Dálnicí z Olomouce na Hradec Králové se ovšem uhánělo vesele. Sice jen pár kilometrů za Mohelnicí doposud neslavně končí, ale městu vede přímo za humny a dlužno říci, že zdejším lidem dost změnila život: na straně jedné se jim "svět" přiblížil, na druhé to k nim ale rázem mají podstatně blíž darebáci všeho druhu, kteří vyrážejí na spanilé jízdy do kraje a pochvalují si prý, kterak je teď snadné "udělat ránu" a už za pár minut mizet v nedohlednu. Než se policie vzpamatuje...

Mohelnice je dnes městem o bezmála deseti tisících obyvatelích: lidé tu žili odedávno, už za časů keltského osídlení a zřejmě ještě mnohem dříve, protože vykopávky dokumentují lidskou přítomnost už v době kamenné. (Nedávno se ve zdejší pískovně našla zachovalá loď, která je nejmíň tisíc let stará - ale podle jiných archeologů může prý taky klidně pocházet z doby železné...)

Vznik a vývoj města samého byl vždy spjat s olomouckým biskupstvím, jež osídlení zdejšího území podporovalo: o mohelnické farnosti se píše už v roce 1247, kdy tu existovala dokonce i škola. Biskup Bruno ze Schaumburku pak roku 1273 povýšil Mohelnici na město, stála tu i tvrz. Husité zničili obé do základů, ale město vyrostlo záhy znovu: jako jeden z ostrůvků němectví v žírné zemi moravské...

Rozvoj přišel v šestnáctém století, jenže po bitvě na Bílé hoře postihlo zemi třicet válečných let a třebaže se Mohelničtí přidali k povstání, Švédové městě vydrancovali - a pro velký úspěch několikrát. Koncem sedmnáctého století pak město smutně proslulo čarodějnickým procesem s děkanem Lautnerem, jehož upálení dodnes připomíná kamenný pomník. V dalších letech ale proslavili město hlavně dobří řemeslníci: bednáři (jejich sud pro vídeňské císařské sklepy pojal 3110 hektolitrů vína a byl považován za jeden z divů tehdejšího světa) a soukenícim, jejichž látky svou kvalitou získávají věhlas. Slibný rozkvět přervala morová epidemie, po ní přišla další vlna vojenských tažení: napřed války prusko-rakouské, pak napoleonské. A k dovršení vší bídy ještě velký požár v roce 1841, kdy město lehlo popelem včetně kostela i jeho věže.

Tou dobou už ale přes Mohelnici vedla císařská silnice z Olomouce do Prahy a roku 1845 se za humny natáhla železná stuha státní dráhy. O tři roky později vzala za své také vlastně odvěká závislost na církvi: Mohelnice přestala být poddanským městem olomouckého arcibiskupství, usídlil se tu okresní soud a vymoženost nad jiné obávaná, berní úřad. A průmysl se začal utěšeně rozrůstat: po škrobárně se rozběhla barvírna kůží, likérka, cukrovar, ale i výrobna přikrývek a vaty, sirkárna, elektrotechnický závod...

Po vzniku republiky se česká menšina konečně vzmohla i na vlastní školu, jenže v osmatřicátém zdejší Němci odešli do "reichu" i s celým územím. Po válce na oplátku jako všude v Sudetech: odsun... Pak přišli noví osídlenci, ale i repatrianti z Volyně. Město začalo znovu růst, znovu žít.

Dnešní náměstí dává tušit rozkvět: třebaže i zdejší podniky bojují o přežití, třebaže i tady je problémem nezaměstnanost, třebaže i tady vzrostla v posledním desetiletí kriminalita a zdejší obvodní oddělení Policie ČR má pořád co dělat. Sídlí v solidně rekonstruované vilce na předměstí, kam se přestěhovalo, když městským orgánům začala být radnice těsná. Původně totiž policisté "obývali" její první patro a měli náměstí hezky na očích.

