Bezmála čtvrt století žije v půvabném podhorském Jičíně, ale zdejší rodák není: sám spatřil světlo světa v dalekém severočeském Chomutově, a tam taky prožil dětství a mládí, vystudoval střední zemědělskou, aby pak v pražském Suchdole okusil i chlebíček vysokoškolský...

"Na hnojárně, jak se tehdy říkalo, se mi docela líbilo," vzpomíná kapitán Jiří Valter, "jenomže pak onemocněl táta a zanedlouho umřel. A maminka byla invalidní, špatně chodila, a prostě nebylo myslitelné, abych já studoval v Praze a ona zůstala sama."

Vrátil se tedy domů a našel si práci v zemědělství, pracoval jako zootechnik. Čekala ho ale ještě vojna - a po ní ho zlákala jiná uniforma, policejní. A už na celý život.

"Letos už slavím třicet let ve službě," usměje se.

Začínal v Chomutově jako pochůzkář, takže si policejní praxi odzkoušel vpravdě od těch prošlapaných podrážek hlídkaře. Záhy ale povýšil: vzali ho na hospodářskou kriminálku. A oženil se, vzal si kantorku - a narodil se jim syn. A najednou začali shledávat, že severní Čechy nejsou ani omylem nejzdravější krajinou pro výchovu dítěte - a rozhlíželi se, kam se vrtnout. Kde by se líp dýchalo a zdravěji žilo...

"Jel jsem tehdy autem nazdařbůh, podle mapy, přes Boleslav a dál - až jsem dojel k Českému ráji, rozhlédl se a usoudil, že tady by se snad ještě dalo žít. Akorát mě vyděsil dýmající komín hned na předměstí, tak jsem se opatrně vyptával, co je to za fabriku. Ale jičínští starousedlíci mě ujistili, že je to teplárna a dýmá jen občas."

A tak šel na tehdejší okresní správu optat se, jestli by nepotřebovali mladého kriminalistu na takřečenou dvojku, tedy hospodářský odbor. A oni, že ano, protože na tuhle vypečenou odbornost se nikdy lidi moc nehrnuli. Jiří Valter se vrátil do Chomutova, podal žádost o přeložení - a čekal.

"Slibovali mi hory doly, abych neodcházel, ale já trval na svém. A po osmi měsících jsme se stěhovali.!

Klukovi byly tehdy tři roky. Dneska je mu šestadvacet a potatil se aspoň v tom ohledu, že taky slouží jako policista: jenomže u cizinecké a pohraniční. (Tátovy kulturní spády prý ale nesdílí: naopak. Zajímají ho asijské bojové sporty, konkrétně boje nindžů.)

Novotou vonící chodby okresního policejního ředitelství v Jičíně, jež vzniklo náročnou a citlivou rekonstrukcí někdejší jezuitské koleje, mají nepřehlédnutelnou výzdobu: nevelké obrázky v jednotných prostých rámečcích, jež nepochybně svědčí o jediném a vytříbeném výtvarném rukopise. A podpis? Jiří Qido Valter, stojí na nich v pravém dolním rohu.

"To Qido bez u je schválně," usmívá se policista a malíř v jedné osobě. "Umělecký pseudonym, značka."

Krajinky, městská a vesnická zákoutí. Kresby a malby vytvářené rukou a srdcem člověka, jenž zjevně miluje svůj kraj, jejž - se vším všudy - adoptoval. JIří Valter rád kreslíval už jako kluk, a docela dobře. Chodil do výtvarného kroužku, do lidušky. Ale stejně tak s chutí se věnoval muzice. Napřed klavíru, později ovšem propadl spíš kytaře.

"To bylo tak: klavír mi vybrali naši a docela mi to s ním šlo. Jenže jak jsem přicházel do klackovských let, zjistil jsem, že je to nepraktický nástroj, protože se nedá tahat ven za klukama... A tak šel klavír nakonec z domu a já si šetřil na svou první kytaru..."

Což nebylo tak snadné: ušetřit se dalo, ale sehnat ji? To bylo v letech šedesátých, kdy kytarové hře propadly statisíce kluků, skoro nad klukovské síly - a hlavně nad schopnosti socialistického průmyslu a obchodu. A tak Jirka chodil týden co týden do prodejny hudebních nástrojů otravovat snad rok, než mu ztrápená prodavačka oznámila, že pro něj kýžený instrument má.

"Stála sto sedmnáct korun a mám ji na chalupě dodnes," pohladí láskyplně letitou španělku.

Od té doby se ovšem naučil snad na tucet dalších instrumentů a v jeho pokojíku stojí i elektrické klávesy, na něž hrával v policejní kapele, jež v Jičíně bývala kdysi domovem a měla dokonce přehrávky: hrávala tudíž poloprofesionálně. A muzika je pro něj dodnes - vedle malování - krásný a nenahraditelný koníček. Na chalupě poblíž Lomnice nad Popelkou mají dodnes kapelu s partou kamarádů a nezřídka zahrají pro radost svou, i pro hosty v nedaleké hospodě.

