Nádraží
	PAVEL SVOBODA

Park před nádražím zeje prázdnotou. Sem tam prožene vítr odhozené noviny či prázdný kelímek, sem tam sletí do ušlapaného trávníků hladový havran. Moc toho nenajde. Lavičky na hlavní cestě nikdo nezahřívá. Cestující chodí rychlou chůzí, z úst jim stoupá proužek teplého vzduchu. Zima je pro bezdomovce zlá představa. Trochu teplé polévky, pár rohlíků, vymáčený čaj a pobledlá bramborová kaše s ohřátým salámem je na den málo, zatraceně málo. Kde sehnat na cigarety, na pivo a o horkém grogu se jen zdá. Dokud bylo teplo, posedávali bezdomovci po parku, také polehávali, sem tam něco od civilů káplo, upadlo, nebo někdo odhodil zbytek, daly se sebrat prázdné lahve i napůl nedokouřené cigarety se našly. Ale teď, v listopadu?

Karel Skuhrovský sedí v nádražní hale a bezmyšlenkovitě pozoruje davy pasažérů, jak se kamsi honí, tahají se s kufry, stojí před pokladnami fronty, hledají v jízdních řádech, někteří narychlo svačí. Karel, v partě mu klucí říkají pro jeho malou postavu a krátký nohy Prťák, je netečný. Ani nádražní rozhlas ho nevzrušuje. Konečně on také nikoho nevzrušuje, místní policajti ho dokonce zdálky zdraví. A Mnichov, Stuttgart, Řím nebo Paříž? Kdysi se tam taky chtěl podívat, ale teď? Kdyby tak na šel pohozenou tisícovku. Koupil by klukům lahvovou desítku a každýmu grilované stehýnko, kruci to to od kiosku voní! Byly časy kdy si ho dával také, ale co vzpomínat ? Všechno je v tahu. Rodina? Stejně nestála za nic, a zaměstnání? Podnik se rozpustil, práce nebyla. Odejel do Prahy, prý tam se určitě něco najde. Našlo se, ale tak pro Ukrajince, těm krumpáč a lopata nevadí a makat do nevidím do nevidím, soboty, neděle, furt naplno, to je pro ně normální. Pro mě ne, to raději žít takhle. Jsem prcek, moc toho nesním, bunda mi vydrží ještě dobrý dva roky, boty se ve sběrně vždycky nějaké najdou a kalhoty a košile taky. Jenom ta zima na krku, už aby byl aspoň březen. Neškodilo by se sice vysprchovat, ale na ubytovně se za to musí platit a za desetikačku jsou dvě lahvové desítky.

A hele, kdo si to ke mně přisednul? Našinec to není, má vyžehlený kalhoty, je učesanej, oholenej a kouří ameriky. Měří skoro dva metry. Jestli je to nějakej buzik, ať si mně nepřeje. To je to poslední, na co bych přistoupil. Klesnul jsem už takhle dost, ale k teploušům se nikdy nepřidám! Zase ten rozeřvanej amplion, pořád jenom expres z Vídně, expres na Mnichov, bez něho by tady byl božskej klid.

"Koukám, že by sis zakouřil, ale nemáš co?" osloví ho ten voňavej dlouhán.

Prťák skutečně nemá co a kouřil by jak žíznivej Dán. Ale neodpoví. Dolarovej dlouhán povytáhne z krabičky jednu marlborku.

"Jen si klidně vem, já nejsem buzik a měl bych pro tebe kšeft."

Prťák váhá, jenže skoro už tři hodiny si nedal ani šluka.

Dlouhán k němu sice mluví, ale dívá se někam do haly, jako by Prťáka přehlížel.

"Potřebuju pohlídat jednoho chlápka."

"To ho jako mám šmírovat?"

Dlouhán lehce kývne. Prťák se ošije. Vyfoukne zdlouha kouř, držet ho v puse co nejdýl, to je lahoda. Dlouhán počká až nádražní amplion ztichne.

"Zavezu tě k jeho vile a ty budeš ve skrytu dávat bacha, koho si vodí dovnitř."

"Jó ták? Mám vomerkovat, jestli si tam nevodí nějakou levou, co?"

