| Kriminalistika čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi |
ročník XXXVI3/2003 |
V průběhu dosavadního vývoje kriminologické vědy se můžeme setkat s nepřeberným množstvím úspěšných či méně zdařilých pokusů o vysvětlení podstaty a souvislostí zločinu a nalézání cest k jeho omezování. Jejich počet jde do stovek. Kriminologie je polem bohatým na teoretickou představivost. Je přirozené, že jde o sled myšlenkových proudů, který nikdy nekončí. Nesmírná různorodost existujících teorií kriminogeneze by na první pohled mohla být chápána jako výraz nezralosti kriminologické nauky - její neschopnosti vytvořit jednoduché, univerzálně platné paradigma. Spíše však jde o důsledek komplexnosti a heterogennosti dané problematiky a o důkaz dynamičnosti rozvoje této vědy.1)
Řadu kriminologických teorií lze jistě spíše považovat za vyjádření ambicí autorů nebo za ideologické či politické postuláty, nežli za hluboce propracované kriminologické přístupy. Jsou však mezi nimi i takové, které významně poznamenaly další kriminologické myšlení (a z něho rezultující kriminálně politické kroky) a ovlivňují je i v současnosti, a to v nemalé části světa. Přitom u nás nejsou - v důsledku dosud ne zcela překonané dlouhodobé izolace české kriminologie od vývojových trendů západoevropské a severoamerické kriminologie - dostatečně známy, i když některé od nich odvozené praktické kriminálně politické kroky leckdy přejímáme a rozvíjíme. Pokud bychom s těmito kriminologickými teoriemi byli více seznámeni, byli bychom lépe připraveni i na případné slabiny příslušných praktických opatření.
Platí to i o skupině stále aktuálních kriminologických přístupů, jejichž společným jmenovatelem je pojímání geneze trestného činu jako výsledku pachatelova racionálního rozhodnutí; to je přijímáno člověkem nadaným svobodnou vůlí (homo eligens). Patří sem - vzájemně se prolínající - teorie racionální volby, teorie běžných činností (resp. kriminálních příležitostí), teorie příležitosti a racionality a ekonomická teorie racionální volby. Jde o severoamerické a zčásti britské teorie, jež zaznamenávají v západním světě největší rozmach od sedmdesátých do devadesátých let 20. století. Někdy bývají všechny, jindy jejich části, označovány jako neoklasické či neokonzervativní.
Indeterminismus jako východisko úvah o genezi zločinu není ovšem přístupem zcela novým. Setkáváme se s ním již v počátcích novodobého uvažování o kriminalitě, které se, ovlivněno osvícenstvím, datuje zhruba od konce 18. století. V této souvislosti bývá uváděna především tzv. klasická škola trestního práva. V jejím rámci zrály i kriminologické představy o kriminalitě, jejích příčinách a o sociální kontrole. Vůdčí osobností klasické školy trestního práva a s ní úzce spojené klasické kriminologie je především italský matematik, ekonom a právník Cesare Bonesano marchese di Beccaria (1738 - 1794). Autor v roce 1764 vydaného díla Dei delitti e delle pene (O zločinech a trestech) se zabývá klíčovými otázkami trestní politiky, avšak (i když v menší míře) též příčinami zločinnosti.
K předchůdcům novodobých kriminologických přístupů chápajících genezi trestného činu jako výsledek pachatelova svobodného racionálního rozhodnutí patří i další vynikající osobnost 18. a 19. století - anglický právník Jeremy Bentham (1748 - 1832). Pojímá lidské jednání jako vedené užitečností, resp. prospěšností (utility). Člověk je nazírán jako hedonistický tvor hledající své štěstí, který zcela racionálně maximalizuje svá potěšení a minimalizuje svá utrpení.
Indeterministické klasické myšlení učinilo prvé kroky při konstituování kriminologie jako vědy2), a to přes svůj úzký pohled na jev zločinu: orientovalo se převážně na trestný čin a jen málo (pokud vůbec) se zabývalo pachatelem.
Jindy ovšem bývají Beccariova klasická kriminologie, stejně jako Benthamův utilitarismus, chápány spíše jako „politická filozofie“, jako předchůdci „skutečné kriminologie“.3) Touto skutečnou kriminologií se rozumí z determinismu vycházející pozitivistická kriminologie, založená na shromažďování pozorovatelných vědeckých faktů. Pro pozitivismus v kriminologii je charakteristická orientace na pachatele, přičemž reakcí na zločin je především zacházení s příčinami kriminálního chování, nikoliv trest.4) Osoba pachatele je zkoumána a měřena z nejrůznějších aspektů, ve snaze dobrat se základě tohoto výzkumu příčin zločinnosti.5)
Lidské chování je zde - jako předmět výzkumu - chápáno jako stejně přístupné nestrannému zkoumání, jako jsou předměty výzkumu přírodních věd.6) Prvním z kriminologických pozitivistů (resp. zakladatelem - velmi heterogenní - pozitivistické kriminologie) byl italský psychiatr a vězeňský lékař Cesare Lombroso (1853 - 19097).
Nejednotnost v hodnocení významu Beccariových a Benthamových myšlenek z hlediska konstituování kriminologické vědy (tj. jako počátku či pouze předchůdce kriminologie) je zřejmá i v nepočetné české odborné literatuře vztahující se tak či onak k historii světové kriminologie.
