Týdeník Veřejná správa

Příloha

Památková hodnota kulturní krajiny

Řekne-li se líbezná česká krajina, málokdo si představí prales. Krajinu máme ve středoevropských poměrech spojenu s lidmi, kteří ji zabydlují a upravují k obrazu svému. Slovník cizích slov říká, že kultura je souhrn hmotných a duchovních hodnot vytvořených lidstvem. V tomto smyslu má krajina kulturní rozměr. Kulturní hodnoty vložené do krajiny vznikaly stovky let. Jejich kořeny sahají hluboko do minulosti. Dějiny a tradice jsou v krajině důležité. Není pochyb o tom, že krajina je součástí kulturního dědictví. Toto dědictví je vážně ohroženo. V Sudetech byla po válce přetržena kontinuita osídlení. Se změnou životního způsobu společnosti obecně dochází k úbytku obyvatelstva na venkově. Radikálně se změnilo zemědělství. Krajina přestala být obývaná a tudíž udržovaná a opečovávaná. Zabydlenost krajiny je důležitá. Opuštěná krajina se nestává volnou přírodou, ale zemí nikoho. Zanedbaná a neudržovaná krajina je stejně depresivní jako liduprázdné město.

Opouštění a ztráta každodenní údržby není jediným problémem, se kterým se krajina potýká. Vykořeněnost soudobé společnosti doprovázená takovými jevy jako je ztráta úcty k půdě, absence citové vazby k domovu nebo hodnotové nadřazení technických a ekonomických hledisek všemu ostatnímu se projevuje destruktivními zásahy. Skládka je také způsob využití. Nebo povrchové hnědouhelné doly. Připomenout lze v této souvislosti velké dopravní stavby, likvidaci Českého středohoří na stavební materiál, zásahy do charakteristických vedut měst a vesnic, stavění skladů, supermarketů a kolonií nevkusných rodinných domků na zelené louce a další. Příznačnou ilustrací je využití krajiny jako pozadí pro reklamní megabilbordy.

Krajina je tedy na tom stejně jako jiné památky: má nepochybnou hodnotu, ale zachování této hodnoty není samozřejmé. Aby byla zachována, je třeba o její zachování systematicky usilovat. Smyslem tohoto příspěvku je upozornit, že vedle hodnoty přírodního prostředí je žádoucí při péči o krajinu rozpoznávat a chránit i hodnoty kulturně historické, to znamená hodnoty, jimž jsme si zvykli říkat památkové.

Pečovat je účelné o něco, co pro nás má význam. Vymezení hodnoty je argumentem zdůvodňujícím, co a proč chránit. Nemohu dost dobře pečovat o něco, existence čehož si nejsem vědom. Rozpoznání hodnot je apriorním předpokladem jakékoli cílevědomé činnosti v tomto směru. Vymezím-li, v čem je hodnota, stanovuji zároveň limity možných úprav a změn. Změny jsou možné potud, pokud nebudou na úkor poznaných hodnot. Rozpoznání a pojmenování kulturních hodnot krajiny je tak klíčovým předpokladem jejich zachování, respektive péče o jejich zachování.

V tomto smyslu se krajina neliší od jiných “památek”. Oproti jiným památkám jsou však jejím specifikem nejen řádově větší rozměry, ale i absence zřetelných hranic. Mimochodem, co vlastně rozumíme pod pojmem krajina? Definice říká, že “krajina je přirozeně nebo účelově vymezená část zemského povrchu, v níž je ustálený tok energie, koloběh látek a výměna informací. Základní složky krajiny jsou: půdotvorné horniny, půdy, vodstvo, podnebí, rostlinstvo, živočišstvo a člověk.” Překrývá se ale taková definice s citově podbarveným chápáním pojmu “vlast” (Vaterland)? Může se zdát, že taková úvaha je planým slovíčkařením. Ale právě významový rozdíl mezi termíny jako jsou “vlast”, “domov” či “krajina mého dětství” a technokraticky chápanou krajinou jako množiny přírodních daností a anonymní lidské činnosti charakterizuje to, co je předmětem našeho zájmu: kulturní hodnotu.

K témuž ještě z jiné strany. Všichni se asi shodnou, že veduta města Mikulova zarámovaná Svatým kopečkem je součástí krajiny. Ale, stojím-li v Mikulově na náměstí, jsem v krajině? Obecně vzato ano. Urbanizovaná krajina, také krajina. O krajině můžeme hovořit i uprostřed velkoměsta. Je však zřejmé, že městské prostředí se liší od toho, co si v duchu představíme, když se řekne krajina. Krajinu máme podvědomě spojenu s přírodou. V tomto užším chápání můžeme krajinu pracovně charakterizovat jako památku, u níž hraje dominantní úlohu přírodní rámec.

Chápání (kulturní) hodnoty přírody a památek je založeno na obdobném mechanismu. Ochrana památek a ochrana přírody mají objektivně mnoho společných východisek. Odrazem této skutečnosti je symbióza obou témat. Ilustrací může být například Konvence o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví, Seznam památek světového kulturního a přírodního dědictví či to, že institucionalizovaná ochrana přírody a památková péče u nás dlouho seděly pod jednou střechou.