Dlouhán zastrčí ruku do své béžové bundičky a něco z ní vytáhne. Pak Prťákovi nastaví dlaň a rozevře ji. Má v ní složenou stovku. Prťákovi se zablýskne v očích. Dlouhán vstane. Podívá se po hale, jako by by hledal taxikáře, ale nehledá ho. Potichu řekne:

"Zítra v tuhle hodinu tady. Dám ti instrukce."

Odešel, nepozdravil, stovka zůstala ležet na lavičce. Ale sotva dvě či tři vteřinky, než po ní Prťák hrábnul. Stánek s grilovanými kuřaty neodolatelně zavoněl....

Vila, kterou měl Prťák šmírovat, stála v takové exkluzivní lokalitě na východním okraji města, kde si budovali své zámečky jen ti nej, nej. Sotva sto metrů od vily se rozléhá zámecký park. Zámecká věž trčí k nebi jako vykřičník Dlouhán ho k vile přivezl tmavozeleným bavorákem, vnitřek vozu byl přijemně vyhřátý, kožená sedadla byla měkká jako klín ženy. Prťák dostal další stovku a balíček marlborek, nenačatý. Usadil se na lavičku vzdálenou asi třicet metrů od vily. Měl za úkol hlídat její vchod od osmé hodiny večerní do desáté noční. Asi hodinu se nic nedělo. Kolem přejela dvě auta, ale nikdo z nich nevystoupil. Jeden starší pán s jezevčíkem šel po chodníku, vily si nevšímal. Začalo být lezavé chladno. Prťák dostal chuť na panáka, ale v týhle elegantní čtvrti se žádná pivní špeluňka nevyskytovala. No, vydržím ještě půl hodiny a pak to zabalím. V nádražáku je aspoň teplo a taky kámošové, tady je to horší, jak na samotce, na tu Prťák teda nerad vzpomíná. A hele, zrovna přijíždí tmavej fajnovej auťák a zastavuje. Vystupuje z něho chlápek v tmavém kabátě, odhazuje do trávy vajgla, na zvukový signál otevírá vrata, garáž se automaticky rozevírá a zároveň rozsvěcuje. Musím se dostat blíž, támhle za ten strom, je tam velká pojízdná popelnice, to bude dobrý. Taky jo, chlápek je takovej zakulacenej mazánek, jaký se motaj jen kolem bank. Je sám, žádná kočka se mu nelepí na tělo. Chlápek zavře garáž, zhasne ji, schodiště vily se rozsvítí, pak se zablejskne celé horní patro a je klid. Prťák se otřepe zimou, zapálí si a mizí ve tmě.

Druhý večer se šmírování opakovalo. Zase nic, žádná kočka, žádná levota, jenom ještě větší zima. Třetí večer byl stejný jako předchozí oba dva. Kromě starého pána s jezevčíkem byl Prťák na ulici sám. Ke vzteku začalo studeně mrholit, ještě že se mohl Prťák skrýt pod plechovou stříšku ohrádky na popelnice. Čtvrtej večer sedí Prťák v nádražní hale a čeká na dlouhána. Tak to měli domluveno. Dlouhán si k němu přisedne, zrovna když nádražní tlampač hlásí zpoždění mezinárodního rychlíku z Norimberka. Aniž by se na Prťáka díval, zeptá se ho.

"Tak jak?"

"Nic. Ticho po pěšině. Ten tvůj chlápek vždycky přijel něco před desátou a sám."

"Výborně, výborně."

Dlouhán si zapálil, Prťákovi nenabídne. Chvíli je zticha, pak se k Prťákovi napůl otočí.

"Mám potíže," protahuje, "potřeboval bych helfnout... ale to bys asi nedokázal..."

Prťák vyndal ruce z kapes bundy.

"Co by to jako mělo bejt?"

"Ále, raději o tom ani nemluvit."

Prťák se načuřil. Za koho ho vlastně ten frajírek má?

"Tak ven s tím!"

Dlouhán se k němu otočí naplno.

"Mám potíže s jedním chlápkem. Potřebuju se ho zbavit."

"Jak zbavit?"

"Prostě zbavit, napořád."

Dlouhán si přejede palcem přes krk. Prťák jde do střehu.

"To jako myslíš..."

