V rozhodovací praxi soudů se v posledních letech objevil nejednotný názor na to, zda je možno Policii České republiky považovat za právnickou osobu a zda je jí tímto následně přiznána způsobilost k právům a povinnostem - právní subjektivita a zda je způsobilá být účastníkem soudního řízení.

Než se začneme blíže zabývat samotným právním rozborem pojmu právnická osoba, podíváme se alespoň v krátkosti na rozhodovací praxi soudů v daném problému.

Jako první lze zmínit usnesení Okresního soudu v Prostějově č.j. 4C 218/95-34 ze dne 9. 11. 1995 ve věci navrhovatele V. D. proti odpůrci Policii České republiky, Správě Jihomoravského kraje Brno, o zaplacení náhrady za zaniklou stavbu ve výši 162 172,09 Kč. Uvedené řízení bylo příslušným soudem podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastaveno. Soud dospěl k názoru, že navrhovatelem označený odpůrce nemá právní subjektivitu, a tudíž dle § 19 o. s. ř. není způsobilý nabývat práv a nést povinnosti a právní způsobilost, tedy pasivní legitimaci v tomto sporu takto označenému odpůrci zmiňovaný zákon nepřiznává. Policie České republiky není samostatnou institucí, je orgánem státu a její práva a povinnosti se tedy odvíjejí od českého státu - ministerstva vnitra. Nedostatek procesní způsobilosti je takovým nedostatkem řízení, který nelze odstranit.

Navrhovatel, proti tomuto rozhodnutí podal v zákonné lhůtě odvolání, kdy však Krajský soud v Brně ve svém usnesení č.j. 19 Co 821/95 ze dne 14. prosince 1995 potvrdil unsnesení soudu I. stupně, tj. Okresního soudu v Prostějově. Odvolací soud se zde ztotožnil s právním názorem soudu I. stupně, a to s ohledem na zákon o policii, kdy dle § 3 tohoto zákona je policie podžízena Ministerstvu vnitra České republiky, kdy ze zákona však nijak nevyplývá, že by jednotlivé správy policie byly samostatnými právními subjekty s procesní způsobilostí. Soud se opětovně odvolal na § 19 o. s. ř., který, jak již bylo uvedeno výše, stanoví, že způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti nebo ten, komu ji zákon přiznává. Jako soud I. stupně i odvolací soud vyslovil názor, že navrhovatelem označený odpůrce nemá právní subjektivitu, není způsobilý nabýt práv a nést povinnosti a právní způsobilost.

Právní názor, že subjekt označený jako "Policie České repbliky" se současným uvedením názvu příslušné policejní správy nemá způsobilost právům a povinnostem, a tudíž že není ani způsobilým účastníkem řízení před soudem, vyslovil dále např. Okresní soud v Karviné ve svém usnesení č.j. 20 C 82/94-23 ze dne 28. 4. 1995. V této věci vystupoval jako navrhovatel Policie České republiky, Správa Severomoravského kraje v Ostravě proti odpůrci J. M. o zaplacení částky 1 976,- Kč s příslušenstvím. I tento soud se v odůvodnění svého usnessení odvolává na zákon o policii, že ze samotné skutečnosti, že policie byla zřízena zákonem, nelze dovozovat, že je právnickou osobou způsobilou být účastníkem řízení. Je sice pravdou, že zákon č. 2/1969 Sb. ve znění platných novel, o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky rovněž nehovoří o tom, že by tyto ústřední orgány byly právnickými osobami, ale dle soudu se v tomto případě jedná o situaci zcela jinou, kdy výše citovaný zákon upravuje postavení ústředních orgánů státní srávy a Policie České republiky takovým ústředním orgánem není, navíc je naopak ústřednímu orgánu státní srávy podřízena, a to konkrétně ministerstvu vnitra, jak vyplývá z § 3 odst. 1 zákona o policii.