Jedním ze společných východisek je skutečnost, že vztah společnosti k přírodě i k památkám se s časem mění. Vztah obyvatel Evropy k lesům nebo - ještě ilustrativněji - k pralesům byl ve 13. století znatelně jiný než dnes. U stavebních památek je to obdobné. Za posledních dvě stě let můžeme sledovat rozšiřování předmětu zájmu od umělecky či historicky výjimečných solitérů (katedrály, hrady, zříceniny), přes uvědomění si významu prostředí a docenění památek obyčejného života (lidová architektura, historická jádra měst a vesnic, nejnověji industriální dědictví) až po krajinné celky. Tento vývoj je logický. Uvědomění si hodnoty je - u staveb i u přírody - obvykle reakcí na měnící se skutečnost. To, co je zcela běžné a dostupné, považujeme za samozřejmost. Teprve, když se začne “běžných” věcí nedostávat, uvědomíme si, že pro nás mají význam. Že je postrádáme. Že pro nás mají hodnotu. V pečlivém vysekávání každého kousku trávy, ve sbírání klestí nebo v paběrkování na polích viděl na počátku 20. století málokdo něco jiného než doklad sociální bídy. Kopřivy do výše dospělého člověka hned za ploty, skládky, neposekané louky, území “nikoho” nás naučily vidět v udržované krajině estetická a kulturní pozitiva. Podobně teprve širé družstevní lány nás donutily hodnotově docenit krásu a útulnost malých políček. Uvědomění si hodnot a snaha o tyto hodnoty pečovat, aby nezanikly, je obvykle reakcí na skutečnost, že cosi přestalo fungovat samo.

Vztah měnící se s dobou se týká i krajiny. Velmi zjednodušeně můžeme říci, že v dobách, kdy se lidé museli ještě hodně snažit, aby přes zimu nezahynuli hladem, převládal pohled hospodáře. Obdělané pole bylo hodnotou, les nepřítelem. Kultura se omezovala pouze na idealizovanou krajinu oddělenou od okolního zlého světa: na zahrady. Novověk přinesl posun. Do krajiny se umisťovaly pohledové dominanty a akcenty, komponovaly se pohledové osy a zajímavé průhledy, budovaly se křížové cesty, stavěly se kapličky a křížky. Barokní krajina se stala uznávaným pojmem (samozřejmě zpětně). Devatenácté století přineslo rozvoj průmyslové výroby, značný nárůst obyvatel a s tím související změny životního stylu. Lidé ve větších městech si zvykli o nedělích a svátcích vyrážet do okolí za osvěžením. Odrazem bylo zakládání parků, upravené příměstské lesy s lavičkami, výletní restaurace, vyhlídky a rozhledny. O málo později se začala rozvíjet turistika a vznikat turistické spolky. Vyhlídky a výletní restaurace se staly charakteristickou součástí krajiny. Pro ilustraci připomeňme Liberec. V roce 1884 byl v Liberci založen Německý horský spolek (Deutscher Gebirgsverein für das Jeschken - und Isergebirge - DGJI). “V roce 1934 - tedy po padesáti letech - bylo do činnosti spolku zapojeno více než 8000 členů organizovaných v 25 sekcích. Spolek měl na kontě více než 150 vyznačených turistických cest v celkové délce 1377 kilometrů, podílel se na výstavbě 13 rozhleden a na zpřístupnění řady skalních vyhlídek. V jeho vlastnictví bylo několik významných turistických objektů, vybudovaných většinou ve vlastní režii, mezi nimiž zaujímal přední místo horský hotel na Ještědu.” (Roman Karpaš a kolektiv: Kniha o Liberci, Liberec 1996, str. 641). Německý horský spolek však zdaleka nebyl v Liberci jediným aktérem. Připomeňme ještě alespoň vyhlídkovou věž a restauraci Výšina (Hohenhabsburg či Liebigswarte), kterou nechal na své náklady vybudovat v roce 1901 Heinrich Liebig nebo založení Lidových sadů s pozdější známou restaurací.

Dominantní úloha přírodního rámce vedla k tomu, že péče o krajinu je chápána jako věc ochrany přírody. Památková péče je až na výjimky vztahována pouze na solitérně vnímané stavby či stavební celky. Hledisko památkových (kulturních) hodnot krajiny jako celku je zatím bohužel málo doceněno. Stejně tak zatím zůstává hrubě nedoceněna úloha veřejnosti, vlastníků, občanských aktivit, ale i obcí. Specializované odborné instituce, ať už se jedná o ochranu přírody, památkovou péči či muzea, nemohou jejich roli nahradit. Nejúčinnějším, nejvhodnějším a také nejslušnějším a nejlépe akceptovaným způsobem ochrany krajiny je výchova, vzdělání a osvěta. Tak, aby co nejvíce věcí fungovalo “samo”.

