| Kriminalistika čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi |
ročník XXXVI3/2003 |
V nadpise tohoto sdělení naznačené a dále rozebrané aspekty rekognice nabývají zřejmě stále na větší důležitosti. Je tomu tak mimo jiné i proto, že roste význam některých relativně nových (popř. nově formulovaných) základních zásad trestního práva procesního, resp. konkrétních ústavně zaručených práv osob, proti nimž se vede trestní řízení; jmenovitě to platí o právu na řádný zákonný proces, o právu na spravedlivý proces a o zásadě zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností.1)
Provázanost kriminalistických, právních (trestněprocesněprávních) a ústavních (ústavněprávních) aspektů uvedené formy kriminalistické identifikace (resp. trestněprocesního úkonu) vytváří podle mého soudu podstatně jinou kvalitu rekognice, než tomu bylo dříve.
Čím více takto propojených aspektů rekognice, tím větší riziko „dominového efektu“ v případě jen dílčího pochybení, a přirozeně naopak. Více aspektů a jejich provázanost představuje větší riziko chyb při jejím provádění, tudíž i riziko znehodnocení důkazů tímto postupem opatřených, nehledě na další důsledky nesprávného postupu při uskutečnění rekognice, které z něj plynou.2)
Jinak řečeno, mnohost aspektů tohoto procesního úkonu posouvá pomyslnou „laťku“ nároků na jeho řádné provádění stále výš, mají-li být poznatky touto cestou získané o předmětu dokazování v konkrétní trestní věci také procesně použitelné.
Na základě studia zmíněných aspektů rekognicí, provedených v konkrétní trestní věci, se pokusím v následujícím textu o jisté, patrně jen dílčí zobecnění. To by přesto mohlo posloužit orgánům činným v trestním řízení k tomu, aby si udělaly zřetelnější představu o důsledcích vadně prováděné rekognice a o tom, jak rizikům těchto pochybení, jakož i jejich důsledkům předcházet.
Bez významu by nemusely být závěry tohoto sdělení ani pro rozhodovací praxi senátů Ústavního soudu ve věcech nejen z doby před 1. 1. 2002, resp. před 1. 6. 2002. Podcenění kriminalistických a právních (trestněprocesněprávních) nedostatků při provádění nejen rekognice samotné, nýbrž i jiných procesních úkonů podobného typu (srov. např. § 104a, § 104c zákona č. 141/1961 Sb., zákona o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen TrŘ), pokud vyústí v odmítnutí či zamítnutí ústavní stížnosti, by mohlo mít pro Českou republiku nepříjemnou dohru ve Štrasburku3); stejně tak v případě záporného rozhodnutí vůči obviněnému v rámci opravného řízení před obecnými soudy. A že tyto případy přestávají být výjimkou, se stává více méně známou skutečností. Na tom nic nemění, jak mám za to, ani povaha kauz, které doposud Česká republika prohrála. Nezákonnost, potažmo neústavnost rekognice spadá do problematiky dokazování v trestním řízení, která jako taková je pro Evropský soud pro lidská práva (dále jen ESLP) „zajímavá“ především z hlediska práva na spravedlivý proces (viz dále).
V již skončeném stížnostním řízení před Ústavním soudem (sp. zn. III. ÚS 623/2000, vyhověno ústavní stížnosti), kde z hlediska trestněprávního šlo o poštovní loupež, se posuzovaly mimo jiné též rekognice a jejich náležitosti.
