Týdeník Veřejná správa

Přírodní památky

Železná Ruda:
Město na hranici s rozpůleným nádražím

Říčka Řezná je jedním z mála toků v české části Šumavy, které nesměřují do náruče Vltavy či jejích přítoků, ale míří na opačnou stranu hranice, do Bavor a dál do Dunaje. Na jejím horním toku, jen kousek od pramene, leží jedno z největších šumavských horských středisek a letovisek Železná Ruda. Na jejím katastru a v nejbližším okolí najdeme stovky rekreačních objektů – hotelů, penzionů a chat, ale i lyžařské vleky, sjezdovky i sedačkovou lanovku. Snad právě tento soustředěný letní i zimní turistický ruch způsobil, že oblast Železnorudska nebyla zahrnuta do Národního parku Šumava, přesto v ní najdeme řadu mimořádně cenných přírodních lokalit, jako jsou dvě největší šumavská jezera – Černé a Čertovo, největší vodopád v Bílé strži, nejkrásnější šumavskou horu Ostrý či prameniště na svazích Pancíře a Můstku.

Dnešní horské město vzalo svůj původ v malé osadě na obchodní stezce zvané Světelská nebo také Výšinná (vedla totiž přes vrcholy Můstku a Pancíře) v jinak nepřístupné pralesní oblasti nazývané Hvozd, o kterou se po staletí vedly spory mezi Čechy a Bavory. Někdy v šestnáctém století tu prospektoři objevili ložiska železné rudy, po které dostala osada i jméno; ta se tu pak těžila a také zpracovávala v huti, založené v roce 1526. Ve druhé polovině sedmnáctého století se o slovo přihlásilo sklářství, které pak na dlouhou dobu významně ovlivnilo rozvoj obce. První sklárna vyrostla na úpatí Pancíře a při ní také domky pro sklářské dělníky. Skutečným sklářským králem v regionu se stal Jan Jiří Hafenbrädl, který zdejší panství v roce 1772 koupil a položil základy několika dalších sklářských hutí, jež si časem získaly světovou proslulost. Platilo to především o nových sklárnách v místních částech Debrník (1774) a Alžbětín (1841) při bavorské hranici, které produkovaly hlavně tabulové a zrcadlové sklo. V Debrníku dal Hafenbrädl dokonce vystavět barokní zámek, který věnoval své dceři Alžbětě; po ní byl zase nazvaný Alžbětín. Zámek, jehož pozdější majitelkou byla dokonce rumunská královna, obsadila po roce 1948 vojska Pohraniční stráže a starala se o něj s ohleduplností sobě vlastní, takže zcela zdevastovaný objekt musel být v roce 1989 zbořen.

Rozvoji obce, už v osmnáctém století povýšené na městečko, významně napomohlo vybudování železnice z Plzně do Bavorska v roce 1877. Počátkem dvacátého století se město silně poněmčilo, takže po roce 1945 byla většina obyvatel odsunuta. Stagnace, k níž v důsledku toho došlo, naštěstí netrvala dlouho, již od počátku šedesátých let se Železná Ruda začala měnit ve vyhledávané středisko letní i zimní rekreace. Dominantou, ba přímo symbolem obce, je kostel P. Marie Pomocné, pozoruhodná barokní centrální stavba na půdorysu šesticípé hvězdy z let 1727-32, završená mohutnou cibulovitou bání krytou šindelem. Na Hladovém vrchu stojí kaple sv. Anny, s městem spojená křížovou cestou, při silnici na Špičák kaple sv. Barbory zvaná Köperlova, pocházející údajně již ze třináctého století, později upravovaná. Před ní jsou umístěna umrlčí prkna, šumavská zvláštnost. V zimním období, kdy cesty byly nesjízdné, se na taková prkna pokládali ve staveních nebožtíci, které si smrt povolala bez ohledu na počasí, a zůstávali na nich až do doby, než sníh roztál a tělo bylo možné svést do údolí k řádnému pohřbu. V Železné Rudě se dochovaly i památky lidové architektury. Patří mezi ně například roubená horská chalupa čp. 54 s předsunutým štítem ze začátku osmnáctého století, či původní obydlí hamerníka Prince čp. 32. Bývalý hamr, chráněná technická památka z první poloviny devatenáctého století, byl v osmdesátých letech dvacátého století zbořen a nahrazen novým objektem shodného půdorysu i prostorové orientace.

A ještě o jedné železnorudské zajímavosti, ba přímo raritě, se musíme zmínit. Je jí železniční stanice, vybudovaná v roce 1877 v Alžbětíně. Stojí přímo na česko-bavorské hranici; levá část je v Bavorsku, pravá v Čechách, uprostřed v odbavovací hale je v dlažbě vyznačen průběh státní hranice. Oběma státům sloužilo nádraží až do padesátých let dvacátého století. V době studené války dali komunisté dopravu na české straně zastavit, budovu i kolejiště rozdělit ostnatým drátem, ”vyzdobeným” agitačními hesly a portréty předních funkcionářů. Doprava na českém území byla obnovena až v roce 1991, roku 2000 prošla česká část objektu náročnou rekonstrukcí. Dnes slouží nádraží ke všeobecné spokojenosti opět dopravě v obou státech.