RNDr. Miloš Liberko, ENVICONSULT Praha

Hluková politika v Evropské unii a v České republice

Legislativa Evropské unie, týkající se hluku v prostředí, se až do poloviny devadesátých let minulého století vyznačovala dvěma hlavními charakteristikami:

1. Komunitární právo (Acquis communataire, tj. právo Evropské unie) sestávalo jenom ze směrnic, vztahujících se k hlukovým emisím výrobků (dopravních prostředků a průmyslových výrobků).

2. Ostatní legislativa byla legislativou jednotlivých členských států a tvořily ji hlavně předpisy, limitující nejvýše přípustné hodnoty hluku v prostředí.

Přelomem v hlukové politice Evropské unie byl rok 1996, kdy byla vypracovaná “Zelená kniha o příští hlukové politice EU” (Green Paper on Future EU Noise Policy). Zelená kniha označila za klíčové problémy pro řešení hlukové situace v EU tyto tři oblasti:

1. Odstranění rozdílů ve stavu znalostí o hlukové situaci v jednotlivých členských státech Evropské unie.

2. Informovanost veřejnosti

3. Začlenění hlukové problematiky do integrované strategie, která povede ke zlepšení kvality života (Jinak vyjádřeno: cílem hlukové politiky musí být opatření, jejichž cílem je zlepšení hlukové situace v prostředí).

Na základě zmíněných identifikací a dalších analýz obsažených v Zelené knize byly Evropskou unií následně přijaty tyto cíle:

1. Vytvoření Sítě hlukových expertů (Noise Expert Network). Cílem této účelové pracovní skupiny byla a stále je příprava podkladů a dokumentů pro jednání na úrovni Evropské komise o vývoji globální hlukové politiky Evropské unie.

2. Vypracování Směrnice o hlukových emisích zařízení a výrobků používaných ve venkovním prostředí.

3. Vypracování návrhu Směrnice o hluku v prostřed. Cílovou skupinou pro práci s touto Směrnicí jsou kompetentní subjekty v jednotlivých členských státech EU, které budou zodpovědné za vypracovávání hlukových map v harmonizovaných indikátorech (tj. parametrech pro posuzování hluku, které jsou jednotné a závazné pro všechny členské státy Unie). Na základě takto vytvořených map budou členské státy jednak povinny informovat obyvatelstvo o zatížení hlukem a o důsledcích, které z tohoto zatížení vyplývají, jednak vypracovávat a realizovat adresné akční plány na snižování hluku v prostředí.

4. Podpora rozvoje navazujících projektů v oblasti snižování emisí hluku silničních motorových vozidel, letedel a železničních vozidel, včetně konkrétního finančního vyhodnocení přínosů z tohoto snižování.

Strategii pro oblast hluku v Evropské unii předkládá Evropské komisi prostřednictvím DG XI (Directorate General XI – Životní prostředí) Noise Steering Group.

Tady stojí za důkladné povšimnutí, že problematika hluku v prostředí je v Evropské unii řízena prostřednictvím resortu životního prostředí a nikoliv prostřednictvím resortu zdravotnictví. Důvody pro tento management problematiky hluku spočívají v tom, že hluk je v Unii systémově chápán jako složka životního prostředí (včetně meziresortního řízení, financování, státní politiky, vzdělávání, výzkumu, atd.), nikoliv jenom jako problém zdravotních účinků a důsledků hluku.

Účelově vytvořená řídící skupina pro hluk (NSG) je orgánem, zastřešujícím pracovní skupiny, vytvořené ze Sítě hlukových expertů. Výsledkem velmi efektivní práce těchto orgánů už nyní jsou:

1. Směrnice EU 2000/14/EC týkající se snižování emisí hluku strojů, výrobků a zařízení.

2. Návrh “Směrnice pro hodnocení a řízení environmentálního hluku” - Environmental Noise Directive (zmíněný návrh se stal nejenom materiálem, charakterizujícím současnou situaci v oblasti environmentálního hluku v EU, ale i materiálem, určujícím strategické směřování hlukové politiky Evropské unie;
   jeho bližší charakteristika je uvedena v dalším textu).

Oba uvedené materiály jsou zásadní povahy a všechny členské státy EU mají za povinnost transponovat a implementovat je do své národní legislativy.