Na základě výše uvedeného soud dle § 104 odst. 1 věta první o. s. ř. řízení zastavil. Oproti předchozímu zmiňovanému usnesení Okresního soudu v Prostějově, v tomto případě Okresní soud v Karviné postupoval ve svých úvahách dále s tím, že i kdyby byla připuštěna situace, kdy tuto eventuální možnou situaci však soud ve svém usnesení blíže nijak nezmiňuje, takže je zcela na volné úvaze jednotlivce, jakým obsahem dokáže tento pojem naplnit, že Policie České republiky je právnickou osobou, a tak nositelem právní subjektivity a způsobilosti vystupovat v řízení před soudem jako účastník, soud by přesto v tomto případě zastavil řízení, ale tentokrát na základě § 43 odst. 1,2 o.s.ř., který hovoří o výzvě účastníkům k opravě nebo doplnění nesprávného nebo neúplného podání, kdy pokud toto není učiněno, v řízení nelze přes tento nedostatek pokračovat. V tomto případě se jednalo o situaci, kdy dle názoru soudu ředitel Policie České republiky, Správy Severomoravského kraje Ostrava není orávněn udělit plnou moc k zastupování v soudním řízení, jak bylo učiněno ředitelem v tomto případě, kdy tento nedostatek nebyl přes výzvu odstraněn.

Oproti těmto tvrzením, že Policie České republiky není právnickou osobou způsobilou být účastníkem řízení před soudem, však stojí závěr Vrchního soudu v Praze, který ve sporu vedeném pod sp. zn. 1 Co 333/94 dospěl k závěru, že Policie České republiky je způsobilá mít práva a povinnosti, a tudíž je právnickou osobou způsobilou být účastníkem řízení.

Než se začneme zamýšlet nad tím, zda je Policie České repubiky právnická osoba, bylo by vhodné si ujasnit obsahovou náplň samotného pojmu "právní subjektivita".

Při hledání odpovědi na výše položenou otázku začneme u občanského zákoníku. Podle § 18 odst. 1 způsobilost mít práva a povinnosti (právní subjektivita) mají i právnické osoby. Právnické osoby prohlášené za subjekty práv a povinností v občanskoprávních vztazích mají zároveň vždy i způsobilost k právním úkonům. Tuto můžeme chápat jako způsobilost k nabývání práv a povinností vlastními úkony, tj. vlastním jménem právnické osoby.

Způsobilost být nositelem práv a povinností - být subjektem občanskoprávních závazků, vlastnického práva či práv jiných, neboli právní subjektivita, jakož i schopnost nabývat práv a zavazovat se, je někdy souhrnně označována jako způsobilost právnické osoby, respektive jde o její způsobilost vystupovat samostatně a vlastním jménem v občanskprávních vztazích.

Proto, abychom se mohli vyslovit k tomu, zda má Policie České republiky právní subjektivitu, je nezvytné vyřešit otázku, zda je ji vůbec možno považovat za právnickou osobu, protože zákon o policii, za právnickou osobu výslovně neprohlašuje a ze žádného jiného ustanovení tohoto zákona a ani z ustanovení zákonů jiných nelze výkladově dovodit, že by jí byly přiznány vlastnosti, které musí mít právnická osoba, má-li být samostatným právním subjektem. V tomto případě bude odrazovým můstkem našich úvah právě již zmiňovaný občanský zákoník.

Tento zákon v ustanovení § 18 odst. 2 hovoří o tom, které subjekty lze považovat za právnické osoby, kdy kromě sdružení fyzických nebo právnických osob, účelového sdružení majetku, jednotek územní samosprávy, lze za právnické osoby považovat také subjekty, o kterých to stanoví zákon. Zákon může stanovit, že určitý subjekt je právnickou osobou nejen tím, že se onen subjekt ve svém ustanovení za právnickou osobu prohlásí, nýbrž i tím, že danému subjektu, který přestože jej výslovně za právnickou osobu neoznačuje, přizná vlastnosti, kterými se právnické osoby charakterizují. K těmto vlastnostem patří základní pojmové, respektive identifikační znaky, na základě kterých by bylo možno určitý útvar označit jako právnickou osobu.

Mezi ně řadíme název, sídlo, způsob jednání právnické osoby (statutární orgán).

Existence těchto tří znaků je nezbytná k tomu, aby určitý společenský útvar mohl vystupovat jako subjekt v právních vztazích. Pokud u některého ze subjektů není splněn byť jen jeden z těchto znaků, nelze o tomto subjektu již hovořit jako o právnické osobě.