"Občas zaslechneme názor, že bychom se měli vrátit do centra, dokonce před volbami už se mluvilo o konkrétním místě, kde by se pro policii postavilo nové sídlo: jenže tam teď vyrostl hotel. A my jsme tady vcelku spokojení a lidi si už navykli, kde nás mají hledat," usmívá se vedoucí oddělení major Neoral.

"Oni" - to je patnáct policistů, jedna policistka, vedoucí a jeho zástupce. Stačí to, protože musí: každý šéf by si uměl ovšem představit, kterak by služba lépe klapala, kdyby měl pár lidí navíc a kdyby v případě dovolených anebo chřipek nemusel zástupce hrát při sestavení plánu šachy. Ale jinak to u policie prostě nepůjde, vždycky někdo chybí...

Šumperské policejní ředitelství se v těchto dnech stěhuje: z nevzhledné a dávno nevyhovující budovy do nové, moderní, v těsném sousedství současného obvodního oddělení a okresního úřadu. Do středu města to budou mít policisté sice o kousek dál, ale pracovní podmínky nelze srovnávat - a s nimi si pochopitelně polepší i občané, protože většina služeb přesídlí také do nového. Když se stěhuje domácnost, bylo by prý lépe vyhořet: když se stěhuje policie, je to ještě o něco horší. Protože nelze na týden vyvěsit cedulku "z technických důvodů zavřeno". Život se nezastaví ani na vteřinu a policie musí fungovat. Čtyřiadvacet hodin denně, tři sta pětašedesát dnů do roka. (A letos dokonce ještě jeden den navíc...)

Šumperský okres je rozlehlý (třebaže část jeho území se přede dvěma lety stala základem okresu jesenického), i tak je to z jednoho konce na druhý kus cesty. A silnice tu nemají nejlepší a v zimě tedy s dopravou hodně starostí, protože je tady hodně kopců a lesních úseků.

"Taky máme hodně nezaměstnaných a dopravní problémy komplikují život lidem, kteří by si chtěli najít práci dál od místa bydliště," říká okresní ředitel podplukovník František Záhora.

"Jeho" okres patří mezi severomoravskými ke klidnějším, třebaže více než dvě tisícovky trestných činů, "čísel", jak je zvykem říkat mezi policsty, zase není tak málo: zvláště když připomeneme, že celková objasněnost činí něco mezi třiapadesáti a čtyřiapadesáti procenty, což je rozhodně výsledek solidní. Bezmála polovinu z toho má "na krku" oddělení v okresním městě, o "zbytek" se podělují ostatní, větší i menší: Hanušovice, Staré Město (to je oddělení pohraniční, spojené s obvodním), Libina, Velké Losiny, Zábřeh a Mohelnice.

"Osobně zastávám názor, že policie má být lidem co nejblíž, že ideální je, když občané osobně znají své policisty a policisté zase lidi ve svém obvodu. Jenže takové pojetí naráží na finanční limity, ekonomicky výhodnější je soustředit službu do větších a lépe technicky vybavených týmů. Takže vždycky jde o hledání zlaté střední cesty," vysvětluje šumperský ředitel. "Proto jsme také zřídili oddíl hlídkové služby, který vypomáhá i obvodům - třeba s eskortami, proto zvažujeme o zřízení detašovaného pracoviště dopravky na dolním konci okresu, v Mohelnici. Aby se snížila dojezdová vzdálenost, která při nehodách stojí moc času a pohonných hmot."

Město Šumperk samo má dnes asi 34 000 obyvatel a vyhlíží velmi půvabně, opravdu se vylouplo do staré i nové krásy. V celém okrese žije zhruba 127 000 lidí. Jeho specifikou je hranice s Polskem, jakkoli klidnější než jiné úseky státních hranic. A nejtypičtější trestná činnost? Asi jako všude v Čechách, na Moravě a ve Slezsku: krádeže aut, vykrádání chat, chalup, domů, bytů a motorových vozidel. Zdánlivé drobnosti, které ovšem poctivým lidem otravují život a policistům dokážou nadělat spoustu starostí, protože se obtížně vyšetřují a ještě hůř dokazují.