Jak je naznačeno výše, prvním krokem je rozpoznání a pojmenování toho, v čem a proč je hodnota. Vyčerpávající výčet toho, v čem všem může spočívat památková hodnota krajiny, zjevně překračuje možnosti konferenčního příspěvku. Nejen kvůli rozsahu, ale i proto, že takový výčet by bylo nutno vztáhnout ke konkrétní lokalitě, aby měl smysl. Pro základní orientaci (a inspiraci) lze ale uvést alespoň několik obecných poznámek:

Spíše než o hodnotě je vhodné mluvit o hodnotách v množném čísle. Obvykle se jich totiž na výsledku skládá více. Může se jednat

- o hodnotu výtvarnou, estetickou, případně uměleckou. Ta se bude týkat například komponovaných krajinářských parků či architektonických děl zakomponovaných do krajiny. Výtvarnou hodnotu budeme nejlépe charakterizovat slovy jako krásné, úchvatné, působivé… Krásné a působivé přitom mohou být i úplně obyčejné věci. Patří sem i soulad architektury s volnou krajinou a sepjetí staveb s přírodou. Tradiční vesnice s červenými sedlovými střechami a charakteristickou skladbou hmot zasazenou do vegetace je krásná. Zblízka i zdáli. Právě tato hodnota je velmi zranitelná, protože ji lze lehce poškodit aniž by se něco bouralo. Hradba panelových domů může pohledově úplně znehodnotit i jinak dobře dochované a krásné historické sídlo, jehož veduta od nepaměti tvořila součást krajinného celku.

- o hodnotu historickou. Některá místa jsou památníky historie. Například Dukelský průsmyk bude ještě dlouho spojován s druhou světovou válkou. Nebo některé staré cesty mají historickou hodnotu, protože dodnes zachovávají trasu trvající staletí. Do tohoto okruhu patří i památníky a památníčky osazené v krajině a připomínající nějakou událost či osobnost.

- o hodnotu historického dokumentu. V této souvislosti můžeme připomenout například historická inženýrská díla (rybníky), dochované historické stavby, dochované doklady původní způsobu zemědělského hospodaření, charakteristické druhy vegetace, archeologické lokality, např. slovanská hradiště, obecně vše, co nějakým způsobem dokládá život v minulosti.

- o hodnotu unikátu. Hodnota unikátu může být založena historicky, to znamená, že z věci kdysi běžné se stává věc vzácná, protože srovnatelné příklady zanikly. V souvislosti s krajinou se však bude nejčastěji výjimečnost týkat krajinného rámce, který je sám o sobě jedinečný. Co by byly Trosky bez Českého ráje. Z jiného konce můžeme připomenout stavební formy charakteristické pro jednotlivé regiony či obce. Historicky vzniklé charakteristické regionální odlišnosti mají nepochybně velkou kulturní hodnotu. Dávají místu tvář. Tvoří jeho jedinečnou identitu. Globalizace a unifikace tuto hodnotu ničí. Dokud je udržována místní stavební tradice, člověk pozná, zda je v jižních Čechách, v Bavorsku, v Krkonoších či v Bretani, aniž by místo předem znal. Při pohledu na katalogové rodinné domky si nemůže být jist ani tím, zda zůstal v Evropě.

- o hodnotu ideovou, náboženskou a emocionální. Architektonické akcenty v krajině, ale i v lidských sídlech, nebývaly prvotně motivovány výtvarně, ale výtvarný akcent byl druhotným odrazem zvláštní funkce stavby. Zvýrazněny jsou tedy nejčastěji kostely, kapličky či jiné stavby náboženského významu, panská sídla a v městském prostředí i budovy veřejného významu (radnice, školy, muzea, divadla, galerie …). Jinými slovy forma odpovídá obsahu. Akcentování (pouze) staveb, které jsou zvlášť významné, je součástí architektonického dědictví, tedy i kulturním dědictvím krajiny. Pro zamyšlení: naši předkové kladli do krajiny akcenty v podobě chrámů, zámků, rozhleden a výletních restaurací. Co považuje za vhodné zvýrazňovat naše doba? Ideovou a emocionální hodnotu mohou mít i místa spjatá nějakým významným způsobem s dějinami národa. Připomeňme v této souvislosti například horu Říp.

Již zmíněná ruina hradu Trosky není sama o sobě historicky ani architektonicky nijak zvlášť významná. To, co z ní činí památku prvořadé hodnoty, je místo, na kterém stojí a kraj, kterému tvoří pohledovou dominantu. Hodnota horského hotelu a televizního vysílače na Ještědu, jež byl oceněn jako mimořádné architektonické dílo, byl spontánně přijat veřejností a vážně se zvažuje jeho kandidatura na zápis do Seznamu světového dědictví také spočívá v jeho mistrném zakomponováním na vrchol Ještědu. Můžeme tedy uzavřít, že výše uvedené hodnoty je nezbytné vnímat, posuzovat a chránit v souvislostech. Bez vnímání a pochopení souvislostí může být péče o zachování kulturních kvalit krajiny těžko úspěšná.