NÁZEV

Jak již bylo uvedeno, prvním identifikačním znakem je zde název. Podle § 19b odst. 1 občanského zákoníku právnické osoby mají svůj název, který musí být určen při jejich zřízení. Název je nutný pojmový znak každé právnické osoby, který ji odlišuje nezaměnitelně od jiných právních subjektů - tzv. definiční znak. Musí být určen při jejím zřízení či založení a to bez zřetele k právnímu způsobu tohoto založení (smlouvou, právním úkonem přihlášením k registraci, zakládající listinou, zákonným aktem atp.). Úprava občanského zákoníku nehovoří nic o obsahu názvu právnické osoby. Tuto otázku řeší zvláštní zákony upravující jednotlivé formy právnických osob, kdy v tomto směru má základní význam obchodní zákoník, který obsahuje obecnou úpravu obchodního jména podnikatele (§ 8 a násl. obchodního zákoníku), jež je dále doplněna podrobnými úpravami u jednotlivých forem právnických osob. Je nezbytné uvést, že zvláštní úprava obchodního jména obsažená v obchodním zákoníku má přednost před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku.

Pokud se týká naplnění pojmového znaku názvu u policie, ihned v § 1 odst. 1 zákona o policii je stanoveno, že se zřizuje ozbrojený bezpečnostní sbor České republiky s názvem Policie České republiky. V tomto případě je zřejmé, že policie splňuje jeden z pojmových znaků, na základě kterého je možno určitý subjekt označit jako právnickou osobu, a to název. V této souvislosti je opět nezbytné uvést, že k tomu, abychom nějaký subjekt mohli nazvat právnickou osobou, je nutné, aby byly splněny požadavky na všechny tři identifikační znaky. Policie sice splňuje podmínku danou ohledně názvu, ale jak bude uvedeno dále, požadavek na splnění dalších dvou nezbytných znaků, tj. sídla a způsobu jednání ve všech věcech právnické osoby (statutární orgán) v případě Policie České republiky splněn není. Dále také u policie nedojde k vymezení vlastního majetku sloužícího k plnění jejích úkolů a k její činnosti a ani zde nebude vlastní odpovědnost za majetkovou újmu způsobenou jinému.

SÍDLO

Další nezbytnou podmínkou k tomu, abychom určitý útvar mohli označit jako právnickou osobu, je existence jejího sídla.

V § 19c občanského zákoníku je obsažena základní úprava sídla právnické osoby v tom, že sídlo právnické osoby musí být určeno již při jeho vzniku. Sídlem se zde rozumí adresa, odkud se organizuje a spravuje činnost právnické osoby. Ustanovení § 19c občanského zákoníku je však samotným zákonem vzápětí popřeno v dalších ustanoveních u těch právnických osob, jejichž právní postavení upravuje zákon podrobněji sám, kdy zákon zde vyžaduje, aby u těchto právnických osob bylo jejich sídlo určeno již před jejich vznikem - např. v úpravě zájmových sdružení právnických osob (§ 20f a násl. občanského zákoníku) občanský zákoník vyžaduje, aby k určení sídla došlo již ve stanovách sdružení (§ 20 odst. 1 občanského zákoníku).

Obdobnou koncepci o úpravě sídla sleduje také obchodní zákoník, který v § 2 odst. 3 určuje, že sídlem právnické osoby a místem podnikání fyzické osoby je adresa, která je jako sídlo nebo místo podnikání zapsána v obchodním nebo živnostenském rejstříku nebo v jiné evidenci. Stejně jako občanský zákoník ve svých ustanoveních o úpravě sdružení právnických osob, tak i obchodní zákoník popírá ve svých ustanoveních obecnou direktivu obsaženou v § 19c občanského zákoníku, kdy vyžaduje, aby u právnických osob, které jsou ve smyslu § 2 odst. 2 obchodního zákoníku podnikateli, bylo sídlo určeno již při jejich založení, tj. ve společenské smlouvě nebo v jiném dokumentu, kterým se obchodní společnosti zakládají (§ 78 odst. 1 písm. a), § 94 odst. 1 písm. a) a § 110 odst. 1 písm. a) obchodního zákoníku), popř. ve stanovách družstva (§ 226 odst. 1 písm a) obchodního zákoníku.

