Ukrajinci jsou na českém trhu práce již trvalou konstantou

Ukrajinská migrační komunita je (spolu se specifickým slovenským společenstvím) v České republice zdaleka nejpočetnější. Z celkem asi 202 tisíc cizinců, kteří měli kde konci roku 2000 povolen pobyt na našem území, plných 25 procent pocházelo z Ukrajiny. Přestože se Ukrajinci vyskytují na celém území Česka, má absolutně nejvyšší zastoupení hlavní město Praha a středočeská oblast.

Abychom mohli zjistit, jaký vliv má tato pracovní komunita na současné ekonomické prostředí a jaký bude další vývoj mezinárodní pracovní migrace a integrace této blízké komunity, vznikl na přelomu století v rámci grantů Ministerstva vnitra ČR a projektů Grantové agentury ČR výzkum, který měl zodpovědět některé základní otázky: Kdo, proč a jak přichází z Ukrajiny do Čech? Jakým způsobem komunikuje s většinovou populací? Jaké má životní podmínky, jaké zisky a ztráty mu pobyt přináší? Základní pracovní hypotéza zněla: Pracovní cirkulační imigrace Ukrajinců do Česka koncem devadesátých let 20. století je důležitým fenoménem a v čase se zintenzivňuje. Lze pozorovat zvyšující se počty migrantů tohoto etnika, kteří vyvíjejí racionální tlaky na to, aby se v Česku dlouhodobě a posléze natrvalo usadili.

Pomocí dotazníkového šetření a rozhovorů mezi respondenty ukrajinského původu byla zjištěna řada až překvapivých skutečností. K finanční rodinné situaci před svým odjezdem z Ukrajiny uvádí 57 procent dotázaných, že žili z toho, co vydělali, ale nic neušetřili, a třináct procent žilo jen z předešlých úspor. Co se týká posledních hrubých měsíčních výdělků celé domácnosti na Ukrajině, ten byl u 77 procent respondentů nižší než 100 USD za měsíc (u 40 procent dokonce nižší než 50 dolarů). Z údajů Světové banky z roku 1997 vyplývá, že se třetina obyvatel Ukrajiny (více než 17 milionů lidí) nachází pod hranicí chudoby. I výhled do budoucna je pesimistický. Zlepšení životní úrovně předpokládá jen 22 procent respondentů, a to spíše za více než pět let, 29 procent se domnívá, že se situace nezlepší vůbec. V mnohém je tedy nutno chápat současnou migraci Ukrajinců a jejich pracovní aktivity v zahraničí jako skutečně nevyhnutelný akt jejich “boje o přežití”. Díky výjezdům do zahraničí se zlepšila ekonomická pozice a s tím i spojená prestiž na Ukrajině u 67 procent dotazovaných.

Ukrajinci jsou v Česku a na jeho trhu práce již trvalou konstantou. Dva po sobě následující výzkumy, uskutečněné v letech 1997 a 2000, potvrdily, že mezi ukrajinskými pracovníky zatím převažují muži (79 procent) ve věku do 35 let (70 procent), ženatí (45 procent), s dětmi (alespoň jedno dítě 56 procent). Obecně vysoká vzdělanostní úroveň Ukrajinců (v souboru respondentů mělo 55 procent úplné středoškolské a 27 procent vysokoškolské vzdělání) nekoresponduje s typem v Česku vykonávaných prací. Jejich zaměstnanost převažuje již tradičně v nekvalifikovaných oborech, a to převážně ve stavebnictví (64 procent) a v komunálních službách (19 procent). Přetrvává vysoká pracovní aktivita imigrantů, obtížnost jejich práce i jejich časté zneužívání zaměstnavatelem a různými prostředníky. Týká se to nízkých platů (68 procent má příjem méně než 10 tisíc Kč v situaci, kdy 82 procent jich pracuje 8–12 hodin denně) a neuspokojivých pracovních podmínek (například špatné životní podmínky nebo zadržování dokladů).

K “trvalejším” vlastnostem Ukrajinců v Česku také patří spíše slabé znalosti češtiny, ale i západních jazyků (43 procent jich neznalo žádný cizí jazyk, a ti, kteří znali, pak ve většině případů pouze další slovanský), chudý kulturní život (ve smyslu návštěv různorodých kulturních představení) a minimální využití organizovanosti, a to jak v pravém slova smyslu (minimální snaha ukrajinských pracovníků zakládat vlastní organizace, spolky a následně pěstovat spolkový život), tak ve smyslu minimálního kontaktování českých organizací jakéhokoli typu nebo významu.

Podle šetření nemělo příslušnou legalizaci pobytu nebo práce nebo obou aktivit v roce 1999 31 procent dotázaných. Takováto čísla však podléhají dalším “takticko-psychologickým manévrům” ukrajinských respondentů. Nicméně je zřejmé, že významná část z nich vstupuje do republiky bez jakéhokoliv oprávnění k pobytu či práci, snaží se práci získat, a přitom rovněž usiluje o legalizaci pobytu i práce. Trvale aktivizována je sféra “podzemních aktivit”. Konkrétně se jedná o proklamovaný výskyt možnosti “legalizace” pobytu pomocí falešných dokumentů (asi 26 procent) či sňatků (19 procent).

Tato studie je jednou z mála, které se týkají studia imigračních komunit působících v dnešním Česku, a její závěry je nezbytné prověřovat dalšími studiemi a kultivovat dalšími postupy. Všem zájemcům o podrobnější informace o problémech multikulturní společnosti 21. století lze doporučit novou příručku Tatjany Šiškové (ed.) Menšiny a migranti v České republice (Portál, Praha 2001).