Příloha
Hodnoty každého historického města se dají vyjádřit v následujících kategoriích:
historie včetně statutu, významu a tradic
urbanistická struktura sídla
významné soliterní stavby (hrady, zámky, kostely a kláštery)
hradby
běžné občanské stavby (radnice, masné krámy, vodárenská zařízení)
městské domy
O historii sídla se turista dozvídá z publikací, které jsou ve většině lokalit vydávány v dostatečném množství. Jde o informace, jež bývají potřebné při rozhodování, zda sídlo navštívit.
Do této kategorie patří i tradiční akce, jimiž jsou trhy, průvody, připomínky důležitých mezníků v historii města
(jednou z nejstarších slavností v našich zemích je například Barchan v Jemnici).
Cílem návštěvníků ve městech se stávají téměř automaticky hrady, zámky či městské paláce a církevní stavby, většinou jsou dobře prezentovány, a to jak živými průvodci, tak i publikacemi, doprovodnými modely či mapkami přímo na místě.
Součástí této skupiny staveb bývají i věže, z nichž je možná prohlídka města a jeho okolí z ptačí perspektivy, čímž se návštěvníci zorientují a udělají si jasnější představu o urbanistické struktuře.
Formy informací o urbanistické struktuře
Poskytnout návštěvníkům informace o urbanistické struktuře sídla je někdy složité a závisí na mnoha okolnostech. Většina sídel má stavební historii čítající stovky let, za tu dobu se mnohdy celá struktura (parcelace, vytyčení a šířky ulic a veřejných prostranství, předměstí) nebo její část k nepoznání změnila a stojíme před problémem, zda vůbec a jak prezentovat starší situace. V některých případech, kdy došlo při archeologických průzkumech k nálezu starších staveb s velkou vypovídací hodnotou, je možno tyto situace přiznat a začlenit je jako památku do stávajících struktur.
V Řecku, pro které je cestovní ruch bezpochyby prioritou, se většinu nálezů snaží prezentovat.
V Athénách byla nalezena část předsunutého opevnění starověkého města s bránou, shodou okolností na jedné z hlavních současných veřejných ploch, na náměstí před radnicí a v přilehlých blocích. Bylo rozhodnuto o začlenění nálezů do nové metropole. Část náměstí s nálezovou situací byla odříznuta a obehnána plotem; dále probíhající archeologický výzkum a konzervování hradebních zdí se tak stal jednou z nových funkcí prostoru. Zatímco část náměstí zůstala otevřeným jevištěm dávnověku, v přilehlé ulici byly nálezy zakryty skleněnými poklopy a po odklonění dopravy se staly atrakcí pěší zóny.
V našich klimatických podmínkách je však nutno nálezy zakrýt buď samostatnou stavbou či přístřeškem, nebo je začlenit do nové stavby (většinou se prezentují ve sklepních prostorách či v šachtě z přízemí) – to se týká menších a laicky zajímavějších nálezů: studně, hroby, kostelíky. U větších či pro laického návštěvníka méně srozumitelných situací, jako je uliční čára či obrysy staveb, se většinou volí zasypání nálezu a jeho prezentace pomocí nově vystavěné připomínky: kresba v dlažbě, vyzdění půdorysu v podobě odpočivné zídky či naopak snížení terénu, zatravnění.
Takovou situaci řešili v Paříži před katedrálou Notre Dame. Dnešní náměstí před průčelím dómu vzniklo v rámci nového urbanistického řešení města v 19. století, ve středověku byl před katedrálou jen poměrně malý plácek vykrojený z křivolaké uliční sítě a stavba katedrály se oproti drobným domkům zvedala do nebeských výšin – alespoň pro člověka té doby. Archeologický výzkum odhalil zbytky městské struktury pod náměstím, ale bylo celkem moudře rozhodnuto o prezentaci některých nálezů v podzemí tak, aby se neporušil prostor náměstí. Do dlažby střední klidové části se různými strukturami kamene vykreslila urbanistická struktura středověké Paříže se střední uličkou, parcelami jednotlivých domů a drobnou církevní stavbou. Mnoho návštěvníků si kresby v dlažbě povšimne až z pohledu shora, celek působí docela přirozeným a nevtíravým dojmem, prezentace není překážkou v provozu ani ve vnímání katedrály v moderně pojatém urbanistickém prostředí.
Velmi dobrou pomůckou při prezentaci starších situací jsou modely měst. U tohoto způsobu je výhoda v tom, že lze zvolit různé, pro vývoj města charakteristické, stavební etapy. Model je velmi ilustrativní a atraktivní pomůckou, navíc není třeba násilně zasahovat do organismu města. Modely měst bývají sice součástí muzejních expozic (Praha, Český Krumlov, Jihlava), ale postupně se stěhují i do pro veřejnost přístupnějších a častěji navštěvovaných prostor (Plzeň – přízemí radnice) nebo na volné prostranství (Olomouc).
