Příloha
Několik poznatků a reflexí z úvodního semináře projektu
Pro spolupráci evropských regionů existuje v Evropě řada institucionalizovaných aktivit, jako je Komora regionů Kongresu evropských místních a regionálních samospráv Rady Evropy, Výbor regionů jako poradní orgán Evropské unie, Shromáždění evropských regionů se sídlem ve Štrasburku a dalších. Vedle toho však existují i aktivity vznikající zdola na soukromé bázi, které zahrnují mnoho partnerů. Německá soukromá nadace Hertie z Frankfurtu nad Mohanem www.ghst.de, známá svojí podporou vědě, výzkumu, vzdělávání a evropské integraci, tentokrát připravila ve spolupráci s předsedy vlád zemí Hesenska, Porýní Falcka a Duryňska projekt nazvaný “Evropská akademie regionů”. Dotčené německé země mají své partnery také v Polsku, Maďarsku, České republice a dokonce na Ukrajině. Úkolem “Akademie regionů” není založit školu, ale vytvořit a posílit síť zúčastněných regionů formou společných seminářů a bilaterálních výměn.
První zahajovací seminář tohoto projektu se konal ve dnech 10. - 15. října 2005 na Německé vysoké škole správních věd ve Špýru. Tato vysoká škola jako celoněmecká universita s postgraduálními programy a výzkumným centrem v oblasti správních věd se ukázala být velice vhodným místem pro zahájení celého projektu díky svému vysoce kvalitnímu odbornému zázemí. Seminář se odehrával pod vedením zkušených odborníků ve veřejné správě a celý program řídil prof.dr. Hermann Hill, autor řady významných publikací, zabývajících se současnými výraznými modernizačními trendy ve veřejné správě včetně e-governmentu, regulatorní reformy, nové úlohy velkých měst a veřejného sektoru (www.dhv-speyer.de).
Seminář, v jehož úvodu se sešlo za přítomnosti partnerů ze zemí střední Evropy asi třicet praktiků i teoretiků věnujících se regionální evropské politice s převahou německých účastníků, se zaměřil na strategické a operační aspekty regionálního rozvoje. Cílem semináře bylo diskutovat o nové generaci fondů Evropské unie v rámci nutnosti formulování a provádění regionální politiky včetně kritického ohlédnutí se na dosavadní období implementace programů a fungování struktur, jež je zajišťují.
Seminář byl koncipován volně, aby regionální zástupci vyjádřili bez obav svoje názory a zkušenosti z čerpání prostředků ze strukturálních fondů. Tento koncept byl využit zvláště k tomu, že příspěvky a diskuse nepostrádaly jistou kritičnost. Souhrn z příspěvků, od zcela obecných až po praktické zkušenosti v detailech, tak mohl vést jen k některým skutečně obecným závěrům. V následujícím textu se objevuje řada názorů na různá témata evropské regionální politiky z pohledu regionů. Diskuse na začátku projektu vedla k pestrosti a zajímavosti vyslovených názorů a zkušeností, aniž si mohla činit ambice ke konkrétním návrhům. Ostatně na bázi takové výměny zkušeností a adresování výtek Evropské komisi, jejíž reprezentanti se také semináře velmi aktivně účastnili, potažmo vládám členských států, je potom na každém zúčastněném regionu, aby si vzal poučení při svém konkrétním koncipování programů.
Evropská komise versus regiony
Předem je třeba říci, že všechny “dobré” úmysly Evropské komise v oblasti nazývané “Hospodářská soudržnost a koheze” nejsou v praxi regionů přijímány vždy s “dobrou” odezvou. Některé obecné názory jdou tak daleko, že tvrdí, že tato politika ubírá zdroje soukromému sektoru, přičemž se například zapomíná, že i veřejný sektor, přestože některé obecně prospěšné služby musí být dotovány, se účastní podle všech pravidel hospodářské soutěže. Hodnocení dosavadních dopadů evropské regionální politiky zůstává názorově pestré či sporné. Zde nové členské státy Evropské unie ještě vůbec nemohou doložit dostatečné analýzy ve srovnání s minimálně patnáctiletou praxí například nových spolkových zemí.
