorů pochybuje o zviditelnění latentních otisků prstů na živé osobě déle než po 60 minutách v reálném případě (Wilkinson - osobní sdělení, Hebrard 1994).

Přenesení otisku na skleněnou desku

Obecně je hladký skleněný povrch jedním z nejlepších povrchů na zviditelňování otisků prstů. Pravděpodobně proto byl také použit k přenesení stopy z kůže (Sampson 1992). Na skle je pak možné další zpracování otisku, ať s použitím prášků, nebo chemických metod. Tyto metody mimo jiné umožňují zlepšit kontrast kresby přeneseného otisku. Sampson doporučuje používat skleněné desky o ploše přibližně 10 cm2 a o tloušťce kolem 5 mm. Desky se přikládají na zkoumanou oblast. Poté je otisk zviditelněn s použitím prášku.

Přenesení na polyethylentereftalátovou fólii (PET)

Polyethylentereftalát je polotuhý materiál, který lze třením elektrostaticky nabít, a poté přitahuje prachové částice. Průmyslově se používá zejména v potravinářství, a to hlavně k výrobě nápojových láhví.

Metoda je založena na skutečnosti, že mazové výměšky na povrchu kůže zachytávají prach rozptýlený ve vzduchu a v okolním prostředí. Elektrostatické vlastnosti PET fólie dovolují při kontaktu s oblastí, na níž se nacházejí latentní otisky prstů, přenést mazové látky a prach z otisků. K provedení přenosu na PET fólii je třeba fólie o tloušťce přibližně 1 mm černé barvy a nylonová tkanina, kterou se fólie tře. Při vlastním experimentu se odřízne pás vhodné šířky z PET fólie a elektrostaticky se nabije třením nylonovou tkaninou. Tření je nutno provádět tak dlouho, až je fólie mírně zahřátá. Poté se PET fólie položí na oblast, kde se hledají latentní otisky prstů, a mírně přitlačí tak dlouho, až se ochladí. Přenesený otisk na fólii může být zviditelněn použitím kyanoakrylátu.

Metoda se jeví jako jednoduchá a snadno uskutečnitelná. Čínští vědci Guo a Xing popisují testování této metody na živých osobách a mrtvolách. Otisky prstů jsou rozděleny do tří kategorií:

Pro každou kategorii provedli 10 jednoduchých pokusů se stopami na obličeji, krku, zápěstí, horní ploše rukou a na koleně. Podařilo se jim získat uspokojivé výsledky dokonce tři dny po vzniku otisků u většiny kategorií (Guo, Xing 1992).

Hebrard (1994) provedl 23 experimentů na mrtvolách a ani v jednom případě se mu nepodařilo otisk takto přenést a zviditelnit. Podařilo se mu však získat jeden otisk s identifikační hodnotou u živé osoby. Pozoroval úspěšnější přenos otisku za suchého počasí. Při teplotě okolí 25 °C se mu podařilo získat otisk s identifikační hodnotou u živé osoby ještě po 100 minutách.

Hoyser (1992) publikoval alternativu k této technice, a to použití plastické fólie filmu Kodak Roller Transport. Podle jeho výsledků v laboratorních podmínkách je možné získat otisk vhodný k identifikaci 30 minut po vytvoření v případě živých osob. Paradoxně metoda nebyla úspěšná k získání otisku z mrtvoly.

Přenos na fotografický papír

V literatuře je popsáno několik druhů papíru, na který byl otisk úspěšně přenesen. Jedná se zejména o papír Kromekote, který je poměrně silný a vyznačuje se hladkým a dokonale lesklým povrchem. V jiných pracích byl úspěšně použit běžný ustálený fotografický papír. Při vlastním přenosu se papír jednoduše přiloží na zkoumanou oblast. Někteří autoři doporučují vložit mezi papír a ruku tenkou vrstvu molitanu, z důvodů rovnoměrného přenosu tlaku (Sampson 1996). Přenesený otisk byl na papíře zviditelňován magnetickým práškem. Po zviditelnění je možné otisk stabilizovat překrytím adhezní vrstvou. Přebytek magnetického prášku je vhodné odstraňovat vzduchovou pumpou.

