Příloha
Kdybychom zkoumali věkové složení návštěvníků koncertů, až na výjimky by nepochybně převažovali lidé starší čtyřiceti let. Nepovažuji to za nic tragického, k zájmu o vážnou hudbu musí člověk s léty dozrát. Podbízet se mladé generaci nemá význam, většina by takovou manipulaci odhalila a dosáhli bychom spíše blokace jejich zájmu o náročnější hudební formy. K žákům i ke studentům si vážná hudba hledá cestu na základní i střední škole také prostřednictvím výchovných koncertů. Řekněme, že v tomto období zvýšené vnímavosti a citlivosti, v době utváření vnitřního duchovního prostoru, je semínko zaseto, možnost nabídnuta a záleží pak na mnoha okolnostech. Význam má rodinné prostředí a výchova, důležitou roli hraje schopnost vlastního aktivního muzicírování, takový člověk se už naučí ve složitém světě vážné hudby z velké části orientovat samostatně. U většiny lidí je prvotní ucelenější hudební zkušenost odsunuta do ústraní, jakmile začnou plnit pracovní a rodinné role. Pracovní a rodinné role na sebe postupně vážou různé podoby rolí společenských, přes vlastní děti a nové přátele je možné začít se systematičtěji rozpomínat na někdejší drobná nakročení k vážné muzice. A tak i programy koncertů vážné hudby jsou koncipovány pro publikum středního a staršího věku. Pro tuto věkovou kategorii je pak třeba pamatovat i na kontext, který je k vážné hudbě přivádí - od způsobu, jak jsou strukturovány plakáty a programové brožury, až po hudební literaturu a literaturu o hudbě. Vzácně způsobí příliv publika i určité módy, vzpomeňme třeba, co dobrého v celosvětovém zájmu o klasickou hudbu způsobil Formanův Amadeus. To jsou však přece jenom výjimky. Jakmile se dokážeme obeznamovat s širšími souvislostmi, v nichž klasická hudba vznikala, stoupá náš zájem o její autentické poznání. Samozřejmě, že je důležité, když se vážná hudba přiřadí k našim sběratelským a posluchačským zájmům. Ovšem, necháme-li se při jejím poznávání vést vznikající touhou po autenticitě, většinou pak rozšíříme řady těch, kteří pravidelně chodí na koncerty.
Hovoříme spolu v adventním čase. Pro vnímavé osoby se potřeba hudby dostává patrně ještě více do popředí...
V koncertním životě mají adventní a vánoční programy trochu zvláštní postavení. Jsou něžné i křehké a zároveň se vyznačují sdělností, pestrostí, živostí a vynalézavou dramaturgií. Vánoce jsou v euroamerické civilizaci určitě nejvýznamnějším svátkem, svátkem rodiny, společenských setkání a také příležitostí ke zklidnění a k meditaci. To vše je už po staletí doprovázeno značným množstvím hudebních slavností. Hudba je nejen doplňkem, mnohdy je tím, kdo má hlavní slovo. Doprovází nás v té či oné míře po celý život, ve vánočním období se průnik její řeči s duchovním světem člověka stává ještě intenzívnějším. Dokáže v každém překvapivě promlouvat o mnohém, pro co bychom jinak těžko hledali slova, vytváří nezaměnitelnou atmosféru vánoc. Bez hudby by tohle období možná ztratilo rozměr a obrysy. Teprve na půdorysu hudby roste vizualizace okolního světa, v období vánoc je to obzvláště zřetelné. Betlémy a hudba, to přece patří k sobě, ostatně vždyť také každý pořádný betlém má svoje muzikanty.
Mám hodně rád Rybovu mši, jenže když se na mne několikrát denně valí ze všech stran, říkám si, zda je vůbec prostor pro nová díla?
S vánocemi se samozřejmě pojí četná klišé a bohužel leckde i dramaturgická nevynalézavost. Není to jen Rybova mše. Vánoce představují také obrovský byznys a při vší úctě jsou i soudobé osobnosti, které si tohle období hodně přivlastnily. Dělají dobré věci, představují je ovšem už po léta svou vlastní výraznou optikou. Nabízejí posluchači svoje transkripce staré hudby, vlastní úpravy koled. V zájmu určité rovnováhy se přimlouvám za směr, který nabízí například ukázku toho, jak skutečně byla psána hudba středověku s vánoční tématikou původním autorem.
Reagují soudobí tvůrci na možnost přispět něčím novým do bohaté vánoční hudební kolekce?
Když jsem některé z nich oslovil s námětem hudebních vánoc z různého období, zaznamenal jsem velmi příznivou odezvu.
