Příloha
Promyšleně komponovaná a několik let vznikající sbírka třiceti sonetů Jiřího Chuma ”Český betlém” je jakousi virtuální, ze slov vytvořenou stavbou, v níž jsou dodrženy požadované atributy - ”figury” jsou schopny vzájemného pohybu a zároveň definují svoji jedinečnost ve vztahu k ústřednímu ději. Viděl jsem snad tisíce betlémů postavených z nejrůznějších materiálů. Ale postavit ze slov a básnických metafor imaginární chrám nad právě narozeným Ježíškem? - Neznám u nás ani ve světě toho obdobu.
A právě upřímný obdiv k tomuto komornímu dílu mě přivedl k zamyšlení nad betlémy poněkud jinému: nakolik jsme nejen my betlemáři v českých zemích, ale vlastně na celém světě, dlužni přemýšlet a bádat především o smyslu tak realisticky existujícího fenoménu.
Všechny křesťanské církve - především církev římskokatolická - oslavují vyvrcholení církevního roku o Velikonocích. Avšak zvláštní, výjimečný pocit pohody přinášejí do našich srdcí, domovů, do celé společnosti především Vánoce. Často je nazýváme svátky rodiny. Staletími nabrala historická událost narození Ježíše Krista rozmanitou podobu zvyků, obyčejů, obřadů. Z mnoha biblických událostí bylo Narození Páně nejmocnější inspirací především pro výtvarné umělce už od prvních staletí po vzniku křesťanství až po naše časy. Vánoční tradici také právě obohatily betlémy, které se pro mnohé z nás staly spolutvůrci živé kulturní tradice.
Poněkud netradičně vidím vývoj betlémů ve třech epochách. Do první bych zahrnul všechna nám známá díla, která vznikala (v různých částech světa rozdílně) asi do konce osmnáctého století. Všem bylo společné, že byla vytvořena buď přímo v církevním prostředí, nebo byla ve vzhledu poplatna církevním nařízením. Vzpomeňme jen například váženého a vlivného jezuity Filipa z Berlyamontu, který v roce 1619 ve svém spisu o betlémech závazně stanovil celkový vzhled sv. Rodiny a dalších aktérů v betlému vystavených... Tato epocha přináší vůbec mnoho paradoxů; zatímco malířská ztvárnění Ježíšova narození už od konce prvního tisíciletí přiváděla na svět významná umělecká díla (mistři malíři tvořící na našem území nebyli v té době ve světovém měřítku nijak pozadu, spíše naopak), betlému prvnímu na české půdě (a mimochodem ve střední Evropě na sever od Alp) se Češi obdivovali až v padesátých letech šestnáctého století, a to v kostele sv. Klimenta v Praze. Nepočítáme-li plastiky Ježíšova narození na sarkofázích prvních křesťanů v římských katakombách přibližně ve třetím století, o prvním ”skutečném” betlému (podle definice ze začátku dvacátého století) lze hovořit až v roce 1291. Jde o dílo sochaře Arnolfo di Cambio, umístěné v chrámu S. Maria ad presepe v Římě. V roce 1223 sice Giovanni Bernardote (pouději nám známý svatý František z Assisi) onoho památného svatvečeru v lese poblíž Greccia v italské Umbrii naznačil ve své příslovečné skromnosti, jak si představoval Ježíškovo narození. Leč celá staletí po něm církev dávala přednost interpretaci betlémské události v plné nádheře šatu a drahých kovů všech aktérů, v to počítaje i tři krále (do desátého století ještě zobrazované jako mágy, učence a snad i astrology. Okamžitým povýšením na krále měli přidat na lesku mezi judskými kočovně žijícími pastýři).
Druhá epocha začíná stále sílícím působením dovedných tvůrců méně závislých na církevních předpisech a vnášejících do svých betlémů lidové představy o Ježíšově narození v chudobě a skromnosti. V našich zemích v té době docházelo postupně po josefínských reformách (na konci osmnáctého století) k zlidovění podoby nové betlemářské tvorby. Přizpůsobují se jí i profesionální tvůrci. Dochází k výrazné diferenciaci tvorby i mezi oblastmi navzájem nepříliš vzdálenými. Stávají se velice oblíbenými betlémy malované na papíře - věc v předchozí epoše nevídaná.