Straus a další (1999) experimentovali s použitím fotografického papíru zn. Polaroid a železnými pilinami. Na předem osahaná místa přiložili citlivou vrstvu fotopapíru, lehce přitlačili a dosáhli tak odvrstvení otisku. Doporučují používat odvrstvení s pomocí skleněné lahve o průměru 85 mm, na kterou byl fotopapír připevněn. K odvrstvení tak dochází plynulým valivým pohybem. Poté byly pomocí magnetického aplikátoru naneseny železné piliny. Tímto způsobem bylo dosaženo velmi dobrých výsledků - na daktyloskopických stopách byl čitelný upotřebitelný počet markantů (10 a více).

Přenos odlitím do silikonu

Zařazení této metody do skupiny přenosu může být diskutabilní. Metoda se odlišuje od výše popsaných tím, že nejde o klasický přenos potu z otisku, ale o odlití otisku do silikonové pasty. V případě, že oběť byla škrcena, může dojít k tomu, že se vytvoří v kůži plastická stopa. V tomto případě lze stopu pozorovat prostým okem. V těchto případech se jeví vhodné odlít ji do silikonové pasty, která se jinak používá pro dentální účely. Po vytvrzení je možné odlitek fotografovat, pro zvýraznění detailů se doporučuje zvýšit kontrast odlitku poprášením hliníkovým práškem.

3.2 Chemické metody

Někteří autoři hodnotí chemické metody pro detekci latentních otisků na kůži jako citlivější, jiní tvrdí opak. Je třeba si uvědomit, že pomocí vysoce selektivních metod bude vždy docházet k tomu, že příslušná chemikálie bude reagovat nejenom s látkami obsaženými v latentním otisku, ale také s látkami, které se na kůži běžně vyskytují a jejichž složení může být podobné, v některých případech shodné. V současné době se používají zejména následující metody.

Použití jodových par s následným přenosem na stříbrnou fólii

Zviditelnění latentních otisků prstů na kůži pomocí jodových par se provádí pomocí odpařovače. Odpařovač tvoří trubice obsahující krystalky jódu, které jsou fixovány skelnou vatou. Proudění vzduchu v trubici se dosahuje pryžovým balonkem, který je nasazen na konci trubice. Odpařování jódu se usnadňuje zahřátím trubice pomocí fénu.

K přenosu jsou používány stříbrné fólie. Jde o lístky tloušťky 0,12 - 0,25 mm o ploše přibližně 5 cm2. Tenké lístky se lépe používají, protože je možno je snadno formovat na reliéfu kůže.

Vlastní postup spočívá v tom, že ze vzdálenosti přibližně 2 až 5 cm je jód vyfukován z odpařovače na povrch kůže, kde se předpokládá výskyt latentního otisku prstů. Působením tepla dochází k sublimaci jódu. Jód je poté zachycen na otisku. Přiložením stříbrné fólie dochází k reakci mezi jódem a stříbrem, čímž vzniká jodid stříbrný. Ten se na světle rozkládá na koloidní stříbro, které má hnědočerné zabarvení. Doba expozice závisí na intenzitě použitého světla a na množství jódu přeneseného na fólii. Výsledek je vhodné fotografovat nejdéle do dvou hodin od zviditelnění. Pokud není možné fólii vyfotografovat přímo na místě, je nutno ji umístit do neprůhledné obálky a zabránit působení světla (Adcock 1977, Paige 1977).

Tuto metodu prověřoval také Moore (osobní sdělení). Podařilo se mu zviditelnit latentní otisky na kůži živé osoby do 30 minut. Zviditelněné starší otisky byly velmi rozmazané a neměly významnou identifikační hodnotu.

Použití tetraoxidu ruthenia

Tetraoxid ruthenia v plynném skupenství se využívá k vysoce citlivému zviditelnění latentních otisků prstů na porézních i neporézních površích (Mashiko 1991). Jsou popsány dvě možnosti, jak pracovat:

a) Pod plachtou - části těla, na kterých se předpokládá zviditelnění latentních otisků prstů, se umístí do uzavřeného plastového obalu, v němž je umístěna směs roztoků. Šíření par se může urychlit ventilátorem.
b) Ofukování části kůže - zkoumaná část kůže se ofukuje odpařovačem, který obsahuje směs roztoků a je na něm umístěn pryžový balonek. Stlačováním balonku se dosahuje vyfukování par tetraoxidu ruthenia. Tyto páry jsou pak tryskou směřovány bezprostředně ke kůži.

