Ing. Richard Pospíšil,
Právnická fakulta Univerzity Palackého, Olomouc

Rozmach záloženství na Olomoucku

V polovině devatenáctého století byly záložny a kampeličky v podstatě jedinými peněžními ústavy u nás, které nabízely drobným střadatelům hospodaření s uspořenými penězi a byly jedinou alternativou k již existujícím nebo právě zakládaným bankám v hlavním městě. V té době působila v Praze pouze Česká spořitelna, první peněžní ústav u nás, založený v roce 1825, dále pak pobočka Rakouské národní banky, otevřená v hlavním městě v roce 1847 a pobočka vídeňského ústavu Creditanstalt, otevřená v Praze v roce 1857 a o rok později i v Brně. Vyjma hlavního města a později i Brna chyběly u nás, s výjimkou záložen, peněžní ústavy pro drobnou klientelu z řad řemeslníků, rolníků a drobných podnikatelů. Vzniku záložen, jako lidových peněžních ústavů a úvěrních sdružení, předcházel vznik hospodářských a řemeslnických spolků ve čtyřicátých letech devatenáctého století. Po prvním svépomocném spolku tkalců v Anglii následovaly hospodářské a živnostenské spolky v různých výrobních oborech - například potravinářské, pekárenské, truhlářské, tkalcovské. Myšlenka svépomoci se stala novou hybnou silou pomáhající rozvoji malovýroby, maloobchodu a řemesel. Idea svépomoci v oblasti financí dorazila do českých zemí jen s malým zpožděním. První záložnou u nás se stala Záložná kasa ve Vlašimi, založená v roce 1858, následovaná Občanskou záložnou v Písku (1859) a záložnou v Čáslavi, založenou v listopadu téhož roku. V roce 1860 je u nás již deset svépomocných záložen a o deset let později - v roce 1870 - dokonce 514, z nich bylo 311 založeno v Čechách, 196 na Moravě a 7 ve Slezsku.

Rozvoji peněžního sektoru v Olomouci a okolí bránil především pevnostní charakter města a z toho pramenící omezení průmyslu, dopravy a služeb. Mnoho továren a dokonce i větších manufaktur se z důvodu nedostatku místa přestěhovalo do okolních měst, což mělo za následek zpomalení hospodářského rozvoje i stagnaci počtu obyvatel. Proto i rozvoj peněžního sektoru v Olomouci byl pozvolný. Nejstarším ústavem byl soukromý bankovní a směnárenský dům Wincenc C. Hirsch. Dalším soukromým bankovním domem byla banka Primavesi, založená Italem Paulem Primavesim na počátku devatenáctého století. Banka Primavesi sídlila ve třech domech na Dolním náměstí, které se však do dnešní doby nedochovaly. Prvním, kapitálově silným subjektem, byla až filiálka Rakouské národní banky ve Vídni. Ta byla zřízena v Olomouci v roce 1854, věnovala se především eskontu směnek a operacím s cennými papíry.

V roce 1858 se Němci a jimi ovládaná městská rada usnesli na založení spořitelny v Olomouci a na tom, že město převezme záruky nad jejími vklady a výsledky hospodaření. To se podařilo až 16. června 1863, kdy Spořitelna hlavního města Olomouce zahájila provoz ve svých prostorách na Horním náměstí. Po likvidaci Kontribučenské spořitelny v Olomouci se pak přestěhovala do jejích prostor. Správu spořitelny vedlo pětičlenné ředitelství, dvanáctičlenný výbor a tříčlenná dozorčí rada. Velmi záhy si olomoucká spořitelna mezi peněžními ústavy vydobyla jedno z předních míst a hluboko zapustila kořeny mezi nejširší vkladatelskou veřejnost. Vývoj vkladů v olomoucké spořitelně byl v průběhu let velice příznivý. Na konci prvního roku 1863, byl celkový objem přijatých vkladů 33 251 zlatých, avšak už během prvních sedmi let existence spořitelny se vklady zvýšily více než desetinásobně. Díky tomu přestála spořitelna všechna nepříznivá období let 1864, 1866, 1872, 1878, 1912 i období první světové války. V roce 1874 poskytla městu Olomouc úvěr 150 tisíc zlatých na výstavbu budovy německé reálky (dnes Základní školy na ulici 8. května č. 29) a každoročně přispívala na školství do městského rozpočtu částkou 20 až 25 tisíc zlatých. Až do roku 1918 byla olomoucká spořitelna největší městskou spořitelnou na Moravě a byla by jí zcela jistě zůstala i později, kdyby likvidace válečného dědictví bývalé německé správy spořitelny nepoškodila její hospodaření a nezbrzdila její další rozvoj. Český bankovní kapitál se začal prosazovat proti všeobecné nevoli německé většiny ve městě až o několik let později.