V případě zbytků kláštera a města Cluny je model románské podoby neocenitelnou vizuální pomůckou, neboť klášter byl jako centrum cisterciáckého řádu rozsáhlou a složitou stavbou a město obíhalo jeho zdi, což bylo základem netradičního půdorysu s několikrát zalomenou hlavní ulicí lemovanou výstavnými kamennými domy. Budovy kláštera byly po francouzské revoluci z velké části zničeny a město se rozrostlo na jejich plochu. Jedna z novějších městských ulic vede i přes loď hlavního chrámu, situace pro orientaci turistů je tedy poměrně složitá a pomocí modelu a dalších informačních desek rozmístěných v ruinách se daří návštěvníkům vysvětlit složitý vývoj sídla. Turisté tak mohou sami nalézat nejen trosky cisterciáckého areálu, ale i románské domy.
Jednou z atraktivních staveb středověkých měst jsou hradby. Stávají se vyhledávaným cílem návštěvníků, většinou jsou zpřístupněné jako specifická památka, mnohdy je prohlídka holé stavby doplněna instalací o vývoji městské fortifikace, publikace jsou nabízeny v odpovídající šíři.
Jedním z negativních rysů prezentace této památky je památkářsky nesmyslná snaha o demolici všech na hradbách přistavěných staveb bez ohledu na skutečnost, že některé provozy a stavby byly v příkopech či parazitovaly na hradbách i v dobách jejich funkčnosti a spolu s těmi postavenými po zrušení hradeb jako pevnosti jsou nedílnou součástí historie města. Stačí připomenout, že typickou zástavbou parazitující na hradbě je Zlatá ulička Pražského hradu.
Málo přístupné občanské stavby
Běžné občanské stavby (radnice, masné krámy, vodárenská zařízení, elektrárny nebo čističky) bývají prezentovány méně často, buď jen svátečně formou dne otevřených dveří (pokud se jedná o objekt, v němž je běžný provoz) či jen zmínkou v průvodci, což je na škodu věci, neboť radniční domy mají bez výjimky zajímavou historii včetně historie stavební. Technická zařízení jsou sice málokdy zachována ve středověké podobě, ale i stavby a provozy z 19. století jsou velmi zajímavým a návštěvnicky oblíbeným místem.
Nejpočetnější skupinou objektů ve městech jsou městské domy. Jde o objekty pro město charakteristické, ale v prezentaci nejméně zastoupené. Prezentace se nejčastěji omezuje pouze na označení zajímavé architektury průčelí, a to většinou jen z ulice, i když právě interiéry a dochovaná dispozice a provozy jsou nejcennější a běžného návštěvníka bez výjimky zaujme výklad, jak se v domě žilo, provozovalo řemeslo, kolik členů čítala domácnost. Na rozdíl od vesnické architektury, kde jsou problémy běžného života v domech představeny ve skanzenech do nejmenších detailů, s výjimkou rodných domů či památníků významných osobností se ve městech s podobnou prezentací nesetkáme, i když většina městských muzeí některý z nejvýznamnějších domů přímo vlastní. Bohužel nepovažují dům samotný za předmět prezentace a plní ho sbírkami zkamenělin, vycpaných ptáků či národopisnými sbírkami ze širokého okolí, někdy se do síně či pokoje vestaví i vesnická jizba. Předvedení funkcí městského domu či života obyvatel města je pak předmětem klasické muzejní instalace, mnohdy v náhradním prostoru (hrad Kotnov v Táboře, budovy kláštera v Předklášteří). V instalacích rodných domků či pamětních síní význačných osobností se jen málokdy podaří zachytit celý provoz domu, zájem se zaostří na pracovnu, salon, rodné či úmrtní lože. Rodný dům Aloise Jiráska v Hronově či rodná světnička Bohuslava Martinů na poličské věži jsou spíše výjimkami z pravidla.
Podobná situace je i v zahraničí, i když objektů zachovaných jako rodné domy význačných osobností, kde se současně představuje život rodiny v té době, je nepoměrně více. Například rodný dům Rafaelův v Urbinu představuje život renesanční měšťanské rodiny či rodný dům Mozartův v Salzburku domácnost barokní.
V některých státech se s vědomím majitelů prohlížejí i městské domy, především přízemní části, nádvoří a síně a je i snaha do takových částí umisťovat turisticky přitažlivé provozy. Většina takto zpřístupněných domů je zvnějšku označena a výstižný text upozorňuje na hodnotu a historii stavby.
U nás není bohužel obvyklá spoluúčast majitelů cenných městských domů na prezentaci této části architektonického dědictví, i když zachované hodnoty jsou srovnatelné a v mnoha případech autenticky dochované.