K přípravě tetraoxidu ruthenia se používají dva roztoky - roztok chloridu ruthenia a dusičnanu amonno-ceričitého. Smísením roztoků vzniknou páry tetraoxidu ruthenia. Reakce probíhá za pokojové teploty, není třeba žádný zdroj tepla, čímž se vyloučí nebezpečí výbuchu.

Páry tetraoxidu ruthenia reagují s některými složkami mazu a vytvářejí dioxid ruthenia. Otisky prstů se touto reakcí barví hnědě, někdy až černě. Zbarvení časem nemizí.

Použití kyanoakrylátových par

Postup spočívá v umístění nahého těla do hermeticky uzavřeného plastového obalu. Kyanoakrylátové páry se získají pomocí následujících pomůcek: nádoby s obsahem kapalného kyanoakrylátu umístěné na vyhřívací desce a čerpadla, které umožňuje proudění kyanoakrylátových par do obalu.

Na vnitřní část obalu se umístí kontrolní latentní otisk, který je možné zvenku sledovat. Pomocí tohoto otisku se kontroluje postup vyvíjení. Naplnění obalu trvá okolo 30 minut. Po ukončení práce je tělo vyjmuto z obalu. Doporučuje se počkat alespoň hodinu, aby došlo k polymerizaci adsorbovaného kyanoakrylátu. Vyvolané otisky jsou špatně pozorovatelné okem, proto se doporučuje použít lampu Polylight s vlnovou délkou 530 nm k pozorování otisků. Jiní autoři doporučují používat barvivo Basic Yellow 40 nebo Europium 3 s rhodaminem 6 G (Wilkinson 1996).

Další autoři modifikovali metodu přiložením filtračního papíru napojeného roztokem kyanoakrylátu a éteru (Jian a Dao-an 1991). Po několika minutách, kdy dojde k odpaření rozpouštědla, se papír přiloží na zkoumaný povrch. Na kůži se papír ponechá 40 až 60 minut.

Metoda kyanoakrylátových par byla použita k zviditelnění latentních otisků prstů na těle živých osob. Pozitivních výsledků, tj. získání otisku s dostatečným počtem markantů vhodných k individuální identifikaci, bylo dosaženo do 15 minut od vzniku otisku. Úspěšné zviditelnění závisí na několika faktorech: vlhkosti, okolní teplotě a atmosférických podmínkách. Použití kyanoakrylátu je výhodnější, pokud mrtvola nebyla uložena do chladicího boxu. Ochlazením těla dochází k pokrytí povrchové vrstvy kůže vrstvou vlhkosti, která následně reaguje s párami kyanoakrylátu a znemožňuje zviditelnění kyanoakrylátu (Hebrard 1994).

4. Publikované případy využití latentních otisků prstů při vyšetřování

Podle některých autorů počet případů, kdy byla získána latentní daktyloskopická stopa z lidské pokožky těla oběti, nepřevyšuje deset. To však nemusí znamenat, že by využití detekce latentních otisků prstů mělo pouze zanedbatelný význam. Je to dáno tím, že daktyloskopické stopy na těle oběti bývají zanechávány zejména v případě násilných činů a v současné době se systematicky daktyloskopické stopy na kůži nezviditelňují. To může způsobovat, že počet úspěšných případů zviditelněných otisků je tak malý.

V literatuře jsou popsány následující případy:

  • 23. července 1978 byla nalezena těla tří obětí vraždy v Miami Beach, Florida. Oběťmi byli jeden muž a dvě ženy. Technik na místě činu se snažil najít latentní otisky prstů použitím magnetického prášku. Na noze jedné ženy nalezl celkem tři otisky prstu. Tyto otisky byly nejprve vyfotografovány, a poté přeneseny na daktyloskopickou fólii. Získané otisky byly porovnány s otisky podezřelých. Jeden z otisků byl využit k identifikaci. Obviněný se později přiznal k vraždě. Podle autora jde o první případ zviditelnění latentní stopy prstu na těle mrtvé osoby, kdy byla stopa využita jako důkaz před soudem (Hall 1979).