V prvním případě, kdy poznávající (ztotožňující) osobou byla svědkyně - poškozená, neproběhl tento úkon v souladu se všemi požadavky, které na něj klade kriminalistická teorie a praxe, tedy včetně nutnosti speciální úpravy zevnějšku rekognované (ztotožňované) osoby (v daném případě obviněného). Obviněný i další osoby přivzaté byly upraveny sice tak, že měly na hlavě paruky, nikoliv však kudrnaté (mahagon nebo kaštan), jak je předtím popsala svědkyně, když přišla při páchání trestného činu do přímého kontaktu s obviněným, nýbrž paruky s vlasy jen zvlněnými a dílem mahagon, dílem kaštan. Dále měly bílou čelenku a tmavé brýle; ty svědkyně popsala jako sluneční, velké kulaté, přičemž fotodokumentace průběhu této rekognice dokládá, že u všech zúčastněných byly použity sice tmavé brýle, ale menšího elipsovitého tvaru; bílá čelenka pak u některých osob přivzatých měla tvar spíše obvazu. Sama osoba znovupoznávaná zaznamenala do protokolu o rekognici písemnou námitku o tom, že ona jediná ze všech zúčastněných nebyla oholena. Podle fotodokumentace byla neoholena ještě jedna osoba přivzatá, což neodpovídá příslušným požadavkům. Poznávající osoba přesto poté ztotožnila jednu z poznávaných osob, a sice obviněného, což se opakovalo i při druhém poznávacím úkonu; v obou případech podle tvaru obličeje, ačkoliv při předcházejícím výslechu tato svědkyně uvedla, že obličeje si vůbec nevšimla.
V případě druhém fungoval coby osoba poznávající policista, který jako svědek pozoroval obviněného den před spácháním loupeže v blízkosti místa činu. Toho mimo jiné popsal v protokolu o svědecké výpovědi před rekognicí jako osobu, která měla tmavší husté vlasy mahagonové až černé barvy a na očích brýle, jež mohly být tmavé; prohlásil též, že je schopen obviněného identifikovat podle tvaru obličeje. Při rekognici samotné však, jak dokládá fotodokumentace, součástí speciální úpravy zevnějšku obviněného a osob přivzatých tmavé ani jiné brýle nebyly. Použily se pouze paruky mahagonové a kaštanové barvy. Svědek při prvním poznávacím aktu ztotožnil poznávanou osobu, a sice obviněného, podle paruky a vizáže obličeje. Při aktu druhém, provedeném bez paruk, si nebyl ztotožněním obviněného jist, odůvodnil je poukazem na tvar obličeje poznávané osoby.
I ve třetím případě šlo o svědkyni jako poznávající osobu, která se setkala s obviněným před spácháním trestného činu. Jeho vzhled z této doby popsala následovně: „...kulatější obličej, hladké vlasy jako napomádované, světlé, kouty, na sobě měl tričko, krátké kalhoty a sportovní obuv.“ Při rekognici samotné však poznávaná osoba a osoby přivzaté byly u prvního poznávacího aktu vybaveny parukami různého zabarvení, oblečeny měly kalhoty dlouhé a košile, sportovní obuv měla jen jedna z nich. Při druhém poznávacím aktu byly bez paruk. Není divu, že svědkyně ani v jednom případě obviněného jako osobu poznávanou neztotožnila.
V úvodu bylo zdůrazněno, že rekognice musí splňovat parametry, které vymezuje v prvé řadě kriminalistika, dále zákon o trestním řízení soudním, jakož i „ústava“, tzn. nejen Ústava ČR č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen Ústava), nýbrž i Listina základních práv a svobod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen Listina); oba citované ústavněprávní předpisy samozřejmě výslovnou úpravu předmětného procesního úkonu nenabízejí, dotýkají se ho pouze prostřednictvím těch svých ustanovení, která hovoří zejména o zákonnosti trestního řízení (viz čl. 90 Ústavy a čl. 8 odst. 2 Listiny), případně o dalších jeho atributech či zásadách, jakou je postulát spravedlivého trestního procesu.
Podle požadavků kriminalistické teorie4), významných z toho hlediska, jak byla rekognice provedena ve zmíněných případech, „...speciální úprava zevnějšku rekognované osoby... je možná a účelná jen tehdy, je-li zcela bezpečně zjištěno, že v době spáchání činu tato osoba měla určitý identifikační znak, který v době rekognice již nemá (např. že měla na očích tmavé brýle...“5) Další pramen k tomu uvádí: „Přípravou objektů rekognice rozumíme... zajištění, aby všechny objekty rekognice vykazovaly shodné druhové identifikační znaky (např. ztotožňovaný objekt má černé vlasy a knír, všechny objekty přivzaté musí být černovlasé s knírem...“6)
Těmto požadavkům rozumím tak, že jsou-li splněny citované podmínky, speciální úprava zevnějšku poznávané osoby provedena být musí. V opačném případě je důkazní hodnota výsledku takto provedené rekognice výrazně oslabena, ne-li zcela anulována.