Což ovšem neznamená, že by se tu neudály i činy krvavé a drastické: před krajským soudem nedávno stál vrah ze šumperské Evaldovy ulice, osmatřicetiletý muž, jenž devíti bodnými ranami zprovodil ze světa milence své družky (a současně ovšem svého kamaráda). Umírající se vyplazil z bytu a než vykrvácel, pokoušel se na chodbě domu dovolat pomoci, zatímco alkoholem zdivočelý vrah bodal v bytě svou milovanou: té se ale podařilo uprosit ho, aby ji nezabíjel. Nakonec si tedy vrazil nůž do vlastního břicha, hodlaje zemřít raději sám...

Jiné vraždy vzrušily okres loni před vánoci: v Lošticích zamordoval syn vlastní matku, a jen o čtyři dny a pár kilometrů dál, v Úsově, ubodal nevlastního otce potomek neméně podařený. Čin se snažil svést na jakéhosi neznámého vandráka. Dobrá práce kriminálky na místě činu při zajištění stop však slavila úspěch a vrah byl usvědčen.

Mohelničtí policisté měli ovšem v předvečer našeho příjezdu také štěstí: podařilo se jim totiž jeden případ vyřešit a uzavřít během několika hodin. Dvacetiletá Hana Zelinková (jméno jsme změnili) se na ně obrátila s trestním oznámením: po devatenácté hodině, když se vydala pěšky od železniční zastávky v Moravičanech do Loštic, si všimla cyklisty, který ji zjevně sledoval. Několikrát ji dojel a zase zmizel ve tmě: buďto se zrovna v protisměru objevilo auto, anebo se zřejmě polekal něčeho jiného. Zkrátka, teprve kousek před Lošticemi ji muž dohonil (to už ale šel pěšky), mlčky chvíli kráčel po jejím boku - a pak jí strhl z ramene kabelku a dal se ihned na útěk, zpátky k Moravičanům. Dívka z blízkých Loštic zavolala policii a dala jí solidní popis pachatele (mladík v černé bundě s kapucí a světlých džínsech). A když dorazila hlídka, nasedla s ní do vozu a projížděli okolí. Před barem na fotbalovém hřišti si všimla kola, jež jí bylo povědomé - a v lokále pak poznala víceméně s jistotou pachatele.

Policisté mladíka legitimovali a zadrželi. Při výslechu pak záhy doznal, že kabelku opravdu slečně Zelinkové vzal: na blízkém hřbitově ji prohlédl, nechal si však prý jen hotovost - čtyři stovky - a zbytek odhodil u mostu přes řeku. Tam se kabelka i s věcmi opravdu našla, chyběl jen elektronický klíč, který dívka coby zaměstnankyně banky nosila při sobě a jehož ztráta by pro ni byla velmi nepříjemná. Mladík ovšem tvrdil, že ho nemá. A teprve zevrubná prohlídka hlídkového vozu přinesla ovoce: mladík si nechal onu nevšední věcičku při sobě, protože ji považoval za cosi jako luxusní kalkulačku, a když ho odváželi k výslechu, rozhodl se jí zbavit a nenápadně ji upustil na podlahu policejního auta...

"Většinou to ale nejde tak snadno," usmívá se spokojeně mohelnický policejní šéf major Josef Neoral.

Vzdor tomu se mohelničtí policisté mohou pochlubit velmi solidními výsledky: objasněnost se tu pohybuje mezi dvaapadesáti až pětapadesáti procenty. Třebaže věkový průměr zdejšího "manšaftu" je nízký (když nepočítáme šéfy, pouhých sedmadvacet roků), sešla se tu dobrá parta lidí, kteří dovedou zabrat při práci a výborně navzájem vycházejí i po ní. Takže v čase volna společně sportují a dovedou se i pobavit. Hraje se fotbal, nohejbal, pořádávali i automobilovou soutěž: zajímavou zkušeností bylo i nedávné setkání, na něž dnešní osazenstvo mohelnického policejního oddělení pozvalo všechny své předchůdce. Z šedesáti žijících přišla prý asi půlka, ale přijeli hosté až z Prahy: nejstarší to měl ale z Mohelnice kousek. Pětaosmdesátiletý pan Sova do policejní služby nastoupil v osmatřicátém a do penze šel před třicetilety. A pořád si vykračuje jako voják a donedávna ještě byl kronikářem místního fotbalového klubu...