Výše zmiňovaná úprava se však vztahuje pouze na podnikatele a uplatňuje se pouze v právních vztazích podle obchodního zákoníku. Jinak platí obecná úprava § 19c občanského zákoníku, tzn., že např. právnické osoby, které nevznikají jako právní subjekty dnem zápisu do obchodního rejstříku, mají zpravidla sídlo určeno již ve zřizovacím aktu, a to nezávisle na tom, zda ihned nebo až následně získají živnostenské oprávnění a jsou zapsány v živnostenském nebo obdobném rejstříku.

Uvedení sídla právnické osoby není jen esenciální náležitostí jejich základních dokumentů (stanovy, společnské smlouvy, statuty, zakládací listiny atp.), ale i podstatnou částí některých dalších listin, které taková osoba vydává. Typicky tu jde o cenné papíry, zejména dluhopisy (§ 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 530/1990 Sb., o dluhopisech, ve znění pozdějších předpisů), a akcie (§ 155 odst. 3 písm. a) obchodního zákoníku). Velmi důležitým právním účinkem spojeným se sídlem právnické osoby je určení místní příslušnosti státních orgánů v rozhodování o věcech, které se právnické osoby týkají.

Význam sídla dále spočívá v tom, že poměry (osobní status) právnické osoby se řídí platným právním řádem v místě jejího sídla. Od místa sídla se také odvozuje státní příslušnost (nacionalita) právnických osob. Naše právo vychází při posuzování této otázky z tzv. inkorporační teorie spočívající v tom, že pro nacionalitu právnické osoby je rozhodující státní území, kde má právnická osoba své statutární sídlo.

Z tohoto záklaního pohledu je patrné, že sídlo právnických osob je právní pojem a institut skutečně důležitý. Jeho základní význam spočívá především v tom, že právnická osoba nemůže být bez určení sídla založena, respektive bez tohoto určení nemůže vzniknout, tj. určení sídla je pro právnickou osobu existenční předpoklad.

Zákonem o policii však nebylo stanoveno sídlo policie, kdy na základě výše uvedeného tudíž policie nemohla vzniknout jako právnická osoba, protože jí chybí základní pojmový insitut právnických osob, a to sídlo.

ZPŮSOB JEDNÁNÍ PRÁVNICKÉ OSOBY

Posledním pojmovým znakem nezbytným k tomu, aby určitý subjekt bylo možno označit jako právnickou osobu a aby mohl vystupovat jako subjekt v právnických vztazích, je způsob jednání právnické osoby v těchto vztazích.

Orgánem, který činí právní úkony právnické osoby ve všech věcech ji týkajících se, je její statutární orgán - individuální nebo kolektivní. Kdo je statutárním orgánem, určuje již smlouva o zřízení právnické osoby, tj. zakládající listina (§ 20 odst. 1 občanského zákoníku). Statutární orgány obchodních společností a družstev stanoví Obchodní zákoník v úpravě jednotlivých forem obchodních společností.

Vedle statutárních orgánů mohou činit za právnickou osobu právní úkony i její pracovníci nebo členové, ale jen za podmínky, že to je stanoveno ve vnitřním předpisu právnické osoby, anebo tehdy, to je vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé (§ 20 odst. 2 OZ).

Zákonem o policii není vymezen orgán Policie České republiky, který by byl oprávněn v právních vztazích jednat jejím jménem ve všech jejích věcech a ani zde není vymezen orgán. Vrcholným orgánem policie je Policejní prezidium, neboť jak vyplývá z § 3 odst. 4 uvedeného zákona, obecně činnost policie při plnění policejních úkolů řídí Policejní prezidium České republiky, pokud tento zákon nestanoví jinak. Odpovědnost za plnění policejních úkolů nese policejní prezident, jenž je odpovědný za činnost policie přímo ministrovi, který jej jmenuje a odvolává se souhlasem vlády. Postavení policejního prezidenta můžeme tudíž chápat jako postavení čelného představitele Policejního prezidia České republiky a z tohoto titulu jako představeného všech policistů zařazených u útvarů v působnosti Policejního prezidia.

