Jeho strejdu za první republiky pohřbili v četnickém stejnokroji, a Luboš Čech dokazuje, že krev není voda. Nevypadá, ale v uniformě má odslouženo už devatenáct roků. Posledních deset z toho u kriminálky, přesně řečeno u její výjezdové skupiny: coby její vedoucí. Což v praxi znamená, že slouží většinou čtyřiadvacítky, a když někdo zavolá a oznámí trestný čin, poručík Čech a jeho lidé okamžitě popadnou svá fidlátka, naklušou k autu a vyrážejí do ulic. Vloupání do bytů, aut, kanceláří, prodejen. Denní chlebíček.

Třebaže Praha 7, na níž Luboš Čech slouží, mezi pražskými obvody nepatří k nejzatíženějším. Je menší než jiné, a tak je tu - někdy - trochu klidněji.

"Poslední dobou to jde ve vlnách. Objeví se nějaká bytařská parta a začne řádit, pak ji chytíme, zavřeme - a chvíli je klidněji. Než se zas vynoří další," říká věcně poručík Čech. "Takže náš denní chléb jsou hlavně auta, ta se vykrádají napořád, a obchody, kanceláře, sklady."

Jednou z prvních věcí, jíž si policisté z výjezdovky musí ve vykradeném bytě všimnout, je - zámek. Nebo zámky, neboť jen vyložený hazardér má už dnes vchodové dveře do bytu zabezpečeny jen jedním.

"I když dneska se stále řidčeji setkáváme s tím, že by někdo zámkovou vložku vyhmatal planšetou, odborně," připomíná poručík nevesele. "V módě je hrubé násilí, žádné fajnové řemeslo. Vzdor tomu jsou kvalitní zámky na dveřích dobrá věc: pokud se zloději chtějí dostat dovnitř, dostanou se i přes pancíř. Ale vzdor tomu jsou bezpečnostní dveře dobrá věc: kvalitní opravdu něco vydrží, nějaký náhodný zlodějíček před nimi couvne, anebo si vyláme zuby. A hlavně: pojišťovna se na zabezpečený byt kouká docela jinak..."

Zámky, přesně řečeno zámkové vložky, nejsou pro poručíka Čecha jen součástí pracovní náplně, ale taky - koníčkem. Tvoří totiž jeho vpravdě nevšední sbírku, jež není velká co do počtu exemplářů, ale zato vpravdě reprezentativní.

Fabka, jak jsme si navykli zjednodušeně říkat (firma FAB však byla - a je - jen jedním z mnohých výrobců), tedy zámková vložka, má už totiž za sebou víc než stoletou historii, vyrábí se na všech rovnoběžkách a polednících - a vzdor nástupu elektroniky se ještě hezky dlouho vyrábět bude. Na rozdíl od nejmodernějších bezpečnostních systémů je totiž jednoduchá, relativně levná (třebaže čas, kdy jsme fabku kupovali u Rotta za padesát, jaksi navždy pominul), spolehlivá - a obejde se bez elektřiny. Což taky není mnohdy a mnohde k zahození. I v prvním roce třetího tisíciletí.

U zrodu páně Čechovy sbírky nepochybně byla jeho profese: tak dlouho obhlížel odborně, s profesionálním zájmem, kterak zloděj zámek či zámkovou vložku překonal a poničil, až si začal s jistým údivem všímat jemných nuancí a rozdílů, jež zámkové vložky odlišují - ať už podle doby jejich výroby, jejich výrobce či nákladnosti. Začal si shánět odbornou literaturu, začal si dopisovat s firmami, jež zámky vyrábějí, začal shromažďovat zámkové vložky samotné.

"To bylo zhruba před osmi lety," zavzpomíná. "Napřed se jen tak doma všemožně povalovaly zámkové vložky, až se víceméně náhodné shromažďování proměnilo v seriózní sběratelský zájem."

Jakkoli jsou zámkové vložky něčím velmi běžným, sbírat je napadne určitě málokoho. A taky nenajdete moc odborných knih "s obrázkama" na jejich téma: v češtině vlastně existuje publikace jediná, již vydal Kriminalistický ústav, obsáhlejší literaturu lze už ale najít v němčině, eventuálně v dalších světových jazycích. Jenže stěží ji koupíte v běžném knihkupectví, ba ani antikvariáty podobnými tituly zrovna nehýří.

A není taky moc lidí, s nimiž by si mohl sběratel o své vášni na úrovni pokecat: zas je tu ovšem Kriminalistický ústav a jeho technici anebo odborníci z dobrých zámečnických firem či dovozci. Během let se sbírka poručíka Luboše Čecha rozrostla vpravdě úctyhodně, čítá zhruba tři stovky exponátů, jež pocházejí z produkce asi osmdesáti výrobců z celého světa: pochopitelně z celé Evropy, ale také z USA, Japonska, Číny, Tchaiwanu, Indie... Vzdor úctyhodnému počtu se však stále dá celá úhledně vyrovnat na kuchyňskou linku. Což s její existencí zřejmě vcelku smiřuje i paní Čechovou.