O „klasické škole“ se vůbec nezmiňuje V. Michal, autor první české studie o kriminologických teoriích.8)
První česká učebnice kriminologie sice jména Beccaria a Bentham neuvádí, avšak dočteme se v ní, že „vývoj kriminologie byl určován čtyřmi hlavními proudy (směry): nejstarším juristickým směrem, daným nerozvinutostí kriminologie a jejích interdisciplinárních oborů, biologickým směrem, sociologickým směrem a směry tzv. nové sociální ochrany“.9) Analogicky, tj. jako starší, juristický směr v kriminologii, klasifikují klasickou školu trestního práva, představovanou Beccariou a Benthamem, Nezkusil a kol. s tím, že s rozvojem oborů majících vztah ke zkoumání zločinu a zločinnosti, zejména antropologie, sociologie, psychiatrie a psychologie (tj. s nástupem pozitivismu v kriminologii), byly představy „klasické školy“ postupně překonávány.10)
Neumann zařazuje Beccariovy koncepce „klasické školy“ do „prekriminologického“ období a hodnotí je jako „vytvářející již předpoklady pro vznik vskutku vědecké kriminologie v rámci italské pozitivistické školy Cesare Lombrosa a jeho stoupenců“,11) resp. (jako spoluautor nedávno vydané učebnice kriminologie) oceňuje Beccariovu knihu O zločinech a trestech jako jednu z prací významných myslitelů, které postupně připravovaly vznik kriminologie. Osamostatnění kriminologie jako samostatného vědního oboru je tak datováno do druhé poloviny 19. století.12)
Naproti tomu Jüttner charakterizuje Beccariovo a Benthamovo dílo jako „počátky kriminologie v 18. století“; „klasická škola“ (do níž Benthama nezařazuje) podle něj založila kriminologii jako vědecký obor.13) Kuchta a kol. v této souvislosti hovoří o „klasickém stadiu kriminologie“, resp. o „klasické kriminologii“, jako o směru, který nikdy úplně nezanikl a na který navazuje kriminologie pozitivistická.14)
Z pojímání Beccariových a Benthamových přístupů již jako historicky nejstaršího kriminologického směru - klasické kriminologie (resp. klasicismu v kriminologii) - vychází velká část zejména amerických učebnic kriminologie. Tak např. Beirne uvádí klasicismus a pozitivismus jako dvě nejvlivnější formy kriminologie;15) Barak rozlišuje tři druhy kriminologické konstrukce: klasickou, pozitivistickou a kritickou.16)
Možno tedy shrnout, že klasická škola trestního práva, považovaná nemalou částí kriminologů nikoliv pouze za předchůdce kriminologie, nýbrž za její historicky první fázi - klasickou kriminologii - předpokládá, že člověk vládne schopností rozhodnout se svobodně pro práví, nebo bezpráví, a že každý je schopen rozlišovat mezi dobrem a zlem. Lidské chování je přitom vykládáno hedonisticky: člověk je podřízen svým libostem a nelibostem, usiluje o to, co mu působí radost, a odvrací se od toho, co s sebou přináší bolest a trest.17) Pachatel, stejně jako člověk vůbec, hledá své štěstí, zcela racionálně maximalizuje svá potěšení a minimalizuje svá utrpení. Pokušení spáchat trestný čin by mělo být vyváženo újmami, které jsou spojeny s trestem; očekávaný trest proto musí být vyšší než výtěžek z trestného činu.18)
V úvodu zmíněné nové (či „nové“?) směry v kriminologických teoriích vycházející z indeterminismu a racionální volby mají tedy své historické kořeny v myšlenkách Beccariových a Benthamových. Ať již se zde o kriminologii jednalo, nebo dosud nikoliv, je skutečností, že po dlouholetém triumfu pozitivismu nad klasicismem19) (poté, co vize racionálního zločince, který může být odvrácen od trestné činnosti strachem z trestu, dominovala právnímu myšlení téměř sto let) dochází zhruba v poslední čtvrtině 20. století v nemalé části světa k renesanci onoho výchozího pohledu na zločin, který zastávali Beccaria a Bentham, k požadavku návratu k principům klasické kriminologie. Nutno ovšem podotknout, že neoklasicismus neznamená prosté znovuobjevení zmíněných principů, nýbrž jejich mnohostranné rozpracování a obohacení o nové prvky. „Teorie zločinu, stejně jako staří vojáci, odmítají zemřít; zmizí prostě z pohledu veřejnosti jen proto, aby se objevily znovu - v modernějších převtěleních“.20)
Důvody jak zvýšeného zájmu o nové kriminologické teorie vůbec (jakož i jejich zvýšené produkce), tak uvedené renesance neoklasických teorií zvláště, lze spatřovat v nárůstu kriminality, který zaznamenal západní svět, zejména USA, počínaje padesátými lety 20. století, a v neúspěšnosti opatření, jež ke snížení kriminality doporučovala po dlouhá léta dominující, na pachatele zaměřená a z determinismu vycházející pozitivistická kriminologie.21) K úspěchu neoklasicismu tak přispělo především rozčarování nad skutečnosti, že kriminálně politické „recepty“ založené na pozitivistických koncepcích se v praxi neosvědčily, následovány postuláty návratu k trestnímu právu spočívajícímu na tradičních zásadách spravedlivé odplaty a odstrašení, jdoucí ruku v ruce s koncepcí racionálního pachatele.22)
Nezanedbatelnou roli v kritice dosavadního pojetí kriminální politiky sehrála i masmédia.23) V neposlední řadě lze vystopovat i souvislost s celkovým oživením konzervativních idejí v oné době.
Žádná kriminologická teorie není hodnotově zcela neutrální; každá nazírá na kriminalitu z hlediska určitých hodnot a filozofických principů. Neoklasicismus v kriminologii má patrně nejblíže ke konzervativismu (v kriminologii jde o směr nazývaný New Right), vycházejícímu z podpory legitimity statu quo, tradičních způsobů řešení věcí a tradičních sociálních vztahů s cílem zachovat dominantní systém pořádku pro dobro společnosti obecně.24)
Výsledkem zmíněných vlivů byly rostoucí sympatie politiků a tvůrců kriminální politiky k „řešení“ kriminality bez hlubšího (či jakéhokoliv) zabývání se jejími příčinami, k myšlence přísnější represe. Bylo tomu tak nejen v USA, ale např. i ve Velké Británii: populární je např. výrok Johna Majora: „Je na čase mít pro zločin o něco méně porozumění a více jej odsuzovat,“ či slogan Tony Blaira „Tvrdě na zločin, tvrdě na příčiny zločinu“.