V označené konkrétní trestní věci dva poznávající svědci obviněného přesto ztotožnili. Obviněného identifikovala nejprve svědkyně při obou poznávacích aktech podle tvaru obličeje. Svědek (policista) při prvním poznávacím úkonu podle paruky a obličeje, při druhém poznávacím aktu, provedeném bez paruk, jej identifikoval jen podle tvaru obličeje, ale jak již uvedeno, nebyl si jist, zda je to on, koho viděl den před loupeží u pošty. Je pravda, že vada ve speciální úpravě zevnějšku byla u obou rekognicí jen částečná (u první charakter paruky a tvar slunečních brýlí, u druhé chybějící tmavé brýle), přesto poznávající svědkové obviněného identifikovali již při prvním poznávacím aktu podle paruky, resp. podle tvaru obličeje. Tu by se dalo namítat, že jiná paruka či jiné anebo dokonce chybějící brýle neměly na znovupoznání vliv, takže právě tyto nedostatky ve speciální úpravě zevnějšku osoby poznávané a osob přivzatých nezakládají nezákonnost rekognice a pokud ano, tak tato patrně nedosáhne do ústavní roviny. Ovšem každé zeslabení speciální úpravy zevnějšku, jak dokazuje druhý poznávací akt svědkem policistou, nebo třetí výše popsaná rekognice, znamená zeslabení věrohodnosti poznatků získaných takto vadně provedenou rekognicí. Proto i nedostatek v použitých parukách či jiné anebo absentující brýle jsou takovou vadou z hlediska kriminalistického, která zapříčiňuje nezákonnost rekognice. Zda tato nezákonnost je i neústavní, záleží na tom, co bude řečeno dále.
Popsaná pochybení, projevující se v právní rovině, poukazují také na složité psychologické aspekty rekognice a jejich nedocenění jako možných příčin nedostatků při tomto způsobu dokazování.
Právní úprava účinná do 31. 12. 2001 požadovala v § 93 odst. 2 a v § 103 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění účinném do uvedeného data (dále jen tr. ř.) z hlediska, které tu sledujeme, aby osoba rekognovaná byla ukázána „...mezi několika osobami... téhož druhu“. Mám za to, že „tímtéž druhem“ je nutno rozumět i druhovou shodu ve speciální úpravě zevnějšku rekognované osoby, pokud byly splněny předpoklady vyžadované kriminalistickou teorií (viz odkazy č. 4, 5).
Právní úprava účinná od 1. 1. 2002 je z uvedeného pohledu v § 104b TrŘ daleko preciznější.
Ustanovení jeho odst. 2 předně stanoví, aby byl svědek jako osoba poznávající před vlastním znovupoznáním vyslechnut o okolnostech, za nichž osobu poznávanou vnímal, a o znacích nebo zvláštnostech, podle nichž by bylo možno osobu (opět) poznat. Podle odst. 3 citovaného ustanovení, „...má-li být poznána osoba, ukáže se... svědkovi mezi nejméně třemi osobami, které se výrazně neodlišují.“ Tedy i z tohoto předpisu plyne požadavek, aby byly respektovány též zvláštnosti poznávané osoby, která z tohoto hlediska musí „zapadnout“ mezi ostatní přivzaté osoby při rekognici, prováděné in natura.
