Když se řekne muzeum, představí si člověk honosnou budovu na vršku Václavského náměstí. Nebo dům podobně výstavný, plný důstojných badatelů a neuvěřitelně význačným exponátů. Ale může být i jiné muzeum. Malé, skoro kapesní. Soukromé a bez bez ruky natažené po státních dotacích. Muzeum vzniklé nikoli úředním ediktem, ale čistě pro radost zakladatelovu - a samozřejmě pro potěchu návštěvníků. Pokud do něj najdou cestu... Jedno takové najdete na Českomoravské vysočině, přesně řečeno v Humpolci.

Když pojedete dálnicí od Brna ku Praze, při troše pozornosti vám neujde nápis na jednom z posledních humpoleckých domů, v slepé uličce na konci předměstí MUZEUM VAH. A pokud zrovna nepolykáte kilometry jako o závod a odbočíte, čeká vás nevšední zážitek. Protože nápis opravdu nelže. Sbírka vah, již skrývají tři podkrovní místnosti nenápadného činžáčku, vám doslova vyrazí dech. Majitel, Miroslav Moravec, sbírá váhy všeho druhu (a pochopitelně taky restauruje) dvacet roků. Investuje do nich všechno: čas, peníze, šikovnost a práci. A ony se mu odvděčují. Prostě jsou krásné.

Člověku odchovanému racionálním dvacátým stoletím se málem nechce uvěřit, že výrobek tak ryze a přízemně užitečný jako jsou váhy (kuchyňské, kupecké, lékárnické a jiné) může mít tolik elegance, půvabů, řemeslné dokonalosti. Nicméně je tomu tak. Předkové se zkrátka vyznali.

"Řemeslník v minulém století dělal svou práci tak, aby se jí mohl pyšnit. Aby něco vydržela," říká sběratel. "Dneska se vyrábí, aby se vyrábělo.

Miroslav Moravec si odsloužil plných dvacet roků v policejních službách a nakonec to dotáhl na zástupce vedoucího obvodního oddělení v Humpolci, kde žil a žije. Pak se sice rozhodl pro civil, ale krev není voda - a tak se záhy do policejních služeb vrátil, třebaže už "jen" jako občanský zaměstnanec: stal se takřečeným hospodářem okresního ředitelství v Pelhřimově, takže má na starosti ekonomiku hladkého fungování policie v okrese. Což někdy představuje pěkný oříšek k rozlousknutí, neboť peněz je málo a provozní náklady rostou. Takže kolikrát musí doslova najít na dlani chlup, když třeba dojdou ve skladu kancelářské papíry - jenže bez nich se ani sebejednodušší protokol prostě nenapíše...

"Starosti a trápení z policejní práce mne vlastně kdysi vedly k tomu, že jsem váhy začal vůbec sbírat a opravovat," usmívá se, protože je večer a dneska ony strasti už zůstaly za dveřmi útulného bytu - a dovnitř nesmějí. "Člověk asi - byť třeba jen podvědomě - touží, aby za ním něco zůstalo: opravdu hmatatelného. Policista se pořád za něčím honí, snaží se dopadnout zločince - a když se mu to někdy podaří, kolikrát ho už za den, za dva potká zase venku, protože ho soudce pustí na svobodu. A začíná znovu a znovu. Kdežto když si pohraju s jakkoli poničenými váhami, zůstane na konci za mnou krásný kousek řemesla."

Jako kluk Miroslav Moravec sbíral - jako víceméně všichni z jeho generace - známky a pak, už cílevědoměji, zápalkové nálepky. K vahám dospěl až v dospělosti a víceméně náhodou. Prostě jedny váhy byly první, pak přibyly doma druhé a třetí. A pak ho napadlo, že by z nich mohla být sbírka. "Když jsem jich měl už sedmero kousků, začal jsem opravdu a vážně," směje se.

Dneska jich totiž jeho sbírka čítá sedm set sedmdesát exponátů všeho druhu: od nejjednodušších přes jedno i dvoupákové k vahám pérovým, jedno i dvoumiskovým. Úhledně srovnány na čisťounkých regálech v podstřeší humpoleckého domu tvoří možná nejrozsáhlejší sbírku v České republice. "U nás, pokud vím, váhy sbíráme tři," říká Miroslav Moravec. "Na světě je ovšem sbírek spousta, zejména ve Spojených státech - ale tam se lidi honí spíš za vzácnými unikáty a jsou ochotni za ně platit sumy, o jakých si já mohu jen nechat zdát."

Časy, kdy se daly vzácnou kousky do sbírky získat víceméně za babku poptáváním "po lidech", už i u nás ovšem pominuly: většina obyvatel - včetně venkovanů a chalupářů - se už "starých krámů" rázně zbavila, někdejší železné neděle v tom ohledu napáchaly asi škody doslova nenahraditelné. Takže nutno slídit spíše po sběrnách a vetešnictvích, kde se občas ještě nějaký kousek - pohříchu ovšem v zanedbaném, ne-li přímo zoufalém stavu - objeví. Ale oči otevřené dlužno mít i na všemožných tržištích, kde ještě bývají některé staré váhy k vidění i v plné práci: zvláště prý v Polsku se někdy v tom ohledu stávají doslova zázraky.

