Ze zastávky Frýdlantské mosty odjížděly přeplněné tramvaje, jimž Ostravané říkají lokálky. Lidé mířili vesměs do zaměstnání. Bylo 27. dubna 1998, 5.15 ráno. V té chvíli vybuchla časovaná nálož, umístěná v odpadkovém koši. Cestující měli neuvěřitelné štěstí - kdyby pekelný stroj explodoval jen o jedinou minutu dřív, když ještě zimomřivě podupávali na refýži, nastal by naprosto jednoznačně masakr. Avšak i takhle utrpělo několik Ostravanů zranění. Tři z nich odnesli výbuch nejhůře. Trvalými následky na zdraví.

Úlomek plechu trefil mladého muže do podpaží a roztříštil či zlomil mu celkem pět žeber. Navíc ještě ruku. Kus lešenářské trubky se zasekl jinému pasažérovi do stehna. Dno zmíněné trubky prorazilo stěnu tramvajového vozu a fakticky vytrhlo třetímu cestujícímu kus tkáně z paže - vážné zranění ještě dnes, skoro po dvou letech, hnisá.

Čau kluci policajcký! Tímhle bodrým, povýtce nespisovným oslovením byl nadepsán anonymní list, který pošta doručila na severomoravskou krajskou policejní správu v Ostravě 7. května 1998. Okamžitě bylo zřejmé, že dopis psal buď přímo pachatel ostravského výbuchu, či někdo, kdo byl s věcí podrobně obeznámen. Detailně totiž popisoval složení pekelného stroje, jak je znali kriminalisté a vyšetřovatelé.

"Dvě roury-lešeňovky délky 26 cm, jeden konec zaslepený, do konce vevařená matka M 20, jedna roura 70 mm, matka M 16, po naplnění černým prachem uzavřeno šrouby. Jako časovač použit cestovní radiobudík na horním víku." Nic bližšího pisatel neuvedl. Podpis měl ke spisovné češtině také daleko - nasraný občan.

Dopis dostali do svých laboratoří k důkladnému zkoumání daktyloskopové i grafologové. Leč neměli šanci - autor psal text mazaně pomocí propisotu, a jak se ukázalo, navíc dokonce v gumových rukavicích.

"Neobvyklý byl přiložený útržek dvacetikorunové bankovky. Věděli jsme, že slavný spisovatel Ed McBain v jedné své detektivce popisoval případ, kdy pachatel zasílal policii podobným způsobem útržky do skládanky. Proto naši mládenci vyrazili i do ostravských knihoven - co kdyby právě tam našli nějaké vodítko," vzpomíná plukovník JUDr. Jiří Pščolka, náměstek ředitele Severomoravské krajské správy, jenž tehdy stál v čele týmu kriminalistů zabývajících se výbuchem u Frýdlantských mostů, kteří se rozhodující měrou zasloužili o pozdější odhalení a dopadení atentátníka.

Způsob provedení ostravské exploze byl fakticky stejný jako u výbuchů v Praze na Staroměstském náměstí a na Hostivařské přehradě, k nimž došlo 2. června a 2. srpna 1990 a které nebyly do dnešního dne objasněny. Samozřejmě, úvahy policistů se ubíraly i tímhle směrem - byl snad pachatelem stejný zločinec? Nebyl. V době pražských atentátů seděl viník detonace u Frýdlantských mostů nepochybně ve vězení. To ale měli detektivové teprve zjistit.

Co bylo motivem ostravského bombového útoku, který zřejmě měl zabíjet? Kriminalisté pečlivě prostudovali dokumentaci ke všem výbuchům na území někdejšího Československa od roku 1945, jež nebyly zaměřeny proti konkrétnímu cíli. Šlo o devět případů. Ovšem pouze dvě tolik diskutované pražské detonace by odpovídaly té ostravské - způsob provedení hovořil pro úvahy o stejném pachateli. Otázka byla jasná a naléhavá. Útočil na Staroměstském náměstí, v Hostivaři a u Frýdlantských mostů jeden a týž zločinec? Aby mohla být zodpovězena, musela policie rozjet akci, jež v téhle zemi patrně neměla obdoby.

Od jara do podzimu 1998 bylo ticho po pěšině. Jenže 6. září zaútočil atentátník opět. V Jilské ulici uprostřed hlavního města. Bombu ukryl opět do odpadkového koše.