Komentářová literatura7) k tomu v podstatě shodně uvádí, že poznávající osoba by měla uvést, podle jakých znaků nebo zvláštností může znovu poznat osobu rekognovanou. Důraz je tedy položen opět i na zmíněné zvláštnosti, tedy „speciální úpravu zevnějšku rekognované osoby“. Podle již citovaného pramene: „...rozhodujícím kritériem jejich věrohodnosti (tj. výsledků znovupoznání) je shoda znaků, které ztotožňující osoba dříve popsala, se znaky, podle kterých osobu znovu poznala.“8)
Vzhledem k tomu, že od 1. 6. 2002 jsou mezinárodní smlouvy mající parametry čl. 10 Ústavy součástí právního řádu České republiky9), spadá posuzování zákonnosti a spravedlivosti trestního procesu z jejich hlediska nikoliv do roviny ústavněprávní, jako před tímto datem, nýbrž do roviny právní, stejně jako zákonnost zejména z hlediska trestního řádu; srov. však sp. zn. I. ÚS 752/02, „Z aktuálních nálezů Ústavního soudu“, příloha Soudních rozhledů č. 3/2003, s. 34 n.
Na úrovni Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění příslušných protokolů, č. 209/1992 Sb., č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb. (dále jen Úmluva), jakož i Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, č. 120/1976 Sb. (dále jen Pakt), postulát zákonnosti procesu, tedy zákonného prokázání viny, plyne z čl. 6 odst. 2 Úmluvy a z čl. 14 odst. 2 Paktu. V podstatě shodně je to vyjádřeno slovy, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem. Právo na spravedlivý proces se opírá o čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 14 odst. 1 Paktu, v nichž se opět podobným způsobem uvádí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Jak uvedeno, ústavní aspekty zákonného provedení rekognice jsou ztělesněny především v ustanovení čl. 90 Ústavy a v čl. 8 odst. 2 Listiny. Podle Ústavy jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Listina pak zdůrazňuje, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Touto cestou se garantuje právo na řádný zákonný proces. Právo na spravedlivý proces je spojeno především s čl. 38 odst. 2 Listiny, jenž stanoví: Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Z dalších ustanovení Listiny, jež se práva na spravedlivý proces dotýkají, je nezbytné jmenovat i čl. 40.
Abych byl správně pochopen: obě výše zmíněná, jednoduchým (tj. nikoliv ústavním) právem vnitrostátně, mezinárodně smluvně a ústavněprávně garantovaná základní práva neztotožňuji.
Na druhé straně však nelze pominout jejich vzájemnou provázanost. Vztah obou maxim (tj. zákonnosti a spravedlivosti trestního procesu) vidím tak, že rámcem spravedlivého procesu může být jedině proces vedený zákonným způsobem. Zákonnost, poněkud schematicky vyjádřeno, je tu formou trestního řízení, spravedlivost pak žádoucí kvalitou (obsahu) trestního řízení. Samotná spravedlivost trestního řízení by měla garantovat naplnění jeho stejně žádoucího účelu, tzn. jeho spravedlnost jako projev spravedlivého potrestání pachatelů trestných činů (§ 1 odst. 1 TrŘ). Základem takovéhoto potrestání musí být skutkový stav věci zjištěný bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 TrŘ).
Opuštění rámce zákonnosti může sice případ od případu „garantovat“ možná individuálně spravedlivý proces, nicméně tento přístup nelze akceptovat jako základní, systémový. Jde o to, že prohřešky proti zákonnosti procesu obecně nemohou nechat nedotčen ani postulát spravedlivého procesu a jeho žádoucího výsledku.10)
Lze si též obecně představit, že nespravedlivý trestní proces může být zákonný (patrně ale jen díky špatnému zákonu). Avšak nezákonný proces ponese vždy pečeť jisté nespravedlivosti. Nezákonný proces nemůže dost dobře přispět k rozhodnutí o oprávněnosti trestního obvinění proti konkrétní osobě, resp. není s to tuto oprávněnost náležitě garantovat. Nezákonný a tudíž i nespravedlivý trestní proces zřejmě povede k nespravedlnosti.