"Ale malování je dnes určitě přednější," říká.

Vrátil se k němu před několika lety, když mu doktoři rázně zatrhli fyzickou námahu: což ho jako chalupáře poněkud zaskočilo, ale na kolena nesrazilo.

"Našli mi benigní, tedy nezhoubnou leukémii," řekne věcně. "Člověk se zhrozí, najednou se mu dost změní život, ale nemá smysl naříkat. Prostě si musíte zvyknout s tím žít."

A tak, aby jen neležel na gauči a nekoukal do stropu (civět na televizi ho nebaví, sportu nefandí a knížky moc nečte pro potíže s brýlemi), nakoupil tužky, štětce, tuše a barvy - a nesměle se zase pustil do výtvarničení. Pochopitelně jen ve volných chvílích, o víkendech, o dovolené. Z hospodářské kriminálky přešel na operační oddělení, což sice znamenalo práci "v suchu, v sedě, v teple", jak se říkávalo na vojně, ale taky náročné turnusové služby, stresy, zodpovědnost, nutnost rychlého rozhodování. Zhruba před rokem se Jiří Valter stal tiskovým mluvčím ředitelství. A přibyl mu tak do vínku vlastně třetí koníček, protože tahle profese se bez jisté posedlosti asi dělat taky nedá. (Snad neprozradíme příliš, když zmíníme, že vedle zpráv a článků pro noviny píše Jiří Valter taky verše - ale ty zatím opravdu jen pro sebe a nejbližší.)

Co do žánrů, preferuje Jiří Valter jednoznačně krajinu: ať už ji maluje, či kreslí, vždy si vybírá půvabná zákoutí měst i venkova. Miluje pochopitelně starý Jičín, ale mezi jeho obrázky najdeme i scenérie z Litoměřic, jež jsou rodným městem jeho manželky, a dalších měst. A právě tak množství půvabných koutů mírné i dramatické podhorské krajiny...

"Moje paní má pro mé malování velké porozumění," připomíná nedělní malíř Valter. "Rád sice pracuju venku, v plenéru, ale přesto jsem jeden z našich pokojů už zcela zabral: coby sklad a miniateliér."

Paní Valterová učí pedagogiku a psychologii na pedagogické škole v Nové Pace a jak její muž říká, zkouší si své teorie na něm: prý s nevalným výsledkem. Tak či onak, jeho malování toleruje, stejně jako v minulosti toulky s muzikou. Pořád prý lepší, než když chlap tráví své večery v hospodě, ne?

V minulosti zkoušel Jiří Valter i olejomalbu, s temperou dokonce začínal, pak se ale věnoval hlavně černobílé kresbě. A teprve, když v jejích konturách nabyl větší jistotu, pouští se na tenký led barevného akvarelu.

"A u toho už asi zůstanu, líbí se mi moc a mám dojem, že v něm jsem se opravdu našel," vysvětluje a oči mu září.

Maluje z posedlosti. Pro radost. Maluje místa, která se mu líbí. Která cinknou o citlivou duši vnímavého člověka. Objednávky typu "Hele, namaluj mi chalupu" přijímá jen velmi obezřetně, a napřed si inkriminované stavení nenápadně předem obhlédne. Protože aby něco maloval s nechutí, bez niterného vztahu k onomu místu, to by asi nedokázal...

Asi se sluší říci, že je ryzí autodidakt: co vyčetl z knížek, pak vlastnoručně zkoušel metodou pokus - omyl. Jen v něčem mu poradili známí: akademický malíř Zdeněk Šputa, akademický malíř profesor Josef Piorecki...

"Patřím už léta k takovému volnému sdružení výtvarníků, kteří žijí v tomhle kraji a malují ho," říká. "Služba mi nedovoluje účastnit se všech jejich akcí, jsem spíš jen volně přidružený člen - ale občas se scházíme, povídáme si, někdy i společně vystavujeme..."

I samostatných výstav má už Jiří Valter za sebou pár: v jičínské galerii Na Hrázi, ve Starých Hradech, ve Veliši u Jičína. Dvakrát se zúčastnil i Mezinárodního malířského plenéru v Polsku, v lázeňském městě Kudów Zdroj, kde se scházejí krajináři z Polska, Německa, Ukrajiny a Čech.

Jiří Valter patří mezi pilné výtvarníky: když prý svou produkci po roce spočítá, shledá, že mu přibyly dvě až tři stovky obrázků. Nejmilejší má doma, spousta ale rozdá kamarádům: takže jeho dílka už dnes zdobí sbírky a domácnosti nejen v Čechách, ale i v Německu, Rakousku, Nizozemsku, Belgii, Chorvatsku, Francii, Estonsku, Polsku - ale i za oceánem, v USA, Kanadě, Austrálii. Daleko od středu Evropy připomínají nepomíjivou krásu české krajiny.

Jan J. Vaněk  
Foto Jiří Novák