Povinnosti strážníků obecních a městských policií jsou jedním z nosných pilířů jejich administrativně právního postavení v rámci společnosti, což chápeme jako pozici vázanou určitou právní úpravou všech existujících právních vztahů vyplývajících z pracovního vztahu těchto pracovníků jako strážníků, zaměstnanců konkrétní obce (města). V jejich případě jde o specifickou pracovní náplň, která je upravena zákonem č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších změn a doplňků.

Činnost a povinnosti strážníků jsou upraveny nejen v uvedeném zákoně, ale i dalšími obecně závaznými právními předpisy, vážícími se k předmětu k jejich činnosti včetně obecně závazných vyhlášek měst a obcí, formulovaných zejména v zájmu zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku. Řada jejich povinností také koresponduje např. s povinnostmi pracovníků státní správy a samosprávy nebo může být dána interními řídícími akty a předpisy pro činnost konkrétní obecní nebo městské policie. V takto stanovených povinnostech však existuje značná variabilita a odlišnosti při srovnávání jednotlivých obecních a městských policií.

Základním postulátem právního postavení strážníků vyplývajícím jak ze zákona a o obecní policii, tak i ze zákona o obcích (zákon č. 128/2000 Sb.) je skutečnost, že jsou pracovníky samostatného organizačního celku (obecní policie, "organizační složky obce"). Tento celek je přitom zmocněn k plnění specifických úkolů na úseku zajišťování veřejného pořádku a bezpečnosti na katastrálním území svého zřizovatele - tj. obce, města, statutárního města či hl. m. Prahy.

Při plnění služebních úkolů jsou strážníci z titulu zákonného zmocnění, oprávněni, zasahovat do právních poměrů občanů i jiných osob. Tyto zásahy mohou být ovšem prováděny pouze na základě zákona, v jeho mezích a způsobem zákonem stanoveným.

Obsahem právních vztahů v obecné rovině jsou jak práva, tak i s nimi spojené povinnosti. V běžných právních vztazích, zakládaných jednotlivými odvětvími a obory práva, se zachovává posloupnost - právo a povinnost. V případě zvláštní úpravy některých specifických právních vztahů dochází ke změně obsahu takového právního vztahu z hlediska preference či spíše priority buď práv, nebo povinností, které jsou s nimi spojeny. Pokud hovoříme o povinnostech strážníků, jsou v rámci obsahu právních vztahů preferovány povinnosti před oprávněními. Uvedený poměr a pořadí obou prvků obsahu právních vztahů upravených zákonem o obecní policii je dán i celkovou strukturou tohoto závazného právního předpisu. Zákonodárce tedy úmyslně předsouvá povinnosti strážníků před jejich práva (oprávnění) proto, že rozsahem povinností a jejich charakterem je předurčen počet a druh oprávnění, která má strážník při výkonu svého povolání k dispozici. Navíc prioritu povinností je třeba spatřovat v tom, že zavazuje k určitému chování a jednání za určitých podmínek. Využití svěřených oprávnění je naopak alternativní záležitostí tím, že může či nemusí být využito. Povinnost má trvalý charakter a musí být průběžně plněna bez časového omezení.

Obecné povinnosti strážníků

jsou povinnosti obecné povahy, společné zpravidla pro určitou profesní či obdobnou skupinu subjektů. Tyto povinnosti jsou někdy formulovány jako obecné požadavky a nemusí být vždy stanoveny právní normou. Do této skupiny můžeme zařadit již zmiňované povinnosti obecného charakteru, společné všem pracovníkům státní správy a samosprávy, a povinnosti obecné povahy, vztahující se k právnímu postavení strážníka. Mezi společné povinnosti obecného charakteru, které musí strážníci dodržovat, kupříkladu patří důsledné dodržování všech právních norem, řádné a svědomité plnění zaměstnaneckých povinností (viz zákoník práce, interní předpisy apod.), plné respektování morálních a etických požadavků, nezbytných v policejní práci, včetně neúplatnosti, spravedlivého a nezaujatého rozhodování, respektování a realizace příkazů vedoucích pracovníků, pokud nejsou v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, apod.

