Týdeník Veřejná správaNázor
V poslední době hladinu již tak neklidných mediálních vod rozvířil příklad stěhování neplatičů ze Vsetína. Ke zmíněné mediální kauze již toho bylo napsáno mnoho. Jaké jsou však příklady z jiných míst naší země? Například město Bohumín také bojuje s mnoha neplatiči ve svém bytovém fondu. Je největším vlastníkem bytů na svém území, což přináší také bohužel mnoho problémů. Obec jako vlastník není ve snadné pozici a celá věc má dva úhly pohledu.
V prvé řadě má obec velmi důležitou funkci veřejnoprávní. Její postavení vlastníka je konfrontováno s významným tlakem na zajištění služeb pro občany, mezi které patří také cenově přijatelné nájemní bydlení. Nemalou roli v této službě hraje také sociální hledisko. Vlastnit bytový fond není pro město nic snadného, ze zákona plyne povinnost o majetek se náležitě starat. Jak tedy přistupovat k neplatičům? Do jaké míry lze neplnění povinnosti nájemců uhradit pravidelně nájemné ještě tolerovat a co je už důvodem k tvrdému postupu vůči nim? Proč si média všímají jen stěhování neplatičů příslušejících k nějaké sociální nebo etnické skupině? Není zájem o tyto kauzy opakovaně jen povrchní? Není spíše veden účelem hledat senzaci a nezajímat se o širší souvislosti?
Pojďme si udělat malou sondu mezi bohumínské neplatiče. Ti by také určitě nepohrdli zájmem médií, když se například po dlouhodobém neplacení ocitli na ulici. Vsetínská kauza ovšem ukázala, jak snadné je účelově najít téma k očernění samosprávy, která v drtivé většině případů občanům pomáhá a zná jejich potřeby nejlépe. V prvé řadě je třeba říci, že naše město přistupuje ke všem neplatičům zcela plošně, pravidla jsou pro všechny nájemce stejná.
Je potřebné zdůraznit, že obecně je záležitost skončení nájemního vztahu ošetřena v občanském zákoníku, má pevná pravidla a obec jako vlastník je samozřejmě ctí. Celý proces od vzniku dluhu po vystěhování nájemce, který neplní povinnosti, je dostatečně dlouhý na to, aby dal dlužník své závazky do pořádku. Město Bohumín přistupuje k výpovědím při zákonem stanoveném dlužném trojnásobku měsíčního předpisu. Pokud nájemce byt sám neodevzdá, rozběhnou se soudní jednání a následně se město obrací na exekutora s návrhem výkonu rozhodnutí. Od upomínky až po samotné soudní vystěhování tak uběhne řada měsíců, někdy i let. Připomeňme ještě, že dlužníci zpravidla nejsou žádní chudáci. Svědčí o tom zařízení domácností, jejich styl života nebo vnější úprava. Sami se zpravidla netají ani tím, že mají několik spotřebitelských půjček i jiných nutných výdajů a že na úhrady spojené s bydlením jim nevyšlo.
Zde je potřebné se zastavit. Ačkoli se mnohým z nás může zdát, že náklady na bydlení jsou prioritním výdajem domácnosti, často tomu tak není. Někteří nájemci jednoduše spoléhají na zmíněnou veřejnoprávní funkci města a jsou přesvědčeni, že obec jako vlastník nebude vůči neplatičům takto tvrdě vystupovat. Takový mýtus je však potřebné cíleně odbourávat. Proč někteří nájemci po vystěhování z městského bytu řádně platí v soukromé ubytovně tisícové částky, zatímco městu nájemné odmítali platit? Města, jakožto společenství občanů žijících v nějakém území, musí v prvé řadě hájit zájmy těch, kteří povinnosti plní a tím přispívají k rozvoji a prosperitě svého sídla. Slušná většina nemůže donekonečna trpět, aby byla vykořisťována parazitující menšinou, která neplatí nájem a chová se v rozporu s dobrými mravy. Argument, že někdo jednoduše nemá na nájem, nemůže uspět. V naší zemi funguje dostatečná sociální síť a nikdo ze dne na den nespadne na sociální dno. V Bohumíně se každoročně uskuteční několik desítek soudních stěhování. Lidem jsou zajištěny holobyty, kde se platí nájemné do 500 korun měsíčně. To, že jsou lidé následně soudně stěhování také z holobytů, již pak netřeba ani komentovat.
Na začátku příspěvku zaznělo, že role obce jako poskytovatele nájemního bydlení není jednoduchá. Ve společnosti by mělo být dlouhodobě rozvíjeno mínění, že normální je platit nájemné řádně a včas, v opačném případě je nutné počítat s tvrdými důsledky. Při výpovědi, kdy je pronajímatel povinen zajistit nájemci přístřeší, se může město rozhodnout, zda dlužníkovi zajistí jeden nocleh v ubytovně, nebo mu nadstandardně poskytne holobyt či komfortní kontejnerové bydlení. Je jen na rozhodnutí města, zda přístřeší zajistí na svém území, nebo kdekoli v republice ve vlastním objektu či v objektu vlastněném jiným právním subjektem. O tom, zda má přístřeší všechny náležitosti, rozhoduje v konečném důsledku nezávislý soud. Jestliže některá obec, nadstandardně sociálně senzitivní, zajistí přístřeší také lidem, kterým z jednoznačně definovaných příčin skončila nájemní smlouva a kteří by se bez spekulativního zájmu médií ocitli právem na ulici, zaslouží spíše než neobjektivní, účelovou a povrchní kritiku obdiv a velkou pochvalu. Na závěr nezbývá než dodat, že každodenní sociální práce dobře funguje na úrovni obce či regionu, kde samospráva denně řeší záležitosti občanů. Jejím prioritním zájmem je příjemný život všech slušných občanů. Zdá se, že občané Bohumína to pochopili a nulovou toleranci, kterou město vyhlásilo vůči všem negativním jevům, především v nájemním bydlení a ve veřejném pořádku, vzali za svou.