Týdeník Veřejná správa

Konzultace

Implementace Evropské úmluvy o krajině v České republice

Vztah člověka k prostředí, které ho obklopuje prochází vývojem stejně jako on sám i jako krajina, ve které žije. Česká krajina je velmi rozmanitá, se svou historickou strukturou osídlení patří bezesporu k nejkrásnějším v Evropě i na světě. Její historický vývoj ji poznamenal unikátními stopami krajinářských úprav, ať už se jedná o prehistorickou krajinu Pavlovských vrchů, renesanční soustavy rybníků v Jižních Čechách nebo o četné aleje, průhledy a osy barokní krajiny, česká krajina je krajinou s duchem a potenciálem lákajícím k dalšímu uchopení. Krajina byla primárně osvojována prostřednictvím sídla, z místa, kde člověk pobýval a kde cítil bezpečí. Prolínáním lidského života v sídle do krajiny se utvářel charakteristický kulturní ráz území. S rozvojem hospodářské činnosti a s rozšiřováním života sídelní komunity byly v krajině zanechávány výraznější stopy svědčící o způsobu hospodaření, společenském a duchovním smýšlení lidí. Tak se postupně vytvářel venkovský prostor s typickým strukturálním uspořádáním, vzhledem, společenským předivem, obyvatelností a v neposlední řadě s duchem.

Utváření venkovského prostoru vždy doprovázely také prvky devastace a nešetrného zacházení s krajinou. V našich podmínkách můžeme například vzpomenout na nedávné období intenzifikace zemědělské výroby, na současné příměstské oblasti se stavebním rozvojem daným převážně krátkodobě orientovanými komerčními zájmy. Tak stále ještě vzniká krajina nekulturní, které chybí jednota lidského ducha a přírodní podstata. Je to krajina bez identity, bez péče člověka a jeho tvůrčího génia, krajina bez charakteru a historické dimenze. Kladem snad může být to, že tyto přibývající ”nepravosti” v krajině jsou lidmi vnímány jako nežádoucí. Vedle procesu urbanizace, který je trendem posledních desetiletí, se objevuje nový směr rurbanizace. Vždyť proč by vznikaly kolonie ”dormitory villages” a proč by lidé stále více prchali na víkendové chaty a chalupy na venkov? Během posledních šesti měsíců v roce 2005 změnilo místo bydliště z pražské adresy do satelitních obcí ve Středočeském kraji šest tisíc lidí. Realitní kanceláře čím dál více ve svých nabídkách inzerují domy, které se otvírají přírodě, respektují svou architekturou venkovské prostředí, avšak nabízejí vysoký komfort. I když musíme tyto lákavé nabídky brát s rezervou, nesvědčí o hledání správného vnímání krajiny a o vzrůstající potřebě kontaktu s přírodou? O hledání klidu, krásy, identického prostředí a jeho vnímání? Lidé jsou v poslední době čím dál více ochotni zaměnit pohodlí města za nedostatečnou infrastrukturu venkova, i když to s sebou nese četné komplikace. Lze hovořit o migraci za kvalitním životním prostředím se všemi jeho aspekty.

Má-li být krajina se všemi svými specifiky, problémy a potřebami udržitelným způsobem veřejně i soukromě využívána, musí být její vývoj systémovým způsobem a demokratickými metodami koordinován. Z těchto principů vychází i politika Rady Evropy v péči o krajinu. Prvním evropským politickým dokumentem s důrazem na krajinu je Evropská úmluva o krajině, kterou Česká republika ratifikovala v roce 2004. Její přínos spočívá zejména v tom, že zahrnuje veškerou krajinu, krajinu přírodně a kulturně cennou, krajinu městskou, příměstskou i devastovanou. Chápe krajinu jako komplexní systém vnímaný lidmi, kteří v ní žijí. Úmluva vytváří vládou uznaný předpoklad pro zlepšení ochrany, správy, péče, sledování vyhodnocování, plánování a tvorby krajiny.

Odbor ekologie lidských sídel a člověka zpracoval přístup ministerstva životního prostředí k implementaci této Úmluvy. Základní teze tohoto materiálu vyplývají z jednotlivých úkolů daných Úmluvou:

• Právní uznání krajiny. Stávající legislativa v oblasti přírody a krajiny je dostatečná pro ochranu a částečně i pro správu, ale zásadně chybí zakotvení systému plánování krajiny a dalším nedostatkem je neprovázanost právních norem a nejednotnost základních pojmů. Nový stavební zákon částečně krajinu v intencích Úmluvy uznává.

• Vytvoření krajinné politiky, je podmínkou pro koncepční přístup k ochraně, plánování a správě krajiny. Dokument Krajinná politika ČR bude zahrnovat základní filosofii přístupu, vysvětlení a sjednocení pojmů, měl by být dlouhodobou koncepcí základního přístupu k péči o krajinu, včetně legislativních, ekonomických, metodických a informačních nástrojů a měl by být zpracováván na všech úrovních veřejné správy.

• Podpora osvěty, vzdělávání a šíření informací jsou jednou z hlavních zásad Úmluvy. Ministerstvo životního prostředí bude podporovat vzdělávání odborníků, pracovníků soukromého i veřejného sektoru, výchovu dětí, informování a zapojení veřejnosti. Nutná je spolupráce s ostatními dotčenými resorty, zejména ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy.