K dalším legislativním regulativům EU vztahujícím se k oblasti hluku v prostředí patří:

1. Snižování hluku pneumatik. Je regulováno Směrnicí 2001/43/EC.

2. Snižování emisí hluku rekreačních plavidel. Prostředkem regulace je Směrnice 94/25/EC.

3. Snižování hluku železničního provozu. Toto snižování podléhá regulacím na základě Směrnice 96/48/EC o interoperabilitě transevropských vysokorychlostních železničních tratí a regulacím na základě Směrnice 2001/16/EC o interoperabilitě transevropských konvenčních železničních tratí.

4. Snižování a regulace hluku leteckého provozu. Řídí se Směrnicí 2002/30/EC.

Rovněž tyto směrnice podléhají závazkům členských států o jejich transpozici a implementaci do příslušných národních legislativ.

Situace v České republice

Resort ministerstva životního prostředí zabezpečil v rámci procesu přistoupení České republiky k Evropské unii transpozici veškeré minulé hlukové legislativy EU (transpozici všech hlukových směrnic “starého přístupu”), která byla přijatým závazkem České republiky v rámci procesu přistoupení k EU. Transpozice této hlukové legislativy byla uskutečněna Nařízením vlády č. 194/2000 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na výrobky z hlediska emisí hluku.

Resort MŽP rovněž zabezpečil transpozici nové hlukové legislativy EU (směrnic “nového přístupu”), obsažené ve Směrnici 2000/14/EC. Tato transpozice se uskutečnila Nařízením vlády č. 9/2002 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na výrobky z hlediska emisí hluku.

Zmíněné Nařízení vlády č. 9/2002 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na výrobky z hlediska emisí hluku, v plném rozsahu zrušilo a nahradilo předchozí Nařízení vlády č. 194/2000 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na výrobky z hlediska emisí hluku.

V procesu implementace hlukových směrnic EU je Ministerstvo životního prostředí ČR resortem spolupracujícím s Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR, které je gestorem za implementaci směrnice 2000/14/EC.

Transpozice a implementace ostatní zmiňované hlukové legislativy EU již do kompetence resortu ministerstva životního prostředí nespadá.

Výhledově – po přijetí Evropským parlamentem – bude zavedena do české legislativy i “Směrnice o hodnocení a řízení environmentálního hluku” - Environmental Noise Directive.

V obecném povědomí, a to nejenom široké veřejnosti, jsou v České republice známé spíše tyto regulativy české legislativy, týkající se hluku:

1. Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů

2. Nařízení vlády č. 502/2001 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací.

Oba tyto materiály pokrývají především oblast ochrany zdraví před hlukem a vibracemi, což je při porovnání s cílem a obsahem Směrnice END jednoznačně užší problematika, která systémově nevystihuje podstatu celé práce s hlukem jakožto průřezovou složkou v prostředí.

Hlavní principy návrhu této směrnice jsou stejné jako principy všech ostatních směrnic EU týkajících se životního prostředí. Jsou to:

1. Monitorování problémů (na základě strategických hlukových map, založených na harmonizovaných indikátorech označených jako L_dvn a L_night).

2. Vypracovávání a realizace adresně zaměřených akčních plánů.

3. Informovanost a konzultace s veřejností.

4. Ustavení dlouhodobé strategie pro snižování hluku v prostředí.

Strategickým cílem této směrnice je snížit v Evropské unii v roce 2010 počet obyvatel zasažených hlukem o L_Aeq nad 65 dB o 10 %, v roce 2020 o 20 %. Vzhledem k tomu, že povinností všech členských států Unie je zavedení veškerých směrnic EU do příslušné národní legislativy, bude muset být směrnice END povinnou součástí všech legislativ členských států. To se samozřejmě bude týkat i České republiky po jejím vstupu do EU.

Návrh Směrnice END je značně rozsáhlý a kromě vlastního textu Směrnice sestává ještě ze šesti příloh, které jsou jeho nedílnou součástí. Z tohoto důvodu se v tomto přehledovém článku omezujeme jenom na komentování jeho významu a důsledků pro podmínky ČR. Detailnější informace o této problematice lze získat na webové adrese http://europa.eu.int/comm/environment/noise.

Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 5/2003.