Nástup třetí epochy můžeme sledovat už my sami. Hned dvě děsivé světové války v jediném století způsobily jistou sekularizaci společnosti a nekompromisní a tvrdý politický tlak ateistický po roce 1948 se projevil i v betlemářské tvorbě a v nazírání na betlémy vůbec. Po roce 1989 na jedné straně živelná radost z nabyté svobody myšlení znamenala učiněnou renesanci v popularitě betlémů. Toho však brzy využila komerce a doslova zaplavila trh sériovou výrobou ”betlémků” mnohdy nevalné výtvarné hodnoty. Často až provokativně nedodržuje historicky danou základní podobu celého betléma, obsahuje nejčastěji jen neúplnou sv. Rodinu. Naproti tomu jako reakce na komerční zboží přicházejí jedinci i celé skupiny poučených betlemářů s moderně pojatou podobou betlémských kulis, interiéru a jednotlivých figur. Uplatňují se nové materiály, komunikace s betlemářským světem přináší oboustranné obohacení technické podoby nově stavěných betlémů. A konečně i vyrůstá nová generace vzdělaných umělců (malířů, ale především uměleckých řezbářů a sochařů), která v betlémech obráží svůj niterný vztah k narození Krista a tím i k celému modernímu náboženskému pojetí betlémské události.
Jsem si vědom značně zjednodušeného pohledu na specifikování zmíněných (pomyslných) tří epoch v dějinách betlémů. Šlo mi jen o jakýsi úvod k řešení vážnější otázky kolem existence betlémů a ke stanovení moderní (to jest dnes reálně možné) definice, co to vlastně ty naše betlémy jsou a čím by měly být.
Odborný přístup k novodobému studiu betlémů otevřel v polovině minulého století německý historik umění Rudolf Berliner. Především na základě studia v té době známých starých a nejstarších betlémů ve sbírkových fondech muzeí v západní Evropě vypracoval poměrně složitou definici fenoménu BETLÉM. Ve volném překladu cituji základní body:
”Vánoční jesličky jsou znázorněním události narození Krista, při níž ve skutečném trojrozměrném prostoru jsou co možná nejvíc tělesně a živě působící figury rozloženy tak, aby v pozorovateli (divákovi) vznikl pocit, že se stává účastníkem děje. Aby se v něm vzbudily tak silné nábožné pocity, jako kdyby se s prožívaným zázrakem ztotožňoval.”
Před časem se u nás rozpoutala vášnivá debata především o tom, co ještě je a co už není betlém. Tradicionalisté tvrdošíjně zastávali a hájili názor, že současné betlémy mají i nadále plně respektovat podobu betlémů z minulých století, betlémů kostelních. Trvají na ”klasické” podobě bez jakýchkoliv přídavků ze světského prostředí. Naproti tomu nová generace tvůrců se dožaduje volného, liberálního přístupu k zobrazení betlémské události - a to co do formy, ale bohužel často i co do obsahu. Ponechme stranou třetí proud, který při ”tvorbě” betlémů sleduje to jediné - komerční prospěch!
Vycházeje z rozboru Berlinerovy definice uvedu několik poznatků o stavu současné betlemářské tvorby u nás i v zahraničí. Berliner vyžaduje pro betlém trojrozměrný prostor a ”co možná nejvíc tělesné figurky” (tedy postavy trojrozměrné. Ignoruje tzv. papírové betlémy s figurkami tištěnými i ručně malovanými, které už za jeho života existovaly u nás, v Bavorsku, v severní Itálii. Je možné tuto tvorbu ignorovat jenom proto, že tyto často velmi půvabné celky nemají figurky trojrozměrné? Ostatně už z konce osmnáctého století známe olejovými barvami malované betlémské figury na tenkých dřevěných destičkách (ovšem přísně vzato jsou tyto byť velmi tenké dřevěné podložky už trojrozměrné!). A jděme dál: mnozí současní umělečtí řezbáři vyřezali betlémskou scénu z kompaktního kusu dřeva jako basreliéf. Takové dílo ovšem postrádá flexibilitu figurek. Podobně velká bloková díla připomínající spíš monumentální sochy považují jejich tvůrci za jistý druh betlémů. I oni požadují klasickou definici betléma upravit tak, aby se s ní shodovali...