  • Mooney (1977) popsal přenesení latentní stopy nalezené na mrtvole na fotografický papír, a poté její zviditelnění magnetickým práškem.

  • 2. března 1981 došlo k vraždě ženy (věk 37 let) ve městě Fukuoka v Japonsku. Příčinou smrti bylo uškrcení. Na krku byla zpozorována daktyloskopická stopa, o které se dalo předpokládat, že patří pachateli. Předpokládalo se, že stopa vznikla vytlačením do kůže v průběhu škrcení oběti. K zajištění stopy byly použity tři metody - fotografování, odlití do silikonu a odvrstvení na daktyloskopickou fólii. Nejlepšího výsledku bylo dosaženo odlitím do silikonu používaného pro dentální účely. Autoři podrobně popisují okolní podmínky a charakteristiky oběti. Stopa byla odlita přibližně 25 hodin po smrti. Autoři diskutují faktory, které mohly ovlivnit vznik stopy. Jedná se pravděpodobně o:

    * silný tlak, který působil dlouhou dobu na stejném místě,
    * poté, co oběť zemřela, nedošlo k vyrovnání vytlačeného vtisku v kůži a
    * pokožka na krku oběti byla dostatečně hladká a jemná (díky tomu mohlo dojít k přenosu mikroreliéfu papilárních linií pachatele).

    Zviditelněná stopa (ve velmi dobré kvalitě, 12 markantů) byla použita pro identifikaci se srovnávacím materiálem podezřelého (Mototsugu, 1981).

  • 18. února 1985 byla zviditelněna latentní stopa prstu na noze pětiletého dítěte, které se stalo obětí vraždy. Stopa prstu byla zviditelněna pomocí kyanoakrylátu. Poté byl aplikován magnetický prášek stříbrné barvy. Zviditelněná plošná stopa byla zajištěna fotografováním a přenesením na daktyloskopickou fólii a použita pro identifikaci. Podle dalších okolností zjištěných na místě činu bylo zjištěno, že stopa byla zviditelněna nejdříve 15 hodin od smrti (Hamilton 1985).

  • V roce 1981 bylo nalezeno tělo bělošky v jejím domě v Maine, USA. Předpokládalo se, že se stala obětí znásilnění. Na místě činu se technik rozhodl, že se pokusí zviditelnit eventuální stopy prstů na těle pomocí jodových par. Podařilo se mu zviditelnit několik stop, z nichž jedna byla použita k pátrání po pachateli (Melis 1988).

  • V roce 2000 se podařilo zviditelnit latentní stopu prstu na kůži oběti vraždy. Stopa byla zviditelněna pomocí kyanoakrylátových par a obsahovala dostatečný počet markantů vhodných pro individuální identifikaci. Stopa byla po vyfotografování použita k pátrání po pachateli (osobní komunikace s Shannon Halovou, vedoucí oddělení daktyloskopie Georgia Bureau of Investigation, Atlanta, Georgia, USA).

    5. Doporučený postup pro zviditelnění latentních otisků prstů na mrtvole

    V literatuře je publikováno několik optimálních sekvencí pro zviditelnění latentních otisků prstů na mrtvole.

    Postup podle Sampsona (1996)
    1. Vizuální pozorování - může napovědět, kde se pachatel oběti dotýkal a kde je možné předpokládat výskyt latentních otisků prstů. Dále je možné nalézt vtisk prstu do kůže, např. při uškrcení.
    2. Použití různých světelných zdrojů (bílé světlo, ultrafialová lampa, použití různých filtrů).
    3. Přenos na fotografický papír nebo polyethylentereftalátovou fólii následovaný zviditelněním pomocí magnetických nebo fluorescenčních prášků.
    4. Použití par kyanoakrylátu.
    5. Přímé použití magnetického prášku.