První, ryze české peněžní ústavy, vznikaly ve městě až počátkem sedmdesátých let devatenáctého století a fungovaly většinou jako záložny. Byla to v první řadě Ústřední záložna rolnická v Olomouci, první národnostně český peněžní ústav ve městě, založený v roce 1870 a o rok později založená Občanská záložna. O několik málo let dříve, na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, vznikaly drobné rolnické záložny v okolí Olomouce. Bylo to především na vesnicích v bezprostředním okolí města, jež prosperovalo díky konjunktuře v zemědělství a napojení na městský trh a později na plodinovou burzu. V roce 1868 tak byly založeny Rolnické záložny v Blatci, v Čechách pod Kosířem, v Dolanech, v Dubanech, v Olšanech, v Příkazích, ve Slatinicích, ve Štěpánově a v Těšeticích, v roce 1869 v Holici, ve Chválkovicích, v Křelově, v Litovli, na Svatém Kopečku a ve Velkém Týnci a v roce 1870 v Horce, v Kostelci na Hané, ve Velké Bystřici, ve Velkém Újezdě a v Dubu na Moravě. Následující rok bylo zapsáno v okolí dalších jedenáct rolnických záložen, v roce 1872 šest a v roce 1873 pět.

Od roku 1863, kdy byla zákonem č. 45 z 9. července téhož roku schválena přeměna kontribučenských fondů v kontribučenské záložny, existovaly v Olomouci tři kontribučenské záložny – Kontribučenská záložna statků kapitulních, Kontribučenská záložna arcibiskupských konsistoriálních statků a Kontribučenská záložna venkovských statků. Jejich sloučením pak vznikla v roce 1879 Kontribučenská spořitelna. V jejím původním sídle na Dolním náměstí, byla od stejného roku umístěna i úřadovna nově založené Rolnické spořitelny, která se zaměřovala především na dlouhodobé úvěry a hypotekární zápůjčky do zemědělství a zpracovatelského průmyslu.

I když nově založené peněžní ústavy byly spíše menšími subjekty orientovanými na drobnější klientelu, obyvatelstvo hanáckého venkova, řemeslníci a živnostníci z města neměli stále dostatek možností k získání levného a máloobjemového kapitálu pro svoje podnikání. Město Olomouc, ovládané německou správou, nevycházelo vstříc úvěrovým potřebám české menšiny, neboť bylo zřejmé, že z úvěru plynoucí prospěch českých lidí by byl na úkor němectví a jeho germanizačním snahám.

V této době byly záložny skutečně jedinou možností, která mohla (i když velice omezeně) řešit úvěrové potřeby drobných podnikatelů z Olomouce a okolí. Touha po samostatném hospodářském povznesení byla čím dál intenzivnější a právě záložny, nezávislé na německé správě města, byly určitým řešením a pomocí při realizaci těchto snah. I když byly záložny vídeňskou finanční krizí z roku 1873 postiženy, byly i tak po celá sedmdesátá a osmdesátá léta prakticky jedinými, národnostně českými peněžními ústavy v Olomouci. Úspěšné pronikání českého živlu v hospodářské oblasti vedlo záhy k posílení ekonomické stránky města a jeho financí. Ekonomickému vzestupu české menšiny nemohl zabránit ani fakt, že jak radnice, tak i nejdůležitější průmyslová a obchodní instituce – Obchodní a živnostenská komora – byly až do roku 1918 v německých rukou. I když vývoj v Olomouci bezprostředně neovlivňoval situaci v českých zemích, stala se Olomouc, například vedle Plzně nebo Hradce Králové, jedním z regionálních hospodářských a finančních center u nás.

Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 1-2/2003.