Domnívám se, že je tu určité východisko. Z Berlinerovy definice se mi nezdá až tak přísně neměnný požadavek - řekněme - technického rázu. Oproti tomu je třeba vážně se zamýšlet nad druhou částí jeho definice, kde vyžaduje, aby betlém plnil funkci duchovní. I když i zde nutno vzít v úvahu jistou diferenciaci v pocitech společnosti 21. století a nezastírat si, že k betlémům (zejména ve vánočním období) přicházejí nejen lidé praktikující křesťané, ale i lidé, kteří se teprve seznamují s významem historické události narození Krista a dokonce i ti, kdož se nechávají uchvátit pouhou atmosférou kolem obrazu narození Spasitele lidstva, a jak někteří i přiznávají, že před betlémem čerpají především kladnou energii.
Pak ovšem vyplývá požadavek, aby betlém, ať už je mechanický nebo statický, z nejrůznějších materiálů vyrobený nejrozmanitějším způsobem a technikou, malý či velký, prostinký či rozumně líbivý, aby vyzařoval jedno: úctu k historické události, aby vyzařoval pohodu a nabízel zamyšlení v divákově nitru nad sebou samým. A aby tyto atributy měl - domnívám se - je nutné, aby byl dílem člověka dobrého a spravedlivého, který - ač žije v 21. století - by se nestyděl přiznat jako v polovině devatenáctého století žijící lidový malíř betlémských papírových figurek Josef Fišer z Ústí nad Orlicí, že svůj betlém udělal ”pro potěšení srdce a ke cti a chvále Boží”...
Ve chvíli, kdy se tvorby a stavění betlémů zmocnila lidová tvořivost (a to nejen v našich zemích, ale prakticky po celém světě současně s šířením křesťanství), jsme svědky toho, že lidoví tvůrci s oblibou převádějí nejen protagonisty, ale celou biblickou událost do prostředí jim blízkého, důvěrně známého, do domácích kulis. Dokladem toho mohou být například mahagonové figury vyřezávané Afričany na území Makondy, na jiném místě světa zářivými barvami omalovaná retabla jihoamerická. Ale zůstaňme u Evropy: v ničem neubírá na upřímnosti úcty k vylíčení Kristova narození veselá až rozverná podoba provencalských betlémů z jihu Francie; originální je transpozice Ježíškova místa narození z judského Betléma do Neapole devatenáctého století. A to už nemluvím ani o českých betlémech folklorních, jejichž vzhled mile ovlivnila tvář betlémů významných profesionálních malířů v čele s Mikolášem Alšem.
A tak se dále nedivme, že biblí zmíněná ”betlémská” zvířata volek a osel představují v jihoamerických betlémech lamy, ovce, koně, u Eskymáků sobi, polární lišky a někde i bílí lední medvědi. A že z bible známý příběh útěku svaté Rodiny do Egypta si transponovali pokřtění domorodci z ostrovů v Oceánii jako plavbu po moři Panny Marie, svatého Josefa a Ježíška v domorodém člunu obsypaném květy... Kdo má odvahu pokárat tuto nevinnou fantazii, když navíc i nejpřísnější zastánci staré tradiční podoby betlémů z minulých století nemohou nepřiznat, že přísná interpretace narození Páně má jedině závaznou oporu jen v několika málo verších evangelistů svatého Lukáše a svatého matouše a pak už jen v několika málo deuterokanonických textech.