Druhou skupinou, kterou můžeme zařadit do obecných povinností strážníků, jsou povinnosti, které vyplývají ze samotného právního postavení strážníka. Jedná se o obecné povinnosti platné jen pro strážníky obecních a městských policií jako do určité míry profesně vyhraněnou, specifickou skupinu pracovníků samosprávy, a to i přesto, že těmito povinnostmi disponují i jiné profesní skupiny obdobného či jiného typu.

Máme na mysli především povinnost dbát o počáteční a nepřetržité naplňování základních předpokladů a podmínek stanovených pro výkon funkce strážníka dle § 4, odst. 1,4 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii - zejména bezúhonnost, plný rozsah odbornosti, fyzická a psychická způsobilost. Tyto zákonem stanovené a neopomenutelné požadavky mohou být dále upřesněny, rozšířeny či prohloubeny na základě místních podmínek interními akty řízení jednotlivých městských a obecních policií. Do této kategorie povinností patří i stejným zákonem stanovená povinnost mlčenlivosti (§ 26), vztahující se na všechny skutečnosti, s nimiž se strážník seznámil v průběhu plnění úkolů obecní policie nebo v souvislosti s nimi, a které v zájmu zabezpečení úkolů plněných obecní policií nebo v zájmu jiných osob mají zůstat utajeny před nepovolanými osobami. (A to i po skončení pracovního poměru strážníka, přičemž zákon bohužel blíže nespecifikuje ani rozsah a přesnější vymezení utajovaných skutečností, ani časové rozpětí mlčenlivosti po ukončení zaměstnaneckého pracovního poměru strážníka k obci nebo městu. To zavádí k nejednotným výkladům, často vyúsťujícím ve snahu zpřesnit tuto problematiku interními akty řízení, zejména v případě větších organizačních celků městských policií.)

Specifické povinnosti strážníků

jsou takové povinnosti, které zcela korespondují s řádným, bezchybným a plnohodnotným výkonem povolání strážníka při plnění jeho úkolů v souladu s platnou právní úpravou. Jedná se o povinnosti upravené zákonem č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších změn a doplňků. Povinnosti strážníků zároveň představují tzv. zákonné zajištění v tom, že je třeba plnit povinnost v tom rozsahu a kvalitě jak je zákonem formulována, a tím je bráněno neoprávněným zásahům strážníků do osobní integrity občana, do základních práv fyzických i právnických osob, jak to ostatně vyžaduje i Listina základních práv a svobod.

První skupinu povinností specifických tvoří ty povinnosti, jejichž splnění je nezbytné a závazné pro provádění celé škály zákroků a úkonů, ke kterým jsou strážníci obecních a městských policií oprávněni. Sem řadíme povinnosti stanovené v § 6-10, z nichž jednou z nejvýznamnějších z titulu ochrany práv a svobod je povinnost dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob, ale i své vlastní při provádění zákroků a úkonů, v podstatě tedy při jakékoli činnosti, která je v souladu s rozsahem plnění úkolů obecní policie. Strážníci zároveň nesmějí připustit, aby osobám v souvislosti se zákrokem, úkonem nebo jinou činností vznikla bezdůvodná újma, anebo případný zásah do jejich práv a svobod překročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného zákrokem nebo úkonem prováděným strážníkem v rámci jeho činnosti. Zároveň jsou strážníci povinováni poučit osoby o jejich právech v případech, provádějí-li podle zákona o obecní policii zákrok nebo úkon spojený se zásahem do jejich práv nebo svobod, pokud to povaha a okolnosti zákroku nebo úkonu dovolují. V opačném případě provádí strážník toto poučení okamžitě, jakmile to okolnosti dovolí. V tomto ustanovení zákonodárce pamatoval na okolnost, kdy například zákrok v zájmu ochrany života a zdraví osoby, osob či strážníka nesnese odkladu, což v tomto případě nadřazuje samotnému aktu bezprostředního poučení.

Pochopitelně že i ustanovení dalších zmiňovaných paragrafů jsou pro činnost strážníků zavazující, významná a nenahraditelná. Jedná se například o povinnosti strážníka ve vztahu k provádění zákroků, úkonů nebo jiných opatření v době pracovní i mimopracovní, povinnost a způsob prokazovat svou příslušnost k obecní policii, povinnost použít výzvu. Rovněž jsou uvedeny okolnosti, kdy nejsou strážníci povinováni provést zákrok, dále povinnosti oznamovací, ale také povinnost uložená "každému" (osobě, občanovi, cizinci...) uposlechnout výzvy zakročujícího strážníka.