Zatímco filatelisté, filumenisté či podobní masově se vyskytující sběratelé mají své burzy, katalogy, časopisy a spolky, pak Luboš Čech je nepochybný solitér: aspoň v Čechách nepochybně sbírá zámkové vložky sám a sám, tedy coby soukromník - jakési podniková sbírky totiž mají někteří výrobci. Někteří z nich jeví o sběratele a jeho kolekci zdvořilý nezájem, firma FAB ho naopak pozvala k exkurzi do svých dílem a nechala ho nahlédnout do své "kuchyně".

Co se týče Evropy a světa, spočítal by poručík Čech zřejmě stejně zapálené kolegy na prstech jedné, maximálně dvou rukou. Což na jedné straně přináší pocit jisté výlučnosti, na druhé si nemáte s kým popovídat, komu se pochlubit, s kým vyměnit svou "Britskou Guayanu". Pokud vůbec mezi zámkovými vložkami její obdoba existuje.

"Jistěže jsou i mezi zámkovými vložkami kousky běžné, vzácnější - i unikáty," usmívá se poručík Čech. "Zámkový systém s plochým klíčem vymysleli Američani někdy kolem roku 1860. A vlastní profil, dnes nazývaný europrofil, tedy zámkovou vložku zhruba takovou, jak ji známe dodnes, začala dělat berlínská firma Zeiss Ikon a její patent má datum 11. listopadu 1924."

Někdo koupil licenci, mazanější konkurenti ovšem hledali, kterak patent obejít: tuzemská firma Guard Murdoch třeba konstrukci šikovně obměnila a úspěšně rozjela výrobu v roce dvaatřicátém, už o dvě léta později jí začala konkurovat firma Brano z moravského Tišnova, proslavená nezapomenutelným sloganem Brano zavírá samo. Teprve třetím, byť dnes asi nejpopulárnějším tuzemským výrobcem, je FAB: vždyť slovo fabka se stalo vlastně synonymem pro zámkovou vložku jako takovou...

V létech třicátých už se šikovný vynález rychle rozšířil po celém světě a ve sbírce poručíka Čecha tudíž nechybějí ani pozoruhodné kousky z exotických končin: jakkoli představit si je na dveřích z bambusu je docela pikantní. Po stránce technické dosáhl systém zámkových vložek dokonalosti nedlouho po svém vzniku: třeba katalog z roku 1941 dokumentuje nade vší pochybnost, jak obsáhlou škálu tehdy výrobci nabízeli a že - v tomto oboru - dnes asi vlastně nic nového pod sluncem. Stavítka, kolíčky a pružina: jako většina geniálních věcí, i tahle je prostá. Klíč musí vytvořit rovinu mezi stavítkem a kolíčkem, aby se jím dalo otočit - tiché cvaknutí a je odemčeno.

"To je klasika a ta se dělá a bude dělat pořád dál. Zlepšuje se v detailech. Zvětšují se třeba zuby na klíči, dělají se různé profily, jedna německá firma dělá klíčový otvor mimo osu, takže se dovnitř nedá zastrčit planšeta."

Tvrzení, že "fabka" je pro zručného bytaře otázkou několika vteřin či minut, prý už docela neplatí. Na moderních modelech, jako je kupříkladu FAB SLS s pěti stavítky a bočními lamelami, si vyláme zuby i šikovný planšetář - a takových dnes jaksi mezi galerkou moc není, dneska se v bytařské branži nosí spíše hrubé násilí: páčidla, hevery, krumpáče, vrtačky...

"Cenová škála kvalitních zámkových vložek sahá ke třem a půl, ale i více tisícům," říká poručík a usmívá se, "ale už za čtyři stovky se dá koupit velmi kvalitní fabka. Jenže sama o sobě byt před zloději neuchrání - chce to ještě bezpečnostní dveře, mříže na oknech, poplašné zařízení a dobrou pojistku."

Což zní jako černý humor, ale v jádru je to tak: když se bytaři někam chtějí dostat, pak se tam dostanou a veškeré zámky jim mohou jejich úsilí jen zkomplikovat - a o to vlastně jde, neboť oni to většinou nejsou velcí pracanti a vidina dlouhodobé dřiny je nezřídka odradí.

Nové kousky do sbírky hledá Lubomír Čech nepříliš lehce: chodí po bazarech, sběrnách surovin, leccos sehnal v legendárním Čapkově železářském vetešnictví v pražské Dlouhé třídě.

"Tak jednou měsíčně vyrážím na trasu," říká sběratel. "Vezmu to třeba přes Žižkov, jindy zase na Libeň a Vysočany, pak zase jiným směrem. Něco taky přinesou kolegové, občas na mě pamatují dovozci, když získají něco nevšedního."

S velým rozrůstáním své sbírky už ale beztak moc nepočítá: spíš teď sází na vylepšování. S tím, že třeba věkem a užíváním opotřebovaný zajímavý exemplář nahradí zachovalejším: což dá ovšem podstatně víc shánění. Zámky a zámkové vložky patří v životě lidském k předmětům ryze spotřebním, jež jaksi moc nehýčkáme. Používáme je, rozbíjíme, zahazujeme, když doslouží. Jsou zde prostě proto, aby nám sloužily, a jen tisícina promile z nich má šanci být jednou zhýčkána co poklad sběratelův...

Jan J. Vaněk  
Foto Václav Šebek