Méně „záchytných bodů“, které nabízela předchozí trestněprocesněprávní úprava účinná do 31. 12. 2001 včetně, činila posouzení zákonnosti rekognice na jednu stranu jednodušším (pro orgány činné v trestním řízení), zároveň však, paradoxně, i obtížnějším (pro posuzovatele zákonnosti, potažmo ústavnosti praxe orgánů činných v trestním řízení).
Z hlediska, jež sleduje toto stručné pojednání, by bylo třeba zákonnost rekognice odvíjet v prvé řadě od již citovaného ustanovení § 93 odst. 2 tr. ř. Dále pak bude důležité i ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. o přípustnosti důkazů. Kritérium završující potom vidím v zásadě zákonnosti trestního řízení, vyjádřené v § 2 odst. 1 tr. ř.
Podle § 89 odst. 2 tr. ř. může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Limitem této na první pohled neomezené formulace musí být zásady trestního práva procesního, jmenovitě zásada zákonnosti trestního řízení, obsažená právě v § 2 odst. 1 tr. ř., jakož i zásady další, které naplňují obsah principu spravedlivého procesu (např. presumpce neviny aj.). Svým způsobem „cílovou“ zásadu v tomto kontextu pak představuje zásada uvedená v § 2 odst. 5 tr. ř. (zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností). V kolizi s těmito zásadami proto bude podle mého soudu rekognice, která díky pochybením již z hlediska kriminalistické teorie porušuje § 93 odst. 2 (§ 103 ) tr. ř.
Důkladnější právní úprava rekognice v trestním řádu působí ve srovnání s výše uvedenou přesně naopak: klade větší nároky na orgány činné v trestním řízení, zároveň pak znamená snazší posuzování zákonnosti, a v té návaznosti i ústavnosti rekognice v rozhodovací praxi Ústavního soudu; ústavnosti poměřované Ústavou, Listinou, jakož i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Přesnější právní úprava rekognice v trestním řádu působí stejně, jak uvedeno v předchozím odstavci. Tedy klade, jak řečeno, větší nároky na orgány činné v trestním řízení. Zároveň ale znamená snazší posuzování zákonnosti, a v té návaznosti i korespondence rekognice s výše zmíněnými mezinárodními smlouvami ze strany příslušných orgánů činných v trestním řízení, a to z hlediska zákonnosti a spravedlivosti jimi vedeného trestního procesu.
Malý příklad za všechny: dřívější právní úprava rekognice nekladla výslovný důraz na hierarchii typů rekognice, tzn. nejdříve in natura, a teprve poté podle fotografií (srov. však rozhodnutí č. 154, Sb. n. u. ÚS, sv. 24, roč. 2001 - IV. díl, s. 133; dále Rt 28/86, Sb. rozh. tr., 1986, č. 4 - 5, s. 239). Právní úprava nynější naproti tomu v § 104b odst. 4 TrŘ jasně stanoví, že není-li možno ukázat osobu, která má být poznána, in natura, rekognice se provede podle fotografie. Porušení tohoto postupu a jeho důsledky svého času řešil už i jeden z vrchních soudů.
Kritéria posuzování zákonnosti rekognice de lege lata se tedy obohacují o ta, která poměrně určitě požaduje § 104b odst. 2, 3 TrŘ. Nadále samozřejmě platí i požadavky formulované v ustanoveních § 89 odst. 2 a § 2 odst. 1, 5 TrŘ (viz výše).
Bude-li rekognice provedena zákonným způsobem, před i po velké novele trestního řádu, jakož i před a po euronovele Ústavy, bude nepochybně i v souladu s ústavní rovinou; zde jen z hlediska právního stavu do nabytí účinnosti euronovely Ústavy, a máme-li na mysli též mezinárodní smlouvy ve smyslu čl. 10 Ústavy ve znění před její euronovelou. Po 1. 6. 2002 lze otázku ústavnosti rekognice klást jen ve vztahu k samotné Ústavě a k Listině, nikoliv v poměru k mezinárodním smlouvám podle čl. 10 Ústavy ve znění její euronovely.