Výjimku zde tvoří policisté zařazení v útvarech vyšetřování, které zřizuje a řídí Ministertvo vnitra. U útvarů vyšetřování tak jde o těsnější vztah k Ministertvu vnitra, kdy tyto nejsou podřízeny Policejnímu prezidiu a ani policejnímu prezidentovi. Obdobná je situace i v postavení vyšetřovatelů, kdy jim není policejní prezident nadřízeným funkcionářem. Tím je kromě ministra vnitra také ředitel příslušného útvaru vyšetřování, kterému jsou vyšetřovatelé podřízeni ve věcech, jež se netýkají vyšetřování a ani s vyšetřováním nesouvisejí, ale týkají se obecného výkonu služby.

Další výjimka se vztahuje na policisty povolané k plnění úkolů v Ministerstvu vnitra - např. policisty zařazené na středních policejních školách Ministerstva vnitra, Policejní akademii České republiky, policisty zařazené v útvaru Ministerstva vnitra pro inspekční činnost, v Úřadu pro zahraniční styky a informace. Ani ty není policejní prezidium oprávněno řídit.

Výjimka je také stanovena zákonem o služebním poměru, který v § 2 odst. 2 uvádí, že ve věcech služebního poměru policistů jménem policie jedná a vystupuje ministr vnitra a v rozsahu jím stanoveném další funkcionáři. V § 140 odst. 1 stejného zákona se hovoří o tom, že v otázce uzavírání kolektivních dohod jménem policie jednají příslušní funkcionáři.

Jak bylo již uvedeno, nezbytnou podmínkou k tomu, abychom určitý útvar mohli klasifikovat jako právnickou osobu, je mimo jiné i existence statutárního orgánu, který je jménem této právnické osoby oprávněn jednat ve všech jejích věcech. Policejní prezidium však nelze chápat jako orgán, který by byl jménem Policie České republiky oprávněn jednat ve všech právních vztazích, prože jak vyplývá z dikce zákona, Policejní prezidium je orgánem, který, jak uvádí § 3 odst. 4 zákona o policii, pouze řídí činnost policie. Zákon o tomto ustanovení a ani v ustanoveních dalších nikde nehovoří o tom, že by Policejní prezidium bylo orgánem, který je oprávněm jménem policie jednat jejím jménem, a to ve všech právních vztazích jí se týkajících.

Postavení ministra vnitra a dalších funkcionářů, jak to zmiňuje § 2 odst. 2 zákona o služebním poměru, se týká pouze věcí služebního poměru, a to lze s ohledem na ustanovení § 20 odst. 2 občanského zákoníku chápat pouze jako postavení tzv. jiných osob, nikoli jako postavení statutárního orgánu, který je oprávněn jednat ve všech věcech právnické osoby. O postavení tzv. jiných osob lze hovořit i v případě funkcionářů, kteří jménem policie uzavírají kolektivní dohody.

I v tomto případě je nezbytné se přiklonit k závěru, že Policii České republiky nelze považovat za právnickou osobu.

VYMEZENÍ MAJETKU A ODPOVĚDNOSTI ZA ŠKODU

V souvislosti s postavením Policie ČR je nezbytné uvést, že jí nebyl zákonem určen žádný majetek a ani nebylo v její prospěch založeno oprávnění s ním při plnění svěřených úkolů samostatně nakládat. Ministr vnitra, jak se uvádí v § 3 odst. 9 zákona o policii, je totiž oprávněn na návrh policejního prezidenta prostřednictvím interních normativních aktů (NMV) stanovit způsob hospodářského zabezpečení policie, jejích útvarů a služeb. Majetková nesamostatnost policie se projevuje také v tom, že jak stanoví § 49 zákona o policii, za škodu vzniklou osobě, která poskytla pomoc policii nebo policistovi na jeho žádost nebo s jeho vědomím, za škodu, kterou tato osoba způsobila v souvislosti s pomocí poskytnout policii nebo policistovi a škodu způsobenou policii nebo policistovi v souvislosti s plněním jejích úkolů, odpovídá stát, tj. Česká republika.