• Začlenění krajiny do územního plánování. V současném územním plánování není řešen pohled na krajinu jako estetický, duchovní a ekologicky funkční fenomén. Pohled na krajinu v územně plánovací dokumentaci je nevyvážený, postihuje jen plošnou úroveň v podobě stanovení technické infrastruktury a ochranných limitů. Plánování krajiny by mělo podporovat aktivní systémový přístup a udržitelné využívání a vývoj krajiny ve spojení nebo v návaznosti na územní plánování. Předpokládá se spolupráce MŽP na přípravě prováděcích vyhlášek nového stavebního zákona, zejména v oblasti územně-analytických podkladů.

• Vymezení nástrojů pro plánování krajiny. Přístupy jednotlivých resortů k plánování krajiny jsou nekoordinované. Je nutné tyto přístupy sjednotit, budou posíleny nástroje pro zapojení veřejnosti, místních a regionálních orgánů. Pilotáž metodiky plánu krajiny bude vyzkoušena na typologicky odlišných krajinných celcích.

• Mezinárodní spolupráce, vzájemná podpora a výměna informací. Do této oblasti je zahrnuto hledání společných principů a přístupů ke krajině. V rámci komplexního přístupu dochází k provázanosti systému s ostatními evropskými zeměmi.

Mezi hlavní úkoly resortu životního prostředí patří koordinace přípravy Národního implementačního plánu, který stanoví konkrétní úkoly při implementaci Evropské úmluvy o krajině do roku 2013. Tento plán bude vytvářen Mezirezortním koordinačním výborem, který bude složen ze zástupců resortů ministerstva pro místní rozvoj, ministerstva zemědělství, ministerstva kultury a ministerstva školství, přičemž ministerstvo životního prostředí bude koordinátorem. Pomocným orgánem tohoto týmu bude pracovní skupina, která bude kromě expertů ze zmíněných resortů zahrnovat též odborníky z profesních organizací i akademické sféry a neziskových organizací.

Mezi stávající aktivity ministerstva životního prostředí patří v rámci podpory osvěty, vzdělávání a šíření informací podpora soutěží Entente Florale Europe (mezinárodní soutěž ”Kvetoucích sídel”), Zelená stuha (udílená v návaznosti na soutěž Vesnici roku) a Nejlépe realizované sadovnické dílo roku. Dále byla v roce 2005 zahájena pilotáž krajinného plánu Kladrubska, zpracovávaného výzkumným ústavem pro krajinu a okrasné zahradnictví. V současné době je zadáno zpracování obecné metodiky krajinného plánu. Byla zahájena česko-slovenská spolupráce nad otázkami plánování krajiny.

Je nepochybné, že středoevropská krajina v sobě ukrývá obrovský potenciál. Cena krajiny bude v budoucnu narůstat a tím by logicky mělo dojít k jejímu uvážlivějšímu využívání, spravování, plánování a ochraně.

Za účelem implementace Evropské úmluvy o krajině v České republice realizovalo Ministerstvo životního prostředí ČR dva výzkumné projekty:

1. VaV/640/1/03 ”Typologie české krajiny” (2003 – 2005)

(Řešitel projektu: LÖW & spol., s. r. o., Brno; odpovědný řešitel projektu: doc. Ing. arch. Jiří Löw; hlavní řešitelé: RNDr. Martin Culek, Ph.D., PaedDr. Pavel Hartl, CSc., Mgr. Jaroslav Novák)

Za základní impuls pro řešení tohoto úkolu považujeme nejen potřebu implementace zásad stanovených v Evropské úmluvě o krajině, ale i obecnou potřebu sjednocení pohledu na rázovitost a pestrost naší krajiny. Vytvoření hierarchie členění krajiny ČR na mega až mikroúrovni, zasazené do evropských kontextů, musí pomoci zjednodušit správní agendu orgánům ochrany přírody a krajiny, ale i uvědomění si vlastní národní svébytnosti a místa v sjednocené Evropě. Typologie našich krajin tedy musí být nejen vědecky přesná, ale i v konečném pojmosloví přístupná široké veřejnosti a musí jí umožňovat přirozenou identifikaci a podporovat patriotismus.

Rázovitost krajiny není výslednicí estetických hodnot krajinářských návrhů, ale tvořivého života stovek generací našich předků v daných přírodních, kulturně historických a sociálních podmínkách. Rázovitost proto velmi přesně syntetizuje tyto charakteristiky krajin, které srozumitelně zprostředkovává i široké veřejnosti a je vhodným pohledem na jejich typizaci. U jednotlivých jednotek rázovitosti lze přesně určit jejich přírodní i socioekonomické potenciály a limity, důležité pro péči o krajinu.

Typologii krajiny je účelné sestavovat ve směrech shora dolů i naopak zdola nahoru. Syntéza těchto dvou postupů se musí uskutečnit především na střední - mezoúrovni. Typologické členění rázovitosti krajiny přitom směrem od shora dolů musí přecházet na mikroúrovni v členění individuální, které bude vznikat postupně podle charakteru a individuálních potřeb daného území.

Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 48/2006.

(Poznámka redakce: Ing. Martina Pásková, Ph.D. je ředitelkou odboru ekologie lidských sídel a člověka Ministerstva životního prostředí ČR, Ing. Sylvie Marešová pracuje ve stejném odboru)