| Kriminalistika | číslo4/1999 |
Podnětem k napsání tohoto článku (pro praktiky zcela nezajímavého) byla moje účast na obhajobách diplomových prací studentů právnických fakult a na zkouškách studentů Policejní akademie ČR z oboru kriminalistika. Byl jsem udiven, že studenti, jako by nebyli vedeni k informační gramotnosti, opakují fráze či názory, o jejichž správnosti je možno s úspěchem pochybovat. Při diskusi pak argumentují dostupnou odbornou literaturou či učebními texty, logické argumenty přitom nejsou schopni nebo ochotni přijmout.
Jedním z takových problémů je například otázka, zda vysvětlení ve smyslu § 158 odst. 3 tr. řádu je zvláštním druhem výslechu. Jsem přesvědčen, že autoři učebních textů, kteří považují vysvětlení podle § 158 odst. 3 tr. řádu za zvláštní druh výslechu, se dopouštějí minimálně logické chyby.
Než blíže objasním tento problém, považuji za vhodný krátký exkurz do současné problematiky teorie výslechu. Přestože je výslech jednou z nejčastěji používaných metod v kriminalistické praxi, odborná kriminalistická literatura této problematice věnuje v poslední době pramalou pozornost. Toto tvrzení se zdá na první pohled neopodstatněné. Nahlédnu-li však do kriminalistické odborné literatury, zjišťuji, že tři monografie1) (zabývající se teorií a praxí výslechu) jsou kolem třiceti let staré, a co je nejhorší, pro studenty těžko dostupné. Studenti kriminalistiky jsou převážně odkázáni na poznatky z učebních pomůcek vydávaných různými vysokými školami, přičemž vycházejí zejména z pramenů trestněprocesního charakteru, psychologie a kriminalistiky.
Trestní právo procesní i psychologie rozebírají problematiku výslechu z hlediska předmětu jejich vědního oboru. Aplikační skok od poznatků psychologie a trestního práva procesního do kriminalistické praxe je nesporně příliš velký a studentům činí potíže i v teorii. Proto je úloha kriminalistiky nezastupitelná. Kriminalistika zprostředkovává transformaci poznatků těchto oborů a obohacuje je zobecňováním poznatků kriminalistické praxe. Přitom v současné době dochází k nepřesnostem a informačním šumům, které zřejmě nechávají autory odborné kriminalistické literatury a garanty učebních textů zcela lhostejné. Z uvedeného jednoznačně vyplývá potřeba pečlivě pěstované kriminalistické teorie výslechu, obsahující mimo jiné i taktické postupy aplikace metody výslechu při získávání kriminalisticky relevantních informací, bez ohledu na procesní postavení vyslýchané osoby.
Základní podmínkou řešení nastoleného problému je nesporně kriminalistické vymezení pojmu výslech.
Někteří autoři vymezují výslech následovným způsobem: „Výslech jako vyšetřovací úkon je složitý tvůrčí proces, který je určován aktivní činností vyslýchajícího a je zaměřen k tomu, aby protokolováním výpovědi vyslýchaného byly získány věrohodné poznatky o vyšetřované události.“2)
Jiný autor uvádí, že „výslech je vyšetřovací úkon, jehož podstata, při důsledném dodržení požadavků vyplývajících z trestního řádu a z doporučení vypracovaných kriminalistickou vědou, spočívá v získávání a protokolárním podchycení výpovědi obsahující významné a pravdivé poznatky o vyšetřované události.“3) Další autoři vymezují výslech jako „procesní úkon, jehož účelem je získání informací o vyšetřované události prostřednictvím výpovědi vyslýchané osoby, která se podrobně v písemné formě protokoluje“.4)
Z uvedených definic jasně vyplývá, že v prvním případě autoři definovali výslech jakožto vyšetřovací úkon, přičemž připouštějí, že výslech vyšetřovacím úkonem nemusí být za všech okolností. Druhé dvě definice jako by popíraly možnost vymezení výslechu jinak než jako vyšetřovacího resp. procesního úkonu.
