Praha a noc stará dvaadvacet let. Tehdy, uprostřed prosince, pana Janotku bolely zuby, proto se v pyžamu potuloval po pokoji a čekal, až zabere prášek. Venku nažloutle zářily pouliční lucerny, mohlo být tak hodinu po půlnoci, když v Dolnokrčské ulici zastavil automobil.

Byl to menší vůz, je zapsáno ve staré výpovědi, renaultek nebo fiat, řekl bych. No, a z levejch dveří vypadli dva chlápci. Jeden zůstal ležet na ulici, druhej nad ním klečel a mlátil ho. Pak toho nechal, nasedl zpátky za volant a auťák se zase rozjel s kopce dolů. Ten zbitej se ztěžka zvedl, přešel na protější chodník, tam se sesul a zůstal ležet. Rychle jsem se oblékal, v tu chvíli se však to stejný auto pomalu vracelo, minulo místo rvačky, nahoře v ulici se otočilo, a pak už mnohem rychlejc odjelo původním směrem. Navlékl jsem si kalhoty, hodil přes ramena kabát a vyběhl ven. Také dveře domu naproti se otevřely a vyšly z nich sousedky...

Tělo chlapíka v černé koženkové bundě leželo na dlažbě nehybně a kolem něj se zvolna rozlévala kaluž krve.

Probudilo nás bouchání na okno, vzpomínala dcera majitelky protějšího domku, "a pak takové divné zvuky, něco mezi chroptěním a kvílením. Maminka vstala, že se jako půjde podívat, co se děje, měla jsem o ni strach, a tak jsem šla ven také. Odshora přijíždělo auto, byl to Renault 5, to vím určitě, stejný typ vozu má jeden kamarád. Nezastavilo, jelo dál, myslím, že uvnitř seděly dvě osoby. A pak jsem viděla tu hrůzu. Máma šla volat záchranku, já tomu nešťastníkovi zkoušela tep, ale nenahmatala jsem nic, ani zrcátko u pusy se neorosilo... Brzo přijela sanitka, jenže doktor jen kroutil hlavou a povídal, že to už není pro něj, ale pro havrany.

Vzápětí dorazily policejní vozy ze čtvrtého obvodu i z městské správy VB, příšeří ozářily silné přenosné reflektory. Ohledání místa činu, převoz mrtvého na patologii, pitva. Nebožtík byl přibližně třicetiletý, 180 centimetrů vysoký, v horní části těla měl třináct bodných a řezných ran, jimž odpovídaly otvory a trhliny v oblečení. Bezprostřední příčinou smrti, která se podle názoru znalců nedala odvrátit ani okamžitou lékařskou pomocí, bylo vykrvácení. Přes zasažení důležitých orgánů a cév nebyla vyloučena krátkodobá schopnost jednání a pohybu. V místě pravé lopatky měl muž větší mateřské znaménko, na bradě pak starou jizvu a na vnitřní straně nohy, nad levým kotníkem, byla vytetovaná dvě stejně velká písmena Z. Poškozený měl v době ohledání na zápěstí digitální hodinky, v kapsách 2317 Kčs, hřeben a patentní klíč. Jakékoliv jiné doklady k přesnější identifikaci však chyběly.

Před dvaadvaceti lety vypadalo všechno trochu jinak než dnes. Po pražských ulicích jezdilo mnohem méně aut, na nárožích postávali veksláci nabízející nepoměrně výhodnější směnu peněz nežli oficiální banky a výkladní skříně elitních obchodů sítě Tuzex se výrazně lišily od šedi ostatních krámů.

Televizní pátrací relace zajišťované Federální kriminální ústřednou měly tehdy ohromný ohlas a účinnost, jakou už se později žádným mediálním bezpečnostním pořadům nepodařilo dosáhnout.

Na žádost vyšetřovatele byla připravena mimořádná relace žádající veřejnost o pomoc při určení totožnosti neznámého muže. Z taktických důvodů se však nezdálo rozumné sdělit pachateli, že je jeho oběť mrtvá, a on se tedy z této strany nemusí obávat prozrazení. Proto byl pro potřeby fotografa vyměněn mramorový stůl pitevny za nemocniční lůžko a pořízený obrázek mohl snadno znázorňovat pacienta ve vážném, nikoliv však beznadějném stavu.

Krátce po odvysílání pořadu se ve studiu rozřinčely telefony, lidí, kteří se snažili přispět k pátrání, byla spousta, většinou ovšem šlo o poznatky s případem nesouvisející. Ještě tentýž den večer se na obvodním oddělení VB v Bělé pod Bezdězem ohlásil svědek, který v pochmurném portrétu poznal svého bývalého spolužáka Čeňka Pavelku. Tvář mu sice mnoho neřekla, dobře si však vzpomínal, jak si za klukovských dob s kamarádem pořídili nesmytelná znamení na těle, Čenda prý tehdy dětsky miloval jakousi Zuzanu Zátkovou. Před lety nebývalo tetování tak běžné jako dnes, stopa se zdála významná, po následné identifikaci v Ústavu soudního lékařství se svědkův původní dojem změnil v jistotu.