Teorie, které v této době vznikly, kladou veškerou odpovědnost za trestný čin na jedince, znovu zdůrazňují důležitost trestu jako reakce na trestný čin a vnášejí do problému kriminality moralizující a punitivní přístup. Zdůrazňují volbu a okolnost, že za volbu kriminální musí pachatel „zaplatit“.25)
Část kriminologů s ústupem od zabývání se etiologií kriminality souhlasila.26) Pro řadu z nich se jevilo smysluplnější vrátit se ke klasickým koncepcím sociální kontroly a trestání nežli činit další zbytečné pokusy o zlepšení sociálních podmínek nebo o převýchovu pachatelů za použití neefektivních metod.27)
Tak např. El Fattah kritizuje „dosavadní posedlost kriminologie vírou, že pro kontrolu kriminality je třeba porozumět jejím příčinám“; ve skutečnosti je - podle autorova názoru - etiologický výzkum neproduktivní až marný. Zločin je produkt motivace a příležitostí.28) J. Q. Wilson (politolog a někdejší poradce prezidentů USA R. Reagana a G. Bushe) vyjadřuje názor, že „kriminalita není výsledek chudoby a sociálních podmínek a nelze ji ovlivnit sociálními programy“; namísto nich navrhuje dlouhodobé tresty a eliminaci kriminálních příležitostí.29) Trest má být úměrný trestnému činu a jeho cílem je odstrašovat; důležitá je přitom rychlost potrestání.30)
Kunz se v této souvislosti zmiňuje též o překvapivé popularitě neoklasické koncepce mezi trestněprávními praktiky, kteří v ní spatřují rehabilitaci trestního práva a můstek mezi kriminologií a trestněprávním principem trestní odpovědnosti.31)
Jako společného jmenovatele novodobých kriminologických teorií (které budou dále podrobněji zmíněny) jsme uvedli okolnost, že shodně pojímají trestný čin jako výsledek racionálního rozhodnutí člověka nadaného svobodnou vůlí. Nutno říci, že jejich začlenění do širších celků se liší v pracích autorů, kteří se zabývají systematizací kriminologických teorií, mnohdy diametrálně. Kriminální příležitost, racionální volba, životní styl a běžné činnosti se v nich terminologicky a co do jim přiznávané pojmové hierarchie prolínají. Setkáme se i se zařazením některých přístupů např. mezi teorie psychologické, ekonomické či viktimologické a hovoříme-li o nich souhrnně jako o neoklasických, máme na mysli především jejich kriminálně politické vyústění; neznamená to, že se každá z nich k Beccariovu a Benthamovu dílu výslovně hlásí (platí to např. o Beckerově ekonomické teorii racionální volby). Převaha shodných rysů však podle našeho názoru opravňuje k zařazení všech uvedených pod teorie neoklasické.
Teorii racionální volby (Rational Choice Theory) vyvinuli Ronald Clark a Derek Cornish ve Velké Británii v základní podobě již v polovině 70 let minulého století.32) Vychází z předpokladu, že pachatelé se snaží získat prostřednictvím kriminálního chování prospěch; to zahrnuje rozhodování a volbu. V těchto procesech je obsaženo měřítko racionality, i když omezené časem, schopnostmi a dosažitelností relevantních informací.
Autoři tedy netvrdí (jak jim někdy bývá vytýkáno), že pachatelé jsou dokonale racionální, že systematicky shromažďují informace a váží náklady a výnosy uvažovaného trestného činu, nýbrž že typicky činí určité úvahy tohoto druhu. Za relevantní pokládají Clark a Cornish teorii racionální volby především ve vztahu k trestným činům přinášejícím materiální zisk, avšak zčásti též i k patologicky motivovaným a impulzivně páchaným trestným činům (zde mají na mysli neutilitární násilí, sprejerství, vandalismus33).
Clark a Cornish ovšem nebyli jedinými, kdo do konstituování teorie racionální volby vnesli svůj myšlenkový vklad. Je s ní rovněž spjato jméno chicagského ekonoma Garyho S. Beckera, autora ekonomické teorie zločinu (Cost-benefit Model of Crime34). Ten již v roce 1968 formuloval tezi, že lidé činí racionální rozhodnutí založená na míře, v níž očekávají, že jejich volba bude maximalizovat jejich užitek (zisk) a minimalizovat jejich náklady (ztráty35). Nejde přitom jen o užitek hospodářský, má se na mysli i emocionálně vedené jednání. Racionálně kalkulováno je podle Beckera též rozhodnutí se pro morálně zavrženíhodné, sociálně deviantní a kriminální chování. Jednání přitom není produktem vnějších vlivů; ty pouze dávají prostor, v němž může jedinec své představy uskutečnit.36) Předpokládá se tak, že ekonomické modely volby lze použít i k vysvětlení chování kriminálního. Člověk se dopustí trestného činu, jestliže jeho očekávaný prospěch převýší prospěch, jehož by mohl dosáhnout, kdyby využil svého času a svých zdrojů pro jiné činnosti.37)
Z Beckerovy teorie vyplývá, že „počet trestných činů spáchaných určitou osobou je funkcí pravděpodobnosti zadržení a odsouzení, přísnosti trestu a dalších činitelů vztahujících se k výnosům a nákladům zločinu“.38) Becker tedy přenáší na lidské chování ekonomické principy. Má za to, že lidé jsou racionální: investují svůj čas a zdroje způsobem, který maximalizuje jejich výnosy a minimalizuje jejich náklady. Lze predikovat, že počet spáchaných trestných činů bude klesat, pokud poroste jistota a tvrdost trestů: s trestněprávní regulací kriminálního chování spojené odstrašení kriminalitu omezuje.