Všem výše uvedeným definicím je společné, že za jeden z pojmových znaků výslechu zřejmě považují „protokolaci výpovědi“, tedy procesní podchycení sdělení učiněného vyslýchanou osobou formou protokolu.
Jsem přesvědčen, že protokolace výpovědi není a nemůže být obecným pojmovým znakem výslechu, neboť protokolace výpovědi může být prováděna v průběhu výslechu nebo bezprostředně po ukončení výslechu. Současně si dovolím vyslovit názor, že vymezení pojmu „výslech“ není možné v kriminalistice vztahovat pouze na vyšetřovací resp. procesní úkon ve smyslu trestního řádu. Vždyť výslech jako metoda získávání výpovědi byl a dosud je využíván policejními orgány celého světa bez ohledu na systém a právní regulaci trestního řízení v té které zemi. Na tomto místě považuji za vhodné připomenout slova kriminalisty, který v práci k problematice výslechu uvádí: „K tomu vede nejen výslech obviněného anebo výslech osoby podezřelé, ale stejně i výslech svědků a osob předzvědných, jak se těmto svědčícím osobám, vypovídají-li před úřady bezpečnostními, podle našeho trestního řádu říká.“5)
Mnou vyslovený názor podporuje i definice: „Výslech je specifickou metodou kriminalistické praktické činnosti, a je-li prováděn orgány činnými v trestním řízení, je trestněprocesním úkonem. Ve své podstatě je procesem získávání a dokumentování výpovědi svědků a obviněných (obžalovaných v řízení před soudem) o trestněprávně relevantních okolnostech trestných činů, který se uskutečňuje podle zákonných předpisů.“6) Autoři jednoznačně vymezují výslech jako metodu kriminalistické praktické činnosti a uvádějí podmínky, za kterých je trestněprocesním úkonem. V druhé větě se však autorům nedaří pregnantně vymezit výslech v trestním řízení, když jej zužují pouze na dva druhy výslechu - výslech svědka a obviněného či obžalovaného.
Poněkud nesystémová a zmatečná se zdá být definice uváděná v učebním textu Policejní akademie ČR: „Výslech je získávání a dokumentování výpovědi svědka, obviněného a obžalovaného o trestněprávně relevantních skutkových okolnostech, prováděné orgánem činným v trestním řízení v souladu s ustanovením trestního řádu.“7) Nesystémovost definice spatřuji v tom, že výslech není řazen ani do systému metod kriminalistické praktické činnosti, ani do systému vyšetřovacích či trestněprocesních úkonů. Z této definice totiž mohu odvodit, že pokud policista nemá postavení orgánu činného v trestním řízení (jako např. v USA nebo Velké Británii), nepoužívá metody výslechu. Pokud dovedu tuto myšlenku ad absurdum, nemohu využívat zahraniční literaturu a tvůrčím způsobem přebírat poznatky zahraničních policistů v oblasti výslechu. Zmatečnost uvedeného vymezení výslechu pak spatřuji ve skutečnosti, že jiné druhy výslechu než - podle procesního postavení vyslýchaného - výslech obviněného, obžalovaného a svědka podle citované definice zřejmě nejsou výslechem. Na druhé straně však titíž autoři hovoří o výslechu znalce a podezřelé zadržené osoby.8)
Podle mého názoru se jeví jako výstižná definice výslechu uváděná v poslední vysokoškolské učebnici kriminalistiky pro právnické fakulty: „Výslech je metoda kriminalistické praktické činnosti, při které se formou výpovědi získávají poznatky o vyšetřované události, které jsou obsaženy v paměťových stopách vyslýchaných osob“.9)
Bohužel ani tato definice podle mého názoru není úplná, neboť obsahuje pouze dva pojmové znaky výslechu, a to:
Domnívám se, že chybějícím pojmovým znakem je právní rámec výslechu. Za právní rámec výslechu považuji:
Zda právní rámec výslechu je tvořen Ústavním zákonem, českým trestním řádem či jiným zákonem, považuji za irelevantní. V každém případě však musí být právní rámec vymezen obecně platným právním předpisem.