Ohlušující detonace, jež se ozvala deset minut po poledni, naštěstí opět nezabíjela. Pouze dva cizinci, Belgičan a Španělka, utrpěli ošklivé škrábance. Při vší té hrůze zase zapracovala šťastná náhoda - pár okamžiků před výbuchem kdosi bezelstně venčil u koše svou vzácnou kočku. Vietnamští obchodníci inkriminovaný koš někdy používali jako stolek pro své deskové hry. Tentokrát nehráli. Nakonec došlo jen ke dvěma zraněním.

Způsob provedení byl týž jako v dubnu uprostřed Ostravy. Rozdíl spočíval v tom, že teď atentátník přidal do pekelného stroje pro zvýšení ničivého efektu i plynové bombičky.

Až do 12. října policie oba výbuchy nespojovala. Jenže pak pošta doručila na pražskou správu další anonymní "propisotový" dopis. Ten už byl adresován přímo "týmu Výbuch".

Znovu oslovení Čau kluci policajcký, znovu útržek téže dvacetikoruny. Ovšem tentokrát docela jiný, hrozivý obsah!

"Nechci už dál živořit, a tak se tento stát i s těmi vykurvenými občany stává mým rukojmím. Víc bomb nevybouchne, pokud dostanu 150 000 USD a 300 000 Kč. Zavolejte ihned na telefonní číslo 0609 atd. následující vzkaz: Ferdo Nováku, dopis došel. Na lince bude chlap a představí se jako Pepa Vodička. Je mi jasné, že vám vaše zásady nedovolují ustupovat vyděračům a únoscům, dalšími výbuchy však může časem dojít k větším škodám, než je požadovaná částka. Váš Ferda Novák."

Dopis zcela měnil situaci. Policie konečně znala motiv obou explozí! Policejní prezident vzápětí svolal do Prahy poradu, na níž byly ustaveny tři týmy - tým pražské kriminálky, tým kriminálky severomoravské a třetí, v němž se sešli pracovníci BIS a detektivové z útvaru boje proti organizovanému zločinu. Vyšetřování bylo svěřeno Úřadu vyšetřování pro ČR, konkrétně podplukovníku Bc. Jiřímu Tvrdému.

"Náš tým dostal za úkol pátrat po pachateli na severní Moravě. Byli jsme přesvědčeni, že je přímo odtud, nebo má k našemu kraji blízký vztah. Proto se na pátrání podílelo patnáct nejzkušenějších severomoravských detektivů. V některých fázích však šlo po atentátníkových stopách až sto třicet kriminalistů!" připomíná plukovník JUDr. Jiří Pščolka.

Atentátník byl pilný pisatel anonymních dopisů. Celkem jich poslal policistům plný tucet. Čtyři psal propisotem, dalších osm podle šablony. Vždy, s železnou pravidelností, přiložil útržek téže dvacetikoruny. V jednom dopise zvýšil své požadavky - na úctyhodných 200 000 dolarů a půl milionu korun. "Nebo snad mám odpálit další bombu ještě před Vánocemi?" naznačoval výhrůžně, že bude ve svém řádění pokračovat. Naštěstí už žádný pekelný stroj neexplodoval.

Trvalou komunikaci se stále neznámým teroristou považovali kriminalisté i vyšetřovatel podplukovník Tvrdý za základní předpoklad úspěšného vyřešení složitého případu. "Bylo nutné odhalit atentátníkovu totožnost, ovšem zároveň mu nedat najevo, že a co o něm víme. V této fázi totiž proti němu chyběly jakékoli důkazy, k dispozici nebyly žádné stopy. Zaměřili jsme se proto na odhalení, a pak i na trvalé sledování pachatele. Současně jsme hodlali získat potřebný důkazní materiál," vysvětluje plukovník Pščolka.

Proto zahájila policie na severní Moravě policie mimořádně rozsáhlou akci. "Dokázali jsme tenkrát přesunout své síly na kterékoli místo v kraji během půlhodiny," připomíná plukovník. Během zmíněné akce prověřili policisté neuvěřitelných 195 000 osob, jež připadaly v úvahu jako případný atentátník.

"Je pravda, že v prvém kole prověřování se mezi jinými i podezřelými ocitl i sám pachatel, ale propadl sítem a pozornost jsme mu začali znovu věnovat až později," připouští vyšetřovatel podplukovník Tvrdý.

Policie svou pozornost zaměřila zejména na veřejné telefonní automaty, na poštovní schránky. Ve hře byly novinové inzeráty, televize.