Neznámý muž z Dolnokrčské ulice dostal jméno a vyšetřování získalo pevný záchytný bod. Operativa se vydala shánět sousedy a známé pana Pavelky.

To víte, že Čeňka znám. Jasně, má renaultku, ale espézetku si nepamatuju, to byste na mě chtěli moc. Občas chodí k Lípě na pivo, proto vím, že fandí Bohémce, kdysi studoval ekonomku, ale vyrazili ho. Vlastně ani nevím, jaký má řemeslo, ale přiživuje se, čím může. Dovede třeba obstarat bony a tak. Jenže, co já s tím? Stejně jsou to čachry na nic. Nedávno tam za ním byla taková manželská dvojice. Ona, docela pohledná kočka, on, takovej ten frajírek, co si ve čtvrtý cenový skupině poručí víno, a pak se tváří, že mu to chutná. No, takže se domlouvali na nějakým kšeftu s Polákama, tisícovky jim z huby lítaly jak u Rockefellerů na zahrádce, a když je pak Čenda vezl do Frýdlantu, tak z toho všeho sešlo a nezaplatili mu ani benzin, co spálil. Já bych je hnal! Ale on ne, že si to prej zvopáknou a už to určitě vyjde. Ve středu v lokále chyběl, takže tam nejspíš jel. Ne, nemám tušení, co to bylo za lidi, vím jen, že bydlej někde v Košířích, protože Pavelkovi malovali, jak se k nim dostane před barák...

Hrubý plánek na počmáraném pivním tácku, jméno ulice, číslo domu. Pro kriminalisty bylo snadné vypátrat zřejmě poslední společníky nebohého Pavelky, nicméně, jak se v dobré společnosti sluší, před vážným rozhovorem si na oba manžele opatřili příslušné reference. Pan Bílek měl na kontě dva soudní tresty, jeden za výtržnictví a druhý za ublížení na zdraví, stíhán byl i za dnes již zapomenutý přečin příživnictví, neboť delší dobu nikde nepracoval a peníze na živobytí si opatřoval vekslováním s valutami. Paní Jarmila žádný podobný záznam neměla a sousedé o ní hovořili hezky.

Kdy jste viděl Čeňka Pavelku naposled?

Ve středu, vezl nás s manželkou až k polským hranicím. Raspenava, jestli to tam znáte. Moc hezkej kraj..

Lehkost, s jakou Karel Bílek připustil, že seděl v autě oběti bezprostředně před vraždou, byla trochu překvapivá, další výpověď však představu snadného řešení případu velmi zpochybnila.

Čenda tam měl nějaké kšefty, a já jsem si jen chtěl u jednoho kamaráda, co má v podhůří Jizerek chalupu, domluvit pobyt na Vánoce. Nemám rád svátky v Praze...

Klidný rozvážný hlas popisoval cestu jako příjemný autovýlet, pan Pavelka pasažéry vysadil před rekreačním stavením nedaleko Raspenavy a sám jel po svých záležitostech. Přes přechod v Habarticích pokračoval za hranice, zpátky si přivezl dvojici polských známých, takže cestu domů absolvovali v pěti. Popis Pavelkových přátel se hodil na Bílka a jeho paní tak přesně, že všechna možná svědectví tím mohla být silně zpochybněna.

Vystoupili jsme na Floře tak hodinu před půlnocí. Čenda s těmi Poláky potom jel dál, někam do Krče...

Fakt, nebo výmysl? Výslechy manželů probíhaly odděleně, a postupné probírání detailů přinášelo čím dál tím větší rozpory. Zatímco cesta do Frýdlantu a Habartic byla popisovaná poměrně shodně, návrat už do jednotné šablony nezapadal. Lišil se popis obsazení sedadel v autě, zastávky v motorestu, různá byla i absolvovaná trasa. Podle Bílka panovalo ve voze většinou ticho, jeho paní si však pamatovala na zábavný rozhovor a dokonce zpěv. Po údajném vystoupení na Floře hovořila manželka o další cestě taxíkem, muž o právě přijíždějící tramvaji, do níž oba nastoupili.

Policie horečně a marně hledala Pavelkovu renaultku, probírala záznamy celníků na hraničním přechodu, zpovídala číšníky v motorestech u silnice.

To víte, chodí sem spousta lidí, ale na tyhle si vzpomínám. Byli tři. Ne, žádný polský kamarády s sebou neměli..."

Domovní prohlídka u manželů Bílkových nic nového nepřinesla, když však byla rozšířena i na byt Bílkovy matky, byl ve sklepě na teplovodních trubkách nalezen balíček se čtyřiapadesáti tisíci korunami, v haldě koksu pak krabice plná pašovaných digitálních hodinek. Stará paní nakonec přiznala, že věci si u ní schoval syn a že na jeho prosbu spálila v kotli ústředního topení i zakrvácené oblečení a nějaké osobní doklady.

Dobrá, řekl Karel Bílek po seznámení se zjištěnými fakty, tak já vám to tedy řeknu...