Naopak, dojde-li k pochybením na úrovni zákona (trestního řádu), tedy již v důsledku „prohřešků“ proti požadavkům kriminalistické teorie, je zapotřebí se ptát, zda takto vzniklé nezákonnosti nedosáhly i do ústavní roviny a s jakými důsledky, tedy v době před 1. 1. 2002 (a logicky i před 1. 6. 2002), uvažujeme-li jako o míře ústavnosti nejen o „ústavě“ (Ústava a Listina), nýbrž i o mezinárodních smlouvách ve smyslu čl. 10 Ústavy ve znění před její euronovelou.
Vrátím-li se ke způsobu, jakým byly ve vzpomínané trestní věci z doby před 1. 1. 2002 rekognice poznávajícími svědky provedeny, to znamená při nerespektování požadavku na druhovou shodu ve speciální úpravě zevnějšku rekognované osoby a osob přivzatých, měly by se promítat zjištěné nezákonnosti podle mého soudu do ústavní roviny. To však jenom za předpokladu, že by touto vadou zatížené rekognice a důkazy viny takto zjištěné byly použity tím pádem v neprospěch stěžovatele (tehdejšího obviněného), který vinu popíral, a sice jako důkaz jediný, resp. rozhodující, ne dostatečně podepřený důkazy dalšími.
Proto za jiné důkazní situace, tedy v případě, že nezákonná rekognice bude důkazem jen zcela podpůrným (vedlejším), kdy vina bude bez důvodných pochybností prokázána už jinými důkazy, zejména původními a přímými, zjištěné právní vady rekognice, bez ohledu na jejich povahu, by do ústavní roviny dosahovat neměly. Tím spíše to platí o takovéto rekognici, jejíž výsledky coby důkaz v trestním řízení použity vůbec nebyly, jak plyne z trestní věci, z níž vzešla zmíněná ústavní stížnost.
Nelze tedy mechanicky klást rovnítko mezi nezákonnost a neústavnost procesního úkonu, v našem případě rekognice.
Je potřeba onu nezákonnost propojovat s postulátem na spravedlivý proces, na spravedlivé potrestání, a touto cestou se dostat případně až na ústavní rovinu. Nikoliv ovšem v té podobě, kdy je-li proces celkově spravedlivý, nezákonnost „nevadí“. To by mohlo být svým způsobem nebezpečné.11)
Zamýšlené propojení je myslitelné jen v té podobě, že nezákonný procesní úkon bude zároveň neústavní, jen jestliže se o něj opírá, jak již naznačeno, jako o jediný či rozhodující důkaz závěr soudu o vině. Pro tento případ je nutné brát v potaz i charakter právní vady (nezákonnosti) procesního úkonu. Činí-li zjištěná vada onen procesní úkon, resp. důkaz takto získaný absolutně neúčinným, zakládá neústavnost; v takových případech musí proto jít o úkon zatížený vadami podstatnými a neodstranitelnými.
Rekognice živé osoby, tj. in natura, je neopakovatelná, to na rozdíl od rekognice např. mrtvého.12) Opakováním rekognice in natura proto její podstatnou vadu odstranit nelze. Jde-li tedy o rekognici stiženou podstatnými a neodstranitelnými vadami,13) za které bych považoval, jak naznačeno, právě i nerespektování požadavku na druhovou shodu ve speciální úpravě zevnějšku rekognované osoby a osob přivzatých, je nepoužitelnost (neúčinnost) takovéhoto důkazu nabíledni. Bude-li přesto použit k důkazu o vině výše popsaným způsobem, jedná se o právní vady dosahující do ústavní roviny.
To, co bylo doposud řečeno o vztahu zákonnosti a ústavnosti rekognice, platí i pro období po účinnosti velké novely trestního řádu (tj. od 1. 1. 2002) do nabytí účinnosti euronovely Ústavy (tj. 1. 6. 2002).
Budeme-li řešit zmíněný problém de lege lata, tj. po účinnosti velké novely trestního řádu, jakož i euronovely Ústavy (tedy po 1. 6. 2002), změní se ve srovnání s doposud řečeným pouze to, že mírou ústavnosti (neústavnosti) nezákonné rekognice zůstanou jen Ústava a Listina.
