Týdeník Veřejná správa

Příloha

Básníci s pětkou

Závratně rychle uplynul rok a je tu příležitost ocitnout se opět uvnitř jednoho z pokusů o antologii poezie dvacátého století. Brouzdání webovými končinami prozrazuje, že podobných pokusů existuje několik. Každý z nich je nutně velmi subjektivní, okamžitě vyvolává otázku, k čemu že je ta poezie dobrá? A byla vůbec někdy někomu k něčemu potřebná? Navíc básníci stěží kdy patřili do skutečně vlivových skupin. Umanutě tu hned na počátku připomínám otázku další – proč poezie v časopise pro vážné úředníky? A vzestupná argumentace se hned zrcadlově obrací. Za prvé proto, že jsem se při mnoha projektech vstupujících na neprozkoumané území přesvědčil, že poezie je předpokladem intuitivního poznávání světa a vůbec nemusí být zaznamenána v podobě slov. Je velmi blízká matematice – poezie matematiky a matematika poezie existují za hranicí rutinní vědy a nad obrysy pokleslého jazyka. Úřední jazyk je paradoxně jejím velkým vyvolavačem – zatímco on musí klopotně popisovat a zároveň činit text nepřehledným, aby mu zůstávala zadní vrátka pro více výkladů, poezie stojí i padá s proměnlivým pohybem mezi mnohoznačností a nemilosrdně krutým sdělením. Poezie neustále hlídkuje v území mezi psaným a mluveným projevem. Vstupuje s klikaticí blesku a mizí před zahřměním. Za druhé má být poezie úředníkům předestírána také proto, že když voda stoupá a strom kůru shazuje, tu pak osoba znamenitě úctyhodná, leč derivovaná pouze z příkazů, tone a jiné pod vodu stahuje. Zatímco ten, kdo se učil naslouchat před zahřměním, bleskově jedná. Za třetí je poezie pro úředníky alespoň o adventu příhodná, neboť vědomi si její občerstvovací role, sami se jí dožadují.

Strom kůru shazuje a korouhvička
skřípe jak nůž ve tvrdém krajíci.
Stačí-li pouze žít, pak slyšíš ještě sýčka
a noc, na předních tlapách hlavou zrající.

I jiný obraz rámuje se vinou
při šesti křídlech trosky sunoucí!
Však tím, že pamatuje prostor za hrdinou,
čas může být jen budoucí.

Srpnový měsíc mezi haluzemi takový plod jen mezi plody všemi, jež dozrávají už a stromům s hlavy nehlučně padají do luční trávy.

Živote, nevím proč a nevím ani,
kdo vzdaluje rok za rokem od našich dlaní,
od našich úst tvé plody stále sladší.
Natáhnout ruku tady nepostačí,
v tišině dusné zavanutí žádné
nepohne jimi, neshodí je na zem.
Nezčervenají vedrem ani mrazem,
steskem a odříkáním moudrost sládne
v té oblasti, jež těšila by dlaně.

Však stojí za to muka snášet za ně.

Tak jako lehký list, na který vítr hvízdá,
tak jako zlatý klíč, jenž v nejčernější noci
se do zvonu nebes propadá,
tak ty -

A dnes do té tmy
chci říkat, písničko, že samohlásky tvoje,
podobny souhvězdí zvanému kuřátka,
usedají na roubení času,
věčné děti.

Vrstvy masek na jediné tváři
Prahory prvohory druhohory výrazu
Třetihory a tak dále
Veliký karneval v obličeji

Jen seismografy očí by mohly zaznamenat
Vzdálená zemětřesení smutku
Jen pobřeží rtů by mohla zachytit
Bílé přílivy veselých moří
Jen z rozhledny nosu by bylo možno pozorovat
Malebné průvody ženských parfémů

Avšak

Vrstvy masek pokrývají tvář
Prahory prvohory druhohory výrazu
Třetihory a tak dále
Veliký karneval v obličeji

Počkáme si na půlnoc

Bože Tvůj bezpočet
listí světla tmy vod
a vůní odkud Tě prosím
hlas mezi samými hlasy
Nedopusť zkoušení
jež působíme
Neuval na nás
co bychom museli snést

V průvodu v spřežení máry jdou
Jdou zachmuřené tváře
V průvodu v spřežení žalně jdou
Žehnajíce své víře

Zní hrana ostře zvoní
Zní pohřbu nénie
Stesk selhává Zvon troní
Spusťte žaluzie

V prohlubních studní šedý plamen
Láme zsinalé závoje
Večer co večer ptáky klame
Láká v záludné závěje

Děvčátka s agnůstkem na krku
Drásají dlaněmi kámen
Hra končí Chůva je za ruku
Odvádí k stínadlům Amen

Nedělní povodeň
zvedla ti vlasy
a já do plachet
bojím se pohled
ti svát
Marie za kým zase spěcháš
Marie za kým zase spěcháš
Tvý rty čeří
mraky dlažební

Tři gladioly
prošly ulicemi
nože nutí
melouny se smát
Marie za kým zase spěcháš
Marie za kým zase spěcháš
Dav nás tlačí
do klíčoví vrat