Protože se pachateli trestných činů stávají v zásadě osoby preferující riziko, od zločinů je odvrací spíše vysoká pravděpodobnost potrestání nežli jeho potenciální tvrdost.39)
Kaiser vytýká ekonomické hypotéze odstrašení, že „podle ní jsou všichni lidé obchodníci“ a že „ignoruje ústřední bod - že odstrašení je vnímáno z hlediska diváka“. Slabost této koncepce se podle Kaisera projevuje zejména ve vysvětlování konfliktních a afektivních trestných činů a v neschopnosti vyvinout návody k jednání ke zvládnutí recidivní kriminality okrajových sociálních skupin.40)
Rovněž Kunz namítá, že lidé se ne vždy chovají ekonomicky, a dovozuje, že rozhodování se pro kriminální jednání bývá typicky činěno na základě neúplných informací.41)
Z odlišného zorného úhlu se kriticky vyjadřuje k okolnosti, že sociálně strukturální podmínky a rozdílné sociální preference a motivace lidí mají podle Beckera pouze imaginární úlohu, Boers.42)
Clark a Cornish k Beckerovu pojetí přihlédli a ve svém pozdějším díle43) se nikterak netají tím, že teorie racionální volby vychází nejen z klasické teorie, ale i z ekonomických teorií zločinu. Trestné činy jsou, jak uvádějí, všeobecně výsledkem racionální volby založené na analýze předpokládaných nákladů a výnosů. Proces volby přitom má dvě hlavní stadia:
V souvislosti s teorií racionální volby nutno uvést i již dříve zmíněného politologa Jamese G. Wilsona, jehož známé dílo Thinking about crime vyšlo v roce 1975. Autor - představitel tzv. nové pravicově orientované kriminologie (New Right) - kritizuje pozitivistický názor, že zločin je funkcí vnějších sil, které je možno změnit prostřednictvím vládních programů. Úspěchu lze dosáhnout zmenšením kriminálních příležitostí, odstrašením potenciálních pachatelů a uvězněním známých pachatelů.
Wilson tedy rovněž navrhuje kriminálně politické koncepce založené na myšlenkách Beccariových a Benthamových. Nezabývá se kauzalitou. Doporučuje věnovat se zlepšování schopností systému trestní justice odstrašovat lidi od páchání trestných činů. Trest má být úměrný trestnému činu; důležitá je rychlost potrestání.44)
Wilsonovy názory formovaly kriminální politiku USA po dvě desetiletí. Jeho odpůrci tvrdí, že zde vlastně nejde o kriminologickou teorii, nýbrž spíše o specifickou aplikaci sociálně inženýrského přístupu, která přispívá k racionalizaci systému trestní justice, avšak nejde na kořeny zločinu.45)
Později J. G. Wilson spolu s R. J. Herrnsteinem vyvinuli vlastní, eklektickou teorii nazvanou Crime as a choice, která bere v úvahu i genetické dispozice a socializaci pachatelů (jakožto činitele, které mohou přispět ke kriminální volbě46). Samotnou volbu považují za fenomén filozofický (hedonismus, utilitarismus), ekonomický a psychologický. V souvislosti s touto volbou poukazují na to, že výnos zločinu je nezřídka okamžitý na rozdíl od výnosu „nezločinu“ (např. dobrá pověst u rodiny a přátel). Hodnota „nezločinu“ spočívá plně v budoucnosti (vyhnutí se riziku dopadení a potrestání, ztrátě dobré pověsti). Jako charakteristiky osobnosti, které podporují tendenci jedince slevit z budoucnosti, a tedy přispívají ke kriminální volbě, uvádějí: nízkou inteligenci, impulzivnost, zálibu ve vyhledávání senzací, neschopnost poučit se z trestu aj.
Kritika tohoto pojetí se týká především přílišné váhy, kterou autoři přikládají biologickým faktorům, a údajného podceňování vlivu sociálního prostředí.47)
Vraťme se však k teorii racionální volby jako takové. Lze ji tedy souhrnně charakterizovat jako široký názorový proud vycházející jednak z klasických utilitaristických pojetí kalkulace radosti a strasti, jednak z ekonomické teorie volby. Pachatel se rozhoduje, zda spáchat určitý trestný čin, aby uspokojil své potřeby (aspekt volby). Toto účelové chování je charakterizováno kalkulací rizik, úsilí a výnosů spojených se spácháním tohoto trestného činu (racionální prvek48). Spáchání trestného činu je chápáno jako učinění nesprávné volby porušením práva; v důsledku toho je pachatel za své jednání plně odpovědný.49)
Kritikové racionální volby vyslovují výhrady vůči jejímu přílišnému zdůrazňování individuální volby při současném opomíjení úlohy takových sociálních faktorů v genezi zločinu, jako je chudoba, špatné bydlení či neadekvátní socializace. Namítají, že nepodává souhrnné vysvětlení pachatelovy motivace ani vysvětlení, jak rozhodnutí spáchat trestný čin vzniká. Upozorňují též, že ne každý je ve stejné míře schopen činit racionální rozhodnutí. Zločin skutečně může být racionální, avšak lidé jednají a reagují ve vztahu k mnoha věcem současně jak emocionálně, tak racionálně.50)
Někteří lidé uvažují logičtěji nežli jiní, liší se navzájem osobnostními charakteristikami, socializací; ve skutečnosti bývají často nerealističtí ve svém hodnocení rizika. Teorie racionální volby podle nich klade přílišný důraz na vnější situaci.