Nové spolkové země se podle jejich názoru cítí poměrně svázány evropskou regionální politikou co do cílů a administrativní náročnosti, neboť je jim zatěžko vždy plně akceptovat názory Evropské komise, vycházející s celoevropských analýz a potřeb. Z pohledu jakéhokoliv evropského “chudšího” regionu NUTS II nebo NUTS III, existuje řada konkrétních ekonomických a sociálních potřeb, které nelze financovat vždy a plně ze strukturálních fondů. Brusel je tedy napadán, že jeho dotace se míjejí skutečnými potřebami rozvoje regionů. Obhajoba Evropské komise je zřejmá. Jednak evropská regionální politika má být jen nadstavbovou pro domácí regionální politiku, řada jejích potřeb musí být financována z vlastních zdrojů, jednak regiony mají možnost v rámci celostátního vyjednávání a vyjednávání s Evropskou komisí ve velké míře svoje konkrétní potřeby v souladu s cíli politiky hospodářské a sociální soudržnosti v Evropě náležitě zdůvodnit a požadovat možnost získávání dotací z Evropské unie.
Regionální politika je založena na vyrovnávání disparit pro společný vnitřní trh, který tak může o něco lépe čelit problémům, jež vznikají kvůli stále se zvětšujícím ekonomickým rozdílům v rámci Evropské unie. Počátky regionální politiky nastaly se vstupem Velké Británie, která si vymínila kompenzaci dopadů na některá průmyslová odvětví jako důsledku vstupu do Evropských hospodářských společenství. Regionální politika se pak rozšířila na další nově vstupující země, jejichž ekonomika byla ve srovnání s původní “šestkou”, která ještě nevykazovala téměř žádné ekonomické disparity, slabší než u zakládajících států.
Největší nárůst zaznamenala regionální politika se vstupem Řecka, Španělska a Portugalska. Španělský a portugalský příklad jsou považovány za nejúspěšnější, protože úspěch Irska, které je jednak příliš malé, mohl být podmíněn i jinými faktory, např. přílivem investic za mimořádně příhodných podmínek, nezaložených pouze na dotacích z Evropské unie. K výraznějším disparitám pak dochází až od rozšíření Evropské unie na patnáct států, v jejich rámci pak nešlo jen o státy s nárokem na čerpání ze zvláštního fondu soudržnosti (Irsko, Portugalsko, Řecko a Španělsko), ale zejména také o finské nezalidněné oblasti a hlavně nové spolkové země Německa. Jejich příklad bohužel nezafungoval zcela pozitivně, nové členské státy při posledním rozšíření obdržely mnohem menší částku od tzv. netto plátců Evropské unie, států, které jsou přispěvateli a vlastně rozhodují o výši finančních prostředků pro regionální politiku. Právě i vlivem nedostatečné účinnosti regionální politiky v nových spolkových zemích, potýkajících se dnes v rámci Německa s největšími hospodářskými problémy a nezaměstnaností, jsou prozatím příspěvky novým členským zemím mnohem nižší ve srovnání například se Španělskem a Portugalskem.
Vzhledem k tomu, že zaostalost některých oblastí a napětí mezi periférií a centry jsou nežádoucí, další rozšíření Evropské unie je potvrzením regionální politiky, zejména při nárůstu počtu chudších regionů z nových členských států. Zda však politika soudržnosti zajistí skutečnou integraci při snaze netto plátců o snižování finančních prostředků na regionální politiku na období let 2007-2013 už představuje náročnější otázku, ač úsilí o realizaci nové regionální politiky nepolevuje ani na úrovni Evropské komise ani na úrovni regionů. Z evropského pohledu se “nějaká” integrační a rozvojová politika stále jeví jako nutná. V principu se jedná o peněžní transfery od bohatých k chudým, ale v měřítku celé Evropy jde pouze o jakási promile součtu výkonu evropské ekonomiky, která jsou takto v penězích transferována. Navíc je velmi zesílená snaha vyhnout se nedostatečné absorpční schopnosti a důraz na efektivní vynakládání finančních prostředků ze strany Evropské komise.
Vraťme se však k pohledu regionů, vzhledem k dopadům demografických změn v Evropě se v některých německých regionech jeví nejpotřebnější sociální a kulturní výdaje, údržba infrastruktury a její budování ustupuje vzhledem k úbytku lidí. V napětí mezi centry a periferií, chudšími oblastmi, se někdy nárokuje jako rozumnější varianta podporovat ty silné, takzvané motory ekonomiky, soustředěné kolem velkých měst, a slabší udržovat na únosném standardu. Ovšem bohatší státy Evropské unie nicméně více tlačí na konvergenční cíle a na konkurenceschopnost zbývá mnohem méně prostředků, takže nejvíce peněz přece jen plyne nejzaostalejším.
