Esej
Adagio
Prvních osmnáct let života jsem strávil ve starém domě. Nad skřípotem, vrzáním a praskotem jeho dosluhujících součástí pevně vládla zvuková stopa hudebnické rodiny. Pán opravoval klavíry, paní byla učitelkou hudby a všechny tři děti spolu s nimi s větší či menší chutí aktivně muzicírovaly. Stačilo pobývat na dvoře, kde byly mezi kůlnami na dříví a uhlí ještě dva velké holubníky. Pleskot křídel se mísil s klavírními poryvy, jemnými přelety flétny a nejčastěji s kolotáním fagotu, který nejstarší syn studoval na konzervatoři. Otec té rodiny si samozřejmě nenosil práci domů, od cizích nemocných nástrojů se však někdy osvobozoval tím, že usedal ke klavíru domácímu. Moje uši brzy rozpoznaly, že příliš přemýšlí o nástroji a nezbývá mu prostor pro hudbu. Utíkala mu mezi prsty, nepřekračovala vydřené etudy. Dnes vím, že k nástroji lze přistupovat lokajsky nebo provokativně. Odnesl jsem si ze své nádvorní hudební školy kromě silného emocionálního vkladu ještě jeden poznatek: žádné dobré řemeslo (to slovo platí i pro duchovní činnosti) není myslitelné bez kázně. Nad dvorem zaplaveným hudbou se vznášela ztělesněná v klapotu metronomu, kdykoli fagotová zauzlení na chvíli umlkala. Na rozdíl od otce se syn nad partiturou zamýšlel, vpisoval poznámky a prostupoval jí v dychtivých kaskádách. Ke kázni vede přímá cesta, kdo však chce být kreativní, musí na ni na čas zapomenout a postupně si ji vytvořit znovu a jinak. Moje matka vnímala a vydávala hudbu úplně opačně. Plula domem, zpívala, rozčilovala se i smála. Zprudka otáčela vodovodními kohoutky, až potrubí ve vetchém domě chytalo zpětnou vazbu a drnčelo ke klavíru a fagotu jako vzpurný rejstřík. Dnes vím, že jsem se učil vnímat muziku až za vášnivým přídechem a přízpěvem své matky. Otec ji obdivně sledoval a alespoň v pedál basu rozehrával některé z gejzíru jejích leitmotivů. Až později jsem pochopil, že oba dohromady v sobě nesli základní dispozici královského nástroje.
Fuga
O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet, prohlásil Ludwig Wittgenstein. Filozof má sklon odvozovat mluvu ze slov, naštěstí existují mnohem abstraktnější sdělení hudební a obrazová, jakož i šifry tělesné, které ponechávají slova před branami. Jel jsem autobusem napříč městem, oblohu spojovala se zemí telegrafní sněhová abeceda. Tečkovala a čárkovala spěchající figury, které se vzhledem k pohybu autobusu i k vzájemné nespojitosti zdály být zbaveny obličejů. Sníh působil jako stroboskop: vysekával jen některé fáze obrazu, který lidé vystavovali navenek. Podobně jako fotografie vázly onoho odpoledne v mé operační paměti zákmity skutečnosti. Miluji noc. Má schopnost potlačit detaily, obličeje se uvolňují, ztrácejí masku používanou pro všechna viditelná počínání. Možná se jen tehdy přibližují podobě naší duše. Noci jsou skvělou zkouškou přátelství a odhodlání. Člověk je bližší zvířeti a zároveň nejvzdálenější, protože on i zvíře jsou za noci bohatší o pravěkou zkušenost ohňů. Noc voní pohansky i biblicky, probleskuje jí zázrak světla, tmy a stínu, noc je předstupněm tajemna a fantazie. S nocí jsou spojena velká duchovní hnutí, neboť rozhodující síly jsou vyváděny z klidu ve světle loučí, petrolejových lamp nebo žárovek. Oheň tím získává za noci smysl nejen jako jeden z bodů kruhové obrany - stává se také zázemím houževnatých krůčků, jež se z ní vymaňují. Zvěstují něco rozporného o naší existenci stejně jako rádiové signály hasnoucí do hlubin vesmíru.