I když se střežím dále se zmiňovat o mnoha příkladech krásných betlémů, které ne vždy a ve všem splňují požadavky Berlinerovy definice, dovolím si udělat poslední výjimku: v Muzeu betlémů v Karlštejně před časem instalovali rozsáhlý mechanický betlém. Jiný je v tom, že se v něm přicházejí poklonit Ježíškovi nejen tři králové, ale v řadě za sebou všichni významní čeští vládci od knížete svatého Václava přes císaře Karla IV. až po prezidenta Masaryka.
A tak se možná povedou dále spory o to, co je a co není betlém. Nastává chvíle, kdy se znovu pokoušíme stanovit nová reálná kritéria pro fenomén zvaný BETLÉM, při čemž mě napadá parafráze známého Shakespearova verše, že ”co růží jmenujeme - nazváno jinak - stejně bude vonět též”...
A aby těch ”sporů” kolem betlémů nebylo málo, čas od času se ozve výzva, abychom betlémy nadále nazývali jesličkami. Tato úvaha je motivována návratem k staročeské podobě ”jěsli” - tříslabičné ”jěslice” a dvojslabičné ”jěslky” pro to, co dnes většinou nazýváme ”betlém”, Slováci ”betlehem”. U Slovinců a Chorvatů se hovoří o ”jaslice”, v některých polských oblastech se užívá vedle běžného ”szopka” i ”jaselka”. Označení ”betlém” je v evropských zemích skutečně výjimečné a ve slovenské podobě ”betlehem” se s ním potkváme už jen v maďarštině, pominu-li lotyšské ”betleems sillje” a litevské ”betliejaur tvartelis”. Slovo ”betlém” vzniklo jako synekdocha od jména judské vesnice - českým pravopisem psáno jako Betlém (hebrejsky bét lechem - dům chleba, dům boha). Synekdochické odvození jména jeskyňky (přístřešku pro krmivo dobytka, útočiště pastýře před chladným počasím, ale také pro zbořeniště Davidova hradu) od jména obce, k níž toto místo Kristova narození údajně patřilo, je jistě jazykově zajímavým úkazem a v slovní jazykové zásobě má nezastupitelně své místo. Případ od případu se u nás slovo ”jesličky” užívá podle místního úzu. Tedy: Jindřichohradecké jesličky (nikoliv betlém) a naopak například Proboštův třebechovický betlém (nikoliv jesličky). Čeština je velice bohatý jazyk a v něm i zdánlivá synonyma mohou nabízet jemná rozlišení pojmů. V případě ”betlém versus jesličky” bych doporučoval sémanticky zdůvodněné řešení: Betlém jako komplex betlémských figurek s doprovodnými kulisami, popřípadě s přítomností dalších scének (viz betlémy postní, betlémy panoramatické, roční) a jesličky buď jako součást betléma, to jest jen sv. Rodina kolem skutečných jeslí, v nichž leží novorozený Ježíšek, nebo malý soubor figur sv. Rodiny samostatný bez dalších, například stavebních, doplňků. Přitom samozřejmě respektovat zavedené a plně užívané pojmenování tradiční. Pokud by se to někomu zdálo být jazykově přehnaným hnidopišstvím, nechť přijme informaci, že například španělština má hned pět různých názvů pro betlém pouze se scénkou narození, betlém s adorací králů, betlémské panorama, betlém kostelní, postní.
Již jsem se zmínil, že nejstarší betlémy vznikaly v církevním prostředí, v klášterech, později na objednávku v zámeckých kaplích šlechtických sídel nebo v domech vysokého duchovenstva. Betlémy si pořizovaly téměř všechny mužské i ženské řády, a až na výjimky v podobě dodnes dochovaných exponátů. Sice s různým zaujetím, posláním a také v rozdílné intenzitě. Podle počtu písemných zpráv se zdá, že ve stavbě betlémů (aspoň v českých zemích) vedli jezuité. Vystavování betlémů podporovali účelově jako propagační prostředek při rekatolizaci obyvatelstva. Ve srovnání s jinými řády to může být snad jen zdání zavádějící, způsobené mimořádně velkým počtem zpráv o činnosti příslušníků tohoto řádu, které se v jezuitských záznamech zachovaly podnes. Přitom - bohužel - ani v tak pečlivě a podrobně stylizovaných organizačních informacích se prakticky nic konkrétního nedovídáme o vzhledu a složení jejich betlémů, takže je nemožné si je představit.