Náhradu škody zde v zastoupení státu poskytuje Ministerstvo vnitra. Tato skutečnost je mimo jiné odrazem majetkové nesamostatnosti policie, čehož důsledkem je, že policie nemá právní subjektivitu, a tudíž nemá způsobilost být účastníkem řízení před soudem v případném sporu o náhradu škody. Stát, tj. Česká republika zastoupená příslušnými orgány, nese také dle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění platných novel o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím státního, respektive policejního orgánu (§ 5 písm. a zmiňovaného zakona), jakož i jeho nesprávným úředním postupem (§ 5 písm. b zmiňovaného zákona).

SOUHRN

Podle platné právní úpravy právnické osoby provedené v § 18 - 20a občanského zákoníku a na základě výše uvedeného lze pojem právnické osoby vymezit jako společenský útvar, kterému občanský zákoník přiznává způsobilost jednat samostatně, tj. vystupovat (jednat i majetkově odpovídat) v občanskoprávních a jiných vztazích. Předpokladem však je, že tento útvar vznikl právem stanoveným způsobem a v právní formě uznané zákonem, kdy mezi základní znaky patří název, sídlo i to, že má svůj statutární orgán.

Policii České republiky však nelze považovat za právnickou osobu, protože nesplňuje podmínku existence všech nezbytných identifikačních znaků, na základě kterých je možno určitý subjekt označit jako právnickou osobu, a totéž platí o jejich organizačních složkách.

Je zřejmé, že pokud určitý subjekt nelze charakterizovat jako právnickou osobu ve smyslu ustanovení § 18 odst. 2 občanského zákoníku, nelze u tohoto subjektu mluvit o způsobilosti mít práva a povinnosti a ani o způsobilosti být jejich nositelem (právní subjektivita).

Právní subjektivitu Policie České republiky nezakládají ani ustanovaní zákona o služebním poměru. Tento zákon, jak uvádí § 1, upravuje služební poměr příslušníků Policie České republiky. Jde tedy o právní úpravu vnitřních záležitostí mezi policií jako organizační jednotkou státu na straně jedné, a příslušníky policie na straně druhé, která se netýká vzatů k osobám třetím. V této souvislosti je nezbytné uvést, že hovoří-li zákon o služebním poměru a právech a povinnostech policie, pak tím způsobem pouze vymezuje orgán státu, k němuž policisté mají služební poměr a kterého se týkají práva a povinnosti vznikající v souvislosti s tímto poměrem. V neposlední řadě je také nezbytné vzít v úvahu, že zákon o služebním poměru nabyl účinnosti dnem 1. 7. 1992, kdy na právní postavení policie, která vznikla již dnem 15. 7. 1991, neměl a ani nemohl mít žádný vliv.

Zákon o policii navíc ve svém § 1 odst. 1 zdůrazňuje, že se zřizuje ozbrojený bezpečnostní sbor České republiky, čímž je jasně řečeno, že nemůže být nositelem způsobilosti mít práva a povinnosti ve věcech týkajících se policie nikdo jiný, než stát, tj. Česká republika, který pokud je účastníkem občanskoprávních vztahů, má postavení právnické osoby (§ 21 občanského zákoníku). Jak stanoví § 19 o.s.ř., způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti nebo komu je zákon přizná. Stát, respektive Česká republika, je způsobilým účastníkem před soudem.

Jménem České republiky jedná, respektive činí právní úkony v záležitostech týkajících se policie, zásadně Ministerstvo vnitra. Pouze ve věcech souvisejících se služebním poměrem policistů a při uzavírání kolektivních dohod s odborovými organizacemi je v § 2 odst. 2 a v § 140 odst. 1 zákona o služebním poměru stanoveno, že jménem policie jedná ministr vnitra a v rozsahu jím stanoveném další služební funkcionáři. Jinak jsou orgánem státu jednajícím jeho jménem příslušné orgány policie, tj. policejní prezidium a jednotlivé útvary policie. Odlišná úprava platí také u příslušníků Policie České rapubliky, kteří jsou povoláni k plnění úkolů na Ministerstvu vnitra nebo v jiném orgánu, instituci či právnické osobě, kdy nepodléhají žádnému funkcionáři policie a ani policejnímu prezidentovi, ale jen Ministerstvu vnitra, popřípadě představiteli tohoto jiného orgánu.

