Památky

Klášter Teplá: Za blahoslaveným Hroznatou

Od jedenáctého století byla západní hranice formujícího se českého státu velmi nejistá. Čeští panovníci tady museli často odrážet opakující se vlny německé expanze. Jejím důsledkem bylo odtržení Chebska, později i Sedlecka od českého knížectví, stejný osud hrozil i další oblasti – Tepelsku. V poslední třetině dvanáctého století spravoval toto území velmož Hroznata z Ovence, neohrožený muž, který velmi důrazně vystupoval na obranu českých práv. Za bojů na česko-německé hranici byl však nakonec zajat a uvržen do vězení, kde také 14. července 1217 zemřel. Ještě dříve, asi před rokem 1193, založil poblíž své tvrze v Teplé, kde tehdy bývala i zemská brána a celnice, premonstrátský klášter. Traduje se, že při stavbě kostela prý sám jako první vynesl do základů několik košů kamenů. Po smrti své ženy a syna se sám stal řeholníkem a podle legendy přijal bílé premonstrátské roucho přímo z rukou papeže. Vděční mniši proto jeho mrtvolu vykoupili a s pietou pohřbili v klášterním kostele. V roce 1897 byl Hroznata blahořečen a v roce 1997 prohlášen patronem plzeňské diecéze. Bývá považován také za patrona politických vězňů, kteří se ve výroční den Hroznatovy mučednické smrti pravidelně scházejí.

Stejně jako jeho zakladatel ani sám klášter neměl lehký osud. Historické anály uvádějí, že byl dvanáctkrát zcela vypleněn, šestkrát vypálen, dvakrát téměř vymřel morem a šestkrát měl být zrušen. Těžké období zažíval i za komunistického režimu. V roce 1950 byl totiž zrušen, přeměněn na kasárna a řeholníci včetně převora Heřmana Josefa Tyla, který před tím přežil útrapy v nacistickém koncentračním táboře v Dachau, uvězněni. Během vojenského “panování” objekty silně utrpěly, některé byly doslova srovnány se zemí. V roce 1978 byla kasárna konečně zrušena a klášter předán památkářům, kteří však neměli na jeho obnovu peníze. Teprve po roce 1990 se areál vrátil premonstrátům, kteří se ihned srdnatě pustili do nápravy škod. Během staletí klášterní budovy pochopitelně mnohokrát změnily podobu; ta dnešní, vynucená velkým požárem, je převážně vrcholně barokní, daná přestavbou v letech 1689-1721 podle projektu Kryštofa Dienzenhofera. Nejmladší z celého areálu je křídlo nové knihovny a muzea, vystavěné až v letech 1902-10 v novobarokním slohu. Strategická poloha při neklidné hranici si vynutila i výstavbu opevnění, jehož hradba obklopila klášter ze všech stran. Do velkého nádvoří, obklopeného patrovými budovami, se dodnes vstupuje bránou s věží v západním křídle. Srdcem kláštera a architektonickým klenotem je kostel Zvěstování P. Marie, románsko-gotická stavba z doby před rokem 1232, upravená goticky a barokně a restaurovaná v letech 1850-53. Jde o první síňové trojlodí na našem území, s dvojicí věží v průčelí a příčnou lodí. Zařízení je dnes hlavně barokní a podíleli se na něm přední soudobí umělci – sochař I. F. Platzer, mramorář J. Lauermann a malíři J. P. Molitor a J. Kramolín. V kapli blahoslaveného Hroznaty stojí kamenná rakev s Hroznatovými ostatky. Ke kostelu přiléhají z jedné strany budovy prelatury a konventu kolem dvou obdélných dvorů, z druhé pak knihovna a muzeum. Knihovna je dalším uměleckým skvostem kláštera – obsahuje na sto tisíc svazků, z toho 660 rukopisných kodexů, a je po pražském Strahovu druhou největší klášterní knihovnou v České republice. V roce 1993 zahájil provoz moderní hospic, vzniklý přestavbou polozřícených stodol. Na severovýchodě navazuje na klášterní areál zahrada, v roce 1903 upravená na anglický park.