A jsme u problému, který v následujících nejméně dvou stoletích po vystavení jezuitského betléma v Praze halí betlemářskou tvorbu v českých zemích do závoje dohadů, který jen vzácně - tu a tam - odkrývá existence několika málo dochovaných unikátů. Tato situace netíží bádání o nejstarších betlémech v německy mluvící části západní Evropy, ale ani v Itálii a na Pyrenejském poloostrově. Ne že by tam byli kronikáři v té věci mnohem sdílnější a hlavně přesnější, ale na většině území této části Evropy bylo ”společenské klima” k betlémům mnohem vlídnější než tomu bylo u nás. Betlémů se tam dochovalo nesrovnatelně větší množství a odborná historická díla o betlémech z těchto zemí to dokazují.
Situace u nás se začala měnit k lepšímu v druhé epoše - jak ji vymezuji v předchozích odstavcích. A nebylo to jen množství zpráv o betlémech od přelomu osmnáctého a devatenáctého století z pohraničních oblastí naší země, kde žila většina obyvatel německé národnosti, ale i silný proud přivádějící na svět především lidovou tvorbu českého obyvatelstva ve vnitrozemí Čech, Moravy a částečně i Slezska. Nemohu se zbavit pocitu, že pohled na proporcionalitu renesance betlemářství u nás od těchto let značně zkresluje jinak vynikající dílo Karaskovo-Lanzovo (Krippenkunst in Bö hmen und Mä hren vom Frü hbarock bis zur Gegenwart). Bohužel, přes úctyhodné množství faktografického materiálu především o jménech tvůrců, ani v Karaskově studii není popsáno větší množství zmíněných betlémů, abychom si o nich mohli utvořit plastickou představu. Ale nelze to tak zcela autorovi vytýkat, uvážíme-li, že bohatý dokladový materiál pořizovaný desítky let před vypuknutím druhé světové války na území Československa už nemohl prověřit, popřípadě opravit po roce 1945, po nuceném odchodu do poválečného Německa.
Česká betlemářská literatura se může pochlubit dílkem sice rozsahem skromnějším, ale na svou dobu doslova průkopnickým: knížkou vlasteneckého kněze Karla Procházky už v roce 1908. I ta přinesla mnoho informací o výskytu betlémů na území Českého království v té době, a to právě v krajích s českým obyvatelstvem.
Z příčin, které jmenovat a blíže specifikovat se vymyká rozsahu této stati, nebylo u nás ani po vzniku samostatného státu v roce 1918 bádání o betlémech na programu etnografů a vlastivědných pracovníků v českých krajích. Jinak tomu bylo v krajích s převažujícím počtem německy mluvících občanů, u nichž zájem o betlémy byl pociťován jako jeden ze znaků jejich identity. Bohužel, i toto vše přišlo téměř nazmar nejen vlastním odsunem Němců za hranice tehdejšího Československa po květnu 1945, poněvadž velká část německých betlémů (zejména v kostelích) zůstala stejně jako rodinné betlémky, které se už ”nevešly” do limitovaných třiceti kilogramů věcí, které bylo dovoleno při odsunu Němců vzít s sebou, v opuštěných sídlech. Ty pak paradoxně ”v nejlepším” případě byly ukradeny při živelném záboru Němci opuštěných domovů, v horším případě byly nesmyslně zničeny.
Avšak ještě větší ztrátou pro badatelské účely bylo ničení jakýchkoliv německy psaných knih a časopisů, kterému padlo za oběť množství vlastivědných časopisů, sborníků a pokud se dalo zjistit i rukopisů pro chystané publikace o těchto betlémech. Nemá už asi smysl o těchto ztrátách znovu a znovu hovořit.