V prostředí volného trhu jde o to, jak politicky zajistit co nejlépe sladění národních a evropských zájmů, v tomto ohledu nejlépe postupuje Velká Británie ve své vlastní regionální politice, tvořené silnými demokratickými mechanismy zdola. Regionální politika může fungovat s více i méně penězi, pokud je vybrána vhodná oblast podpory. V Evropské unii nejde o nějaké ohromné přerozdělování. Nakonec ve srovnání s USA, 25 % federálního rozpočtu je přerozdělováno na různé výdaje jednotlivých států v rámci federace, nejde přesně o výdaje obdobné evropské regionální politice, ale i v USA redistribuce prostředků za příhodných podmínek napomáhá hospodářské soutěži a investicím, přičemž jde relativně o mnohem větší objemy než v Evropě, které se přerozdělují.
Zkušenosti a ohlédnutí se za přípravou regionální politiky v ČR
Regionální politika se v České republice prezentuje zpravidla jako zcela podřízená strukturálním fondům, existují však dílčí vlastní podpůrné fondy a programy.
Pokud by se však hovořilo čistě o zkušenostech z čerpání finančních prostředků regionů ze strukturálních fondů Evropské unie, především Evropského fondu regionálního rozvoje a Evropského sociálního fondu, můžeme vycházet pouze ze současného průběhu a výsledků vycházejících z implementace programů na léta 2004-2006.
Přípravná fáze, existence předvstupních fondů přinesla sice určité zkušenosti, ale proces řízení těchto fondů byl téměř plně v rukou Evropské komise. Proto změna vycházející z nařízení Rady Evropské unie č. 1260/1999, která úkol vlastního řízení a plné implementace programů předala do rukou veřejné správy členského státu, představovala od roku vstupu České republiky do Evropské unie v roce 2004 zásadní změnu. Není bez zajímavosti, že
přípravná fáze a zkušenosti z programu Phare a předvstupních fondů řízených Evropskou komisí vedly k tendenci vytváření odděleného programovacího a organizačně-správního konceptu v rámci systému veřejné správy, který vyplňoval předchozí absenci regionální politiky vůbec.
Všichni experti, úředníci a odborníci vyškolení v oblasti evropské regionální politiky pro nové administrativní úkoly spojené s přípravou, schvalováním a implementací programů a administrace projektů a jejich financování, měli obtížnou úlohu při nutnosti vysvětlování nových věcných řešení a zajištění vnitrostátních procesních postupů. Ve slovníku veřejné správy se objevily nové výrazy pocházející z nařízení Evropské Rady a Evropské komise jako implementace, monitorování a mnohé další, které se nevyskytují v národní veřejné správě, ani nectí její tradice a terminologii. Modernizační záměry, které byly různými projekty financovanými z Evropské unie podporovány, nezaznamenaly větší úspěch. Tento druh “izolace” fondů Evropské unie a cizorodost složitých administrativních postupů je stále příčinou problémů a vytváří bariéry mezi využíváním fondů Evropské unie prostřednictvím přípravy programů a realizací projektů a jinými činnostmi a postupy ve veřejné správě, která by měla být s tímto využíváním lépe harmonizována. Uvedené projekty na modernizaci naší veřejné správy podle modelu evropského správního prostoru prosadily změny jen dílčího charakteru.
V průběhu implementace či realizace programů na období 2004-2006, kdy už se vlastně blíží pomalu konec tohoto období, se ukázaly některé nedostatky, spojené nejen se slabě rozvinutými úrovněmi dialogu v oblasti hospodářské, sociální a jiných politik při slaďování rozhodování na centrální a krajské úrovni, ale i s celkovou úrovní fungování veřejné správy.