Na tomto základě lze navrhnout následující definici výslechu: Výslech je metoda kriminalistické praktické činnosti, kterou se na základě zákona získávají formou výpovědi kriminalisticky a právně relevantní informace z paměťových stop vyslýchaných osob, za přísného dodržení zákonem daných práv a povinností vyslýchaného i vyslýchajícího.
Po vymezení pojmu „výslech“, považuji za vhodné rozebrat názory na vztah výslechu a vysvětlení ve smyslu § 158 odst. 3 tr. řádu a § 12 zák. č. 17/1994 Sb. uváděné některými autory v učebních textech z oboru kriminalistika.
Autoři vysokoškolské učebnice kriminalistiky pro právnické fakulty tvrdí, že „Za zvláštní druhy výslechu s ohledem na jejich formu nebo taktiku provedení lze považovat také: ...vysvětlení, kterým se prověřují skutečnosti nasvědčující tomu, že...“10).
Jiní autoři dokonce tvrdí, že „Z hlediska zákonných předpisů rozlišujeme dvě základní formy získávání právně relevantních informací od osob formou reprodukce: vysvětlení a výslech“.11) Dále pak vymezují vysvětlení jako „...získávání a dokumentování právně relevantních informací od osob vyšetřovatelem nebo policistou v průběhu trestního řízení nebo mimo ně“.12)
Polemiku s výše citovanými názory mám v úmyslu otevřít argumenty vyplývajícími z následujícího zápisu:
Z uvedeného zápisu vyplývá následující:
Jelikož tomu tak není, vyplývá z uvedeného zápisu, že výrok autorů považujících vysvětlení za zvláštní druh výslechu je zřejmě zatížen logickou chybou.
Pojem vysvětlení proto považuji za nutné vymezit jako sdělení osoby, vyzvané na základě zákona oprávněným orgánem, aby z důvodů uváděných zákonem podala potřebná vysvětlení, zadokumentované podle požadavků zákona.
To znamená, že vysvětlení může být zvláštním druhem výpovědi, čemuž svědčí i názor citovaných autorů, kteří na jiném místě učebních textů konstatují, že „z psychologického hlediska se vysvětlení a výpověď formují v podstatě analogicky“.13) Chce se dodat, že se formují z psychologického hlediska zcela shodně. To se však neodvažuji tvrdit. Z hlediska trestněprocesního pak vysvětlení je zcela nepochybně zvláštním druhem výpovědi.
Odstraním-li prokázanou logickou chybu z tvrzení výše citovaných autorů, musím konstatovat, že zvláštním druhem výslechu má být podle nich úkon nazývaný zákonodárci požadování potřebných vysvětlení.
Otázkou však zůstává, proč požadování potřebných vysvětlení není druhem výslechu, kde kritériem dělení je stadium trestního řízení a procesní postavení vyslýchaného. Proč má být zvláštním druhem výslechu, když tomu nic nesvědčí? Požadování potřebných vysvětlení splňuje všechny pojmové znaky výslechu.
Za věcně nesprávný pokládám názor, že „od skutečného výslechu se vysvětlení liší tím, že je mohou od osob vyžadovat všichni policisté, že zákonem není upravena jeho forma (policista může vysvětlení jen vyslechnout nebo o něm napsat záznam či zprávu anebo o podání vysvětlení sepsat protokol) a že nemá důkazní status“.14) Někteří autoři se dokonce domnívají, že jde o jakýsi pohovor, když tvrdí: „...Jedná se o pohovory s osobami...“15)
Pokud v prvním případě změním, s ohledem na uvedenou logickou chybu, formulaci následovně: od skutečného výslechu se požadování potřebných vysvětlení liší tím, že je mohou vyžadovat všichni policisté, že zákonem není upravena jeho forma (policista může vysvětlení jen vyslechnout nebo o něm napsat záznam či zprávu anebo o podání vysvětlení sepsat protokol) a že nemá důkazní status, musím namítnout, že např. formu požadování potřebných vysvětlení zákon upravuje.16)
Skutečnost, že požadování potřebných vysvětlení nemá důkazní status, považuji z hlediska vymezení výslechu jako metody kriminalistické praktické činnosti za irelevantní.