"Přesně tak. Samozřejmě, nebude to zadarmo."

Prťák se ošije. Ten dlouhán si určitě z něho utahuje, no jo, určitě si utahuje.

Dlouhán si poklepe na boční kapsu své fajnové bundy.

"Je v ní padesát... mám na mysli padesát tisíc."

Prťákovi poklesne brada. Padesát tisíc, vždyť to v životě neviděl, bože, co by se za to všechno dalo... Dlouhán si rozepne kapsu a nastaví ji Prťákovi před oči. Opravdu. Zelená se v ní pěkný svazeček bankovek. Jen po něm hrábnout.

"No jo," zapochybujel Prťák. "Ale jak bych to měl udělat a hlavně čím?"

Dlouhán si rozepne bundu. V matném osvětlení nádražní haly se v ní zaleskne pažba pistole. Prťák polkne sliny, dech se mu zrychlí.

"To nemyslíš vážně..."

Dlouhán stáhne rty. Bylo to něco jako úsměv, něco jako pohrdání a jízlivost dohromady.

"Myslím to vážně. Zítra v tuhle hodinu ti dám instrukce.

Prťák zakašlá.

"A kdo by to jako měl bejt?"

"Už ho znáš. Viděl jsi ho třikrát."

"Ten? Tak o tohle ti šlo?"

"Jo, o tohle."

Prťák si přejede zarostlou bradu. Buzeranty a feťáky nenáviděl, cikány taky, ale tenhle druh chlápků, jako se teď ukázal dlouhán, na ty ještě nenarazil. Sejmout chlapa, to teda... jenomže zase padesát klacků, v týhle mizerii?

Nádražní amplion hlásí, že rychlík na Vídeň je připraven k odjezdu. Dlouhán se pomalu zvedá. Pomalu si zapíná bundu. Když amplion ztichne, pootočí se k Prťákovi a otráveně utrousí.

"Asi jsem tě špatně odhadl, kámo. No nic, podívám se po jiném."

Prťák k němu vztáhl ruku.

"Počkej přece..."

Instrukce byly jednoduché. Prťák bude u popelnic v osm hodin. V tu chvíli přijede Dlouhán, předá mu pistoli - pozor na pojistku - a odjede ke vchodu do zámeckého parku. Prťák počká na chlápka, a až zastaví a otevře dveře kabiny, pak prásk. Přímo do týla, to je nejjistější. Potom odběhne k parku, tam pistoli hodí dlouhánovi do vozu, dlouhán mu předá balíček s prachama a na shledanou. Nikdy jsme se neviděli! Jo, ještě tohle, budu mít na sobě něco jinýho, tak čau.

Prťák si udělal u popelnic pohodlí. Naskládal na sebe pár pytlíků s odpadkama a sedl si na ně. Igelit totiž dobře drží teplo. Přemýšlel. Když to dobře dopadne, musí s prachama opatrně. Utrácet maximálně po stovkách, více ne. Vzbudil by u kámošů pozornost. Nejlepší bude, když se prostě z Prahy vytratí, někam do krajského města, třeba do Budějovic, trochu to tam zná, nebo někam jinam, prostě zmizí odsud. Zaplatí si ubytovnu pro bezdomy, sem tam nějakou fachu sežene, jen tak, aby byl mimo podezření. Když by se to nepovedlo a on odvedl prácí a dlouhán by se vzpíral, bude mít přece v ruce pistoli a dřív mu ji nedá, dokud nezaplatí. Jednoduchá záležitost, prostě to zmáčkne podruhé.

Věžní hodiny odbily devátou. Zatím je klid. Pán s jezevčíkem se ještě neobjevil. Sakra, taková puberťácká dvojice se zrovna musí muchlovat u plotu vily. No, konečně toho mají dost. Teď zase ten chlap s jezevčíkem, potvora, ucítil mě. Ještě že jeho páníček na něj křikne fuj, jdi od těch odpadků, Báro. Teda, to je jméno pro psa! Hlavně, že si ho odtáhl. Prťák si uvědomil, že teď kouřit nesmí, hořící cigareta by ho mohla prozradit. Zasunul krabičku marlborek do kapsy. No to snad ne! Jindy je to tady jako v klášteře, a teď se sem hrne náklaďák. Je to stěhovák. Jede pomalu a šofér kouká po domovních číslech. Odhodí z okýnka vajgla a na závozníka houkne, že si to asi spletli, zařadí dvojku a přidá plyn. Zmizí. Je klid. Prťák má nervy napjaté. Už musí přece ten jeho chlápek přijet. Kruci, zhasly lampy. Ale to nic, já toho svýho poznám a tma se teď zrovna hodí.