Další námitkou je přesun kriminality, ke kterému v důsledku ovlivňování struktury příležitostí k trestnému činu v určité lokalitě dochází.51)
Platí-li, že teoretický model má být tak jednoduchý, jak jen možno, a tak realistický, jak je nutné, je teorie racionální volby v zásadě nejjednodušší z myslitelných teorií kriminálního jednání.52) Má řadu shodných rysů s dále uvedenou teorií běžných činností, jež má na zřeteli podmínky nezbytné pro spáchání trestného činu. Obě se však při vysvětlování geneze trestného činu soustřeďují na kriminální události, nikoliv na pachatele.53) Někdy dokonce bývají obě teorie slučovány do jedné.54)
Teorii běžných činností (Routine Activities Theory) vyvinuli L. E. Cohen a M. Felson v původní podobě v roce 1979.55) Někdy se o tomto kriminologickém přístupu hovoří též jako o teorii kriminálních příležitostí (Crime Opportunities Theory) či teorii životního stylu (Life Style Theory). Vyznačuje se, jak již uvedeno, řadou společných rysů s teorií racionální volby.
Běžnými aktivitami, které daly této teorii jméno, se míní časté a opakující se činnosti, které slouží základním potřebám obyvatelstva a jedinců - včetně formalizované práce, jakož i cesty na pracoviště), opatřování potravy, bydlení, sexuálního života, trávení volného času, sociální interakce, studia, péče o děti.56) Mají tedy jak biologický, tak kulturní charakter a odehrávají se jak doma, tak i mimo domov.57)
Pravděpodobnost spáchání trestného činu je ovlivněna těmito běžnými činnostmi. Trestný čin je tedy chápán jako produkt opakovaných, běžných činností a struktury každodenního života. Znamená to, že potenciál zločinu je nevyhnutelný a konstantní.
Změny v běžných činnostech a v rytmu života přivádějí více lidí na určitá místa v určitou dobu. Současná společnost zvyšuje rozsah kriminality tím, že vyvolává obrovský počet příležitostí k protiprávnímu jednání.58) Tak například trávíme-li více času na veřejně přístupných místech (v restauracích, na ulicích), zvyšujeme pravděpodobnost, že přijdeme do styku s motivovaným pachatelem, a (při naplnění dalších předpokladů) jsme tak ve větší míře vystaveni riziku viktimizace59), neboť o výskytu kriminality rozhoduje především počet kriminálních příležitostí.60)
Trestné činy jsou - očima popisované teorie - rovněž nazírány jako běžné činnosti, které mají řadu charakteristik shodných s běžnými činnostmi dalšími (probíhajícími doma, na pracovišti mimo domov a v rámci jiných činnosti mimo domov) a jsou s nimi vzájemně spjaty. Je ironií osudu, že tytéž faktory, které rozšiřují příležitosti těšit se z radostí života, mohou současně zvyšovat počet příležitostí k trestným činům.61) Nejen pachatelé, ale též „nepachatelé“ jsou tak de facto rozhodujícími účastníky produkce kriminality, ale též jejího předcházení.62)
„Příležitosti k trestným činům jsou propleteny se strukturou příležitostí k legitimním činnostem v takové míře, že by bylo velmi obtížné vymýtit podstatnou část kriminality, aniž bychom změnili náš způsob života. Místo toho, abychom pokládali... zločiny za ukazatel sociálního úpadku, raději je chápejme jako produkt svobody a blahobytu, tak jak se projevují v běžných činnostech každodenního života“.63)
Podle teorie běžných činností jsou kriminalita a viktimizace výsledkem každodenní interakce tří prvků:
Vzájemné působení těchto tří proměnných v geografickém prostoru a čase určuje rozsah kriminality v moderní společnosti.64) Dvě přítomnosti (pachatel + cíl) a jedna absence (strážce) vytvářejí nejlepší rámec zločinu.65) Tedy: motivovaný pachatel musí přijít do styku s vhodným cílem, a to v nepřítomnosti způsobilého strážce.66)
Potenciálním, resp. motivovaným pachatelem může být kdokoliv, kdo pociťuje potřebu získání nějaké hodnoty (např. peněz, auta, šatstva); nejčastěji je to mladý muž.
Vhodným cílem trestného činu jsou osoby a věci (např. zahraniční turista ve „špatné“ části města, parkující auto, dům s cennými věcmi). Termín „cíl“ místo „oběť“ zdůrazňuje, že největší část trestných činů směřuje proti majetku.
Nejvhodnější materiální cíl trestného činu se vyznačuje vysokou hodnotou, nízkou hmotností, vysokou viditelností a snadnou přístupností, což obdobně platí ve vztahu k obětem násilných trestných činů.69)
Pokud jde o třetí prvek - nepřítomnost způsobilého strážce - jedná se vlastně o absenci neformální a formální sociální kontroly.