Řekněme, že existují dva základní směry. Jednak hledání původní hudební literatury a snaha vrátit zapomenuté autory na scénu, druhým směrem je vlastní tvorba. Samozřejmě, že když získáme materiál z archivu, nemůžeme už přesně vědět, jaká byla představa autora o provedení díla. Mnohé se dá přibližně vystopovat podle stylu, obsazení tehdejších orchestrů, podle toho, pro jaké nástroje bylo dílo zamýšleno. Pokud jde o novou tvorbu, pak zejména pro hudbu vánoční platí, že současní autoři se většinou snaží přiblížit původnímu stylu, uchovat kontinuitu. Nová díla se neobávají citovat prvky staré hudby - například zvonečky, jemně přítomné drobné bicí nástroje. Nebývá to hudba komplikovaná, vánoční skladby byly také pro prostý lid, který přišel v adventním čase do chrámů. Takže i noví tvůrci mají sdělnost na paměti.
Jaký je vztah pražského hudebního života k okolnímu světu?
Praha se dříve koncertně porovnávala určitě třeba se Salcburkem nebo s Vídní, ovšem poměřování a konkurence také způsobily, že tady vyrostli světoví skladatelé. Dnes je mnohé oprávněně decentralizováno, hudební život se propojuje regionálně i globálně. Vynikající barokní soubor vznikl v Teplicích, jiný na Slovensku, další v Brně. Jsou četné festivaly barokní hudby - ve Valticích, v Českém Krumlově, několik festivalů staré hudby v Olomouci... Nemyslím si, že Praha má výsadní postavení. Skutečně se dá dnes za starou muzikou cestovat po celé republice. Nabídka je velká. Není už také žádná centrální agentura ve vztahu k zahraničí. Soubory navazují spolupráci samy, například s institucemi v Belgii nebo ve Francii, kde je velká tradice staré hudby. Vypomáhají si sami muzikanti. Není nic neobvyklého, že v českém orchestru účinkuje několik zahraničních interpretů.
Existuje podpora záznamu vážné hudby na hudební nosiče?
Podpora samozřejmě zdaleka není ideální. V naší republice není tolik vydavatelství, která by se zabývala vážnou hudbou. Seženou se i finance na zajímavé projekty, naštěstí jsou osvícení mecenáši. Samozřejmě, české soubory dostávají prostor i v zahraničí. Jsme vnímáni jako velmi hudební národ, takže pokud se objeví dobrý soubor, má možnost uzavřít smlouvu na nahrávku u velké světové společnosti.
Vznikají ještě vůbec hudební televizní filmy?
Velmi zřídka. Televizní filmy věnované vážné hudbě vždycky oslovovaly malou skupinu diváků, situace se nezlepšila. V televizi jsou alespoň pravidelné pořady, třeba Terra musica či Notes, které vcelku přehledně mapují dění v hudebním světě. Občas se podaří vytvořit televizní film, ve kterém je hudba důležitou součástí. Připravuje se teď jeden takový, v němž se výrazně propojuje výtvarná i hudební složka. Má přiblížit dílo Matyáše Bernarda Brauna, osobnosti právem srovnávané s největšími velikány evropského sochařství. Hudbu vytvořil soudobý skladatel Robert Jíša, který už uplatnil svůj talent v doprovodu k hranému dokumentu o architektovi Santinim. Film bude natáčen v Praze ve Vrtbovské zahradě, v areálu Kuksu na terase mezi sochami Ctností a Neřestí a v blízkém Braunově lesním Betlému.
Myslíte, že vážné hudbě hrozí nebezpečí?
Vážná hudba je jako ovocný sad. Musí být neustále šlechtěna, roubována, musí se o ni pečovat. Kdejaký mráz ji může poničit. Potřebuje mecenáše a osvícené teoretiky, věci oddané muzikanty. Nejdůležitější je, aby měla tvůrce. Aby se z její studny nevybrala všechna voda, aby pramen, který studnu vážné hudby sytí, nevysychal, aby nebyl odváděn k pohonu soukolí zábavního průmyslu, aby nebyl vystaven znečišťujícím vlivům.
Jiří Chum
JAROSLAV ŠEFRNA Absolvoval Státní konzervatoř v Praze, obor operní zpěv. Působil v operním souboru Národního divadla v Praze, byl sólistou v krajských operních divadlech, externím producentem vydavatelství Supraphon a ředitelem umělecké agentury Camerata. Třetím rokem pracuje jako vedoucí Koncertního jednatelství Symfonického orchestru hl.m. Prahy FOK. V listopadu 2005 získal Masarykovu cenu za podporu a rozvoj kultury a za účinnou a obětavou osobní činnost při propagaci české kultury doma i ve světě. |