Do roku 1997, kdy začala příprava na vstup do Evropské unie akcelerovat, evropská regionální politika nebyla tématem, kterým by se v té době česká státní správa nějak zabývala. Existovaly pouze menší investiční projekty v rámci programu CBC – Phare v rámci přeshraniční spolupráce s Německem, později i Rakouskem a Polskem, financované Evropskou unií a obdobně podle pravidel tam používaných. V době privatizací a rozběhu tržního hospodářství byla také poměrně nízká nezaměstnanost a jako reakce na předchozí systém direktivního plánování slova “plán, regionální politika”, nahrazené slovem “program” neměla na rozdíl od zvyklostí v původních členských státech Evropské unie, ve veřejné správě v té době téměř žádný ohlas. Vlastní regionální politika se odehrávala více méně arbitrárně jako reakce vlády na problémy některých území na severní Moravě a v severních Čechách, které byly výrazně postiženy úpadkem průmyslových zón a nezaměstnaností.
Od roku 1998 se situace změnila, prostřednictvím vyjednávání s Evropskou unií o vstupu a také pod hospodářským tlakem a vzrůstající mírou nezaměstnanosti se regionální politika a možnost získávání finančních příspěvků ze strukturálních fondů stala tématem, které dokonce pomohlo dokončit územní správní reformu, vytvořit nové správní struktury a vyšší územní samosprávné celky, kraje, ačkoliv cíle reformy, spočívající v demokratizaci a novém územním uspořádání státu byly mnohem širší a spojené zejména s jeho decentralizací. Decentralizační změna byla rovněž potvrzením regionální politiky, absence regionálního stupně správy vylučovala odpovídající provádění nové regionální politiky, jakož i přípravu na regionální politiku Evropské unie, v důsledku toho byl vedle zákonů zřizujících kraje přijat také zákon o podpoře regionálního rozvoje v roce 2000.
Právní a administrativní rámec pro regionální strategie a realizaci programů není prozatím dostatečný. Zákon o krajích obsahuje úvodní ustanovení, že “kraj pečuje o všestranný rozvoj svého území a potřeby svých občanů” jako všeobecný a dlouhodobý úkol. Přesněji jsou úkoly v oblasti regionální politiky dány v rozsahu samostatné působnosti a přenesené působnosti zákonem o krajích, zákonem o změně a zrušení některých zákonů souvisejících se zákonem o krajích, zákonem o obcích a zákonem o hlavním městě Praze.
V oblasti samostatné působnosti se regionálního rozvoje týká pouze schvalování územně-plánovacích dokumentů na území kraje a stanovení dopravní obslužnosti. Kromě toho existuje řada kompetencí v oblasti dopravy, životního prostředí, školství a dalších, vyplývajících ze zvláštních právních předpisů, kde každé významné rozhodnutí má výrazný vliv na regionální rozvoj. Výslovně vlastně jen zastupitelstvo kraje koordinuje rozvoj území, schvaluje rozvojové programy, zaručuje jejich provádění a kontrolu plnění a schvaluje různé koncepce, např. v oblasti rozvoje turistického ruchu. Koordinace regionální politiky na území kraje má formu různých koncepcí a záměrů nebo programů. Zákon ale neobsahuje žádné cíle regionální politiky a dává krajům možnost volně si stanovovat priority, nejsou rovněž dána zákonem žádná kritéria pro hodnocení výsledků realizace regionálního rozvoje.
Největší změny v kompetencích v oblasti regionální politiky byly učiněny v roce 2000 při schválení zákona o podpoře regionálního rozvoje, kraje byly označeny podle nomenklatury územních statistických jednotek Evropské unie jako NUTS III. Podle zákona byly vytvořeny regionální rady v osmi regionech soudržnosti včetně hlavního města Prahy, přičemž v případě Prahy, Moravskoslezského a Středočeského kraje byly podle statistiky vytvořeny NUTS III rovnající se NUTS II, ostatní kraje obligatorně spolupracují ve větších územních statistických jednotkách. Regionální rady jsou tvořeny zástupci zastupitelstev dvou až tří krajů, v případě krajů rovnajících se NUTS II jsou regionálními radami zastupitelstva kraje, jen kraje také mají finanční příjmovou kapacitu. Postavení regionálních rad je podle zákona dost nejasné a neodpovídá současné praxi administrace fondů a realizace programů, jíž se kraje plně věnují.
Přes zpoždění v zahájení regionálních programů, schvalování projektů a jejich rozběh v krajích probíhá, není však možné vyhodnocovat úspěšnost oblastí a dopady. V prvních letech je snaha především o dobudování infrastruktury, pokud je to možné, tomu prozatím odpovídá ze strany obcí a krajů většina projektů.