"Důležité bylo, že s námi atentátník komunikoval. A to z řady míst - z Přerova, Studénky, Frýdku-Místku, Ostravy. Nasadili jsme tedy techniku. Řídili jsme se logickým úsudkem a vytipovaná místa jsme měli trvale pod kontrolou - prostřednictvím videokamer, průmyslové televize, fotoaparátů. Tam, kde se techniky nedostávalo, jsme posílali uniformované hlídky, neboť jsme logicky předpokládali, že v blízkosti policisty si nám pachatel nedovolí telefonovat nebo odeslat další dopis," vrací se plukovník Pščolka k opatřením, jež nakonec skutečně vedla k úspěchu.

A podařilo se! Dne 12. května 1999, přesně v 11 hodin a 16 minut, zachytila skrytá kamera na nádraží Ostrava-střed vcelku nenápadného, nevysokého čtyřicátníka s pleší, který do poštovní schránky vhodil dopis. Byl to opět anonym a byl adresován severomoravské policii. Atentátníkova podoba přestala být otazníkem. Teď zbývalo jediné. Najít k ní i jméno a příjmení a nedopustit, aby lysý muž pojal jakékoli podezření!

"Odesilatel anonymního dopisu z ostravského nádraží byl jednoznačně ztotožněn za necelý měsíc, přesně 11. června. Naši lidé nenápadně prověřovali podobu spousty možných vytipovaných pachatelů. Byl mezi nimi i ten skutečný, kterého policisté poznali podle snímku ze skryté kamery," vzpomíná plukovník Pščolka.

Kdo tedy byl tím tak pracně odhaleným mužem? Jmenoval se Marian Monczka, bylo mu jedenačtyřicet let a bydlel v Karviné! Předpoklad severomoravských kriminalistů vyšel - opravdu šlo o místního občana.

Zvlášť pikantní byla velmi důležitá skutečnost. Dne 10. září 1987 totiž Krajský soud v Ostravě uložil Marianu Monczkovi za vraždu jeho společníka, dvojí loupež, jeden pokus loupeže, nedovolené ozbrojování, porušování domovní svobody, neoprávněné užívání cizího motorového vozidla a tehdy i rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví úhrnný trest - patnáct let odnětí svobody. Monczka si odseděl dvě třetiny trestu, prezidentská amnestie mu "umazala" dvanáct měsíců a v roce 1996 byl za dobré chování propuštěn na svobodu.

"Pak už šlo o kriminalistickou rutinu. Šetření dál běželo klasickým postupem. Museli jsme se ještě přesvědčit, že pachatel nemá komplice, zajišťovali jsme další důkazy. Po dvou týdnech bylo jasno. Vyšetřovatel podplukovník Tvrdý konzultoval další kroky se státním zástupcem a ten dal svolení, abychom Mariana Monczku zadrželi," pokračuje podplukovník Pščolka.

V té době už byl atentátník pod trvalým dohledem kriminálky. I ve vlaku, jímž se toho letního dne rozjel do Frýdlantu nad Ostravicí, ho stále sledovali detektivové. Vlak zastavil na nevelkém nádraží. Nevysoký chlapík s již znatelnou pleší, nesoucí v rukou baňky na borůvky, kterých rostlo v okolí nepřeberně, vystoupil. Ještě neměl tušení, že bude záhy zatčen.

Choval se klidně, jako by si byl jist svou věcí. "Zdravím vás, Ferdo Nováku! Jsem Pepa Vodička," pravil podplukovník Pščolka ironicky s narážkou na anonymní dopisy, když mu Monczka poprvé stanul tváří v tvář. Ten zachoval ledovou tvář - jakýpak Novák? A vůbec, co je mu do nějakého Pepy Vodičky? Kriminalisté však věděli své. Měli jistotu, že právě tohle je muž, který policii adresoval celkem tucet anonymů, v nichž používal jména Ferda Novák či Pepa Vodička.

Monczka vydržel zapírat tři hodiny. Pak to vzdal. "Pánové, jste dobří. Přiznávám, podcenil jsem vás. To byla moje největší chyba. Předpokládal jsem, že takhle nějak pracuje policie v Německu, ale ne u nás," vysekl kriminalistům v čele s podplukovníkem Pščolkou poklonu.