Ve věcech souvisejících se služebním poměrem vyšetřovatelů policie je třeba respektovat, že tito policisté, ačkoliv jsou zařazeni v útvaru Policie České republiky, nejsou podřízeni policejnímu prezidentovi, ale přímo ministru vnitra a v rozsahu jím stanoveném řediteli útvaru vyšetřování.

Z uvedeného vyplývá, že ve věcech týkajících se Policie České republiky má způsobilost být účastníkem řízení před soudem stát, tedy Česká republika. Jako účastník řízení před soudem se stát označuje s uvedením orgánu, který za něj jedná, v závislosti na tom, který orgán v konkrétní věci je oprávněn jménem České republiky v řízení vystupovat - např. Česká republika - Ministerstvo vnitra, Česká republika - Policejní prazidium atp. Příslušný orgán pak pověřuje konkrétní fyzickou osobu, která za stát vystupuje před soudem.

Pověřenou osobou může být nejen zaměstnanec, popřípadě příslušník policie, který je u něj zařazený k výkonu práce či k plnění služebních úkolů, ale i zaměstnanec či policista u jiného z výše uvedených orgánů, popřípadě i zaměstnanec jiného státního orgánu. Pověření může být uděleno jednak v jednotlivém případě, kdy pověření v takovém případě vystavuje ministr vnitra nebo jiný k tomu oprávněný služební funkcionář, jednak může být v obecné rovině založeno vnitřním organizačním předpisem vydaným Ministerstvem vnitra.

USNESENÍ PLÉNA NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČESKÉ REPUBLIKY

Na závěr lze dodat, že k otázce, zda je možno Policii České republiky považovat za právnickou osobu, a tím jí přiznat právní subjektivitu a způsobilost být účastníkem řízení před soudem, přijalo dne 22. 1. 1997 plénum Nejvyššího soudu stanovisko čj. Plsn 2/96 ke sjednocení praxe soudů v této otázce. Zde se stanoví:

1. Policie České republiky není právnickou osobou a zákon jí nepřiznává ani způsobilost být účastníkem řízení před soudem. Způsobilost mít práva a povinnosti, jakož i způsobilost být účastníkem řízení, má ve věcech týkajících se Policie České republiky stát, tj. Česká republika.

2. Jménem České republiky jedná, respektive činí právní úkony ve věcech týkajících se Policie České republiky, státní orgán, jehož se věc týká. Tímto orgánem jsou v záležitostech souvisejících se služebním poměrem policistů (s výjimkou policistů povolaných k plnění úkolů na Ministerstvu vnitra nebo v jiných orgánech, institucích a právnických osobách) Policejní prezidium České republiky (s výjimkou vyšetřovatelů policie) a příslušné útvary České republiky, v ostatních záležitostech je tímto orgánem Ministerstvo vnitra.

3. Před soudem za Českou republiku jedná ve věci týkající se Policie České republiky zaměstnanec nebo policista pověřený Ministerstvem vnitra, Policejním prezidiem České republiky, podle toho, kterého z těchto orgánů se věc týká. Uvedené orgány mohou pověřit jednáním za stát též zaměstnance nebo policistu působícího u jiného orgánu, popřípadě též i zaměstnance jiného státního orgánu.

Na úplný závěr je však nezbytné zdůraznit, že čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky je stanoveno, že soudce je při rozhodování vázán pouze zákonem. To se odráží mimo jiné i v tom, že každý soud v praxi realizuje svou vlastní nalézací pravomoc na základě volného hodnocení důkazů, která je odrazem jeho nezávislosti, a proto v obdobné věci může být příslušným soudem rozhoduto jinak. Každý soud zaujímá svůj vlastní právní názor, každý soudce vázaný jen zákonem rozhoduje podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Z toho je zřejmé, že sjednocovací stanovisko pléna Nejvyššího soudu České republiky má tak pouze doporučující a informativní charakter.

JUDr. Marek Fryšták