Výše citované lidskoprávní mezinárodní smlouvy (Úmluva a Pakt) však na významu neztrácejí, neboť jak již uvedeno, orgán činný v trestním řízení je povinen k nim přihlížet stejně, jako k ustanovením TrŘ (čl. 10 ve spojení s čl. 95 odst. 2 Ústavy).
Vzhledem k tomu však, že všechny tři vyjmenované právní akty (TrŘ, Úmluva a Pakt) požadují zákonnost a spravedlivost trestního procesu, tedy i dílčích úkonů prováděných v jeho průběhu, že tedy zmíněné mezinárodní smlouvy „...nestanoví něco jiného než zákon...“, se tyto smlouvy nepoužijí (čl. 10 Ústavy ve znění její euronovely, a contrario). Tomu je ovšem třeba rozumět tak, že se přímo neaplikují jejich self-executing ustanovení, citovaná výše, a nikoliv tak, že by jimi orgán činný v trestním řízení nebyl nijak vázán.
Po prvním přečtení tohoto sdělení může nabýt čtenář dojmu, že příspěvek celou věc spíše komplikuje, než vysvětluje. Ovšem neúprosná realita a „tlak“ právních, mezinárodněsmluvních a ústavních aspektů probíraného procesního úkonu se tím ani nezmírní, ani neeliminuje, protože tu prostě jsou. Orgánům činným v trestním řízení, jakož i soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) proto nezbývá, než obojí vstřebat a ve své praxi odpovídajícím způsobem zohlednit. Jedině tímto způsobem dojdou naplnění i poměrně zásadní změny v trestním právu procesním a v právu ústavním z roku 2002.
Článek se zabývá problematikou rekognice a jejího důkazního významu z hlediska právního stavu před účinností a po účinnosti zákona č. 265/2001 Sb. a ústavního zákona č. 395/2001 Sb. Reaguje na jeden z typických případů loupeží, při nichž se tento procesní úkon provádí; loupeže v pobočkách České spořitelny. Vychází z určité kauzy a zamýšlí se nad souvislostmi zákonného a spravedlivého trestního procesu z hlediska dokazování rekognicí, která konkrétně vykazovala vady ve speciální úpravě zevnějšku rekognované osoby (obviněného) a v její druhové shodě se zevnějškem osob přivzatých. Cílem sdělení je vyvolat odbornou diskusi.
Author of the article discusses the issue of recognition and its importance as evidence, in terms of the situation prior to Act no. 265/2001 Sb. and constitutional Act no. 395/2001 Sb. and after they came into operation. The article reacts to one of the typical examples of robberies, for which the acts are applied - robberies at the branches of the savings bank Ceska sporitelna. It is based on a particular case, debating the context of a legal and just criminal proceeding in terms of using recognition as evidence. Recognition had its shortcomings in a special adjustment of the appearance of the person being recognised (the accused) and the person's agreement with the type of other people used for the recognition. The article aims at inspiring expert discussion.
Der Artikel beschäftigt sich mit der Problematik der Rekogniszierung und deren Beweisbedeutung aus der Sicht des Gesetzes Nr. 265/2001 und des Verfassungsgesetzes Nr. 395/2001. Er reagiert auf einen der typischen Raubfälle, bei denen man diese Prozesshandlung führt: des Raubes in den Zweigstellen der Česká spořitelna (der Tschechischen Sparkasse). Er geht aus bestimmter Causa heraus und denkt über Zusammenhänge eines gesetzlichen und gerechten Strafprozesses aus der Sicht des Beweises der Rekogniszierung. In diesem konkreten Falle wies sie Fehler im speziellen Zurechtmachen des Äusseren der rekogniszierten Person (des Beschuldigten) und deren Gattungskongruenz des Äusseren der zugezogenen Personen. Die Mitteilung hat als Ziel eine Fachdiskussion zu erweecken.