Konzultace

Podjatost v soudním řízení ve světle nálezu Ústavního soudu I. ÚS 371/04

Každý, kdo předstupuje před soud či správní orgán by si měl být jistý tím, že jeho věc bude spravedlivě a tedy především nestranně posouzena a rozhodnuta. Těžko si lze představit základnější prvek spravedlivého procesu a právního státu než je právě nestrannost při rozhodování o právech a povinnostech občanů. Posuzování případné podjatosti rozhodujícího subjektu je však postupem již ze své podstaty problematickým a závažné konsekvence jen zvyšují jeho citlivost. Svým příspěvkem se do řešení problému zapojil také Ústavní soud.

Dne 24. února 2004 vydal Vrchní soud v Olomouci usnesení, kterým zamítl námitku podjatosti rozhodující soudkyně, kterou vznesla obchodní společnost P. Z. a. s. Ta se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, následně obrátila ústavní stížností na Ústavní soud, který se s její argumentací ztotožnil a dne 31. srpna 2004 nálezem I. ÚS 371/04 usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil.

Stěžovatelka vystupovala jako věřitel v rámci konkurzního řízení podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, které probíhalo před Krajským soudem v Brně, přičemž rozhodující soudkyní byla JUDr. L. H. V návaznosti pak bylo před stejným soudem zahájeno řízení o osvědčení pravosti, výše a pořadí pohledávky, přihlášené do konkurzního řízení (tzv. incidenční řízení), jehož byla stěžovatelka rovněž účastníkem. Problém však vznikl v důsledku toho, že v tomto formálně odděleném druhém řízení byla rozhodujícím soudcem opět JUDr. L. H. Námitku podjatosti však nadřízený Vrchní soud v Olomouci neuznal.

Problematiku soudcovské nestrannosti, resp. podjatosti upravuje občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.) ve svém § 14. Podle jeho odstavce 1 jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Tento základní princip doplňuje odstavec 4, podle něhož důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

Argumenty obsažené ve stížnosti byly v zásadě trojího druhu. Předně byla napadena skutečnost, že rozhodnutí soudkyně v incidenčním řízení musí být nutně ovlivněno její účastí v řízení konkurzním, kdy především disponuje informacemi, které v rámci incidenčního řízení vůbec nebyly předmětem jednání. Mnohem závažnější však byl poukaz na vztah rozhodující soudkyně a správce konkurzní podstaty (který je v incidenčních řízeních jednou ze sporných stran, a to na rozdíl od řízení konkurzního). Podle stěžovatelky již z podstaty tohoto vztahu plyne podjatost rozhodující soudkyně, neboť ta správce konkurzní podstaty ustanovila do funkce. Musela tedy být s jeho osobou specificky obeznámena a chovat vůči ní důvěru. Konečně je mezi rozhodující soudkyní a správcem konkurzní podstaty vztah nadřízenosti a podřízenosti, včetně možnosti soudkyně správci udílet pokyny, eventuelně jej i odvolat. Svoje tvrzení stěžovatelka navíc podpořila citacemi z odborné literatury, vyslovující se ve smyslu nutnosti oddělení konkurzního a incidenčního řízení, včetně oddělenosti v osobě soudce.

Vrchní soud v Olomouci naproti tomu zastával názor, že informace, jimiž soudkyně disponovala v důsledku své účasti na konkurzním řízení, byly informacemi získanými řádně z činnosti soudu. Povaha konkurzního a incidenčního řízení je pak zcela odlišná, a to včetně role soudce v nich. Při tom souvislost obou řízení nelze samu o sobě považovat za doklad soudcovské podjatosti, což ostatně odpovídá pravidlu v § 14 odst. 4 OSŘ.

Na základě svých výše uvedených argumentů nicméně stěžovatelka trvala na závěru o podjatosti soudkyně JUDr. L. H., tedy potažmo o porušení principu nestrannosti soudního rozhodování. Ten je – jak již bylo řečeno v úvodu – základní a neoddělitelnou součástí spravedlivého procesu, jak jej chápe čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, a rovněž čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášena pod č. 209/1992 Sb.).

Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 49/2004.