    Jiné doporučení publikoval Hebrard (1994). Rozlišuje dobu od nálezu mrtvoly a dále zda mrtvola byla uložena v chladicím boxu. Výše uvedený postup je však modifikován nepatrně. V jedné sekvenci se zařazuje použití jódu a stříbra.

    6. Závěr

    V literatuře je popsáno několik technik pro zajišťování latentních daktyloskopických stop a otisků na kůži živých osob a mrtvol. Kůže je povrch, kde se latentní daktyloskopické stopy zajišťují obtížně. Je to dáno zejména skutečností, že složení potní substance a latentní daktyloskopické stopy je velmi podobné.

    Experimenty v laboratorním prostředí potvrdily možnost zviditelnění latentní daktyloskopické stopy na kůži žijící osoby. V reálných případech u živých osob (u obětí fyzického násilí) jsou podmínky vzniku odlišné a je vždy třeba uvažovat možné využití latentní daktyloskopické stopy. Problematické se však jeví zviditelnění této stopy. Použití dostatečně citlivých chemických metod je vyloučeno vzhledem k jejich toxicitě, a je proto nutné provést zviditelnění až po přenosu latentní daktyloskopické stopy na vhodné médium. Tím se však dále snižuje citlivost a množství substance, kterou je latentní daktyloskopická stopa tvořena.

    Na mrtvolách se jeví zajištění latentního otisku jednodušší. Je to dáno tím, že otisky nejsou vystaveny pocení a nedochází k jejich rozpouštění na pokožce. Dále je možné na mrtvole zajistit vtisk.

    Problematika vyhledávání, zviditelňování a zajišťování daktyloskopických stop ve skutečných případech je odlišná od pokusů v laboratorním prostředí zejména v tom, že zde nejsou podmínky vzniku stop, jaké byly za života, resp. při jeho ztrátě.

    Pravděpodobnost zajištění latentní daktyloskopické stopy je nejvyšší, pokud se jedná o stopu čerstvou, tj. v řádu několika hodin, maximálně však jeden den, s tělem nebylo manipulováno a bylo uschováno za příznivých klimatických podmínek.



    Literatura:
    Adcock, J. M.: The development of latent fingerprints on human skin: The iodine-silver plate transfer method. Journal of Forensic Sciences, 1977, s. 599 - 605.
    Guo, Y. C. - Xing, L. P.: Visualization method for fingerprints on skin by impression on a polyethylene terephtalate (PET) semirigid sheet. Journal of Forensic Sciences, 1992, 2, s. 604 - 611.
    Hall, R. F.: Latent skin print identification solves homicide. FBI Law Enforcement Bulletin, 1979, s. 9 - 11.
    Hamilton, J. - DiBattista, J.: Cyanoacrylate ester - Latent print from murdered body. Fingerprint World, 1985, 4, s. 18 - 19.
    Hebrard, J. - Donche, A.: Fingerprint detection methods on skin. Experimental study on 16 live subjects and 23 cadevers. Journal of Forensic identification, 1994, 6, s. 623 - 631.
    Hoyser, R. L.: An alternative „G.R.I.T.“ technique. Journal of Forensic Identification, 1992, 3, s. 219 - 220.
    Luff, K.: Developing fingermarks on dead bodies. Fingerprint World, 1995, 80, s. 54.
    Mashiko, K. - German, E. - Motojima, K. - Colman, D. RTX: A new ruthenium tetraoxide fuming procedure. Journal of Forensic Identification, 1991, 6, s. 429 - 436.
    Mashiko, K. - Miyamoto, T.: Latent fingerprint processing by the ruthenium tetraoxide method. Journal of Forenscic Identification, 1998, 3, s. 179 - 190.
    Melis, A.: The spa murders. Identification of a lift from human skin. Fingerprint World, 1981, 6, s. 55 - 57.
    Mooney, D.: Fingerprints on human skin. Identification News, 1977, 2, s. 5 - 8.
    Mototsugu, I. - Mokoto, A.: Fingerprint lifted from cadever skin surface. Identification News, 1981, s. 13 - 14.
    Musil, J. - Konrád, Z. - Suchánek, J.: Kriminalistika. 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2001.
    Paige, J. A.: A modified iodine-silver technique for developing latent prints from skin. Identification News, 1977, 7, s. 7 - 9.
    Paige, J. A.: Lift latent prints from human skin. Journal of Evidence Photography, 1977, s. 8 - 10.
    Sampson, W. C.: Glass recovery investigative technique: G.R.I.T. Journal of Forensic Identification, 1992, 2, s. 96 - 100.
    Sampson, W. C.: Latent fingerprint evidence on human skin. Journal of Forensic Identification, 1996, 2, s. 188 - 195.
    Sampson, W. C.: Sequentional applications in the development and recovery of latent fingerprint evidence from human skin. Fingerprint World, 1997, 89, s. 94 - 97.
    Straus, J. - Kropáček, J. - Dědičík, F.: Zviditelňování latentních daktyloskopických stop na kůži mrtvol. Kriminalistický sborník, 1999, 4, s. 32 - 37.
    Wilkinson, D. - Watkin, J. - Misner, A.: A comparison of techniques for the visualization of fingerprints on human skin including the application of iodine and alpha-naphtoflavone. Journal of Forensic Identification, 1996, 4, s. 432 - 453.