Něco je možné zachránit dotazy potomkům odsunutých rodin, pokud se k této spolupráci najde dobrá vůle. Užitečné by byly i kontakty s vědeckými institucemi a hlavně se zahraničními muzei, která už dávno, zejména v druhé polovině devatenáctého století, obohacovala své sbírkové fondy koupí přes starožitníky krásnými betlémy z českých krajů...
Zájem nastupující mladé generace historiků umění specializovaných na umění lidové, etnografů i ze strany církevní je velmi potěšující a dává naději, že se podaří osvětlit ještě mnoho z historie betlémů vzniklých na českém území od poloviny šestnáctého století do století devatenáctého, které je u nás nazýváno ”zlatým věkem” betlémů. Témat k bádání je mnoho. Jen namátkou možno připomenout potřebu vyřešit na dokladechotázku vzniku jesličkových tištěných archů a možnost vzájemného působení s papírovými figurami ručně malovanými, vztahy dnes ještě ”živých” oblastí s papírovými betlémy s oblastmi, kde tento typ zanikl před více jak sto lety, vysledovat rozšíření deskových betlémů. Zajímavé by bylo zpracovat i sociologická témata jako vánoční navštěvování betlemářů ”po sousedech”, pokleslé koledování a obchůzky s ”drátenickými” betlémky a snad ještě podrobněji zpracovat provozování pražských jesliček-loutkového divadla atd. atd. Dosud opomíjené téma je i sledování vztahu lidových vánočních koled k betlémům nebo pro betlemáře s bibliografickými ambicemi příležitost pořídit soupis české betlemářské literatury, které tak utěšeně přibývá.
Po tomto malém ohlédnutí, inspirovaném přečtením a vnímáním třiceti sonetů Chumova ”Českého betlému”, věřím, že české betlemářství svěže dohání, co dávno v minulosti ne svou vinou zameškalo.
V Hradci Králové, o druhé Adventní neděli roku 2005
PhDr. Vladimír Vaclík
POST SCRIPTUM
Často se mne lidé ptají, který z tisíců betlémů, jichž jsem se dotýkal, pomáhal je stavět a nebo jenom před nimi chvíli postál v tichém obdivu, který že mám nejraději? Já tu otázku samozřejmě očekávám a přesto mne vždy uvede do rozpaků. Je mnoho krásných českých betlémů, které svět právem obdivuje, rychle přemýšlím, užuž bych možná jmenoval, jenže ještě je tu určitě ten a onen, které nemohou být přece opomenuty! Naléhají, čekají odpověď a moje mysl najednou zalétá do lesa, jímž plynule procházejí roční období. Betlém Matyáše Bernarda Brauna u Kuksu je výsostným dílem, které se vzpírá kategorizaci, je dílem s tajemstvím, dílem vícevrstevným. Také proto jsem jeho fotografie zvolil za doprovod svého textu.
Soubor soch uprostřed lesů mezi Kuksem a Žírčí vznikal postupně celých patnáct let. Nejprve byl dokončen reliéf Vidění svatého Huberta, pak reliéf Klanění pastýřů a posléze reliéf Příchod tří králů. Pro tento soubor se pak vžilo označení Braunův Betlém. V jeho blízkosti Braun využil přírodních tvarů pískovcových skla, z nichž pak dále vytvořil sv. Jana Křtitele s ovečkami, tři kajícníky, Maří Magdalénu, poustevníky Onufria a Juana Garina klečícího před jeskyní. Obě díla patří k vrcholům Braunovy tvorby podobně jako sousoší Krista rozmlouvajícího se Samaritánkou, které se dnes prezentuje jako Studna Jakobova. Řezbář Leoš Pryšinger věnoval sedm roků práce k vytvoření repliky Braunova Betlému v původní podobě, a to jako dřevořezby v měřítku 7:1.