"Někdy se ovšem nedomluvíme na ceně, a pak se musím koupě vzdát," přiznává sběratel.

Chce to prostě umění obchodovat: aby strana prodávající nenabyla mylného dojmu, že vlastní poklad, a nechtěla svůj kus šrotu, nadneseně řečeno, vyvážit ryzím zlatem. Protože většina takto získaných exponátů musí urazit dlouhou a náročnou cestu, než najde své místo v regálu páně Moravcova muzea.

"Začínáme obyčejně důkladnou koupelí v louhu, jímž se kov očistí od špíny, rzi a starých nátěrů," říká Miroslav Moravec. "Pak pokračuje piplavá práce s opravou mechanismu, jeho seřízením - a nakonec závěrečné nalakování takovým odstínem barvy, jenž by konkrétním vahám co nejvíce slušel." Mnohdy se totiž už nepodaří zjistit, jakou měly váhy barvu původně, a pak se musí sběratel sám rozhodnout: vychází z dobových materiálů i barevnosti, jíž dával ten který výrobce přednost na výrobcích podobných. Neboť váhy, jakkoli ve sbírce fascinují svou rozličností, bývaly už v minulém století výrobkem vlastně sériovým: jenom se tehdejší série počítaly spíše na tucty než na sta, a tak se jen výjimečně zachovalo více exemplářů téhož druhu.

"Přiznávám ale, že netoužím vlastnit dva či dokonce víc kousků stejného typu," říká Miroslav Moravec. "A shánět a opravovat váhy kvůli kšeftu? To mě nikdy nenapadlo a i kdyby mi někdo nabídl sebevíc, neprodal bych. Jiná věc je výměna: ta je mezi sběrateli normální. Ale i pak, přiznávám, mě bolelo srdce, když některé z mých vah putovaly až za velkou louži..."

Váhy jsou vynález prastarý: již staří Římané užívali prokazatelně takřečený přezmen, neboli váhy jednopákové, ale historie vah se vine ještě hlouběji do dějin člověčenstva. Dokud existoval jen výměnný obchod, obešlo se lidstvo bez vah, stačilo změřit objem, počet či rozměr zboží. Ale se vznikem poněz se nutnost určení hmotnosti produktu stala nezastupitelná. Začalo se vážit - a nepochybně taky šidit, neboťz taková je přirozenost lidská. V průběhu staletí se vážení stávalo stále přesnější a váhy nejen účelné, ale i krásné. Taky alchymisté museli ingredience svých elixírů bedlivě odvažovat, a při tom šlo nezřídka o krk, stejně jako ještě v prvních desetiletích našeho století, kdy střelci pečlivě odvažovali prach do svých nábojnic. (I takové váhy, připomínající velikostí spíše hračku, Miroslav Moravec vlastní a náramně si jich považuje: jsou jednoduché a přesné - na desetinu gramu...) Nemenší vzácností - jež by mohla návštěvníkovi muzea pro svou nenápadnost uniknout - jsou maličké váhy čínské, staré několik set roků: užívaly se při prodeji koření, v ještě menším provedení pak i k vážení zlata. Ale kupodivu, zatímco laik zamíří k efektním kráskám s dokonalými "ciferníky" (najdou se i tací, co si je spletou s hodinami), znalec oceňuje obyčejné kované váhy z konce minulého století anebo unikátní váhy nástěnné, patent českého vynálezce a výrobce.

"Jsou dokonalé, přesné, ale lidem asi připadaly moc komplikované," s lítostí ukazuje sběratel.

Muzeum vah v Humpolci otevírá Miroslav Moravec pravidelně každou neděli odpoledne, přičemž vstupné je dobrovolné: někdo vhodí do kasičky pár korun, jiný škudlí, ale výkladu a nevšedního zážitku se mu dostane rovněž. Tvrzení, že doma není nikdo prorokem, se potvrdilo i tady: přicházejí cizinci i turisté ze vzdálených míst republiky, jen místních našlo cestu pramálo.

"Zájem mají i celé zájezdy, ale s nimi je problém," říká sběratel, "když se do podkroví nahrne víc než patnáct lidí, už si překážejí navzájem."

Kupodivu, špatné zkušenosti s návštěvníky zatím nemá: tedy s těmi, co by si něco chtěli odnést za pět prstů. (Že by renomé sběratelovy někdejší profese policisty se přece jen rozkřiklo?) Nebo spíše funguje fakt, že váhy se pod kabát prostě nevejdou a těch 770 kousků, jež sbírku dnes tvoří, zná pan Moravec doslova jménem. (A jeho přítelkyně Jitka Dvořáková, jež mu věrně pomáhá a udržuje muzeum ve stálém lesku, pochopitelně jakbysmet.)

Jan J. Vaněk  
Foto Václav Šebek