| VEŘEJNÁ SPRÁVA | TÝDENÍK VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY |
číslo 22 |
| lexikon evropského práva |
Spor se odvíjí od soukromoprávního úkonu z roku 1967, kdy Arnošt Zvolský a Jiřina Zvolská uzavřeli s M. R. jako prodejcem a dárcem kupní a darovací smlouvu, jejímž předmětem byla budova s obytnými prostory a přilehlé zemědělské pozemky nacházející se v obci Srch. V roce 1993 využil však M. R. ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., která mu otevírala možnost domáhat se soudně znovuzískání nemovitostí, neboť soud mohl na návrh restituenta rozhodnout buď o zrušení smlouvy v té části, kterou byly pozemky darovány nebo bezúplatně převedeny fyzické osobě, nebo o povinnosti uhradit cenu darovaných pozemků. Nesouhlasil-li vlastník pozemku s úhradou stanovené ceny, měl soud rozhodnout o zrušení smlouvy.
Okresní soud v Pardubicích vyhověl v září 1994 žalobě M.R. na zrušení smlouvy ve smyslu uvedeného ustanovení zákona o půdě, neboť mimo jiné shledal, že prohlášení, jímž M. R. výslovně potvrzoval, že převedl nemovitý majetek na základě své vlastní vůle a za sjednanou cenu, nemá žádnou hodnotu z právního hlediska, neboť bylo učiněno v okamžiku, kdy ještě neexistovala novela zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku umožňující uplatňovat restituční nároky.
Krajský soud v Hradci Králové v únoru 1996 tento rozsudek potvrdil. Zvolští spoléhali na to, že v jejich případě má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam a podali dovolání, jež však bylo zamítnuto. Po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu podali Zvolští ústavní stížnost na porušení práva na ochranu vlastnictví. Tato stížnost však nebyla meritorně projednána a byla v srpnu 1998 Ústavním soudem odmítnuta jako opožděná.
Na základě stížnosti na porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví se ESLP zabýval při meritorním projednání nejprve problémem odmítnuté stížnosti u Ústavního soudu ČR. Jelikož Nejvyšší soud ČR podané dovolání nepřijal, dovodil Ústavní soud ČR, že stížnost Zvolských mohla směřovat toliko proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové. Protože však stěžovatelé čekali na rozhodnutí Nejvyššího soudu, zmeškali tuto lhůtu, což automaticky vedlo i k odmítnutí ústavní stížnosti. ESLP dovodil, že dikce zákona o Ústavním soudu nerozlišuje přesně mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky a že nelze poškodit v právu na soudní ochranu stěžovatele, kteří se rozhodli uplatňovat dovolání, a vcelku logicky proto ústavní stížnost podali až poté, když bylo Nejvyšším soudem definitivně rozhodnuto, že dovolání je nepřípustné.
Pokud šlo o namítané porušení práva pokojně užívat svůj majetek, ESLP zjistil, že zákon o úpravě vlastnických vztahů k půdě nepředpokládá žádný způsob náhrady v případě zrušení darovací smlouvy. I když evropský soud neměl pochybnosti o tom, že zásah do majetkových práv se v tomto případě udál na zákonném základě a že sledoval legitimní účely, totiž zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989, a dosáhnout tak zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením původních vlastnických vztahů a upravit vlastnické vztahy k půdě v souladu se zájmy hospodářského rozvoje venkova i v souladu s požadavky na tvorbu krajiny a životního prostředí, zaujal na rozdíl od vnitrostátních soudů zásadně odlišné stanovisko k otázce přiměřenosti předmětného zásahu do majetkových práv. V podobných případech je totiž nutné s určitostí zjistit, zda byl převod pozemků proveden proti vůli bývalého vlastníka, což v tomto případě zřejmě není jisté vzhledem k prohlášení, které bývalý vlastník učinil na počátku devadesátých let a které obecný soud nepovažoval za relevantní jen proto, že bylo učiněno před přijetím zákona o půdě. Povinnost vydat bez náhrady majetek, který mohl být získán v dobré víře na základě dobrovolného darování, je třeba považovat za nepřiměřené břemeno, které je v rozporu s právem pokojného užívání majetku tak, jak je chráněno Úmluvou.
Senát ESLP proto rozsudkem z 12. listopadu 2002 jednomyslně rozhodl, že bylo porušeno jak právo na spravedlivý proces, tak právo na ochranu vlastnictví a přiznal stěžovatelům náhradu hmotné škody ve výši 50 tisíc EUR a rovněž náhradu nákladů řízení ve výši 3 tisíc EUR.
Doc. JUDr. Richard Pomahač, CSc.,
Právnická fakulta Univerzity Karlovy