| VEŘEJNÁ SPRÁVA | TÝDENÍK VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY |
číslo 23 |
| lexikon evropského práva |
Pavel Běleš a dalších šest členů Homeopatické společnosti se obrátili se stížností k Evropskému soudu pro lidská práva v prosinci 1998 poté, co neuspěli se svou pří u Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a u Ústavního soudu ČR. Stěžovatelé byli od roku 1991 členy Homeopatické společnosti, která vyvíjela činnost v rámci České lékařské společnosti J. E. Purkyně (ČLS). V prosinci 1996 předsednictvo ČLS vyškrtlo na základě pozměněných stanov členy Homeopatické společnosti z řad této vážené lékařské společnosti.
Někteří vyškrtnutí členové se tomu bránili žalobou u obecného soudu, kterou se domáhali, aby soud určil, že orgán ČLS poškodil dobré jméno členů Homeopatické společnosti, že vyškrtnutí je neplatné a že oni zůstávají členy ČLS. Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu stěžovatelů, aniž by se zabýval podstatou věci samotné, protože zastával názor, že se navrhovatelé nemohou domáhat prostřednictvím návrhu ve smyslu ustanovení § 80 písm. c Občanského soudního řádu odstranění nezákonnosti rozhodnutí orgánu lékařské společnosti, ani případného odstranění rozporu se stanovami společnosti.
V odvolání k Městskému soudu v Praze navrhovatelé argumentovali mimo jiného tím, že pokud se prvoinstanční soud domníval, že není příslušný k rozhodování podle ustanovení, na něž žaloba odkazovala, měl usnesením řízení zastavit, nikoli návrh zamítnout, a dále vyslovili rovněž názor, že soud je v prvé řadě vázán obsahem návrhu. Odvolací soud nicméně potvrdil rozsudek soudu prvého stupně. Na následně podanou ústavní stížnost Ústavní soud ČR reagoval tak, že vydal usnesení o nepřípustnosti stížnosti stěžovatelů z důvodu nevyčerpání všech vnitrostátních procesních prostředků, neboť stěžovatelé opomenuli podat dovolání.
Evropský soud pro lidská práva zjistil, že stěžovatelé v zásadě postupovali podle návodu obsaženého v § 15 zákona č. 83/1990 Sb. a požádali okresní soud o přezkoumání stanov a rozhodnutí profesní asociace. Nelze jim přičíst k tíži, že tento návrh formulovali jako určovací žalobu, protože jim skutečně nešlo jen o to, aby byla zrušena příslušná část stanov a exkomunikační rozhodnutí, ale aby soud určil, že jejich postavení bylo protiprávním postupem ztíženo. Interpretace žalobního práva, kterou použil soud prvého stupně a kterou potvrdil i odvolací soud, může sice obstát ve světle striktně formální legality, o tu však z hlediska respektování práva na spravedlivý proces nemůže jít v prvé řadě, neboť procesní právo má především ulehčit cestu k účinné soudní ochraně. Jakákoli právní úprava formálních požadavků, které je nutno dodržet při podání, musí totiž směřovat k zajištění řádné správy soudnictví a k dodržení principu právní jistoty a důvěry v právo.
Nevyčerpání všech dostupných procesních prostředků bránící projednání ústavní stížnosti spočívalo v tom, že stěžovatelé nevyužili dobrodiní tehdy platného ustanovení § 239 odst. 2 OSŘ, kde bylo stanoveno, že i když nevyhoví odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Stěžovatelé nevyužili tento mimořádný opravný prostředek a podali rovnou ústavní stížnost. Podle ESLP tak učinili správně, neboť v daném případě přípustnost dovolání zcela závisela na názoru dovolacího soudu. Za těchto okolností ani stěžovatelé, ani jejich právní zástupci nemohli reálně zhodnotit možnost úspěchu dovolání, které tak nemohlo být považováno za účinný prostředek ochrany subjektivních práv.
Senát ESLP proto dospěl v rozsudku z 12. listopadu 2002 jednomyslně k závěru, že právo na spravedlivý proces bylo porušeno jak v řízení před obecnými soudy, tak v řízení u Ústavního soudu ČR. Evropský soud však nebyl s to odhadnout, jak by dopadlo řízení, pokud by Ústavní soud projednal ústavní stížnost stěžovatelů a vyhověl jí, což zároveň znamená, že se nepodařilo prokázat, že by stěžovatelům v příčinné souvislosti s odepřením výkonu spravedlnosti vznikla materiální újma. Přiznána jim však byla náhrada nákladů řízení ve výši 330 EUR.
Doc. JUDr. Richard Pomahač, CSc.,
Právnická fakulta Univerzity Karlovy