Způsobilí strážci jsou (vedle policistů) jednotlivci dohlížející na domácnost či rodinu, spolupracovníci, přátelé, ale také chodci. Častá nepřítomnost lidí snižuje jejich schopnost jednat jako způsobilí strážci jejich majetku. Strážce je v současné době nejslabším článkem: k trestným činům dochází typicky v době, kdy jsou lidé vázáni svými běžnými činnostmi nebo vzdáleni od svého majetku.70) Např. nárůst krádeží vloupáním se vysvětluje větším počtem domů bez lidské přítomnosti v době, kdy jsou lidé v zaměstnání; nemohou tak jednat jako způsobilí strážci svého majetku. Větší počet parkujících aut vede k většímu počtu jejich odcizení.71)
Pojem „strážce“ samozřejmě zahrnuje i technické ochranné, resp. dozorové systémy.72)
Platnost teorie běžných činností v její původní podobě (1979) vztahovali její autoři pouze k „dravým“ (predatory) trestným činům, charakterizovaným přímým fyzickým kontaktem mezi pachatelem a cílem. Později (1998) byla aplikována i nad tento rámec, na další typy trestné činnosti, resp. sociálních deviací; zde Felson rozlišuje jednání:
Následovníci rozšířili platnost této teorie i na činnost delikventních pouličních gangů.73)
Nárůst kriminality v průmyslově vyspělých zemích, k němuž došlo ve druhé polovině dvacátého století přesto, že se ekonomické podmínky v té době značně zlepšily, tedy lze vysvětlit tím, že vzrostl počet vhodných cílů a ubylo způsobilých strážců. Jestliže se rapidně zvýšil počet zaměstnaných žen, a tím i jejich nepřítomnost v domácnostech v průběhu dne, zvýšil se v důsledku toho počet krádeží vloupáním do obydlí mnohem výrazněji nežli počet takovýchto trestných činů páchaných v noční době. Krádeže v obchodech vzrostly rapidněji nežli jiné druhy krádeží, protože miniaturizace vyráběného zboží usnadňuje jeho odcizování.74)
Rysy moderního života, které zlepšují jeho kvalitu - např. lepší doprava, široká nabídka elektroniky, více příležitostí k rekreaci mimo domov - tak mohou rozšířit příležitosti pro některé druhy trestných činů, rezultovat v menší střežení a zvyšovat množství vhodných cílů.75)
Shrňme tedy, že teorie běžných činností chápe zločin jako spojení triangulárních vztahů mezi motivovanými pachateli, vhodnými cíli a způsobilými strážci. Tento souběh umožňuje běžná struktura každodenního života. Pravděpodobnost trestné činnosti je ovlivňována a sycena našimi běžnými činnostmi, přičemž změny v rozsahu kriminality jsou způsobovány podstatnými změnami těchto každodenních, opakujících se lidských aktivit.76) Lze říci, že existence vhodných cílů a míra přítomnosti způsobilých strážců jsou funkcí běžných činností ve správě rodiny, práce, volného času, spotřeby. Kriminalita se může šířit, pokud pachatelé s větší pravděpodobností nežli dříve nacházejí cíl bez strážce. Nejen pachatelé, ale též „nepachatelé“ jsou tak de facto rozhodujícími účastníky produkce kriminality, ale též jejího předcházení.77)
Teorie běžných činností se - na rozdíl od řady jiných teorií - nezaměřuje na faktory motivující pachatele, nýbrž akcentuje příležitosti k trestnému činu. Zabývá se činiteli ovlivňujícími rejstřík voleb, které jsou jedincům k dispozici. Tím, že poukazuje na faktory ovlivňující volbu, pomáhá lépe pochopit kontext, v němž potenciální pachatel činí rozhodnutí vztahující se k trestnému činu.78)
Pachatele jako takového však považuje (podobně jako teorie racionální volby) za relativně méně významného. Klíčový zájem má tato teorie na zjišťování, jak se kriminálnímu jednání daří či nedaří ve specifických časech a místech. Bere v úvahu i podmínky v okolní komunitě - dopravní systém, strukturu práce a domácností, technologie a produkci zboží (tj. makroúrovňovou organizaci komunity a společnosti) vedoucí k mikrokonvergenci podmínek více či méně příznivých pro kriminalitu.79)
Příbuzná teorii běžných činností je méně rozšířená, v USA vzniklá teorie životního stylu (Life Style Theory) - M. Hindenburg, M. Gottfredson, J. Garofalo (1978). „Životní styl potenciálních obětí strukturuje kriminální příležitosti. Pravděpodobnost viktimizace roste v závislosti na tom, zda oběť a pachatel sdílejí týž životní styl“.80) Styčné body nalezneme též např. ve vztahu k teorii příležitosti a racionality (USA), jež rovněž zastává volbu a odpovědnost za vlastní jednání a akcentuje redukci příležitostí.81)
Zásluha teorie běžných činností spočívá především v tom, že zahájila důležitou kriminologickou diskusi o kontextu, v němž se trestná činnost odehrává. Obohacuje tím kriminologickou teorii. Její primární význam je však třeba spatřovat především směrem k praktickým kriminálně politickým krokům: má hluboký praktický dopad pro oblast situační prevence, neboť „změnou prvků situace, např. dostupnosti cíle a hladiny dozoru, lze podstatně zmenšit příležitosti pro trestný čin a ovlivnit pachatelovo rozhodování“. Zaznamenala pozoruhodnou odezvu, a to zejména co se týká jejích praktických důsledků pro kontrolu kriminality na místní úrovni.82) Tento přístup přivedl kriminologickou teorii do nových oblastí výzkumu a praxe.83) Na jeho významu podle našeho názoru nic nemění skutečnost, že se nevztahuje ke všem druhům diferencovaného jevu kriminality.
Kritické hlasy vůči teorii běžných činností (ze strany představitelů pozitivistické kriminologie) jí vytýkají, že přehlíží pachatele, že neodpovídá na otázku, proč někteří jedinci jsou motivováni k trestné činnosti více nežli jiní, že neřeší sociologický kontext kriminogenních situací, že neobjasňuje, které běžné činnosti jsou kriminologicky relevantní a proč, že není teorií příčin zločinu, ale spíše schématem průběhu viktimizace. „Teorie běžných činností je spíše černá skříňka transformující inputy a outputy“.84)
Podle Cullena je však tato teorie v základních rysech komplementární s tradičními teoriemi kriminality, jež se typicky soustřeďují na faktory motivující nebo disponující jedince k tomu, aby se angažoval v trestné činnosti (tj. koncentrují se na produkci motivovaných pachatelů85).
Kriminální politika by měla sledovat, aby kriminalita nikdy nepřekročila mez, za níž by bylo již narušeno normální fungování společnosti.86) K tomuto postulátu mají neoklasické kriminologické teorie bezprostřední vztah.