Na začátku ulice se zablýskly reflektory. Prťák se napjal. Ted přijde jeho chvíle, padesát klacků... padesát klacků jede přímo k němu! Vůz dojel před vilu, reflektory se ztlumily, motor tiše běží. Prťákův chlápek otevře dveře a pomalu se souká ven. Prťák se k němu ze zadu přibližuje. Pojistku pistole má odjištěnou. Chlápek vysunul pravou nohu, dívá se někam před předek vozu. Má na sobě tmavý kabát. Prťákovi stačí tři rychlé kroky a pak prásk... ani se to moc nerozlehlo. Chlápek se otočí... ještě je živej... ještě stačí říct:

"Co blbneš, to jsem já...já..."

Prťák ztuhne. Dívá se do dlouhánovy tváře, oči mu těžce mžikají, z krku mu vytéká pramínek krve, pomalu, jako by se jen lehce škrábnul. Prťák koktá.

"Co... co tady děláš, proboha!"

"Chtěl... chtěl jsem ti oznámit, že se akce odkládá... náš chlap odjel... na delší dobu..."

To bylo všechno, co dlouhán řekl. Sesunul se, hlava mu narazila na přední sklo, pravá noha se mu podivně zkroutila. Prťák stojí jako zmrazený.

Na začátku ulice se opět zablýsknou reflektory. Je to zase ten stěhovací nakláďák, asi si to nespletl. Prťák zaběhne do křoví. Náklaďák pomalu zastavuje a řidíč se vysouvá z kabiny. Před ním je černá limuzína s měkkými sedadly, vyhřátými jako klín ženy. Prťák se zdekuje za nejbližší roh a kluše fofrem do zámeckého parku. Pistoli stále drží v ruce. Doběhne k zámeckému rybníku, oddychuje jako lokálka. Z hladiny rybníka se vynořují dlouhé rákosiny. Slabě to šplouchne a pistole klesá do bahna.

Druhý den se ho kámoš Ruda ptá, kde že byl po tři večery, kam si se zadekoval? Prťák mu odpoví, že měl takovou fachu. Ruda naznačí palcem a ukazovákem za kolik, že to bylo?

"Za nic," odsekne Prťák, "naletěl jsem, ten hajzl byl švorc, nemáš cigaretu?"

Ruda mu podává půlčíka. Mávne rukou.

"To se našinci někdy stane. Hele, poldové, dneska už jsou tady potřetí."

Prťák silně zatáhl, tohle moc potřeboval, utrousí:

"Vždyť nás znají, koukej, usmívají se na nás."

A opravdu. Byli dva a Prťákovi a Rudovi jako by kamarádsky pokynuli. Přistoupí k nim. Ten vyšší se už neusmívá. Ukáže na Prťáka.

"Vstávej, půjdeš s námi."

Prťák otevře pusu.

"Co je? Vždyť se přece známe?"

"My jo, ale chtěli by tě taky poznat tady od kriminálky."

Dva chlápkové v civilu, v bundách a džínách, se vyloupli z davu a postavili se před policisty. Nebylo úniku.

Prťák má v očích výraz dementního žáčka z obecné školy. Jeden z těch kriminalistů docela humorně poznamená.

"Pane Skuhrovský, tedy promiň, Prťáku, ten pán s jezevčíkem tě v těch popelnicích zahlédl, a taky jak po výstřelu utíkáš do parku. A od kdypak kouříš marlborky? Vypadly ti z kapsy, našli jsme je u popelnice, to víš, tvoje otisky už máme z dřívějška, tak pojď."

Prťák pomalu vstává. Tak takhle si budoucnost nepředstavoval - a ještě k tomu amplion vyřvává, že rychlík Praha - Budějovice - Linz - Salzburg je připraven k odjezdu.