V tomtéž případě však mám možnost změnit formulaci ještě jinak. „Od skutečné výpovědi se vysvětlení liší tím, že...“. Pak potvrdím skutečnost, že vysvětlení může být zvláštním druhem výpovědi.
Názor, že požadování potřebných vysvětlení je pohovorem s osobami, považuji za více než zavádějící, neboť se jedná minimálně o služební úkon ve smyslu § 6 zák. č. 17/1994 Sb. se všemi právními důsledky pro osobu požadující vysvětlení i osobu podávající vysvětlení. Pro příklad mohu odkázat na všeobecně známý případ porušení čl. 37/2 Listiny práv a svobod, řešený Ústavním soudem v Brně, kdy byla odmítnuta účast advokáta při vyžadování potřebných vysvětlení pracovníky jednoho útvaru Policie ČR.
Jsem přesvědčen, že výše uvedené skutečnosti dovolují vyslovit závěr, že z kriminalistického hlediska vysvětlení (ve smyslu § 158 odst. 3 tr. řádu nebo § 12 zákona o Policii ČR) není zvláštním druhem výslechu, ale zvláštním druhem výpovědi.
Úkon nazvaný požadování potřebných vysvětlení je běžným druhem výslechu, kdy kritériem dělení je stadium trestního řízení a procesní postavení vyslýchané osoby.
Autor se na základě rozboru definicí pojmu výslech uváděných různými autory v učebních textech z oboru kriminalistiky pokouší podat návrh definice výslechu jakožto metody kriminalistické praktické činnosti. Dále dokazuje, že vysvětlení ve smyslu § 158 odst. 3 trestního řádu a § 12 zákona č. 17/1994 Sb. nelze považovat za zvláštní druh výslechu. Dochází k závěru, že vysvětlení je zvláštním druhem výpovědi a úkon nazývaný požadování potřebných vysvětlení je běžným druhem výslechu, kdy kritériem dělení je stadium trestního řízení a procesní postavení vyslýchané osoby.
Making an analysis of the definition of the concept of interrogation as stated by different authors in criminalistics text books, the author tries to make a definition of the interrogation concept as a method of criminalistic practice. Later on he explains the fact that the interview in the wording of § 158 Article 3 of the Code of Criminal Procedure, and § 12 of the Law no. 17/1994 of the Coll. of Laws, may not be considered as a special sort of interrogation. He concludes that the interview is a special sort of verbal testimony and the interview in itself is a common sort of interrogation, the only classification being the course of criminal proceedings and the trial status of the interrogated person.
Der Autor ist bemüht, auf Grund der Analyse der Definitionen des Begriffs „ Vernehmung “, die von verschiedenen Autoren in Lehrtexten aus dem Gebiet Kriminalistk angeführt werden, einen Vorschlag der Definition der Vernehmung als Methode der kriminalistischen praktischen Tätigkeit zu machen. Er bringt den Beweis, daß die Aufklärung im Sinne des § 158 Abs. 3 StPO und des § 12 des Gesetzes Nr. 17/1994 GB nicht als eine Sonderform der Vernehmung zu betrachten ist. Er kommt zum Schluß, daß die Aufklärung eine Sonderform der Aussage ist und die Handlung, die „ Forderung nach notwendigen Aufklärungen “ genannt wird, eine übliche Form der Vernehmung ist, wo das Stadium des Strafverfahrens und die prozessuelle Stellung der vernommenen Person als Kriterium der Teilung gelten.