Podle Schmallegera lze rozlišit tři typy strategií kontroly kriminality, které se navzájem liší tím, zda se pokoušejí „zablokovat“ příležitosti k trestnému činu, změnit výsledek vědomého či nevědomého přijímání rozhodnutí, jež předcházejí kriminálnímu jednání, anebo pozměnit široký strategický styl, jakým lidé přistupují k mnoha aspektům svého života. Jde o strategie:
První usilují o zmenšení příležitostí k trestnému činu změnou běžných činností lidí nebo eliminací odsouzených pachatelů. Mohou se též snažit ztížit dosažení cíle prostřednictvím využití architektonických prvků a preventivních programů typu sousedských hlídek a zesílené policejní přítomnosti.
Druhé chtějí snížit kriminální motivaci rostoucí neodvratností, rychlostí nebo tvrdostí trestů.
Třetí se pokoušejí předejít kriminalitě zlepšením raných životních zkušeností a zavedením vývoje dítěte a mladistvého žádoucím směrem.87)
Je zřejmé, že neoklasické kriminologické koncepce vyznávají prvý a druhý typ strategií (zatímco třetí je vlastní kriminologickému pozitivismu).
Neoklasické přístupy navrhují, abychom kriminalitu kontrolovali zvýšením jejích „nákladů“ a snížením „výnosů“. Může se tak dít prostřednictvím zostření trestní represe anebo cestou redukce příležitostí k páchání trestných činů.88) V obou zmíněných směrech vnesly neoklasické kriminologické teorie do rejstříku možných způsobů omezování kriminality svůj praktický vklad: jeden v oblasti strategií represivních, druhý pak na poli preventivních strategií kontroly kriminality. Toto dvojí kriminálně politické vyústění neoklasicismu se u odborné veřejnosti setkává s rozdílnou odezvou.
Myšlenka zostření trestní represe měla zásadní vliv na praxi kriminální politiky především v USA, ale později (i když spíše v menší míře) i v jiných zemích, včetně evropských. Bylo již řečeno, že jedním z důvodů jejího ofenzivního nástupu byl neúspěch pozitivistických, na pachatele orientovaných koncepcí. Důsledkem bylo radikální upuštění od idejí individuální prevence, reintegrace a resocializace jako cílů trestu (a tím i principu „vlídného“ zacházení s pachateli) a nový důraz na generální prevenci, především odstrašení.89) Podle Wilsona a Herrensteina „zločin, ať má jakékoliv příčiny, zaslouží spravedlivý trest, anebo zneškodnění“.90)
Uvedené pojetí je odrazovým můstkem zejména radikální kriminálně politické praxe známé pod názvem Model New York.91) Vychází z toho, že úspěšný „boj proti kriminalitě“ je možný (i bez uchopení sociálních příčin kriminality) prostřednictvím spirály zesílené kriminalizace. Sází na prevenci represí, a to bez zřetelného vyvození hranic kroků policie při zajišťování bezpečnosti občanů. Kriminalitě se v tomto pojetí nejlépe předejde tím, že potenciální pachatelé trestných činů - bezdomovci, toxikomani, drogoví dealeři, žebráci - budou za použití všemožných prostředků odstraněni z ulic. V této souvislosti jde o styl policejní práce vedený zásadou „žádnou toleranci“ (Zero tolerance policing): je to vysoce proaktivní strategie policejní činnosti na ulicích; vyžaduje od policistů, aby postihovali již ty nejmenší přestupky stejně energicky jako závažnější formy kriminality. Tento policejní styl má dát najevo jak pachatelům, tak zákona poslušným občanům, že policie je schopna a motivována utkat se s celým spektrem protispolečenského chování a s drobnou kriminalitou, jež způsobují, že město a sousedství jsou pociťovány a vypadají jako nikoliv bezpečné.92)
Přínos této v Evropě často kritizované koncepce93) (kritika směřuje vedle samotné problematiky lidských práv zejména vůči enormní prizonizaci, značné nákladnosti a přesunu kriminality do jiných lokalit) lze patrně spatřovat ve znovuobjevení souvislostí mezi stavem veřejného pořádku a kriminalitou a s tím souvisejícím zdůrazněním významu přítomnosti policie na veřejných prostranstvích. Včasný postih již drobnějších porušení právních norem je třeba jistě považovat ze antikriminogenní faktor a současně za činitele přispívajícího ke snížení strachu ze zločinu.
Rozvinutím tohoto pojetí je však např. i přístup známý pod názvem Třikrát a dost (Three strikes and you are out), požadující doživotí pro pachatele odsouzené za tři násilné trestné činy nebo závažné drogové delikty.94)
Podtextem uvedených represivně laděných přístupů je - vedle zdůraznění retributivního (odplatného) a eliminačního (vylučovacího) pojetí trestání - myšlenka omezování kriminality prostřednictvím hrozby trestem (snížením kriminální motivace zvýšením neodvratnosti, tvrdosti a rychlosti trestu), tj. odstrašení od trestné činnosti. Ta však nemá zdaleka obecnou platnost.
Některé jedince lze takto odstrašit úplně, jiné pouze částečně a další vůbec ne. Tak je myšlenka odstrašení nosná spíše ve vztahu k pachatelům-amatérům nežli k profesionálním zločincům a vůči věkově starším nežli mladým. Různou míru relevance odstrašení lze hledat v závislosti na typu zločinu: je vyšší u racionálních nežli u iracionálních trestných činů, u instrumentálních oproti expresivním, u majetkových oproti násilným, u delicta prohibita na rozdíl od delicta mala in se. Existují i stupně odstrašení - absolutní a marginální.95)
Především však nutno souhlasit s Osmančíkovým konstatováním, že odstrašení je „činitelem krajně nespolehlivým, zcela závislým na schopnosti orgánů odhalit a potrestat“ a že „trestní represe sama o sobě ještě nikdy a nikde otázku kontroly kriminality trvale nevyřešila“.96) V situaci charakterizované značnou latencí a neobjasněností kriminality, jakož i velkého časového odstupu trestu od spáchání činu se „výrazně snižují rizika pro potenciální pachatele, což samo o sobě je nezanedbatelným kriminogenním činitelem“.97)
Tendence k zostřování trestní represe vedou Fritze Sacka ke konstatování, že „v současné době zažíváme renesanci nejhorších stránek trestního práva... Moderní společnosti rozvíjejí politiku sázející opět na vězení a na všechny překonané nástroje trestního práva, známé z 19. století“.98)
Druhým významným (a patrně úspěšnějším) kriminálně politickým vyústěním neoklasicismu je zrod situační prevence. Její podstatou je ovlivňování struktury kriminálních příležitostí v určitém prostředí s cílem omezit pravděpodobnost, že se potenciální pachatel rozhodne spáchat trestný čin,99) tedy změnit strukturu příležitostí k spáchání trestného činu v neprospěch pachatele.