"Bomby si vyráběl přímo v zaměstnání, tedy v závodě VOKD-půjčovna strojů Darkov, než byl provoz uzavřen. V době, kdy ostatní spolupracovníci svačili či obědvali, samotářský Monczka zůstával v provozu a dělal si, co chtěl. Nikdo ho nesledoval. Střelný prach kupoval v prodejnách loveckých potřeb po kilogramech, což může na občanský průkaz bez nejmenších potíží kdokoli. V Ostravě použil jako časový rozněcovač výbuchu digitální, v Praze koupený analogový radiobudík. Obyčejný budík, jak později vypověděl, nebyl schopen nálož odpálit," čte z protokolu vyšetřovatel podplukovník Tvrdý...

Od počátku trestního řízení se Monczka hájil tím, že nechtěl zabíjet. Jeho cílem bylo jen varovat a donutit stát, aby mu vyplatil požadované peníze. Mstil prý se za údajně nespravedlivé odsouzení v roce 1987 i za to, že kvůli zrušení provozu VOKD v Darkově nakonec přišel o práci, s jejímž sháněním měl po návratu z vězení dost starostí.

"Podle mého byl Marian Monczka jedním z nejplánovitěji postupujících pachatelů závažné trestné činnosti, s nimiž jsem se za dlouhé roky své kriminalistické praxe setkal," charakterizuje jej plukovník Pščolka. "Své skutky promýšlel do všech detailů, měl nadhled, uměl skloubit vlastní dovednosti, manuální zručnost, technické vědomosti pro dosažení vytčeného cíle. Měl dobře propracovaný způsob, jak převzít požadované peníze a zůstat přitom neodhalen. Uznávám, že kdybychom ho včas nedokázali identifikovat, měl by jistou, byť nevelkou šanci uspět. Monczka dokonce požadoval, aby peníze na domluvené místo předal osobně ostravský primátor Evžen Tošenovský. Při domovní prohlídce jsme v jeho bytě našli několik fotografií pana primátora. Vybíral s rozvahou. Pan primátor je muž nepřehlédnutelné postavy, ale Monczka chtěl mít i tak stoprocentní jistotu, že ho policie neoklame svým mužem."

Také vyšetřovatel podplukovník Tvrdý připojuje vlastní hodnocení nebezpečného zločince: "Je to takový koumák. Svobodný samotář, nechodil na pivo, s nikým se nekamarádil. Doma stále cosi kutil. Vlastnil doslova bedny plné výpisků, výstřižků, propagačních materiálů, katalogů, jež se týkaly elektronické i mechanické zabezpečovací techniky, pyrotechniky a podobně. V jeho knihovně nechyběla literatura vztahující se k trestnímu právu - měl o něm zjevně přehled. Po zadržení protahoval vyšetřování, jak jen to šlo. Z vazby posílal státnímu zástupci obsáhlé dopisy, tvrdil v nich, že existují další spolupachatelé, on ale prý zná pouze jejich křestní jména. Ví prý však, kde je dopadnout. Jak jinak, šlo jen o trik, jak vyšetřování pozdržet. Marian Monczka dobře věděl, že ve vazbě je mu nepoměrně lépe, než ve výkonu trestu." Podle vyšetřovatele je atentátník typický egoista, člověk, který má sám o sobě přehnaně vysoké mínění. "On je snad přímo přesvědčen o vlastní genialitě," podotýká podplukovník Tvrdý. Není bez zajímavosti, že IQ Mariana Monczky se pohybuje v pásmu lepšího průměru.

V době, kdy na policii došly prvé tři anonymní dopisy, požádal vyšetřovatel psycholožku z Policejní akademie v Praze PhDr. Ludmilu Čírtkovou, CSc., o sestavení pravděpodobného psychologického portrétu osobnosti tenkrát ještě neznámého teroristy. "Ten portrét docela sedí. Popisuje pachatele téměř tak, jak jsem jej posléze poznal," podotýká vyšetřovatel Tvrdý.

Pár chvil předtím, než senát Městského soud v Praze uložil 27. prosince loňského roku Marianu Monczkovi patnáctileté odnětí svobody ve věznici se zvýšenou ostrahou, atentátník teatrálně prohlásil: "Uvědomuji si, co jsem způsobil, a žádám o přísný trest." Někteří z přítomných snad i uvěřili, že se v něm hnulo svědomí.

Monczka se přesto odvolal k Vrchnímu soudu v Praze, ale neuspěl. Vrchní soud jeho trest potvrdil v plném rozsahu.

(vod)