Zkušenosti některých zahraničních regionů a výhledy na období 2007-2013
Porýní Falcko, hostitelská země semináře, je spolkovou zemí, která hospodářsky odpovídá německému průměru, disponuje průmyslovou infrastrukturou a rozvíjí úspěšně turistický ruch. Porýní Falcko bývá nazýváno německým Toskánskem. V zemi nejsou velká města, 80 % obyvatelstva žije na venkově, přičemž 85 % obcí má méně než 2000 obyvatel, proslulé je zejména pěstování vína. Potenciál pro získávání prostředků ze strukturálních fondů je omezen na Cíl 2 regionální politiky a protože jde o příhraniční oblast, překrývá se částečně s programem INTERREG.
Země má rozhodně zájem na období 2007-2013 na posílení zemědělské i strukturální politiky. Ze strukturální politiky jsou jí kvůli zachování dynamičnosti velmi blízká témata obsažená v Lisabonské agendě, ne vždy je jednoduché zhodnocení horizontálních cílů, například jeden program musel být uzavřen, protože se nevyrovnal s požadavkem rovných příležitostí. Strategií je vytvářet integrované projekty pro každý subregion, pěstování vína spolu s podporou turistického ruchu, různá opatření v rámci šesti programů na inovace, vzdělávání, podporu malých a středních podniků, společné programy pro města a venkov, podporovány jsou také účelové formy slučování a spolupráce obcí, v regionálních programech nelze postupovat sektorově, ale co nejvíce integračně v území s tolika malými obcemi.
Současná maďarská zkušenost s čerpáním ze strukturálních fondů vyplývá na úrovni regionů z charakteristiky země jako poměrně centralizované a zaměřené více na sektorový přístup, pouze 16 % alokací je určeno na regiony, jejichž integrované programy a projekty se velmi různí už vzhledem k charakteristikám území od bohatšího západu k chudšímu východu Maďarska. Maďarsko se snaží o vlastní regionální politiku právě tam, kde financování z Evropské unie příliš nepřichází v úvahu, a to do městské infrastruktury a škol.
Volení zástupci v území spolu s agenturami rozvoje si postupně vydobyli na vládě účinnější partnerství při tvorbě strategických plánů. Význam agentur obecně vzato, což potvrdily rovněž německé zkušenosti, jen roste, koneckonců peníze plynou nejvíce tam, kde agentury odvádějí nejkvalitnější práci při přípravě projektů, jako by šlo o soutěž mezi jejich dovednostmi. Takže často nevyhrávají nejlepší možné projekty, ale nejlepší agentury.
Postavení zemí ve federativní Spolkové republice Německo je ve srovnání s postavením regionů v unitárních státech střední a východní Evropy mnohem silnější, v unitárních státech jsou regionální kompetence v evropské regionální politice víceméně jen formální. Iniciativa je nutná, regiony jsou k ní přirozeně tlačeny, ale nemají zpravidla dost reálných sil zejména při vyjednávání programů, dostávají v principu jen alokace z centra. Současné tendence v Německu však rovněž vedou k více centralisticky koordinovaným rozpočtům a peníze na rozvoj v podstatě redukují na spolufinancování regionální politiky Evropské unie. Státy jsou pak při snaze o co největší dotace prakticky vysávány fondy Evropské unie částkami na spolufinancování, vzniká tak obava, že národní politiku začne suplovat pouze regionální politika evropská.
Jaké jsou tedy současné výhledy? Evropská komise na základě analýz ve 3.zprávě o hospodářské soudržnosti a berouc v úvahu zejména Lisabonskou a Göteborgskou agendu chce v příštím období klást důraz na koncentraci, zjednodušení administrativní zátěže a decentralizaci, tedy posílení regionálních a místních aktérů. Novými cíli jsou soutěživost a zaměstnanost, mezi-teritoriální spolupráce a konvergence, kam plyne více než 80 % financí. Ale i v ekonomicky slabých regionech se předpokládá, že státy budou vedle klasické infrastruktury z fondu soudržnosti zajišťovat hledání především jejich potenciálu k sofistikovaným projektům. Zvýšeným investicím do silných regionů se Komise přece jen trochu brání, protože ponechat v Evropě chudé periferní oblasti znamená nebezpečně posilovat sociální napětí.
