Týdeník Veřejná správa

Konzultace

Jakou cenu mají a kolik nás stojí muzejní sbírky?

Objevují se úvahy o tom, že Ministerstvo kultury většinu z toho mála peněz ze státního rozpočtu, které rozděluje, rozdává převážně “svým”, tedy státním organizacím. Autoři těchto úvah ovšem již neuvádějí, na co ty peníze státní organizace potřebují. Pokusím se to alespoň naznačit na jednom příkladu, starají se – mimo jiné – o obrovský majetek.

Abychom si vytvořili alespoň nějakou představu, o jaký majetek se jedná, zkusme se podívat na šestnáct státních organizací – muzeí zřizovaných Ministerstvem kultury – které spravují sbírky muzejní povahy, tvořené miliony sbírkových předmětů, o nichž lze říci, že jsou využívány doslova ve prospěch všech občanů, a počítejte se mnou. Těch sbírkových předmětů, zapsaných v centrální evidenci sbírek, bylo k datu napsání tohoto článku 5 003 541. Věcí movitých, tedy například nejrůznějších přírodnin, uměleckých předmětů, archeologických nálezů, nástrojů, přístrojů, písemností, je to ale mnohem více, protože některé sbírkové předměty mají třeba i řádově stovky částí, zvláště pokud jde o sbírkové předměty z oborů přírodních věd. Počet těch věcí se centrálně nevede (údaje o počtu věcí jsou však povinnou součástí evidenčních záznamů ve sbírkové evidenci jednotlivých muzeí), ale existuje o tom poměrně podrobná studie, z níž je možné vycházet – je jich ve sbírkách oněch šestnácti muzeí a galerií více než dvacet milionů, jeden sbírkový předmět představuje tedy v průměru čtyři věci movité. Nejpočetnější sbírky spravují Národní muzeum (2 096 tis. sbírkových předmětů), Moravské zemské muzeum v Brně (1 369 tis.), Slezské zemské muzeum v Opavě (513 tis.) a nejméně početné sbírky mají Muzeum romské kultury v Brně (8 tis.) a Památník Lidice (4 tis.).

Sbírkové předměty se nevedou v účetní evidenci a nejsou tudíž oceňovány. Jejich ceny lze odvodit z cen, za něž se podobné předměty obchodují. I tak je velmi obtížné stanovit průměrnou cenu sbírkového předmětu, když tržní cena některého se pohybuje v hodnotách řádově desetimilionových a jiného v hodnotách řádově tisícových či dokonce korunových, a ne se všemi typy se obchoduje. Jedna možnost, jak se dopátrat ceny sbírek však existuje – prostřednictvím pojistných cen sbírkových předmětů, které se povinně uvádějí v žádostech o vývoz sbírkových předmětů do zahraničí za účelem jejich vystavování, konzervování a restaurování a pro účely badatelské, když pojistné ceny se odvozují od cen tržních.

Metoda výpočtu průměrné ceny jednoho sbírkového předmětu na základě pojistných cen předmětů vyvážených do zahraničí je vhodná také proto, že cena sbírkových předmětů pro jejich vývoz není určující, vyváženy jsou jak předměty s pojistnou cenou řádově milionovou, tak předměty s cenou řádově korunovou. Vyvážené předměty tak představují použitelný statistický vzorek. Pro tyto účely byl počítačem vybrán náhodný vzorek sbírkových předmětů z těch, které muzea zřizovaná Ministerstvem kultury vyvezla do zahraničí v letech 2003-2004.

Byl vybrán vzorek 1064 sbírkových předmětů muzeí, jehož celková pojistná cena byla 127 117 125 Kč. Ve výběru byly zastoupeny sbírkové předměty s pojistnou cenou vyšší než milion korun (maximum 4 800 000 Kč) i sbírkové předměty s pojistnou cenou deset korun (herbářové položky). Průměrná cena jednoho vyváženého předmětu z tohoto vzorku činila tak přibližně dvanáct tisíc korun. Ve vybraném vzorku byly zastoupeny předměty, reprezentující takřka všechny základní typy sbírek.

Na základě tohoto výpočtu lze vyvodit, že šestnáct muzeí zřizovaných Ministerstvem kultury spravuje sbírky, jejichž cena se pohybuje kolem šedesáti miliard korun. V těch šestnácti muzeích pracovalo k datu napsání článku 1695 zaměstnanců (v průměru 106 zaměstnanců na jednu organizaci), na každého z nich připadá tudíž 2951 sbírkových předmětů (přibližně 11 800 věcí movitých!) v ceně vyšší než 35 milionů korun – a to za průměrnou měsíční mzdu 14 836 korun. Protože jsou ale v uvedeném počtu zaměstnanců třeba i uklízečky, hlídači, účetní, zajímavější je údaj o tom, kolik zaměstnanců se podílí přímo na odborné správě sbírek a jejich využívání. Odborných pracovníků je v šestnácti státních muzeích zaměstnáno 1090 (přibližně 68 v jedné organizaci), takže v průměru se každý z nich stará o 4590 sbírkových předmětů (přibližně 18 360 věcí movitých!) v průměrné ceně vyšší než 55 milionů korun, za průměrnou mzdu, která nepřesahuje celostátní průměr, ač jde o zaměstnance s nejvyšší kvalifikací. Roční příspěvek ze státního rozpočtu na provoz a činnost zmíněných šestnácti muzeí činil v roce 2004 521 milionů korun. Na zajištění podmínek pro ochranu, správu a využívání jednoho sbírkového předmětu v ceně oněch vypočítaných přibližně 12 tisíc korun se tudíž ze státního rozpočtu vydala v průměru částka 104 Kč! Z této částky tvoří přibližně sedmdesát korun osobní náklady a 34 korun náklady věcné. Je v ní zahrnuto všechno – nejen náklady na případné konzervování, restaurování, preparování a vystavování sbírkového předmětu, ale také náklady na obalové materiály, depozitární mobiliář, měřící přístroje, odvlhčovače a zvlhčovače – a také náklady na správu a běžnou údržbu budov, kde jsou sbírky uloženy, na energie, ostrahu. Pouze velké rekonstrukce, řešící samotnou existenci budov, v nichž jsou sbírkové předměty uchovávány, a ojedinělá výstavba nových objektů jsou financovány ještě z jiných, investičních, prostředků, které jsem do své kalkulace nezahrnul. Z toho je zřejmé, že péče, která si vyžádá byť třeba jen řádově tisícové náklady, může být za těchto okolností věnována jen nepatrnému počtu sbírkových předmětů, ostatním nemůže být věnována péče prakticky žádná, s výjimkou péče nejzákladnější, například temperování.

Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 4/2007.