Příběh se zpočátku nelišil od původní výpovědi. Cesta do Frýdlantu, zastávka v Raspenavě, kamarád, který měl čekat v příjemně zařízené chalupě, ale dveře stavení zůstaly zamčené a uvnitř byla tma.

Bílek obešel sousedy a marně nakukoval do okolních hospod, když se po obchůzce vracel k zaparkovanému autu, přistihl tam manželku se Čeňkem Pavelkou ve velmi důvěrném obětí.

Zatmělo se mi před očima, ale ještě jsem se ovládl...

Ostrá hádka, po ní chladné udobření, cesta k přechodu a za ním jednání věru mezinárodní, měnily se dolary, marky, zloté, koruny, do vozu přibyla bedna pašovaných hodinek a všechno uzavřela sklenice vodky vypitá na zdar příštích obchodů.

Zpáteční jízda byla ve znamení temně narůstající zloby. Chlapi si čím dál ostřeji nadávali, paní Jarmila rafinovaným zesměšňováním vlastního muže vydatně přilévala olej do ohně. Všechno vyvrcholilo v Dolnokrčské ulici, kde Bílek vybuchl jako přetopený kotel, z igelitové tašky, v níž měl chleba, kus slaniny a nůž, vytáhl kudlu a vrhl se na Pavelku u volantu.

Vůbec jsem v tu chvíli nevěděl, co dělám...

Dva muži v prachu ulice, zpátky do vozu se vrátil jenom jeden. Karel Bílek nastartoval, rozjel se, a teprve po několika minutách si uvědomil, co vlastně udělal. Otočil vůz a vracel se na místo rvačky.

Chtěl jsem mu pomoct, vážně, zajistit ošetření a tak... Jenže on už tam neležel, a tak mi spadl kámen ze srdce. Utěšoval jsem se, že to snad přece jen nebude tak zlé, třeba to ani neohlásí, to by přece praskly i ty kšefty... Říkal jsem si to, ale sám jsem tomu moc nevěřil.

Nůž v odpadkovém koši, zakrvácené auto zaparkované na nábřeží nedaleko Podolské vodárny. Časně ráno přivezl Bílek autoplachtu, kterou renaulta překryl. Z pašerácké skrýše za zadními sedadly sebral krabici s dovezenými hodinkami a balíček bankovek. Neodvážil se zanést kořist do vlastního bytu a všechno ukryl v domku své matky.

Neříkal jsem jí, co se stalo. Ale snad to tušila. Na nic se neptala a já byl rád. Se ženou jsme se dohodli na tom, jak budeme vypovídat, pokud tedy Pavelka nepromluví. Když se pak v televizi objevila ta pátračka s tím, že je naživu, no, bylo mi jasný, že je po všem. Doktoři už dneska dovedou zázraky...

Ne tak stoprocentně. Oběti už pomoci nebylo a pachatel byl obviněn z vraždy. Vzhledem k ukradeným penězům soud uvažoval i o loupežné motivu, protože se však na zpáteční cestě od polských hranic bezpochyby našlo mnoho vhodnějších míst i příležitostí k takovému činu, byla přijata verze hádky a nezvládnutého vzteku jako nejpravděpodobnější. Nakonec byl Karel Bílek odsouzen pro trestný čin vraždy podle § 219 a krádeže podle § 247 trestního zákona k patnácti letům odnětí svobody, jeho manželka Jarmila byla pro podílnictví poslána za mříže na dva roky.

Pan Bílek si odseděl necelých jedenáct let, a když se v rámci rozsáhlé amnestie dostal na svobodu, ocitl se ve zcela jiném světě, než který opouštěl. Tuzexové obchody, bony, valutové přísliby a výjezdní doložky, to všechno zmizelo jako kouzlem, z veksláckých bundiček se stali podnikatelé, kdo z takových pánů by rád vzpomínal na kamarádství se starým kriminálníkem. Propuštěný muž se neměl na koho obrátit. Manželka Jarmila se dávno úředně rozvedla a žila s docela jiným chlapem, maminka zemřela a rodičovský dům měl cizího majitele.

Po několika týdnech bezdomovského přespávání v nádražních čekárnách Bílek opustil hlavní město a odstěhoval se do Brna za jakýmsi vzdáleným strýčkem. Podle posledních informací prý pracuje pro firmu zabývající se distribucí knih a vede si docela dobře.

Nejen prázdné výklady a žvanivá hesla odnesl čas. I dávné čtvrteční fronty před knihkupectvími a kulturní hlad po čemkoliv, co se dalo číst. V dnešní záplavě obtížně prodejných publikací se objevila i knížka o nejmodernějších metodách používaných v boji proti kriminalitě americkou službou FBI. Psychologické profilování zločinců a komunikace s neznámým delikventem pomocí tisku a televize. Rafinovaná hra, jejímž úkolem je znejistit pachatele a záměrně nepřesnými informacemi jej přinutit k chybám. Například tak, že je oběť vraždy vydávána za žijícího pacienta...

Nic nového pod sluncem. Starý archivní příběh jsme vybrali jako malou ukázku toho, že česká policie používala podobných nápadů už téměř před čtvrt stoletím.

Antonín Jirotka