Situační prevence kriminality je hlavním produktem teorie racionální volby: tato (původně britská) teorie byla dokonce přímo vyvinuta ve snaze poskytnout vodítko kriminálně preventivnímu úsilí.100) Podstatou situační prevence je očekávání, že racionální pachatel upustí od kriminálního jednání, přesvědčí-li se, že příležitost k jeho realizaci je ztížena.101) Opatření situační prevence, která se v posledním desetiletí úspěšně rozvíjejí i u nás, jsou nejpoužitelnější u majetkové kriminality a vandalismu. Lze je však též uplatnit u násilných trestných činů páchaných za určitých okolností.
V období, kdy R. Clark vedl výzkumný a plánovací útvar britského Home Office, byla realizována řada výzkumů shromažďujících základní informace o velmi specifických kriminálních problémech (např. vandalismu ve vztahu k telefonním automatům, rvačky před restauracemi po uzavírací hodině); výzkumy se soustřeďovaly na bezprostřední situace. Vedly k zavádění jednoduchých praktických prostředků směřujících ke změně vzájemného vztahu rizik a výnosů (např. architektonické prvky, zámky, zlepšení viditelnosti). Na základě těchto výzkumů byla vytvořena početná škála strategií situační prevence.102)
Je příznačné, že tvůrci této dnes značně populární preventivní strategie byli skeptičtí vůči „vysoké“ kriminologické teorii. Známý je Clarkův výrok: „Nedělejte si starosti s akademickými teoriemi. Vyjděte ven a shromažďujte fakta o zločinu z něj samotného“.103) V souvislosti s hodnocením vývoje prevence kriminality ve světě za posledních dvacet let Clark konstatuje, že to byla právě situační kriminální prevence (jež neusiluje o omezení kriminální motivace, nýbrž o omezování příležitostí k trestným činům), která zaznamenala nejrychlejší rozvoj.104)
Velmi pozitivně hodnotí situační prevenci např. Kunz, neboť „zprostředkuje sociálně psychologicky důležitý dojem, že nejsme vystaveni kriminálním rizikům beze zbytku, nýbrž že všichni můžeme účinně přispět k jejich zmírnění“.105)
Neoklasické kriminologické teorie mají nezanedbatelný význam i pro vysvětlení geneze nemalé části kriminality u nás, a nejen to: jejich převážná část má též velmi praktický dopad. Nikterak to ovšem neznamená, že bychom se měli ztotožňovat s myšlenkou absolutního ústupu od resocializačních idejí a jednostranného příklonu ke generální prevenci a odstrašení, tedy s programovou podporou punitivních kriminálně politických představ o tom, jak na zločin reagovat. Idea vyrovnanosti represivního a preventivního prvku má v kriminální politice trvalou platnost.
Stejně tak prosazování se situační prevence by nemělo vést k úplné, nedomyšlené negaci prevence sociální: za budoucnost předcházení kriminalitě třeba spíše považovat uplatňování smíšených strategií prevence situační a sociální.106)
Neoklasické kriminologické teorie navazují na Beccariovy a Benthamovy myšlenky o kriminalitě formulované v 18. století. Chápou genezi trestného činu jako výsledek pachatelova svobodného racionálního rozhodnutí a v té či oné míře akcentují význam trestu jako prostředek odstrašení skutečných a potenciálních pachatelů. K jejich rozvoji - na základě negace dosud dominující pozitivistické kriminologie - dochází od sedmdesátých let 20. století.
V článku je podrobněji pojednáno o teorii racionální volby (Rational Choice Theory; Theorie der rationellen Wahl) - včetně Beckerovy ekonomické teorie zločinu a Wilsonovy konzervativní koncepce - a o teorii běžných činností (Routine Activities Theory; Theorie der Alltagsaktivitäten).
Neoclassicist crimonological theories follow up on Beccaria's and Bentham's ideas about criminality, formulated in the 18th century. They see the genesis of crime as a result of the offender's free rational choice, and to a certain degree they accentuate the significance of punishment as a means of discouraging the actual or potential offenders. These theories - based on a negation of the still dominant positivist criminology - started to develop in the 1970s.
This article describes in detail the Rational Choice Theory - including Becker's economic theory of crime and Wilson's conservative conception - and the Routine Activities Theory.
Neoklassizistische Theorien knüpfen auf Ideen von Beccaria und Bentham über die Kriminalität, formulierten im 18. Jahrhundert. Sie verstehen die Genesis der Straftat als Ergebnis der freien rationellen Entscheidung des Täters und in dem oder jenem Masse akzentieren die Strafe als Mittel der Abschreckung der realen und potentiellen Täter. Zu deren Entwicklung - auf Grund der Negation der bisher dominierenden positivistischen Kriminologie - kommt von 70. Jahren des 20. Jahrhunders.
Im Artikel behandelt man ausführlich die Theorie der rationellen Wahl (Rational Choice Theory), ökonomische Theorie des Verbrechens von Becker und konservative Konzeption von Wilson inbegriffen - und die Theorie der Alltagsaktivitäten (Routine Activities Theory).