Mohelnice je dnes rušné město: před deseti lety tu občanům sloužilo asi osm hospod, dnes je vábí šestadvacet všemožných restauračních podniků. Od stylového hostince po noblesní hotel, od snacků, barů a diskoték až po rázovitý podnik pro motocyklisty, kteří si mohou se svým strojem zajet až k pultu - dočista jako v americkém seriálu. Lidé se chtějí bavit a policie má ovšem o starost víc, aby tak činili v souladu se zákony a vyhláškami a zdravým rozumem...

"Když se v ulici, která bývala klidná, vyvalí k ránu z diskotéky Globus několik set mladých lidí, nemusí ani zpívat a hulákat a nadělají hluk - jenom tím, že prostě půjdou, budou si povídat, nasedat do aut," uvažuje tolerantně major. "Obyvatelé si ovšem nutně stěžují - a co s tím? Zvažujeme instalaci kamery, která by situaci mapovala: protože když je na místě hlídka, vládne tam klid. Ale stěží ji posílat noc co noc, rajon je velký..."

V Mohelnici je populární autokemp, jediný široko daleko, o posledním prázdninovém víkendu přiláká do zdejšího amfiteátru tisíce posluchačů folkový festival Dostavník: ale s nimi prý problémy nejsou, vážně je zajímá muzika. Obvod, který Mohelničtí obhospodařují, je rozlehlý a má řadu zvláštností. Zámek Bouzov už do něj nepatří, ale nejdete ho jen tři kilometry za jeho hranicí, jsou tu jeskyně, lesnické muzeum, ale i mírovská věznice, kde dnes i nejtěžší zločinci kroutí svá doživotí; současně jde ale i o věznici vazební. Dobrá spolupráce s policií je tu samozřejmostí. A atrakce dočista opačného druhu? Kousek od Mohelnice leží nevelké městečko Loštice, kde se vyrábí specialita - olomoucké tvarůžky. (Jak místní znalci tvrdí, dočista nejlepší jsou smažené v trojobalu, s tatarkou a bramborem: radši však si je objednat v restauraci. Doma budete větrat několik dní!)

Starosta má starosti, ale ví, že od toho na radnici sídlí a nebere je tudíž tragicky. Některé fabriky ve městě a okolí propouštějí, ale naštěstí tu vyrostly i jiné: dobře jede výroba světlometů, slušně si vede i Siemens, jenž koupil někdejší MEZ, za humny má prý vyrůst i velká nová papírna a taky stavitelé supermarketů o sobě dávají slyšet, neboť blízkost dálnice láká.

"Lidi se na superrmarkety těší, obchodníci naříkají," říká starosta inženýr Ladislav Kavřík. "Pravda je uprostřed: druhý supermarket otevřel před vánoci, ale tři už bych viděl ale nerad. I když si říkám, že konkurence třeba přiměje krámy na náměstí, aby nezavíraly v sedmnáct hodin, aby měly čerstvé rohlíky i po poledni..."

Městskou policii si v Mohelnici nikdy nepořídili a jak starosta tvrdí, nelitují. Dobrá spolupráce s oddělením policie republikové ji zastoupí v míře dostatečné a radnice ušetří peníze.

"Rádi bychom ale nějak přispěli zdejšímu oddělení do rozpočtu. Třeba bychom mu zaplatili dva policisty navíc, kteří by se pak věnovali speciálně městu," vysvětluje svou představu starosta. "Zatím to legislativně možné není, ale zdá se mi to rozumné - a rozumné věci by se časem měly prosadit, ne?"

Solidní vztahy policie s radnicí jsou tím pádem v Mohelnici nasnadě - a prospěch z toho mají nejen obě strany, ale především občané. A o ty přece vždycky jde - nebo by jít mělo - v první řadě, ne?

Jan J. Vaněk  
Foto Václav Šebek