    Fürbach, M.
    Možnosti detekce latentních daktyloskopických stop z lidské kůže
    SOUHRN

    Při kontaktu pachatele s obětí zanechává pachatel své latentní stopy prstů na kůži napadené osoby. Článek se zaměřuje na metody detekce latentních daktyloskopických stop zanechaných na lidské kůži shrnutím publikovaných metod během posledních třiceti let. Práce shrnuje možnost zviditelnění těchto stop na kůži mrtvol i živých osob, a to s použitím chemických nebo fyzikálních metod. V současné době jsou nejpoužívanějšími metodami použití jodu s následným přenosem na stříbrnou destičku, použití daktyloskopických, zejména magnetických prášků a použití kyanoakrylátových par. Různí autoři uvádějí reálné možnosti zviditelnění daktyloskopických stop na kůži mrtvol po jejich vytvoření v intervalu jednotek až desítek hodin, u živých osob pak do 2 hodin.

    Fürbach, M.
    The possibilities of detecting latent dactyloscopic traces on human skin
    SUMMARY

    When in contact with his victim, the offender leaves latent fingerprints on the skin of the attacked person. The article focuses on methods of detection of latent dactyloscopic traces on human skin, summarising methods published during the last thirty years, which use chemical of physical means for detecting such traces on the skin of dead as well as living people. The currently most used methods are the application of iodine, which is subsequently transfered onto a silver plate, the use of lightning powders, especially magnetic ones, and the use of cyanoacrylate vapours. Different authors speak about the real possibility of visualising dactyloscopic traces on the skin of dead bodies within an interval of up to several hours after their creation, and on the skin of living people within two hours.

    Fürbach, M.
    Möglichkeiten der Detektion latenter daktyloskopischer Spuren aus menschlicher Haut
    ZUSAMMENFASSUNG

    Beim Kontakt des Täters mit dem Opfer lässt der Täter seine latenten Spuren der Finger auf der Haut der angegriffenen Person zurück. Der Artikel richtet sich auf die Methoden der Detektion der latenten daktyloskopischen Spuren auf menschlicher Haut und fasst publizierte Methoden in den letzten dreissig Jahren zusammen. Die Arbeit fasst die Möglichkeit der Sichtbarkeit dieser Spuren auf der Haut der Leichen als auch der lebenden Personen und zwar mit Anwendung chemischer und physikalischer Methoden zusammen. Gegenwärtig sind die meist verwendeten Methoden die Jodverwendung mit der folgenden Übertragung auf ein Silberplättchen, Benutzung daktyloskopischer, besonders magnetischer Pulver und kyanakrillatischer Dünste. Verschiedene Autoren erwähnen reale Möglichkeiten der Sichtbarkeit daktyloskopischer Spuren auf der Haut der Leichen nach ihrer Schaffung im Interval der Einheiten bis zu mehreren Stundenzehnen, bei lebenden Personen dann bis zwei Stunden.




    OBSAH / CONTENTS / INHALT
    Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
    | úvodní stránka |