Tématem pro realizaci programů vedle těch obvyklých a známých by se mohla stát i revitalizace sídlišť, včetně oprav bytového fondu, v zemích jako je Maďarsko a Česko se nepočítá s tím, že během 20-30 let budou opuštěny. Komise je údajně připravena se k těmto tématům ještě vyjádřit, například v rámci toho, nakolik půjde provázat rozvoj regionů s rozvojem měst. Komise se dále bude zabývat i modernizací veřejné správy a tzv. capacity building, prověřováním struktur, které jsou odpovědné za implementaci programů. V zásadě je možné jednat s Komisí o jakýchkoli prioritách, které lze doložit a zdůvodnit, ovšem je třeba hledat porozumění. Srovná-li se tento postoj Komise s názory některých regionů a jejich aktuální potřeby, překonání rozporů vycházejících z představ z celoevropského pohledu o tom, na co je třeba vynakládat prostředky, nebude snadné. Komise především usiluje o konvergenci a vylepšování rovnováhy polycentrickým modelem, infrastruktura má pro ni evropský a ne městský rozměr. Bez analýz, jasných definic programů a priorit, kterým se nelze vyhnout kvůli omezenosti finančních prostředků, vyváženosti sektorových a regionálních programů nelze počítat s úspěchem při snaze o záchranu bolavých míst, přičemž projekty se mají minimálně stejně zaměřovat právě na silná místa, a to včetně regionů, která vykazují nejnižší ekonomické výsledky a potýkají se se sociálními problémy.
Nové národní strategické dokumenty při absenci Rámce rozvoje společenství přinášejí potřebu koordinačního mechanismu, je otázkou, zda to má být řešeno na úrovni členských států závazným dokumentem ve formě například zákona. Nově navrhovaná nařízení přinášejí některá zjednodušení, z alokace jednotlivého fondu lze připravit více operačních programů, bariérou je pak dlouhodobá nutnost jejich dodržování a nemožnost přesunů. Přivítána je tedy zejména nová možnost čerpat i z jiného fondu do 5 % nákladů daného programu. Větší úspěch bude zaručen nejen při hledění na peníze, ale při pohledu na strukturální fondy jako na potenciál pro spolupráci různých správních orgánů, komunikaci se sousedícími státy, hledání zlepšení procedur, integraci zájmových skupin a lidí. Vytváření takového prostředí mohou fondy velmi pomáhat.
Evropskou unii tvoří státy, v regionální politice Evropské však musí být zajištěno partnerství regionů. Ve všech státech převládají sektorové programy. V Evropě je však mnoho regionů, které se různí velikostí, ekonomickými výsledky a řadou mnohých charakteristik. Až na výjimky, u federací, kde jsou kompetence dány ústavou a zákony a tedy kompetence jsou vyjasněné, potíže působí finanční, administrativní kapacita regionů a v neposlední řadě jejich nejasné kompetence v regionálním rozvoji. Pro Evropskou unii nejsou regiony přímými partnery. Naráží se zejména na problém absorpce, slabých míst u existujících struktur, jejichž vylepšení je zejména u nových členských států velmi potřebné, to je však více starostí jednotlivých států než Evropské unie, koneckonců v duchu současných nařízení, týkajících se regionální politiky.
Důležitou roli hrají národní rozpočty, na které je činěn tlak. Nevýhodou fondů je, že mohou být použity jen na definovaný účel a dlouhodobě, to často odrazuje podnikatele. Největší byrokratickou překážkou se pak jeví fakt, že transfer programu není možný, proto je jejich správné nastavení nejdůležitější. Evropská rada a odvozeně Evropská komise zavazuje všechny státy k plnění daných pravidel a programů, zda je v této situaci regionální aspekt ze strany evropské komise reflektován včas, zůstává otázkou. Komise se snaží uplatňovat zdůrazňování decentralizace, to však má své vnitrostátní limity, záleží na správném nastavení kompetencí a financí. Jestliže musí být prosazována Lisabonská strategie, nelze pominout i taková doporučení, která se zabývají “governance”, vládnutím, respektive novým stylem a metodami managementu, neboť právě inovace, na které je dnes kladen takový důraz, mohou být velmi rizikové. To však je na jiné studie, jejichž úzká provázanost s regionálním rozvojem a novou etapou pro strukturální fondy na léta 2007-2013, musí být stále více zdůrazňována.