Largo
V rohu dvora byl kanálek, který stále páchl krví. Soused opravář klavírů a soused hokynář nad ním v předvečer slavnostních obědů podřezávali hrdla králíkům a holoubatům. Nejím králíky ani drůbež, přesto stále slyším úzkostný fagot valící se nad zvířecí smrtí. Zažil jsem dvě zabijačky, při nichž jsem vyváděl zvíře na smrt, vnímal jeho loučení, zaklekl je a pomáhal z něho pumpovat tryskající krev. Záchvěvy unikajícího života, vytažení na kladku a rozporcování do posledního kousku. Pach čerstvého masa se velmi liší od kusu potraviny ze supermarketu. Kde je rozdíl mezi nutným a nadbytečným? Za ponurého dne jsme spatřili kostel, jehož věže vypadaly, jako by je ohnul vítr vanoucí stále jedním směrem. Když jsem stoupal na kůr, bortily se mi schody pod nohama, že nezbylo než seskočit do změti kamení a cihel. Máme něco uvnitř, co odolává pustošivému pokušení? Nebo v sobě přechováváme arktickou zimu? Čím dál víc nás chce bydlet o samotě. Jaké šance má homo solitarius? V prodejně levných knih mají velkou papírovou krabici. Rád si k ní stoupnu a zdá se mi, že jsem na okraji světa a nebezpečně se vykláním do vesmíru. Vytahuji hrsti cédéček z různých hlubinných vrstev a hledaje perly mezi hlušinou nechávám je zvolna padat zpět do krabice. Tichý klapot plastu o plast zní jako neúprosný mlýnek doby. O cinkot skla a zadrhávající zvuk pendlovek se musí člověk prát. Takové věci nejsou na světě pro všechny. Většina lidí je ani nechce. Bourají kostely a staví místo nich garáže. Pijí z plastových kelímků a jedí něco z papíru při chůzi po ulici. Začal jsem si nedávno všímat lidí, s nimiž jedu ráno v práci společně pár vteřin ve výtahu. Vnímám jejich oči, jejich schopnost úsměvu. Většinou jsou beznadějně plastoví. Když vstoupí někdo skleněný, kdo se nebojí, že je do něho vidět, nebo někdo kovový, z něhož vyzařuje radost nad tím, že dovede znít, plastoví lidé se odkutálí do kouta. Bach, zaznamenaný v plastu, stál pět korun.
Vivace
Varhany jsou pomnožné, skrytě ženské, ovšem klasická prvorepubliková jazyková norma (Váša-Trávníček, 1937) byla k nim trochu tolerantnější, ponechávala oběma rodům možnost v královském nástroji koexistovat. A tak je to celý orchestr, jednou více mužského mumlání rázně rajtujícího v pedálu, pak zase sladký šepot ženských tajemství, která kolem sebe rozvlňuje soprán, cantus firmus, nejvyšší autorita vůči níž lze stavět bas. Nu, řekl bych, že ve varhanách se skrývá návod k tomu, jak spolu vycházet, že se v nich ocitáme, aniž bychom ztráceli osobitost. Život je nesmírně krátký a měli bychom si uchovat smysl pro cinkot skla, hrkot pendlovek, vůni jehličí, čistý smích dítěte a energii, kterou sálá i letmý dotek blízkého člověka. O Bachovi říkali, že jakmile usedl na lavici před varhany, začala být pro něho hra intenzívní fyzickou zkušeností. Připomínal brilantního řidiče, jehož celé tělo vnímá silnici i vozidlo. Kdybych byl varhaníkem, ovládal bych po bachovském způsobu prostor napětím popouštěným a hned zas kroceným v pedál basu. Znovu a znovu bych zvedal hozenou rukavici, výzvu královny instrumentů konstruktivnímu mužskému živlu. Jako řeku, jež se právě rozhodla vyschnout, jsem viděl mizet dobu, která vystačila s minimem věcí. Mám rád gruntovní slova ženského rodu: výheň a pec. Vstupují do nich kov a chléb. Myslím, že plast si mužský rod nezaslouží, protože stejně nemá ženský kontrapunkt. Plynou kolem jemná jíknutí nehmotného, řeky naší mysli jsou ještě srstnaté proudem strhávanou krustou, nepopsané listy nenacházejí v poryvech větru spočinutí. Přesto z žilnatiny, z vláken vody a chvění prostoru bortí se klenby a za tmy se rozlepují okna vesmíru. V ostrém bodovém nasvícení vrhají prsty stín. Nejprve se němě rozcvičuje v běhu po klávesách. Najednou stín ztěžkne a ztmavne, zvuk zaburácí.