Druhou skupinou specifických povinností jsou ty, které se vztahují pouze k jednotlivým oprávněním strážníků stanoveným zákonem č. 553/1991 Sb., o obecní policii.

Oprávnění požadovat potřebná vysvětlení využívají strážníci v zájmu odhalení přestupku a jeho pachatele. V případě potřeby mohou osobu vyzvat, aby se dostavila k sepsání zápisu o podaném vysvětlení (ve stanovenou dobu a na určité místo). Strážník je pak povinen osobu předem poučit o možnosti odepřít vysvětlení a o nároku na náhradu nutných výdajů a ušlého výdělku v zákonem stanovených případech. Uvedená povinnost rovněž zahrnuje sepsání zápisu o podaném vysvětlení (bez zbytečného odkladu) a příkaz po sepsání zápisu osobu propustit v případě, že byla předvedena.

Další povinnosti jsou například uvedeny v oprávnění otevřít byt nebo jiný uzavřený prostor (v zákonem stanovených případech) k provedení zákroku nebo úkonu. Strážník je povinen zajistit přítomnost nezúčastněné osoby, přičemž může od této povinnosti ustoupit, když hrozí nebezpečí z prodlení (ohrožení života, zdraví apod.). Po provedení zákroků, úkonů či jiných opatření je pak povinen neprodleně vyrozumět uživatele bytu, případně i zabezpečit zajištění bytu a o realizaci oprávnění a provedených opatření sepsat úřední záznam. Další povinnosti jsou obsaženy ještě v dalších oprávněních (oprávnění odebrat zbraň, věc...).

Třetí skupina představuje úzce vyhraněnou oblast specifických povinností spojenou s používáním donucovacích prostředků a zbraně, kdy přichází v úvahu přímé fyzické donucení, v lepším případě přímá hrozba z jeho využití. S použitím donucení je reálně spojen vznik následků, újmy. Proto je splnění souvisejících povinností tak významné, nehledě na náročnost a složitost situací, při nichž k použití donucovacích prostředků přichází v úvahu.

Základní povinností před vlastním použitím donucovacích prostředků či zbraně je uplatnění výzvy vůči osobě, proti které má zákrok směřovat. Osoba je strážníkem vyzvána, aby upustila od protiprávního jednání s výstrahou, že bude použito donucovacích prostředků (služební zbraně). Od výzvy lze upustit v případě, je-li ohrožen život nebo zdraví strážníka či jiné osoby a zákrok nesnese odkladu.

Vede-li použití výzvy k upuštění vyzvané osoby od protiprávního jednání, bylo by použití donucovacích prostředků pochopitelně nejen zbytečné, ale i protizákonné. Při použití prostředků donucení (§ 18, 19 zákona o obecní policii) je strážník povinen dbát toho, aby nezpůsobil osobě újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jejího protiprávního jednání. Při použití služební zbraně je stanovena povinnost dbát nutné opatrnosti, zejména aby nebyl ohrožen život jiných osob, a co nejvíce šetřit život a zdraví osoby, proti níž zákrok směřuje.

Zákon o obecní policii současně také stanoví strážníkovi povinnosti po použití donucovacích prostředků a služební zbraně, jako například poskytnout první pomoc a zajistit lékařské ošetření, bezprostředně vyrozumět osobu, která řídí obecní policii, sepsat úřední záznam atd.

Z titulu svého zaměstnaneckého poměru k obci mají tedy pracovníci obecních a městských policií stejná práva a povinnosti jako všichni občané České republiky. Nejsou nikterak zvýhodněni či odlišeni v rámci základních práv a svobod občanů, ve vztahu k orgánům státní správy i samosprávy a mají stejně jako občané stejné postavení před soudy, inspekčními a kontrolními orgány státní správy. Odlišné postavení ve vztahu k občanům mají jen ti pracovníci obecní policie, kteří jsou v postavení strážníka, jenž je specifickým subjektem na základě zvláštního zákona - zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii.

V. J. HÁJEK